PJ2: Z Eirienina deníku (8)

9. srpna 1165: Donar už je vyléčený z duševního rozštěpu a opět je tím oduševnělým, jemným mladým mužem, jako předtím. Teprve předevčírem pochopil, že Nimlachel pořád nemá, a od té doby je trochu mrzutý.

Ještě, že máme toho Eogana s jeho astrálními styky. Díky němu víme, že Velmistr přebývá v opuštěné tvrzi asi dvacet mil jihozápadně od Loghanu, jeho ložnice v podkroví věže je střežená démonem ochráncem před kouzly a jeho čeleď se sestává ze spektry, kamenné sochy, kostlivců a goblinů. Složení čeledi není nikterak překvapující, všichni ruindorští kouzelníci mají snahu se obklopovat podobnou pakáží.

Dále víme, že má prostředky k našemu sledování, takže, teoreticky vzato, se může dozvědět o všem, co proti němu vymyslíme. Teoreticky. V praxi ale platí známá moudrost, že někdy je mnohem těžší najít otázku než odpověď. Bude především muset vymyslet, na co se má při tom sledování soustředit, a to není tak jednoduché.

A nakonec to nejzajímavější, co víme -- on si přeje, abychom do té jeho tvrze vtrhli, to proto nám vzal zbraně. Chce nás totiž zajmout živé, a když se mu to povede přímo v tvrzi, nebude nás tam muset složitě dopravovat. Je to stejné jako se Saerosem, ten také počítal s tím, že si pro Nimlachel přijdeme. Že by se mladý vůl učil orat od starého? Buď jak buď, je to slušně vymyšlené, protože -- léčka, neléčka -- my to uděláme. Jde totiž o princip, takovou potupu si nesmíme nechat líbit. S tím on počítá, ale nepočítá s tím, že to nebude on, kdo přelstí nás, ale my přelstíme jeho. Nebo ne?

Jsou i tací defétisté, například jeden nejmenovaný lupič, kteří to chtějí nechat plavat, že prý ty zbraně za to nestojí. No jak čí, ta Alanova kuše na vrabčáky jistě ne. A hlavně, o cenu jde až v druhé řadě. Moje zbraně jsou jednou moje zbraně a žádný ruindorský pařát mi na ně hmatat nebude!