18. ledna 1166: Před chvílí jsem se probudila, ale moc odpočatá se necítím. Ta kamenná podlaha mi nedělá dobře na záda. Ostatní ještě spí, tedy až na Alana, který má právě hlídku. Je nás tu v přízemí Velmistrovy věže celkem čtrnáct, a není tu k hnutí. Já osobně ležím vklíněná mezi Orofinem a ohavně chrápajícím sedlákem odněkud z okolí Haukadaluru. Venku se zrovna rozednívá a trochu padá sníh. Je prostě hnusně a rozhodně bych zůstala pod peřinou, kdybych nějakou měla.
Včera byl zas po dlouhé době den plný zážitků. Thorgal zmermomocnil Eogana, aby se zeptal sfér, jaké plány má Eöl. No, a díky tomu vyšlo najevo, že Eöl nás podrazil a přidal se k Velmistrovi. Vyšlápli jsme si na něj, leží teď svázaný v Eoganově sklepě, ačkoliv nejlepší, i když ne nejušlechtilejší, by zřejmě bylo, kdyby ležel spíš pod důkladnou vrstvou hlíny. Na tu měkkosrdcatost stejně jednou doplatíme.
Z boje s Velmistrem si toho moc nepamatuju. Na jeho věž jsme zaútočili na létajícím koberci. První šel oknem dovnitř Donar, hned po něm já. Semlelo se to tak, že jsem hned měla Velmistra na ráně, tak jsem taky hned napnula tětivu a poslala mu sváteční šíp s hrotem z pravé haukadalurské oceli. Chránil se samozřejmě zrcadlovým kouzlem, počítala jsem s tím, že do něj budu muset střelit víckrát, ale že to zrcadlo nerozbiju ani po šesti pokusech, to by mě nenapadlo ani v tom nejhorším snu. Výsledek byl ten, že stačil seslat uspávací kouzlo a byla jsem ze hry. (Chránit se proti zaklínadlům takového čaroděje magickým střehem, to je jako schovávat se před šípy za záclonou.) Byla jsem jediná, na koho Velmistr zakouzlil. Nevím, jestli by mě to mělo rmoutit (taková smůla) nebo naopak těšit (já jediná jsem mu nahnala tolik strachu, že jsem mu za to stála).
Musím poznamenat, že bylo velmi příjemné probudit se a zjistit, že zatímco jsem spala, ostatní už skoro všechno zařídili: Thorgal sejmul Velmistra, Donar spektru, o ostatní drobotinu ve věži se tak nějak podělili. Říkali taky, že se jim tam zčistajasna pomocí svitku hypnul jeden goblin zezdola a skoro všechny složil spící pannou -- až na hrdinu večera Thorgala, který ho vzápětí vyřídil. Ten goblin měl můj luk i meč, s nimiž jsem se tímto opět šťastně shledala, což byl další důvod k radosti.
Mnohem smutnější zjištění se týkalo mého čtyřnoného přítele Tesáka, jenž statečně padl po Thorgalově boku. Byl to jediný padlý na naší straně, tedy pokud nepočítáme Radara, jehož potom úspěšně oživil Orofin. Radar tuto proceduru prý už jednou podstoupil. No nevím, snad by měl na sebe být opatrnější. Jinak jednoho dne umře tak nevhodně, že žádný hraničář, který by ho mohl vzkřísit, nebude po ruce.
Dole pod věží na nás čekali další goblini, ale byli by udělali líp, kdyby se ztratili. Většinu z nich jsme dostali na dálku z luků a ohnivou hlínou, pár jich taky nečekaně zlikvidoval magií Eogan (u něj překvapí už to, že se přestane modlit, natož pak tohle). Ti, jimž se podařilo se přiblížit, dostali příležitost sejít ze světa Donarovým mečem. Několik jsme jich taky zajali a schovali si je, až bude čas je vyslechnout. (Jeden z těch zajatců byl Radarův podrobenec, jak jsme zjistili až později.)
Pak následoval průzkum věže a tvrze. Moc jsem se do toho ani nehrnula, proč taky, když jsem viděla to jejich nadšení, s jakým se hrabali ve Velmistrových truhlách. Našli tam nějaký jeho dopis, ve kterém komusi sliboval, že už mu "ty čtyři" brzo živé a zdravé pošle, jako důkaz sílících kontaktů mezi Aquillonií a Ladgalenem, a doufal, že se bude moci vrátit zpět z vyhnanství. Chudáček, oni ho poslali do vyhnanství, a my jsme na něj ještě byli tak zlí! Z toho by jeden uronil slzu. V každém případě jeho snahám zajistit živý a zdravý důkaz "sílících kontaktů" vděčíme za to, že nebyl při kouzlení zdaleka tak brutální, jak by asi být mohl.
Kromě listin našli ještě křišťálovou kouli a nosič démona ochránce před kouzly. Oni prostě jakékoliv kouzelné harampádí zbožňují. Aby zjistili, kde je zakletý ochránce před kouzly, neváhali dopravit celou Velmistrovu postel létajícím kobercem dolů na nádvoří, tam ji rozebrat a ozkoušet, co udělá s Radarovou magií polštář, co matrace, a tak dál. Démon byl v jedné noze té postele.
Když se zabývali tou postelí, Donar pořád naříkal, že ještě nemá Nimlachel a že si ho bude muset najít sám, tak jsem se mu nabídla, že mu pomůžu hledat. Goblini si na nádvoří té pevnosti postavili srub. Nebudu popisovat, jaký humus tam natahali, protože ještě teď se mi z toho dělá špatně. V tom srubu ale byl vchod do podzemí, a to podzemí jsme prohledali. (Donar při tom stačil zabít čtyři vyloženě překážející kostlivce.) Nimlachel jsme nenašli, zato jsme objevili mučírnu a podzemní kobky, a v nich lidi, které goblini odvlekli jako kořist, když vyplenili jejich vesnice. Byli na tom dost špatně, někteří si mysleli, že je jdeme mučit a dostali hysterický záchvat, takže jsem je musela uklidnit kouzlem. Eogan zkušeně prohlásil, že je na nich vidět, že dlouho neslyšeli Slovo boží. Nevím, jak na to přišel; já, prostá, v teologii neškolená hraničářka, jsem z těch jejich vystouplých žeber poznala akorát to, že hodně dlouho nic pořádného nejedli.
Postarat se o ně bylo důležitější, než hledat Nimlachel (i když Donar si to asi nemyslel), a tak jsme se jim já, Orofin a Eogan v rámci našich možností věnovali. Vyprávěli nám, jak je goblini jen tak pro radost natahovali na skřipec. Mladé ženy si prý Velmistr dával posílat do své komnaty, kde s ním trávily noc. Víc než pět nedokázala strávit žádná. Při takové náruživosti není divu, že mě nezabil, ale jen uspal. Radši si ani nezkouším představit zážitky, o které jsem přišla díky Thorgalovu pronikavému úspěchu.
Za nějakou dobu za mnou přišli Thorgal s Donarem, že už našli Nimlachel a spolu s ním ještě další dva meče. Byly v úkrytu vskutku hodném Velmistra -- na dně studny na nádvoří, kde ho hlídala hrůza. Radar si ji mentálně podal a zničil ji, ale nebyli si jistí, jestli jich tam náhodou není víc, takže po mně chtěli, abych to tam prozkoušela svým mečem. Protože jsem od přírody strašně hodná a dobrotivá, tak jsem řekla, že to udělám.
Potřebovala jsem asi pět pokusů, než se mi podařilo to kouzlo na meč seslat, protože jsem teď zvyklá na démona v holi. Všichni se samozřejmě šklebili, hlavně Thorgal, v jehož očích jsem došla spravedlivé odplaty za znesvěcení prastarých chodeckých tradic, jehož jsem se pořízením té hole dopustila. Něco na tom bude. Ale ono mít zbraň se zakletým démonem meče je pro chodce přeci jen jistá výhoda, zvlášť když potkáte tlupu goblinů, a když zároveň chcete mít v každé manninské vesnici pokoj od kdejakých drábů a ponocných, vyptávajících se, proč nosíte meč, a u větvičky hrozí odhalení, je logické si ho nechat zaklít do hole. Ovšem jsou také chodci, kteří cestují výhradně na létajícím koberci, a s gobliny ani dráby se tím pádem vůbec nepotkají.
Žádný neviděný tam dole nebyl. Potopila jsem se ještě až na dno a prohledala ho, ale zdá se, že mimo těch mečů tam už Velmistr nic jiného neschoval. Což mi připomíná, že už dlouho jsem neodhalovala žádné tajemství, dneska si určitě cvičně jedno odhalení sešlu.
Zatímco jsem se na nádvoří ohřívala u ohně, přišla řeč na to, co udělat s gobliny. Ta nazelenalá šupinatá holota uměla mannsky tak mizerně, že domluva byla nemožná, a číst myšlenky taky nemělo smysl, protože kde nic není, ani smrt nebere. Nakonec jsme se dohodli, že jim dopřejeme bezbolestný odchod ze světa. V tu chvíli Radar zčistajasna prohlásil, že jednoho z nich má podrobeného.
Dalo by se očekávat, že členové mágovy družiny budou o podrobování něco vědět, ale družina tohoto mága vždy něčím překvapí. Radar se jim opožděně pokusil podstatu problému vyložit, ale asi to nevzal za správný konec, protože místo výkladu byl nucen svého podrobence chránit před lynčem. Teprve až když ten goblin udělal dřep, uznali, že ho Radar opravdu ovládá, a nechali ho na pokoji.
To byla také zatím poslední zaznamenáníhodná událost. S napětím očekávám, co přinese dnešek.