Theofrast: Jehlanová hora

Nebudu zde líčit, s čím vším jsme se potkali a museli vypořádat uvnitř Jehlanové hory, než jsme se zmocnili Nightanu. Nechci tak činit nikoli z toho důvodu, že by všechna ta pakáž stvořená tou nejčernější magií, jakou si kdo vůbec může představit, nestála za zmínku. Naopak: O chasnících s těly v pokročilém stádiu rozkladu, zafáčovaných od hlavy k patě, by se dalo psát dlouho, a bylo by to čtení nadmíru poutavé a poučné.

Je tedy snad důvodem to, že mi vrozená skromnost brání zmiňovat můj osobní podíl na tom, že jsme konfrontaci s těmito kreaturami vůbec přežili? Rovněž nikoliv: Zde přiznám po pravdě, že když si vzpomenu, jak se na nás ta chamraď chtěla sápat, ale nemohla přes magickou bariérou mého svitku proti nemrtvým, ještě teď se dmu pýchou. Přeci jen ta léta strávená nad křivulemi, tyglíky a tajnými knihami k něčemu byla!

Abych čtenáře zbytečně nenapínal, důvod, proč nebudu obsáhle popisovat, jak odporní byli všichni Zplozenci Temnot v útrobách Jehlanové hory a jak silní, moudří a stateční jsme byli já a moji přátelé, když jsme s nimi svedli vítězný boj, je ten, že ve srovnání s tím, co jsme museli podstoupit po získání Nightanu, se jedná o prkotiny. Vývoj událostí nás tehdy, po pravdě řečeno, zastihl ne zcela připravené.

Moji přátelé svěřili Nightan mně. Prý ho jako alchymista budu stejně likvidovat já, tak ať ho taky nesu. Nebyl jsem třikrát nadšen. Předně se ta věc dost pronesla. Zadruhé při dotyku holou rukou pálila jako žhavé železo: Thorgal musel na jeho vyzdvižení ze sarkofágu, v němž byl ukryt, použít telekinezi, a takto meč položit na pokrývku, v níž jsem jej pak nesl zabalený. Zatřetí jsem měl značné obavy z toho, aby mě démon z toho artefaktu nějak nezačal ovládat. Pocit, že mi každou chvíli narostou upíří zuby a já se na někoho vrhnu a prokousnu mu hrdlo, se nedal tak lehce zaplašit. A konečně, vůbec jsem si nebyl jist, zda celý slavný návod na likvidaci Nightanu od Mudřece ze Sonwaithu není totální blbost. Srdce artefaktu je úlomkem Duše (v tomto případě pěkně černé Duše) theurga, který jej stvořil. Takovou věc stěží zničíte tím, že ji povaříte ve vitriolu a hodíte do kráteru sopky. Ale na druhou stranu jsme neměli žádný lepší plán na to, co s Nightanem udělat, takže i přes mé pochybnosti o něm jsem se ho musel přidržet.

Z těchto úvah, jimiž jsem se během cesty k východu z hory ubíral, mě vytrhlo překvapivé setkání. V jedné z komor čekal obrovský tygr, na podlaze před ním ležely křišťálová koule a pět voskových figurek. A aby nebyly pochyby, náš starý známý z Diamantových jeskyní se rychle proměnil zpět do svojí obvyklé podoby. Před námi stál v celé kráse zrzavý sonwaithský vezír, tak trochu lykantrop, tak trochu nekromant, tak trochu kletbou stižený prznitel a vrah nejméně jedné princezny a poměrně dost velká svině.

Měli jsme čekat, že přijde, když nám bylo známo, že i on chce získat Meč Noci? Možná, jenže takových, kteří chtěli, bylo jistě mnoho. Těch, kteří zároveň věděli, kde je a byli schopni si pro něj dojít přes stovky mil Pouště hemžící se skřety, už bylo ale podstatně méně. Koho by napadlo, že je mezi nimi i Ryšavec?

"Vítám vás, přátelé," řekl s vlídností sobě vlastní. "Buďte rozumní a vydejte mi ten meč. Slibuji vám, že nejen ušetřím vaše životy, ale pomohu vám také dostat se z Pouště."

Už tehdy mě (a nejen mě), napadlo, že tu něco nehraje. Moc dobře jsme -- s výjimkou Alana -- věděli, k čemu jsou ty voskové figurky. Takže proč se tady Ryšavec pokouší o konverzaci, místo aby nás všechny rovnou zabil a Nightan si prostě vzal? Jediným možným vysvětlením bylo, že je to právě Meč Noci, co v takovém činu Ryšavci brání. O důvod víc, abychom ho nedávali z ruky.

"Je to vaše jediná šance, jak se odtud dostat," pokračoval vezír. "Tím spíš, že nejsem jediný, kdo po tom meči touží. Ostatně, podívejte se sami," dodal, podávaje Radarovi křišťálovou kouli.

Podívali jsme se. Před Jehlanovou horou skutečně čekali dva další zájemci. Prvním nebyl nikdo menší než ledový drak. Seděl se složenými křídly na vrcholu písečné duny, jeho modré šupiny se blyštěly v paprscích pouštního slunce. Druhý zájemce se podobal elfovi, ale měl černý obličej a zlaté oči bez zorniček. Vznášel se nějakých dvacet sáhů nad zemí na něčem, co vypadalo jako trůn. Pod ním stály šiky po zuby ozbrojených skřetů -- armáda, kterou viděl z koberce předevčírem Thorgal orlíma očima v dálce, jak se blíží k Jehlanové hoře. Dorazila tedy právě včas.

Řekli jsme Ryšavci, že si to rozmyslíme, a odešli se poradit nahoru do chodby poblíž vchodu, abychom měli přehled o dění venku. Ryšavcova koule ukazovala správně -- opravdu tam byli, pokukovali střídavě po sobě a ke vchodu. Radar, Thorgal a Donar věděli, s kým máme tu čest: Draka potkali osobně v Genthalionském průsmyku, a prý tehdy projevoval zvořilý zájem o to, co jsou zač a kam jdou, temného elfa viděl Radar ve snu na místě, které pak navštívili i ve skutečnosti, když pátrali po ukradených zbraních z pevnosti Kud. Byl to Mág z Pískové hory, který Nightan údajně potřebuje k tomu, aby udržel kázeň ve své skřetí armádě.

Takže taková byla situace: Výkvět aquillonského Zla se shromáždil, aby soutěžil o titul Zloduch století. Získá jej ten, který se zmocní Meče Noci Nightanu, toho času v držení jistého Theofrasta, jednoho z pěti bezvýznamných individuí, jež se právě krčí u vchodu do Jehlanové hory, kterou čirou náhodou našli, prolezli ji a pobili v ní pár nemrtvých ubožáků, což jim posílilo sebevědomí natolik, že si zde uloženou trofej pro Zloducha století nejen neomaleně přisvojili, ale dokonce i mají tu drzost ji chtít zničit.

Vznesl jsem provokující otázku, proč jdou po Nightanu jenom tihle parchanti a kde že je Lenwë s císařskými těžkooděnci.

"Císařský," řekl na to Radar, "jsou tady akorát zbraně." Měl pravdu. Mágovi skřeti byli vyzbrojeni ukradenými zbraněmi z pevnosti Kud. Spojené Impérium tedy svým způsobem do sporu o Nightan zasáhlo, i když bych si dokázal představit vhodnější formy účasti.

Začali jsme se radit, co uděláme. První možností bylo prostě Ryšavce, draka i Mága ignorovat, nasednout na koberec a odletět. Nikdo z nich se dosud neměl k tomu, vzít nám Nightan násilím, ačkoliv pro kteréhokoliv z nich by to musela být hračka. Jestli za to opravdu mohla kouzelná moc Meče Noci, nebo pouze jeden vyčkával, co udělá druhý, těžko říci. Buď jak buď bylo pravděpodobné, že jestliže na nás nikdo do této chvíle nezaútočil, nezaútočí ani během ústupu na koberci. Museli bychom tady ovšem nechat většinu našich věcí, aby nás unesl, a při rychlosti pěti mil za hodinu nebylo pravděpodobné, že bychom někoho ze zájemců, kteří by nás jistě všichni sledovali, setřásli. Bylo nutné vymyslet něco koncepčnějšího.

Na pořad přišla druhá možnost, někomu z nich Nightan dát, a to pokud možno tomu, který splní tři následující podmínky: Zaprvé, Nightan v jeho rukou způsobí co možná nejmenší škodu. Zadruhé, dotyčný nás případně ochrání před zbývajícími dvěma zájemci, kteří se mohou pokusit nám zabránit mu Meč Noci přinést. A zatřetí, nezabije nás vzápětí poté, co mu jej vydáme, ale naopak nás dostane z Pouště.

Mága z Pískové hory jsme vyloučili jako prvního. Jeho skřetí armáda ukázněná za pomoci Nightanu by byla pohromou. A naopak, proti případnému útoku draka by mu nemusela pomoci ani jeho kouzla, ani skřeti. Navíc na první pohled nevypadal jako ten, na jehož velkorysost by si kdokoliv z nás přál být odkázán. Po zkušenostech, které jsme všichni měli se skřety, nám bylo jasné, že každý, kdo si z nich staví armádu, je prostě zkurvysyn.

Na řadu přišel Ryšavec. I to byl zkurvysyn, ale přeci jen poněkud sympatičtější. Ze tří uchazečů o Nightan byl pravděpodobně nejslabší, takže ani s Nightanem by toho nejspíš nedokázal příliš. Nejspíš -- jistí jsme si samozřejmě být nemohli. Pro Ryšavce hovořilo i to, že už byl uvnitř Jehlanové hory, mohli jsme tedy za ním poměrně pohodlně dojít a Meč Noci mu prostě dát, aniž si toho drak a Mág všimnou. Ale ani tady jsme neměli jistotu. Oba mohou naše počínání sledovat pomocí magie, mohou nám dokonce i číst myšlenky -- na to bylo lepší radši ani nemyslet -- a mohou nás jistě nějakým kouzlem zastavit i uvnitř hory. A právě v tomto ohledu se Ryšavcova slabost ukazovala jako nevýhoda: Na nás ty jeho kejkle s voskovými paňáčky ještě platily, ale těžko věřit tomu, že by pomocí nich srovnal Mága z Pískové hory nebo dokonce draka. Ani Ryšavce jsme tedy nakonec neuznali za hodna Nightanu.

Takže už připadal v úvahu pouze drak. Bezesporu nejsilnější z celé trojice, a zároveň jediný, o jehož plánech jsme vůbec nic nevěděli. Nebylo úplně nepravděpodobné, že žádné mocenské ambice nemá a prostě jen touží si rozšířit svou sbírku artefaktů, ba se dokonce nabízela i hypotéza, že je to ušlechtilý drak, kterému stejně jako nám leží na srdci vítězství Světla a Pořádku nad Temnotou a Chaosem a přispěchal nám na pomoc v tomto svatém boji. Teď, kdy s odstupem času znovu probírám naše tehdejší úvahy, mi připadá, že tohle nás mohlo napadnout jen proto, že jsme prostě někomu z nich ten proklatý meč dát museli, a potřebovali jsme sami sebe obelhat, že ho v podstatě dáváme sympaťákovi. To se nám také úspěšně podařilo a drak se v našich očích rázem začal stávat tím pravým, tím spíš, že pro něj mluvila i jeho nesporná schopnost hravě přemoci Ryšavce i Mága a stejně snadno nás dostat například do Khazadu. Ta posléze rozhodla.

Zbývalo už jen drakovi tuto radostnou zprávu sdělit. Když jsme se radili nad zněním vzkazu, přiběhla k nám ze spodních pater krysí kostra, kterou oživil a poslal Ryšavec. Samozřejmě, s křišťálovou koulí měl dokonalý přehled o tom, co děláme, a chtěl nám do našich plánů trochu promluvit.

"Nevěřte drakovi, nevěřte drakovi," zapištěl ten malý kostliveček a rozsypal se. Ale takoví našeptávači nás už nemohli ovlivnit, zejména ne když už jsme vzkaz měli hotový. Na jeho přesný text si nevzpomínám; dobro se v něm v každém případě skloňovalo ve všech pádech a vybízel ke spolupráci při zničení Nightanu. Oznámili jsme tedy naše záměry se vším všudy -- soudný čtenář uzná, že zkoušet na draka nějaké lsti nemělo smysl. Radar doručil vzkaz pomocí kouzla posel a s napětím jsme očekávali odpověď.

Nemuseli jsme čekat dlouho. Drak za okamžik telepaticky vzkázal Radarovi, že nám pomůže meč zničit. Prý se na něj máme ve všem spolehnout a jakmile vylezeme z Jehlanové hory, jít rovnou za ním. Předtím bychom však ještě měli Mágovi namluvit, že Nightan neseme jemu. Tedy nic, v čem bychom našemu milému drakovi nemohli vyjít vstříc.

Jelikož Radar už neměl magenergii na dalšího posla, vypravili jsme za Mágem mého salamandra, který s námi putoval celou Jehlanovou horou. Jakmile dorazil až pod jeho levitující trůn a vyřídil náš vzkaz, prošli jsme východem z hory a začali sestupovat k úpatí. Dohodli jsme se, že Radar a já se vydáme rovnou směrem k drakovi, zatímco Thorgal, Donar a Alan nejprve dojdou vyhrabat náš létající koberec, který jsme měli schovaný v písku pod horou, a teprve pak se k nám připojí. Dále jsme byli domluvení, že jestliže nastanou jakékoli komplikace, zahodíme všechno, nasedneme na koberec, a poletíme pryč.

Cesta dolů, ačkoli trvala jen chvilku, mi připadala jako celá věčnost. Podvědomě jsem cítil, jak se drakův i Mágův pohled upírá na Nightan. Nebyl to příjemný pocit. Meč jakoby mi na zádech ještě více ztěžkl. Přesto jsem se snažil nedat své duševní rozpoložení najevo a navenek předstíral vznešenou lhostejnost ke všemu, co se děje kolem -- asi jako kdybych draky, létající mágy a skřetí armády vídal každý den.

V půlce cesty od úpatí hory k drakovi nás dostihl drozd -- posel od Mága. Usedl Radarovi na rameno s promluvil nijak příjemným hlasem temného elfa:

"Nezahrávejte si s mou trpělivostí! Slíbili jste, že Nightan dáte mně!" Mág měl pravdu, to jsme skutečně slíbili. Nebylo se čemu divit, že se namíchl, když viděl, že meč neseme opačným směrem. A když jsme jeho posla ignorovali, začal jednat.

Navzdory nebi bez mráčku se zahřmělo a zablesklo, což nás přeci jen přinutilo zastavit a věnovat pozornost temnému elfovi. Ten se vztyčil na svém trůně a náhle vyrostl do výšky snad tří sáhů. Veselá kopa, napadlo mě v tu chvíli. Chce se vydovádět, než nás všechny usmaží.

Thorgal, Donar a Alan začali křičet. Rychle jsem se podíval, co se děje, ale viděl jsem jen ty tři, jak, každý jiným směrem, utíkají pryč a odhazují všechno, co mají po ruce. Jejich úprk byl tak zběsilý, že každou chvíli zakopávali a padali do písku, aby se vzápětí zase zvedli a dali do běhu.

Chtěl jsem se zeptat Radara, jestli neví, před čím utíkají, a tu jsem si všiml, že i on vypadá vylekaněji, než by se u mága přezdívaného Rudý Ďábel dalo očekávat. Že by je všechny vyděsilo to neškodné zvětšovací kouzlo? Neměl jsem v tu chvíli čas se nad tím zamýšlet: Musel jsem připomenout drakovi, který se na všechno díval, jako by se ho to vůbec netýkalo, jeho závazky dřív, než se Thorgal, Donar a Alan ztratí kdesi v dáli za písečnými dunami.

"Vidíš to?!" houkl jsem na něj. "Tak s tím sakra něco dělej!" Bylo to poprvé v životě, kdy jsem promlouval k drakovi, a hned jsem užil rozkazovacího způsobu! Jakkoli silně pochybuji, že můj rozkaz měl v dračím rozhodování nějakou váhu, drak v každém případě uznal, že opravdu dozrál čas k tomu, aby o sobě dal vědět. Otočil hlavu směrem k Mágovi a jeho skřetům, otevřel tlamu, a -- a v tu chvíli Mág i skřetí armáda zmizeli za zvuku připomínajícího sněhovou vichřici v bílém oblaku.

Když se rozplynul, všichni, temný elf i skřeti, tam stáli zamrzlí v blocích ledu. Radar se konečně vzpamatoval ze šoku a o chvíli později se vrátili i Thorgal, Donar a Alan. Všichni se shodovali na tom, jaký byl na toho Mága děsivý pohled. Proč mně jako jedinému Mág nijak děsivý nepřipadal, jsem dodnes s konečnou platností nedokázal zodpovědět a nejspíš už také nikdy nedokážu. Snad jsem proti podobným kouzlům od přírody odolný, snad mi pomohl Nightan, který jsem nesl; ostatně, co na tom záleží? Mág by nejspíš šel k ledu bez ohledu na to, co bych já pod vlivem jeho kouzel tropil.

Když drak shledal, že jsme připravení vyrazit, zeptal se, jak si zničení Nightanu konkrétně představujeme. Vysvětlili jsme mu to a já se nadávkem zmínil o svých pochybnostech o tomto postupu. Žádných poznámek z jeho strany jsme se nedočkali, jen nás vyzval, abchom si nasedli. Sotva jsme se uvelebili na jeho hřbetu, zamával křídly, a vznesl se vysoko nad písečné duny i vrcholek Jehlanové hory. Zamířil na východ.

Žluť písku pod námi začala pozvolna ustupovat stále sytější a sytější zeleni, rychlostí vichřice jsme přeletěli Poušť i savanu západního Khazadu a k večeru se snesli v Khazadském hvozdu. Ráno jsme měli pokračovat až k některé ze zdejších sopek. Měli jsme, a také bychom pokračovali, kdyby se ovšem skutečné drakovy plány s Nightanem s těmi našimi zásadně nerozcházely.

Drak nás starostí, co s Nightanem, rázně a nejspíš jednou provždy zbavil. Jednoduše nám Meč Noci ukradl stylem zlodějíčků, kteří na trzích lidem v nestřeženém okamžiku vyškubávají z rukou měšce: Chvíli poté, co jsme sesedli, a já položil balík s mečem na zem, hrábl po něm pařátem a popadl ho. Než jsme se pořádně vzpamatovali, viděli jsme už jen malou, mizející tečku na obloze. Byla to zároveň i symbolická tečka za celou kauzou Nightan.

Meč Noci se nám tedy zničit nepodařilo, ale přiznám se, že spíš než zklamání cítím úlevu z toho, že už to mám za sebou a jsem naživu. Moji přátelé jsou na tom, myslím, podobně, a to přesto, že pátráním po Nightanu strávili mnohem delší dobu než já, který k němu přišel jako slepý k houslím.

Takže zaplašme všechny chmurné vzpomínky, když je před námi lepší budoucnost! Vždyť kromě Nightanu jsme z Jehlanové hory přinesli i spoustu krásných černých perel, a ty nám nikdo nevzal. A až si v nejbližším městě doléčíme zranění (zas mi ta rána po mumiím pařátu hnisá, budu muset poprosit Thorgala o svůj denní příděl léčivé magie), roztočíme to ve velkém stylu a s bojem Sil Dobra proti Silám Chaosu a Osudem Aquillonie ať nám všichni aspoň na pár měsíců dají pokoj!