Alanův deník, 29.7.860PZ.
Včera jsme přišli do Loghanu, hlavního města Sostynského království. Přesněji řečeno toho, co z kdysi zřejmě slavného Sostynu zbylo. Obyvatelstvo je tu mnohem přívětivější k cizincům než v Ynnydu. Žádné protielfské nálady jsme nezaznamenali, naopak se zdá, že obyvatelé jsou Gwanwaithské (=elfské) armádě vděčni za vyhnání Manninských vojsk alespoň odsud.
Ubytovali jsme se v hostinci "U pašáka", dobře jsme se najedli a zahráli jsme si v lokále mariáš. "Komu karty v ruce šustí, toho štěstí neopustí," říkaval můj bývalý přítel Cejn. Bohužel se potvrdilo, že Cejn odjakživa rád žvanil. Na pokoji jsme totiž usnuli, jak když nás do vody hodí a ráno jsme se probudili s bolestmi hlavy a bez Nimlachelu. To rozlítilo pochopitelně především našeho vzácného přítele Donara, kterýžto okamžitě začal nahlas meditovat o vybití všech trpaslickejch šmejdů, co se tady kolem nějak moc hemžej.
Po krátké poradě jsme se rozhodli meč vypátrat. Každý dělal, co uměl. Donarovi jsme koupili flašku trpasličího špiritusu, aby dole v lokále zapil žal a nepůsobil problémy. Radar četl myšlenky všech chudáků v hospodě, dokud mu stačila magenergie. Thorgal s Eirien hledali v pokoji stopy, já tajné dveře. T+E se pak vydali pátrat do okolí města; za prvé hraničáři všeobecně města nemilují (to jest zjistí ve městě úplný kulový) a za druhé jsme se obávali, že někdo mohl meč ukrást a začerstva s ním z Loghanu zmizet. Já jsem si půjčil náušnici s démonem jazyků a vyptával se, vyzvídal, naléhal, špicloval a vyhrožoval. Všechno marné. Alespoň u mladé šenkýřky jsem částečně uspěl v tom smyslu, že jsem si s ní sjednal večer schůzku v jejím pokojíku. Tam jsme se večer sešli, oba po celodení dřině, a užili jsme si života z té lepší stránky.
Nicméně po Nimlachelu jakoby se slehla zem.