Údolí se zdálo být rájem na zemi. Bylo tam zřetelně tepleji než v okolních lesích a ani uprostřed zimy zde neležel sníh. Naopak, bylo zde několik druhů stromů, na kterých byli nejen suchá jablka ještě od podzimu, ale i některé plody družině, hraničáře Thorgala nevyjímaje, neznámé. Za pár hodin dorazili do první vesnice. Blížili se s pochopitelnou opatrností, ale obyvatelé je přesto zpozorovali. Neváhali ani na okamžik a rozprchli se, přesněji řečeno vylezli na pár vysokých stromů opodál. Byli to Bronové, jak si trochu se zpožděním uvědomil Gorin zloděj; v mládí o nich slyšel vyprávět a pár jich dokonce viděl. Gorin totiž kdysi býval mimo jiné celníkem v Turonském průsmyku (viz g_zivot.htm) a povšiml si bronů zaměstaných jako nosiči u těch nemnoha karavan přicházejících odněkud ze Západních Plání.
Tihle bronové byli ale ještě plašší, než je obvyklé. Snad to způsobil poněkud netradiční vzhled družiny a jejich zvířat. Po drahném čase někteří odvážlivci ze stromů přece jen slezli. Přilákali je mimo jiné lesklé měděné mince, které položili Thorgal s Gorinem pod strom. Pak slezli i ostatní a projevovali nad mincemi neskrývané nadšení. Zjevně nevěděli, k čemu peníze jsou, ale nejspíš se jim líbil jejich lesk. Stříbrňáků si necenili o nic víc ani míň. Na oplátku vlezli bronové do svých kruhových chýší z větví a nabízeli družině sušené ovoce a jedlé kořínky. Byli velice mírumilovní, plaší, ale přátelští. Jejich bezelstnost hraničila s lehkou natvrdlostí, specielně u některých jedinců až s tupostí. Jejich vesnice se jmenovala Braa a bylo to vlasně je pár do kruhu umístěných kulatých chatrčí z větví. Uprostřed bylo udupané "náměstí" a v jeho středu jakýsi totem ověšený vším možným i nemožným. Bronové se byli schopni domluvit několika slovy obecné řeči, ale používali spíš posunků a nějakého vlastního jazyka, zjevně nepříliš komplikovaného. Jeho hlavní slabikou bylo donekonečna opakované huhuhu. Přinesli též jakési růžové kostičky čehosi, čemu říkali "Ga." Po chvíli dohadování se zjistilo, že to asi budou vysušené kousky toho velkého narůžovělého choroše, rostoucího na okolních stromech. Růžové kostičky působily po rozžvýkání jako lehká droga. Když se Donar probral s růžového snu, aniž to na něm zanechalo viditelné následky, ochutnali i ostatní členové družiny.
Údolí i jeho obyvatelé zkrátka působili neškodně a idylicky. Idyla však byla narušena ještě téhož odpoledne. Den měl být evidentně bohatý na nové zážitky. Do vesnice vtrhli orkové vedení jedním trpaslíkem a jedním krollem. Pát bronů pro výstrahu zabili, ostatní, bezbranné a zmateně pobíhající, začali chytat. Nájezdníci šli evidentně najisto, od bronů nečekali žádné ohrožení a ani se neobtěžovali důkladnějším průzkumem, takže družina unikla jejich pozornosti. To byla ovšem chyba. Družina, tou dobou již poměrně ostřílení dobrodruhové, se rozhodně nemínila nechat pochytat a svázat bandou orků. Kouzelník Radar si stoupl doprostřed vesnice, zády k totemu a rozděloval spravedlivě blesky na všechny strany. Zloděj Gorin, jako správný trpaslík, když viděl orky, viděl rudě. Ani nevěděl, jak mu jeho válečná sekera Traverza vklouzla do rukou. Hraničář Thorgal byl pár skoky u svého batohu, kde v mžiku vytáhl luk. S připínáním toulce se nezdržoval, šípy vysypal před sebe a střílel z pokleku, s lukem šikmo skloněným. Barbar Donar vyrazil do boje s řevem. Čím byli Gorinovi orkové, tím byl pro něj kroll, jeden z jejich vůdců. Boj obtížnější, než se zprvu zdál. Orků bylo mnoho a obklíčili celou vesnici. Gorina jich obklopilo hned několik a on, ač všechny pobil, sám zle pošramocen padnul po zákeřné ráně prakem zezadu, právě když dorážel posledního ze skupiny. Zbylí členové družiny museli spojit všechny síly, aby společně zvládli rozběsněného krolla. Trpaslíka na koni, druhého vůdce bandy, elegantně sundal Thorgal šípem, který měl špičku namočenou ve Spící Panně; byl to poslední Thorgalův šíp v ní namočený a v nejbližších dnech se mu po ní nejednou zasteskne.
Po boji nejdříve všichni běželi ke Gorinovi, naštěstí byl jen v bezvědomí a Thorgalovi se ho podařilo ještě přivést k životu (Gorinova mez vyřazení číslo X, sám to už tou dobou ani nepočítal). Pak svázali nebezpečně vypadajícího trpaslíka -- vůdce orků, dokud ještě Spící panna účinkovala. Trpaslík jménem Lorm, povoláním zloděj, při výslechu zpívat příliš nechtěl. Zřejmě byl poměrně zkušený, protože měl u pasu pouzdro s křišťálovým lupičským klíčem, který mu Gorin okamžitě odebral brumlaje si přitom, že k němu sice přišel zadarmo, ale málem ho stál život. Možná i tahle příhoda ovlivnila Gorina, když se později rozhodoval, jestli se stane lupičem nebo siccem. Právě když z Lorma kousek po kousku páčili, o co tady sakra jde, dorazil poustevník Drepan. Byl to starší šlachovitý trpaslík, přišel spolu se svým broním sluhou, či spíše přítelem slyšícím na jméno Ru a s velkým černým psem. Pověděl jim všechno, co se jim z Lorma nepodařilo vymáčknout.
Zelené údolí bývalo skutečně rájem na zemi. Zapomenutý kousek poklidné a úrodné země mezi nehostinnými horami a hvozdy. Zdejší počasí, určitě teplejší než v okolních kopcích, pravděpodobně souvisí s množstvím termálních pramenů všude kolem. "Jedinými obyvateli," vyprávěl Drepan, "bývali jen bronové, později jsem přibyl můj přítel theurg Asterix sídlící ve vysoké bílé věži a zakrátko potom já. Černá pevnost Pterygo, postavená kdovíkdy, kdovíkým a kdovíproč v takovéhle díře, bývala opuštěná." Drepan, bývalý hraničář, se uchýlil do údolí, aby tu unikl nějakému zklamání z mládí, o němž odmítal řící cokoli bližšího. Žil zde v souladu s přírodou a pomáhal bronům, jejichž bezelstné a nevinné duše si oblíbil. A byl jim často platným pomocníkem, neboť dlouhým soužitím s přírodou si bývalý hraničář vypěstoval některé schopnosti poustevníka (jak poznali podle bylinek, které přinesl s sebou a léčil všem zranění utržená v boji), chodce (jak usoudil Thorgal podle chodcova meče na jeho zádech a jeho velkého černého hraničářského psa) i druida (jak zjistili zakrátko podle jeho neomylné a rychlé chůze lesem). "Asterix," vzpomínal Drepan, "byl tak trochu podivín. Jeho sídlo bílá věž, kterou si prý postavil s pomocí mocných sil nepocházejících z tohoto světa, mu sloužila jako letní sídlo. Na zimu odlétával spolu s tažnými ptáky neznámo kam." Když viděl nevěřícné obličeje Thorgala a Gorina, dodal: "Ano, odlétával, mimo jiných úžasných věcí vlastníval i kouzelný létající koberec." Asterix býval Drepanovým přítelem. O brony se nijak zvlášť nezajímal. "Situace se dramaticky změnila, když před pár lety přišel do Zeleného údolí mág Zost se svými kumpány", řekl s hořkostí v hlase Drepan. Nejhorší jsou čtyři," poznamenal, "krolla Stragu jste právě zabili, jeho bratr kroll bojovník Stroga kope nyní s pár orky u Asterixovy věže, aby objevil údajné poklady Asterixem tam zakopané, zloděj Lorm leží před vámi a kde je ten lotr chodec Dwalin teď, to nevím. Zostovi slouží ještě několik trollů, ti jsou také dost nebezpeční, a pak několik desítek horských orků." Dwalin pak smutně pokračoval v příběhu: "Zost a jeho komando, jakmile přišli, utkali se s Asterixem u jeho věže a přemohli ho. Já jsem přiběhl, když už bylo po všem a sám proti pěti bych neměl šanci. Ukryl jsem se v lesích, Zost o mě nemá tušení a já čekám na příležitost. Ten darebák mezitím chytá ta bezbranná stvoření", podíval se smutně Drepan na okolosedící a nicnechápající brony, "a využívá je na práci ve svých nově otevřených stříbrných dolech pod Stříbrným kopcem. Umírají jako mouchy, nejsou na práci v podzemí stavění, potřebují čersvý vzduch a stromy nad hlavou. Věřím, že mi pomůžete dokončit, co jste už nedobrovolně začali. Teď, když je nás pět, pobijeme Zosta i jeho zbylé komplice." S nadějí se podíval na družinu. Nebyl si jejich pomocí úplně jist.
Družina se rozhodla Drepanovi pomoci a se Zostem se utkat. Radarovi bylo jasné, že snadné to nebude, ale vlastně už začali boj, i když nevěděli s kým. Mohli snadno předpokládat, že se mág o zmasakrování svého komanda v Braa dříve nebo později dozví a těžko je jnechá jen tak běžet, aniž by jako správný padouch usiloval přinejmenším o pomstu. Thorgal se postavil na Drepanovu stranu z přesvědčení. Bojovat se zlem bylo jeho nelehkým životním údělem a sám to nemohl ani nechtěl měnit. Donar také váhal, ale byl bojovník a nebylo v jeho povaze couvnout před žádným bojem. Navíc mág je sice mág, ale pořádný chlap s mečem je pořádný chlap s mečem. Gorinovi se to ani trochu nelíbilo, ale nakonec se podvolil a "šel do toho, ačkoli je to pěkná blbost" se svými přáteli.
Plán postavili na momentu překvapení. Nejdříve pobijí mágovy společníky, dokud ještě o ničem nevědí. Vždyť dva už naštěstí vyřídili. Zbývá Straga, o němž Drepan prohlásil, že je v Asterixově věži. Pak už jen Dwalin, kterého musí co nejrychleji najít a zneškodnit, než se s mágem spojí. Pak jich bude pět na jednoho -- mága Zosta. Orky a trolly nepočítali, v prvním přiblížení je mohou zanedbat, když je srovnají s mágem, který jen tak zabije theurga vlastnícího létající koberec. Bylo to nebezpečné, ale když už se jednou rozhodli, kdo by chtěl žít věčně?