Bitva u Nippuru byla největší, jakou jsem kdy viděl. Stejně jako několik tisíc chudáků na naší i nepřátelské straně jsem měl tu smůlu, že jsem v ní i bojoval. Náš vrchní velitel lord Cumhal sice soudil, že je ctí bojovat na straně dobra, demokracie a pokroku, ale dobro je relativní, demokracii jsem nikdy úplně nepochopil a pokrok mám víte kde. Jasně, hájili jsme dobrou věc, ale jen sám Osvícený ví, jestli taková řezničina stála za všechny spory světa.
V podstatě proti sobě stanula vojska Manninu (10 tisíc Manninců + 25 tisíc jejich spojenců) a Gwainwaithu (3,5 tisíc Gwainwaithťanů + 16,5 tisíce jejich spojenců). Na straně Gwainwaithu bojovalo i Spojené Impérium, konkrétně 500 námi naverbovaných Hornochatijců (lehká pěchota, ovšem placená Gwainwaithskými penězi) a jeden malý oddíl pyroforů (financovaný pomocí námi ukradeného gryfího vejce) a navíc ještě jeden malý oddíl dobrodruhů (Místokral Radar, Velvyslanec Galdor, Thorgal a já). Vojsku Spojeného Impéria, dalo-li se to tak vůbec nazvat, v boji velel místní kondotiér Mynogan. Vrchním velitelem však byl mág Radar, Místokrál Provincií Spojeného Impéria. To jsme si vymínili, abychom alespoň formálně zdůraznili podíl Impéria v protimanninské koalici. Ze stejných duvodů jsme vždy důsledně mluvili o našich zhruba 500 mužích jako o Imperialním vojsku, oddíly lehké pěchoty jsme nazvali Imperiální Luvijští Bijci a náš jediný oddíl pyroforů jsme pojmenovali Imperiální Ohňonoši. Doufám, že celá ta šaškárna k něčemu byla a že z ní Imperiální diplomaté něco vytěží.
Bitva byla veliká, ohromná až monstrózní. Já jsem se dokázal orientovat jen na tom malinkém kousku fronty, který hájilo Imperiální vojsko, čili 125 oddílů Imperiálních Luvijských Bijců, jeden oddíl Imperiálních Ohňonošů a my čtyři. Měli jsme za úkol ubránit část předmostí na levém břehu řeky Aššur. K našemu zděšení se proti Imperiální armádě na nepřátelské straně sešikovali Maninští železní jezdci. Čili si to mělo rozdat na férovku našich 500 narychlo sebraných lehkooděnců s elitní těžkou jízdou krále Stuarta. Teď se ukázalo, jak cenné byly všechny naše další investice a jakýs-takýs výcvik našich mužů. Kdybychom je totiž postavili do pole v tom stavu, v jakém jsme je nabrali, mohli bychom jim dát tak nanejvýš pokyn k bezhlavému úprku. Naštěstí jsme najali kondotiéra a cvičitele Mynogana a po poradě s ním jsme z našich 500 chudáků vybrali zhruba stovku nejlepších (těm jsme mezi sebou říkali Elita, byli to ostřílení veteráni s dlouhými dvoubřitými sekerami), cca 150 jakž-takž použitelných (těm jsme dokoupili píky a udělali z nich kopiníky, právě pro případ, že by na nás nedejbože zaútočila těžká jízda - tyto jsme nazvali Pikenýry) a zbylých zhruba 250 nejhorších jsme alespoň dovyzbrojili sekerami, tesáky a velkými dřevěnými štíty, aby nemuseli bojovat těmi svými sukovicemi (těmhle chudákům jsme říkali prostě a jasně Kanónfutr). Ještě důležitější bylo, že Mynogan během rychlovýcviku dokázal našim Hornochatijským horalům vštípit alespoň základy disciplíny (takže dokázali bojovat v šiku) a morálky (takže alespoň částečně chápali, že nejhorší, co můžou udělat, je opustit formaci a dát se na chaotický útěk, při kterém je jezdectvo pobije zezadu).
Naše družina zaujala strategické postavení na pár metrů vysokém minikopečku těsně u břehu řeky. Když jsme viděli, jak se proti nám seřazuje Maninská železná jízda, téměř jsme propadli panice. Nicméně po krátké poradě jsme nařídili Mynoganovi, aby Imperiální vojsko sešikoval do pěti linií. V první linii byli Pikenýři, kteří měli zachytit nejprudší nápor jízdy a těsně za nimi stál Kanónfutr, aby se pokusil rychlosti zbavené jezdce zadržené první linií nějak ohrozit, i když jsme chudákům Kanónfutru moc šancí nedávali. V druhé linii byli Pikenýři smíchaní s Elitou - Pikenýři měli zachytit nepřátelské jezdce, kteří prorazí první linii, a Elita, která snad jediná měla proti těžké jízdě jakousi šanci, se měla hned pustit do boje zblízka. Ve třetí linii byly zbytky Elity a Pikenýrů mezi oddíly Kanónfutru - nic lepšího nezbývalo. Čtvrtá linie byly naše poslední zálohy - Kanónfutr. Poslední linii tvořil náš pahorek a čítal dva oddíly: R+T+A+G a Imperiální Ohňonoše. Naši kouzelníci měli ostošest kouzlit, Ohňonoši měli ostošest metat rachejtle a já s Thorgalem jsme se mohli tak maximálně ostošest modlit. Mohli jsme též střílet, pokud by se nepřítel prosekal i poslední linií, která byla na hranici dostřelu dlouhého luku z našeho stanoviště. V nejkrajnějším případě jsme byli připraveni zapojit se i do boje muže proti muži. Já i Thorgal jsme doufali, že nejkrajnější případ nenastane.
Maninští železní jezdci se mezitím seřadili do dvou linií. Celkem jich mohlo být tak dvě stovky, takže jsme vlastně měli převahu, jak jsem vtipně konstatoval. Nikdo se mému vtipu nezasmál. Rozjela se první vlna železných jezdců. Zpočátku krokem, pak přešli do klusu a nakonec do trysku. Byl to vlastně úchvatný pohled na koně s vlajícími hřívami, nablýskané rytíře s erby na štítech a vlající praporce. My ale jaksi neměli náladu to ocenit, spíš jsme čekali, co ta krása provede s naší první linií. Naši pyrofoři odpálili první rachejtli, když byli jezdci ještě asi 50 metrů před našimi. Celá jedna skupina rytířů zmizela v oblaku dýmu a už se neobjevila. Bylo to však málo, žalostně málo, pouhá kapka v moři. Pyrofoři začali neprodleně připravovat k odpalu další rachejtli. Byli to profíci, pracovali úspornými, zkušenými a rychlými pohyby. Přesto se mi při pohledu na ně zdálo, že se čas nemožně vleče. Když jsem se naopak podíval na vlnu jezdců útočících v plném trysku, připadalo mi, že v okamžiku budou až u nás.
Ve prospěch naší první linie je třeba říci, že až na pár ojedinělých zoufalců nikdo neutekl a všichni drželi formaci. Maninští železní jezdci vjeli do našich Pikenýrů dřív, než Imperiální Ohňonoši stihli odpálit další rachejtli. Na okamžik se zdálo, že první linie vydrží, ale byl to jen klam. Vydrželi jen dva osamělé oddíly, všechny ostatní byly doslova smeteny. Přesto však jezdci ztratili část rychlosti, své nejnebezpečnější zbraně. Ohňonoši vypálili druhou rachejtli, druhá skupina jezdců se rozplynula, ale jejich útok pokračoval hrozivou rychlostí. Zakousli se do druhé linie. Vtom velitel jezdců spadl z koně. - "Dostal jsem ho," ucedil Radar a začal se soustředit na další mentální útok. Většina jezdců mezitím prorazila druhou linii. - "Do prdele," zaklel distinguovaný Galdor a vytáhl kouzelný svitek, zlomil jej a začal mávat rukama jak větrný mlýn. Takové posunky jsem jakživ neviděl, a to už jsem pár kouzelníku v akci zažil - doufal jsem, že se Jeho Excelence Galdor pochlapí, překontroloval jsem tětivu svého dlouhého luku a snažil se nepropadnout panice. - "Zbývají už jen dvě linie, skoro samej Kanónfutr," konstatoval Thorgal, stejně jako já vytáhl dlouhý luk a dodal: "vidím to mimořádně bledě, vrchní velitel musel být blázen, když si myslel, že naši lehkooděnci zadrží tuhle hrůzu." - "Až prorazí čtvrtou linii, párkrát si vystřelím z luku, ale pak skáču do řeky," oznámil jsem, "a vám doporučuju totéž, tady už můžeme maximálně umřít hrdinskou smrtí, do háje." Nikdo mi neodpověděl, což jsem si vyložil jako souhlas s celodružinním taktickým ústupem, který na sebe určitě nedá dlouho čekat.
Náhle se ale stalo několik věcí, které udělaly z jasně ztracené bitvy na našem úseku fronty alespoň trochu vyrovnanější střetnutí. Za prvé se druhá, založní řada Manninských železných jezdců otočila a odjela směrem doprava. Zřejmě usoudili, že tady už je prakticky dobojováno. To v danou chvíli vypadalo jako reálný odhad situace. Za druhé Galdor chvilku poté dokončil sesílání svého složitého kouzla a nad jeho hlavou se zmaterializovalo stádo ohnivých koní. To vypadalo velmi impozantně. Za třetí poslední řady naší armády zadrželi nepřátelský nájezd. To vypadalo přímo neuvěřitelně.
Během okamžiku se situace změnila z beznadějné na vážnou, ale nikoli tragickou. Ještě před chvílí jsme se chystali skočit do řeky před několika desítkami tryskem uhánějících rytířů, ale teď tito težkooděnci uvízli doslova na poslední chvíli v řadách našich bojovníků. Třetí linie byla témeř rozbitá, ale zadržela zhruba polovinu jezdců a poslední, čtvrtá linie zachytila zbytek. Čtvrtá řada, složená téměř výhradně z kanónfutru, měla jediné štěstí, a to že jezdcům probivším se předposlední linií už chyběla rychlost. Nicméně zdaleka jsme neměli vyhráno. Právě naopak. Nájezd se sice zastavil, ale náš Kanónfutr se sekyrami, tesáky a dřevěnými štíty neměl proti rytířům na koních a v plné zbroji žádnou šanci. Imperiální Luvijští lehkooděnci umírali po desítkách a jen občas se jim podařilo strhnout nějakého rytíře z koně a dobít na zemi. Jezdci se krok za krokem probíjeli dál.
Galdor zvedl ruku a jeho Ohniví koně se přehnali nad bojištěm. Ano - nad bojištěm - ty plamenité potvory totiž uměly levitovat a Galdor nechtěl popálit naše vlastní vojáky. Podle Galdorových pokynů kroužili ohnivé přízraky kolem oddílů maninských rytířů a snažili se jim splašit jejich koně. Na chvíli se zdálo, že tímto překvapivým kouzlem zvrátí Galdor průběh bitvy, ale po krátkém zaváhání fanatičtí manninští rytíři postupovali dál.
V tomto okamžiku se projevil Mynoganův taktický přehled. Dal zbytkům třetí linie pokyn k ústupu a pár oddílů z pravého křídla, kde se nám vedlo relativně nejlépe, poslal, aby vpadli pomalu postupujícím rytířům do zad. Tím se třetí a čtvrtá linie slili do jednoho pásu a rytíři v tomto zesíleném pásu uvízli jako rozinky v těstě. Pěšáci na ně najednou dotírali ze všech stran. Už se zdálo, že karta se začíná obracet, ale v tom naše levé křídlo nevydrželo a směrem k našemu pahorku se vyřítily dva oddíly manninských jezdců.
Krátce jsme na sebe s Thorgalem pohlédli a oba dva jsme svorně postoupili vpřed, mezi naše kouzelníky a rychle se přibližující jezdce, kteří už přecházeli do trysku. Události nabraly spád. Imperiální Ohňonoši naštěstí stihli vystřelit rachejtli a několik jezdců popadalo z koní. Thorgal vytáhl jakýsi flakónek a rychle ho vypil. Ve zlomku vteřiny mi došlo, že to byl lektvar rychlosti a v příštím okamžiku už jsem ho měl v sobě taky. Radar seslal na jednoho z jezdců blesky, ale nezabil ho. Mynoganovi se podařilo bleskově ucpat průlom v levém křídle, když do něj pohotově nahnal asi tři oddíly Kanónfutru. Koutkem oka jsem zahlédl, že je to jen takové flikování, protože se tím oslabil náš střed, který se tak tak držel, ale nic jiného v tu chvíli nezbývalo. Galdor srazil Radarem načatého rytíře nějakým kouzlem z koně. Už zbývali jen čtyři jezdci, ale v trysku a v brnění a kousek od nás. Jednoho jsem dostal díky bleskům z mé ebenové hůlky. Thorgal pod vlivem rychlosti začal pálit z luku tak svižně, že by se za to nestyděla ani ta elfice Eirien. Přidal jsem se k němu a jednoho z jednoho rytíře jsme udělali doslova jehelníček - spadl z koně jen pár kroků od nás. Thorgal vytáhl meč. Já jsem odhodil luk a pomocí svitku hyperprostor se přenesl za předposledního z rytířů, těsně před tím, než mě stačil seknout. Vzápětí jsem po něm začal házet dýky. Většina se jich sice odrazila od jeho brnění, ale jeden hod se mi povedl tak hezky, že jezdec spadl z koně. Pomohl jsem Thorgalovi udolat posledního rytíře. Průlom jsme zneškodnili.
S obavami jsem se podíval na hlavní bojiště, jak si vede náš Kanónfutr. Můj pesimismus byl zaplaťBuddha neoprávněný. Začínala se projevovat naše početní převaha. Ze začátku to bylo asi 500 našich na zhruba 100 jezdců. Měli jsme sice ohromné ztráty, odhadoval jsem tak 300 mužů, ale jezců teď už zbývalo jen kolem 50 a byli zcela obklíčeni našimi zbylými pěšáky. Ovšem kdyby teď nastoupila druhá řada Manninců, musela by nás smést. V bitvě však žádné kdyby neexistuje. Ztráty první vlny jezdců dosud nebyly tak hrozné. Naši lehkooděnci jim zatím mnoho starostí nenadělali, skoro polovinu jejich mrtvých si přičetli naši pyrofoři. Teď ale jezdci ztratili zbytek rychlosti a nemohli manévrovat protože pěšáci je zcela obklíčili. Útoky se na ně sypaly ze všech stran i zezadu. Železní páni stále ještě rozsévali smrt, ale už nestíhali vracet všechny údery. Za každého našeho nastoupil další, ale mrtvého rytíře neměl kdo nahradit. Chvíli byl ještě osud bitvy jakoby na vážkách, ale pak se ukázalo, že je konec. Naše ztráty byly stále veliké, ale oslabené a izolované ostrůvky Manninských železných pánů se jeden po druhém začínali propadat do moře Imperiálních Luvijských Bijců. Každý zaniklý ostrůvek znamenal uvolnění dalších našich pěšáků, kteří se okamžitě vrhali na dosud odolávající rytíře.
Za pár minut bylo po všem. Jen tři rytíři se nám vzdali, ostatní byli doslova rozcupování zdivočelými Luvijskými Bijci. Boj na našem úseku fronty tím skončil. Mynogan sice zformoval zbytky naší armády do obranného postavení, ale naštěstí už na nás nikdo nezaútočil. Během pár hodin byla rozhodnuta i celá bitva. Vyhráli jsme. Z našich 500 mužů přežilo kolem 150. Zbylí se už nikdy nevrátí ke svým ženám a dětem. Jejich koloběh životů byl ukončen, aniž by měli možnost dosáhnout pravého poznání. Po dlouhé době jsem strávil večer v motlitbách.