PJ2: Z Eirienina deníku (12)

26. ledna 1166. Jsem právě v hostinském pokoji pevnosti Nenagh a otevírám svůj deník, abych zaznamenala, že definitivně končím pátrání po Eölovi a s ním spolčené bandě zlodějů sostynského státního majetku. Nikdo tu nic neví, nikdo nic neviděl a nikoho to tu nezajímá.

Zato jsem si vyslechla spoustu nářků na poměry. Ještě předloni si tu prý žili docela spokojeně. Pěstovali len, tkali plátno a prodávali ho v Loghanu a Haukadaluru, vrchnosti po nich celkem nic moc nechtěly. Staré zlaté časy před válkou.

Když ale do Sostynu vpochodovala manninská armáda, zlatým časům odzvonilo. Většina zdejších zemanů, kteří pochopitelně vytáhli do boje za vlast, hrdinně padla spolu s dobrou stovkou svých mužských poddaných, kterým byla tato čest rovněž milostivě dopřána. To byla pohroma číslo jedna. O pár týdnů později přišla na zdejší zemanství pohroma číslo dvě v podobě rabujících manninských vojáků na jejich vítězném postupu. Pak podnikli trpaslíci protiútok, v bitvě u Daa Clegh jejich těžká pěchota spráskala Stuartovu královskou gardu, následně obsadili celý severní břeh Feayru a zkoušeli odtud nějaký čas dobýt zpět Loghan, přičemž zdejší obyvatelstvo bylo donuceno se aktivně zapojit do montáže obléhacích strojů, což byla pohroma číslo tři. Stuart nicméně Loghan udržel, bylo sjednáno příměří a trpaslíci se stáhli zpět do svých milovaných rodných hor.

Místní prostomyslní sedláci a jejich zaostalé provinční vrchnosti, neznalí jemných fines vysoké politiky, si začali naivně myslet, že teď už bude dobře. Netušili ale, že daleko od jejich vesnic, v Dimbaru, právě zasedá tlupa diplomatů nad velkou mapou Ladgalenu, kreslí po ní barevnými tužkami nové státní hranice a moc dobře se přitom baví. Jaké proto bylo jejich překvapení, když se dozvěděli, že všechna zemanství na severním břehu Feayru teď patří ke gwainwaithské korunní dependenci Ered Engrin, a Loghan a Haukadalur, kam jezdívali prodávat a nakupovat, jsou v Sostynu, resp. v Manninu, a oni tudíž nemají jinou možnost, než si to svoje plátno dát proclít -- pohroma číslo čtyři.

Na novém manninském území se potom začalo naplno úřadovat, vymáhaly se kontribuce, honili se kacíři, zavíralo se, věšelo, vypalovalo, atd. Přes hranice tím pádem přišla pohroma číslo pět, uprchlíci, kteří se toulali po kraji, žebrali, a občas také kradli a loupili. Trpaslíci se několik měsíců nenamáhali proti tomu nic dělat a v poklidu čekali, až jim zoufalé zemanské rodiny nabídnou svá panství za babku k prodeji. Teprve když se tak stalo, ustavilo město Tjörn v bývalých zemanstvích svou správu, jejich posádka zjednala v kraji pořádek a trpasličí úředníci pak obyvatelstvu sdělili, že půda, na níž ráčejí mít své domy a pole, patří korporaci města Tjörn, a mají tři možnosti: Zaprvé, odstěhovat se, zadruhé, odkoupit si pozemky za lidovou cenu třista zlatých za jitro, nebo zatřetí, platit lidové nájemné. Sedláci se většinou pochopitelně rozhodli pro třetí možnost, což sice byla pohroma s pořadovým číslem pět, ale v podstatě to jediné, co mohli udělat.

Není tedy vlastně divu, že nějací loupežníci v lesích, kteří navíc loupí někde úplně jinde, jsou tu všem lidem putna. Co už překvapí víc, je fakt, že to nezajímá ani zdejší strážce zákona. Jejich velitel tady v pevnosti Nenagh mi to podal dost po lopatě.

"Milostivá," řekl mi, "to je docela dobře možné, že jsou v těchhle lesích loupežníci, ba dokonce bych se divil, kdyby tam nebyli. Nicméně neloupí na území Ered Engrin, ani zřejmě nejde o gwainwaithské občany, takže jejich jednání nespadá pod naše trestní právo. Jiná věc by byla, kdyby nás sostynské kompetentní úřady požádaly o pomoc, jenže to by v tom sostynském bordelu a svrabu nějaké kompetentní úřady museli mít. Já, milostivá, nebudu sám od sebe hasit, co mě nepálí."

Ani nebude, kluk jeden vousatá, muset. Někdo jiný bude tak hodný, že to uhasí za něj.