PJ2: Bitva u Nippuru

Oběma stranám konfliktu mezi manninsko-orjatskou koalicí a koalicí tvořenou Gwainwaithem, Sostynem, Aššurem, Chatti, Spojeným Impériem a Svatou Církví bylo už několik měsíců před bitvou u Nippuru jasné, že její výsledek bude pro úspěch či neúspěch tažení manninského krále Stuarta VI do Aššuru klíčový. Pokud by v ní Stuart VI s Orjaty zvítězili a mohli zahájit obléhání Nippuru, slabě opevněné a hájené město by nejspíš padlo a Mannin a Orjatská horda by získaly nejen snadný přístup na pravý břeh řeky Aššuru, ale také kontrolu nad veškerou dopravou zboží mezi Mitanni a Chatti a západem po řece i po silnici. Pro země koalice vedené Gwainwaithem by to -- s výjimkou Spojeného Impéria -- mělo závažné ekonomické důsledky, a to hlavně v případě samotného Gwainwaithu, pokud by se Stuartovi a Orjatům podařilo narušit nebo zcela zastavit dodávky aššurského obilí. Bitvu u Nippuru lze tedy při troše zjednodušení chápat především jako střetnutí na život a na smrt mezi oshinovskou dynastií a parlamentní vládou Gwainwaithu.

Na Stuartovy spojence Orjaty udělal bleskový vpád jeho Východní armády do Aššuru, během něhož rozdrtil nedaleko hranice vojsko etemenankského prefekta a během dvou týdnů prošel 500 mil aššurským územím až do Hordy, příznivý dojem. Velký Chán Danzanvanžil vycítil, že společně se Stuartem by se mu mohlo podařit dobýt i Kalchu a uchvátit vládu v Aššurské říši, a přiměl své náčelníky k sebrání impozantního vojska čítajícího 25 000 jízdních lučištníků. Vedle něj se Stuartova armáda se dvěma tisícovkami těžkooděných jezdců a osmi tisíci pěšáky zdála slabá, zvlášť s ohledem na fakt, že jen jízdu a přibližně čtvrtinu pěchoty bylo možno počítat mezi elitu, zatímco zbytek pěšáků byli sedláci, kteří nikdy v žádné bitvě nebojovali a většinou ani neměli pořádné zbraně, nanejvýš hole, vidle a tesáky. Stuartovo vojsko však mělo něco, co Orjatům k jakémukoliv většímu úspěchu v Aššuru vždy chybělo: zkušenosti s obléháním a dobýváním měst a pevností. Stuart s sebou přivezl několik desítek prvotřídních stavitelů válečných strojů, kteří jej měli během pěti měsíců vybavit vším potřebným ke zdolání nippurských hradeb. Manninský král také ihned uzavřel v orjatském hlavním městě Bulagu s Danzanvanžilem jasnou dohodu: Mannin pomůže Velkému Chánovi na aššurský trůn a ponechá mu volnou ruku na východě výměnou ze klid v zádech potřebný k tomu, aby se Stuart mohl vypořádat se všemi svými protivníky v Ladgalenu.

Leč ani tito protivníci nezaháleli. Gwainwaithané se ani v nejmenším nehodlali spolehnout na Aššuřany a převzali organizaci obrany zcela do svých rukou. Už v září 1166 vyslali do Nippuru dvě válečné lodě a 2. prapor námořní pěchoty pod vedením plukovníka Thorongila. Námořní pěšáci vybudovali na vrchu Naptu na levém břehu řeky naproti Nippuru opevněný tábor a umístili sem čtyři dalekonosné katapulty. Další, menší stroje byly na palubách válečných lodí kotvících ve slepém říčním ramenu. Námořní pěšáky později posílily tři tisícovky příslušníků dobrovolnických sborů zformovaných z řad členů gwainwaithské domobrany. Tito muži sice měli lepší výcvik, než mnohý manninský či sostynský zbrojnoš, avšak s válečnickou elitou Ladgalenu, jakou představovali manninští Železní páni, gwainwaithská námořní pěchota či pravidelné vojsko trpaslíků, se samozřejmě nemohli měřit.

Posádky z aššurských pevností střežících hranici s Hordou dostaly během února 1167 příkaz je vyklidit a posílit obranu Nippuru. Na pomoc městu bylo z Kalchu vypraveno 1000 členů královské palácové stráže, proslulých Nesmrtelných. Nippurský prefekt i prefekti z okolních provincií dali dohromady celkem 12 000 válečných vozů, což vypadalo jako impozantní síla, ale v Gwainwaithu dobře věděli, jaký je pravý stav věcí. Vrchním velitelem aššurského jízdního vojska se stal třetí komoří velikého krále Tiglatpilesara III Meršakušu, nesmírně zbabělý, ale zároveň velmi lstivý muž. Jeden z gwainwaithských politiků se o něm vyjádřil takto: "Má jednu velkou výhodu, a sice tu, že je prakticky neuplatitelný. Říká si o takové peníze, že by to zruinovalo i manninskou Dvorskou komoru."

Gwainwaith si zajistil i mohutnou vojenskou podporu Chattijců, které velmi silně motivovala možnost zasadit drtivý úder Orjatům. Chattijská knížata v čele s králem Šuppiluliumašem III přitáhla k Nippuru s tisícovkou jízdních lučištníků a 3000 pěšáky. Poněkud svéráznou pomoc v podobě dalších pětiset chattijských žoldnéřů dostala koalice od Spojeného Impéria, které usilovalo o vytvoření velké koalice Aquillonie s Ladgalenem i Východními zeměmi proti temným elfům. Svéráz této pomoci spočíval v tom, že žoldnéři (chattijští horalé) byli nakonec romskými emisary naverbováni, vyzbrojeni a vycvičeni kompletně za gwainwaithské peníze, které Gwainwaith poskytl výměnou za příslib volného přístupu pro své výrobce a obchodníky na imperiální trhy. Císařovi vyslanci nicméně odvedli v Chatti velmi dobrou práci a podíleli se významně na diplomatických jednáních, která vyústila ve vstup chattijských knížectví do koalice, takže tato investice se gwainwaithské vládě znamenitě vyplatila. Na tomto imperiálnímu vojsku je zajímavé i to, že mu velel mág Radar s titulem místokrále kolonií Jeho Císařské Milosti, aniž Spojené Impérium jakékoliv kolonie vlastnilo. V udělování podobných laciných poct byl císař Anakreon II prý přímo přeborníkem.

Důležitými pro vývoj války v Aššuru se staly také překotné události v samotném Ladgalenu, které odstartovalo zveřejnění konkordátu mezi Církví, jejíž patriarchou se v roce 1166 nečekaně stal pod jménem Basil III liberální teolog Hoel z Fergharu, a Gwainwaithským královstvím po jeho ratifikaci Parlamentem v lednu 1167. Gwainwaithská strana v něm uznala Kione Droghad ze de iure nezávislý stát a vojensky garantovala jeho suverenitu, což byla dobře promyšlená provokace směrem k Manninské koruně, neboť manninští králové vždy považovali sídelní město patriarchy za sice autonomní, leč podléhající manninské svrchovanosti. Stuartův syn, korunní princ Juan, spravující po dobu otcovy nepřítomnosti království, se s bezpříkladnou naivitou chytil do léčky a začal proti Kione Droghadu stavět vojsko. Nemohlo následovat nic jiného než exkomunikace z Církve, což mu vyneslo ztrátu většiny spojenců. Severomanninská šlechta, tradičně nakloněná spíše Brithombaru než Sniaulu, se přirozeně postavila proti princi, tím spíš, že sám Basil III pocházel ze severního Manninu. Navíc vyslali armádu na pomoc Kione Droghadu jak gwainwaithská vláda jakožto garant jeho suverenity, tak sostynský král Nollick, neboť Hoel z Fergharu byl tchánem jedné z Nollickových sester.

I Gwainwaith měl vedle války v Aššuru mnoho jiných problémů. Brithombarem otřásl v únoru politický skandál, jaký neměl v dějinách království obdoby. Tajná služba podala Prvnímu ministrovi lordu Gelionovi zprávu o utajených jednáních krále Finglora VIII s ruindorským vyslancem. Král byl sice veden dobrým úmyslem rozšířit řady spojenců Gwainwaithu v boji proti Stuartovi, ale to nic nemění na faktu, že šlápl vedle. Lord Gelion tohoto kardinálního přehmatu bez váhání využil a předložil zprávu Parlamentu. Finglor VIII byl donucen k abdikaci. Mluvčí Parlamentu Borgil, na kterého v souladu s gwainwaithskou ústavou přešly do doby inaugurace nového krále všechny panovnické pravomoci, ihned jmenoval nového ministra války -- Stal se jím bývalý Stuartův dvorní stratég lord Cumhal, žijící v Brithombaru v emigraci. Byl to dobrý tah, neboť Stuart nemohl dostat schopnějšího, a zároveň vůči němu osobně zaujatějšího protivníka. Cumhal, odhodlaný vyřídit si se Stuartem účty, také záhy odcestoval do Nippuru, aby se ujal vrchního velení nad alianční armádou.

Stuart měl původně v úmyslu vyčkat až nejméně do poloviny dubna, protože aššurské pláně, rozmáčené častými zimními lijáky, neskýtaly pro jeho těžkou jízdu právě ideální terén. Avšak v březnu jej natolik vylekaly špatné zprávy z Manninu, že se rozhodl udeřit na Nippur okamžitě, aby se mohl co nejdříve vrátit do Sniaulu a zjednat v království pořádek. Jakmile poslal zprávu Velkému Chánovi, orjatská armáda byla do pěti dnů připravena vyrazit.

Mezitím se lord Cumhal v Nippuru důkladně chystal na útok manninsko-orjatské koalice. Věděl, že aby mohl Stuart začít vůbec pomýšlet na obléhání města, bude muset nejprve dobýt dva přes 200 sáhů dlouhé mosty, spojující levý a pravý břeh Aššuru s ostrůvkem uprostřed říčního koryta, které představovaly jedinou cestu přes řeku a k nippurským hradbám. Uvažoval proto se svým štábem i o možnosti mosty v krajním případě -- pakliže by obrana selhala -- vyhodit do povětří, ale jeho pyrofoři si zdaleka nebyli jist tím, zda by se jim to podařilo, neboť mosty byly postaveny velmi bytelně a za sedm staletí, co stály, přežily několik ničivých povodní. Cumhal s celým svým štábem doufal, že si schopnosti svých alchymistů v tomto směru nebude muset ověřovat v praxi.

K obraně předmostí na aššurském břehu postavil pod Thorongilovým velením veškerou pěchotu, kterou měl k dispozici: Střed a pravé křídlo bránili v první a druhé linii námořní pěšáci, odění v plátových brněních a vyzbrojení píkami, halapartnami a obouručními meči, za nimiž stáli v několika řadách Nesmrtelní v šupinových zbrojích, s krátkými meči a štíty a gwainwaithští dobrovolníci s nejrůznější lehkou výzbrojí. Levé křídlo hájili Chattijci včetně oddílu pod vlajkou Spojeného Impéria. I tyto jednotky měly v předních liniích kopiníky k obraně před jízdou, třebaže většina chattijských vojáků byla vyzbrojena dvoubřitými válečnými sekerami a oštěpy, ale někdy také pouze holemi. Někteří z Chattijců nosili koženou zbroj, jiní naopak bojovali do půl těla nazí.

Pravé křídlo podporovala z boku, ze svahu Naptu, smíšená jednotka pěších lučištníků námořní pěchoty, dobrovolnických sborů a Nesmrtelných. Jako zálohu sem postavil Cumhal i chattijské jízdní lučištníky pod velením krále Šuppiluliumaše III, aby mohli v případě potřeby z boku nebo zezadu napadnout dotírající manninskou těžkou jízdu. Meršakušuovu hotovost rozdělil Cumhal do dvou skupin, první, o síle devíti tisíc válečných vozů, rozestavil na jihozápad od města, bokem k pozicím pěchoty, druhá, menší, severní skupina se třemi tisíci vozy, avšak ovládanými mnohem zkušenějšími posádkami, zaujala postavení po levé straně pěchoty. Mezi pěšími lučištníky, ale i za liniemi kopiníků byli byli k podpoře vojáků rozmístěni pyrofoři a kouzelníci.

Manninsko-orjatské vojsko přitáhlo na dohled pozic aliance pozdě odpoledne 31. března. Velký Chán přistoupil na Cumhalovu hru a sešikoval své jízdní lučištníky do dvou skupin tak, aby mohly zaútočit na obě skupiny válečných vozů. Jelikož dobře věděl o nestejné kvalitě posádek, nenechal se zmást počty a udělal obě své útočné skupiny zhruba stejně silné, takže každá čítala přibližně 12 tisíc jezdců.

Stuart vyslal dopředu svou hlavní údernou sílu, těžkou jízdu. Všech 2000 jezdců bylo bez výjimky šlechtického stavu, potomci řady manninských šlechtických rodů, z nichž mnozí sloužili v královské gardě. Bojovali vyzbrojení kopími a dlouhými meči, zakuti od hlavy po paty v železe a chráněni navíc velkými štíty, takže nebylo nijak snadné je udolat. Tato manninská železná pěst nyní měla uhodit na pozice alianční pěchoty. Svou vlastní elitní pěchotu naopak Stuart rozestavil ve dvou dlouhých a úzkých útvarech do obranného postavení jako štít pro případ, že by válečné vozy prorazily přes Orjaty. Záložní pěchotu, trén i válečné stroje a zejména vlastní štáb ponechal daleko za těmito pozicemi a také mimo dostřel elfských katapultů. Před nebezpečnými elfskými mágy chránila krále skupina zvlášť vybraných kněží Sniaulské kapituly.



Střela z jednoho z těchto mohutných strojů, která po osmisetsáhovém letu dopadla mezi sešikované Železné pány a několik jich zabila, zahájila bitvu -- manninský král i orjatský Chán vydali povel k útoku. Alianční pěchota i jízdní lučištníci zůstávali na pozicích, zatímco válečné vozy se rozjely vstříc orjatským jezdcům. Katapulty pokračovaly v činnosti a pobily mnoho útočníků dřív, než se dostali do střetu s nepřítelem. Pak přikázal Cumhal, který nechtěl ohrožovat vlastní řady, střelbu z katapultů zastavit.

Válečné vozy užívané na Východě byly lehké, dvoukolé káry tažené párem koní, s dvoučlennou posádkou tvořenou vozatajem a lučištníkem, vybaveným kromě luku a dvou toulců se šípy ještě svazkem oštěpů; oba členové posádky byli pro boj zblízka, na nějž došlo, když musel vůz v bitevní vřavě zastavit, vyzbrojeni krátkými meči a štíty, za jízdy zavěšenými na korbě vozu. Těžkopádnost a malá efektivita této tradiční východní zbraně se projevila již záhy po střetu s orjatskými jezdci, když došlo k hromadné srážce několika desítek vozů, jejichž vozatajové nemohli adekvátně reagovat na prudké změny směru jízdy Orjatů. Ti navíc měli ve srovnání s posádkami vozů, kde luk ovládal jen jeden z dvojice, značnou střeleckou převahu, a stačilo jim zastřelit jediného člena posádky, aby byl vůz prakticky vyřezen z jízdního boje, protože řídit jej a zároveň bojovat nebylo možné. Také při střetnutí nablízko byli Orjati se svými šavlemi, chránění lehkými, ale dostatečně pevnými pancíři z kůže, proti krátkým aššurským čepelím ve výhodě.

Severní skupina náporu Orjatů odolávala několik minut, než jejich posádky propadly panice a odjely z bojiště směrem na východ, pronásledovány nepřítelem. Na jihozápadě se Aššuřanům vedlo špatně už od prvních chvil, a to navzdory tomu, že elfským mágům se podařilo vypátrat a pomocí podrobování zabít Velkého Chána Danzanvanžila. O vrchní velení zdánlivě přišli i Aššuřané: Zdánlivě, protože komoří Meršakušu svou silně pozlacenou šupinovou zbroj, která přitahovala chamtivé útočníky jako magnet, nechal obléci na řadového vojáka. V tomto okamžiku se poprvé projevila pro změnu slabina Orjatů, a sice jejich malá disciplína, když se mezi jezdci shromážděnými kolem šípy úplně prostříleného těla tohoto nešťastníka strhla o onu zbroj bitka. Orjati, kterým už nyní veleli jen nevyzpytatelní kmenoví náčelníci, se sice snadno probili středem formace válečných vozů, jenže v tom okamžiku je přestala bitva zajímat a tryskem vyrazili na západ, k aššurskému polnímu ležení, kde tušili bohatou kořist, neboť v Meršakušuově stanu bylo víc pokladů než v leckterém paláci. Stuart VI to vše jen nevěřícně a bezmocně sledoval ze sedla svého koně -- v tu chvíli by se mu velmi hodilo, aby se jeho na plen natěšení spojenci otočili a vrátili se na bojiště.

Meršakušu totiž vydal podřízeným velitelům rozkaz, aby ty své muže, kteří srážku s Orjaty přežili, vedli k pěšímu útoku na manninské pozice. Bylo to překvapivé, ale naprosto správné rozhodnutí, protože žádné vozy už prakticky nebylo možné použít: Mnoho se jich totiž srazilo a překotilo, další ztratily posádku a jiné přišly o koně, a tyto všechny zatarasily těm, které byly dosud bojeschopné, cestu. Ale živých vojáků měl Meršakušu k dispozici stále dost a dost, což manninští pěšáci zachvíli pocítili na vlastní kůži. Museli odhodit píky, které jim proti nepřátelské pěchotě byly jen málo platné, a střetnout se s Aššuřany na meče. Manninský král jim ihned vyslal na pomoc celých dvacet setnin záložních pěšáků, aby jejich útok zastavil.

Ani manninské těžké jízdě se nedařilo tak, jak Stuart VI očekával, a její nájezd se o linii kopiníků námořní pěchoty rozbil jako příboj o útes. Velitel jízdy, zkušený Alistair z Dermodu, vedl hlavní nápor na střed a pravé křídlo, přičemž se zároveň snažil rozprášit pěší lučištníky. To se sice manninským rytířům v brzké době podařilo, ale hned nato je zezadu napadli jízdní lučištníci vedení králem Šuppiluliumašem a těžkooděncům dokonce začalo hrozit, že budou obklíčeni. Navíc jim způsobily velké ztráty také rachejtle a nejrůznější útočná kouzla z oboru energetické magie, vysílaná kouzelníky postavenými mezi alianční pěchotou. Levé křídlo, hájené Chattijci, se nicméně ukázalo jako mnohem slabší a jezdci, třebaže jich zde útočilo mnohem méně, svými kopími snadno prorazili šiky pěších kopiníků a pronikli hluboko do chattijských linií. Zejména žoldnéři pod vlajkou Spojeného Impéria se dostali do značné tísně a imperiální velitelé se v tu chvíli měli co bát o výsledek...


***

"Bojujte, vy prasečí rypáky!" křičel Mynogan, prohánějící se po bojišti na nádherném ryzákovi a mávající nad hlavou svým velitelským palcátem. "Za Císaře a Spojené Impérium! Huráá!!!"

Ale mnohé císařské vojáky Císař ani Spojené Impérium podle všeho vůbec nezajímaly, neboť odhazovali zbraně a po desítkách prchali z bojiště. Někteří další sice statečně bránili své pozice, ale statečnost jim nebyla mnoho platná. Svěží jarní vzduch byl prosycen pachem krve a rozléhalo se jím řinčení oceli, ržání koní a křik raněných. Družina stála na břehu Aššuru a pozorovala, jak manninská šlechta masakruje ty nejlepší rodáky z Luvijských hor a pomalu se probíjí jejich šiky směrem k řece.

"Ten vrchní velitel je úplně blbej," řekl věcně Thorgal. "Jinak by si nemoh myslet, že se ta naše sebranka proti těmhle rytířům udrží."

"Až se prosekají skrz poslední řadu, skáču do vody," seznámil ostatní se svým taktickým plánem Alan.

Kouzelníci se do této nanejvýš podnětné diskuse nezapojovali. Radar byl pohroužen do transu a kohosi podroboval, zatímco Galdor právě vytáhl svitek s kouzlem ohniví koně, který mu v Chattušaši zhotovili spojenými silami Fortinbras a Glynis.

Pyrofoři vystřelili další salvu rachejtlí a k pachu krve se přidal spálený střelný prach. Z místa dopadu vyšlehl snop plamenů, zahřměl výbuch a do všech stran se rozlétla říční naplavenina promíchaná s kusy těl tří rytířů a jejich koní.

"Nemít ty alchymisty, tak si ani neškrtnem," řekl Alan, sledující právě šestici hornochattijských chasníků, jak úporně, avšak bez většího efektu, mlátí sukovicemi do brnění jednoho z těžkooděnců. Brzy už to byla jen pětice.

Manninský praporečník náhle, bez zjevné příčiny, spadl na zem. V tu chvíli pominul Radarův soustředěný výraz. Prapor ovšem sebral jiný rytíř a kavalerie pokračovala ve svém snažení, jako by se vůbec nic nestalo. Ani Galdorovi ohniví koně pobíhající po bojišti neměli zamýšlený účinek -- rytíři stále ne a ne propadnout panice.

Náhle se však jejich poslední řady, které se dosud nezapojily do boje, otočily a rozjely směrem k pravému křídlu, kde stála námořní pěchota.


***

...V tom momentě však udělal Alistair z Dermodu chybu, která velmi ovlivnila výsledek celé bitvy. Dal příkaz, aby se zadní řady jezdců útočících na levé křídlo alianční pěchoty přesunuly a posílily útok do středu a napravo. Kdyby to byl neudělal, manninští těžkooděnci by na levém křídle téměř jistě imperiální chattijskou pěchotu zničili a mohli by elfům a Nesmrtelným vpadnout do boku. Namísto toho se jejich přední řady, které při nájezdu pronikly hluboko do chattijských linií, náhle ocitly osamoceny proti velké přesile a Chattijci je začali na bocích obcházet a obkličovat. Nakonec se až k řece podařilo probít pouhým třem rytířům, což nemohlo stačit ani k tomu, aby ohrozily velitele imperiální jednotky disponující magií...


***

Byl to dobrý boj. Už od okamžiku, kdy Alan napral do prvního z trojice proniknuvších rytířů salvu sedmi modrých blesků ze své ebenové hůlky, bylo jasné, že družina má vše pod kontrolou. Thorgal do sebe v tu chvíli lil lektvar rychlosti a Radar se v ústraní věnoval pokojnému a klidnému podrobování. Lupič schoval hůlku a chopil se svitku s kouzlem hyperprostor, zlomil na něm pečeť a přenesl se trojici těžkooděnců do zad. Ti ale neměli mnoho času se divit, kam se poděl, neboť Thorgal vmžiku (jak také jinak pod vlivem lektvaru rychlosti) tasil a své následující počínání dále uspíšil sesláním dvojitého seku na svůj chodecký meč.

Poslední předsmrtné vjemy těchto tří nešťastníků byly míhající se a zle sekající chodecká čepel, a nepříjemný pocit hrotu šípu pronikajícího do zad. Radarovu ničivou činnost už ani nestačili zaznamenat.

Daleko důležitější než toto povinné vítězství družiny nad pouhými třemi prostými, magie neznalými rytíři, byl fakt, že na bojišti před nimi došlo k zásadnímu obratu: Pěšáci převzali iniciativu a podařilo se jim slábnoucí těžkooděnce obklíčit. Nyní už ve vzduchu visela jejich porážka.


***

...Přesto však ani nyní nebyla pro Stuarta VI bitva ještě prohraná. Záleželo na tom, zda se jeho pěchotě podaří rozprášit opěšalé posádky aššurských vozů, které na něj dotíraly od západu, aby mohl svou jízdu uvolnit z obklíčení masivním útokem své pěchoty. Aby tento útok připravil, vydal král formaci kopiníků a kušovníků, chránících jeho postavení ze severu, kteří se dosud nezapojili do bitvy, rozkaz k pochodu směrem k nepřátelským pozicím.

Tento manévr ale nemohl ujít Cumhalově pozornosti, zejména pak to, že se tím v manninské obraně otevřela mezera, kterou by bylo možné proniknout až ke Stuartovým zálohám. Ihned proto poslal ordonanc k Šuppiluliumašovi s rozkazem, aby všichni jeho jezdci na manninské záložní oddíly okamžitě udeřili. Tím sice dal gwainwaithský ministr války Alistairovým rytířům větší šanci probít se na levém křídle z obklíčení, ale v tomto okamžiku potřeboval především zastavit postup elitních manninských zbrojnošů proti své pěchotě, a k tomu se výpad chattijských jizdních lučištníků, který by ohrozil přímo Stuarta, znamenitě hodil.

Chattijští jezdci se prohnali bojištěm a zasypali šiky záložní pěchoty deštěm šípů. Účinek tohoto útoku na lidi, kteří ještě před několika měsíci pracovali na poli a na možnost, že by se mohli ocitnout v bitvě, nepomysleli ani v tom nejhorším snu, byl drtivý. Naplno je ovládla panika a už nebylo síly, která by je donutila zůstat na bojišti. Manninská formace se definitivně rozpadla a kněží, doprovázející krále, dostali strach a začali manninského panovníka přemlouvat k ústupu. Ke smůle celého manninského vojska byl jejich vliv na krále ohromný, takže Stuart VI na jejich naléhání obrátil koně, a společně s nimi a v doprovodu své třicetičlenné tělesné stráže ujel z bitvy, zanechávaje svou pěchotu, jízdu i trén svému osudu.

Když manninští vojáci viděli králův útěk z bitvy, většina z nich samozřejmě ztratila chuť bojovat a vzdali se. Zajato bylo na 150 rytířů včetně Alistaira z Dermodu, 1300 zbrojnošů a přes 2000 venkovských odvedenců. Zbytek elitních vojáků padl na bojišti, naproti tomu valná většina odvedenců se rozprchla: Všichni však byli během několika dnů pochytáni, protože Aššuřané na zběhy uspořádali v následujících dnech doslova štvanici.

Ta byla namířena především proti jejich vlastním zběhům, kterých dezertovalo na šest tisíc, mnozí i s kompletně vyzbrojenými válečnými vozy. Meršakušu nechal ty, které chytil, zaživa uvařit v kotlích "pro výstrahu všem odporným zbabělcům". Nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že sám přečkal téměř celou bitvu vleže pod svým vozem, nebyl jeho svatý hněv tak úplně morálně ospravedlnitelný. K manninským zajatcům se vítězové včetně Aššuřanů chovali vesměs vcelku velkoryse; jen někteří museli podle aššurských zvyklostí jít v Meršakušuově triumfálním průvodu ulicemi Nippuru za jeho vozem v okovech. Nikdo z nich však nebyl prodán do otroctví. Cumhal využil opevněný tábor námořní pěchoty jako vězení, do něhož neurozené zajatce zavřel až do doby, než se rozhodne o jejich dalším osudu, zatímco urození byli ubytováni v Nippuru.

Ani samotnému králi Stuartovi VI se nakonec uprchnout nepodařilo. Když totiž jeden z kněží dostal magickou zprávu o prohrané bitvě u Kione Droghadu a zajetí prince Juana, vypukla v králově doprovodu hádka ohledě toho, co dělat dál. Ti radikálnější navrhovali vrátit se do Manninu tajně, v přestrojení, dostat se takto až do Sniaulu, který dosud držel Patrick z Leinsteru, a spolu s ním se ještě pokusit o zvrat. Umírnění namítali, že nyní je už na zvrat pozdě a žádali krále, aby se uchýlil pod ochranu Loiga z Raue, jehož knížectví sice politicky podporovalo protimanninskou koalici, ale nebylo jejím přímým členem. Pro Stuarta VI však něco takového bylo zcela nepřijatelné (Pozn. 1) a prosazoval stejné stanovisko, jako radikálové. Ti však byli v menšině, takže je umírnění v potyčce, ve kterou spor nakonec vyústil, snadno pobili, a to včetně samotného Stuarta VI. Tak zemřel poslední manninský panovník z oshinské dynastie. Jako jediný z manninských králů po smrti nespočinul v kryptě kapitulního chrámu v Kione Droghadu, nýbrž posloužil jako potrava pro aššurské šakaly. V Kione Droghadu a Brithombaru, kde králův pohyb pečlivě studovali pomcí sfér, věděli o jeho smrti už za pár hodin poté, co ho členové jeho doprovodu zabili.

Orjati měli jen minimum padlých, pouhé čtyři tisíce mužů. Kdyby byli jen o něco málo disciplinovanější, Stuart by byl pravděpodobně zvítězil, ale historie nemá kdyby ráda. Kočovníci se ihned, jakmile vyplenili aššurské ležení a několik vesnic v okolí, vrátili do Hordy. Jejich vůdcové měli k ukončení války dobrý důvod: Danzanvanžil byl bez dědice, takže o novém Chánovi musel rozhodnout Chural. A žádný náčelník nechtěl riskovat, že nebude-li v Bulagu včas, upeče se něco za jeho zády.

Ztráty na straně aliance byly obrovské, 300 námořních pěšáků, 250 Nesmrtelných, 1700 příslušníků dobrovolnických sborů, na 2000 chattijských pěšáků, 150 chattijských jízdních lučištníků a 7000 příslušníků posádek válečných vozů. Takovou cenu tedy musela aliance zaplatit za to, že ubránila Nippur. Ale jak se ukázalo později, s ohledem na důsledky, které měla pro její členy, to byla cena zcela přiměřená.



Pozn.1 Stuart VI prý na návrh, aby se vzdal do rukou nejjasnějšího knížete Cronk-ny-Baa, Jeho Výsosti Loiga, reagoval takto: "My, pomazaný král Manninu, máme svůj meč, kterým jsme přísahali bránit Pravou Víru, vydat do rukou toho bezbožného černokněžníka a kramáře, zplozeného nějakou elfskou lesní divoženkou? Toho bohdá nebude!" A opravdu nebylo.