Co vám budu dlouze povídat: Spousta věcí je tam úplně jiná než u nás v Aquillonii, spousta zase stejná. A dohromady vzato bych řek, že by se tam našinci za jistejch okolností i mohlo líbit.
Jazyk, to je samozřejmě průšvih. Mluví se tam všelijakejma nemožnejma hatmatilkama, některý jejich slova jsou tak na vykloubení sanice. Ale když si necháte vyvolat tlumočnickýho démona, co bude umět čtyři základní řeči, aššurštinu, mitannštinu, chattijštinu a ionštinu, jste za vodou.
Lidi jsou tam, pravda, k cizincům většinou vlídní, někdy až moc. Hlavně na venkově v Mitanni a Chatti, kde ještě věří, že pohostit někoho je požehnání pro dům, takže někdy se o vás doslova přetahují, abyste přenocovali zrovna v tý jejich chatrči a ne v sousedově. Na jednu stranu sice ušetříte peníze za hospodu, ale na druhou stranu to občas i obtěžuje.
Na jiný rasy než lidi nebo barbary se tam sice koukají jako na zjevení, ale nemyslej si hned, že je to verbež, co by se měla pro jistotu zabít. A co se týče náboženství, je to taky v suchu. Oni tam uctívají spoustu různýho ksindlu, a na každým rohu mají nějakej chrám, takže když se vás zeptají, jakýmu bohu se klaníte, můžete jim to s klidem prozradit, oni vám nejspíš řeknou, že o takovým bohu jaktěživi neslyšeli a zeptají se vás, jestli je to dobrej bůh a jestli si myslíte, že by jim pomohlo, kdyby mu obětovali řekněme slepici.
Všechny velký města tam mají čistý, s podzemníma štolama na odvádění sraček, který by mimochodem neškodilo vybudovat i u nás v Aquillonii. Co se týče obyvatel, jsou spíš chudší než bohatší, většina jich chodí v hadrech. Jen sem tam potkáte panstvo v přepychovejch rouchách a ověšený šperkama -- k velkýmu zármutku našeho milýho hobitka Falca mají většinou ozbrojenej doprovod. V Chatti se jezdí na koních, v Aššuru a Mitanni se honorace dává nosit na nosítkách.
Co se týče zbraní, jsou tam strašně zaostalí: Meče dělaj nemožně krátký, nejvejš tak šedesát sedmdesát coulů, a nenosí buď vůbec žádný brnění nebo nejvejš tak kožený nebo šupinový, až na těch pár boháčů, který mají zbraně a zbroj ze Západu. A navíc je to jejich harampádí většinou z bronzu, kromě Chatti a Ionie, tam aspoň znají poctivou ocel. Vrchol válečnictví je na Východě dvoukolka, ke který zapřáhnete pár koní, jeden chlap to řídí a druhej stojí vedle něj a střílí z luku.
Aššur už asi trochu znáte, ale zrovna tahle země je dost zvláštní. V Aššuru má úplně všechno pod palcem král. Uctívaj ho jako boha a co řekne, to platí. Dalo by se říct, že jedinej svobodnej člověk v Aššuru je král a všichni ostatní jsou jeho otroci, i když oficiálně se obyvatelé dělí na svobodný a na otroky. Není tam ani nic jako šlechta, jenom ouředníci, který ten král jmenuje, jak ho napadne. Ti ouředníci sice dostávají plat, ale vždycky menší, než by se jim líbilo, a tak berou úplatky jak diví. A příležitostí maj víc než dost, protože bez povolení od různejch správců a dozorců si takzvaně svobodnej obyvatel Aššuru nesmí ani prdnout. Říkám vám, že zkorumpovanější země než Aššur už snad ani nemůže bejt. Ve městech se tyhle zvyky dost přenáší i na obyvatele, podle zásady, když se pakuje pan správce, proč bych se nenapakoval já. Cizincům tam sice podlejzají, ale oškubat je jak se dá se považuje málem za společenskou povinnost. Radím vám, pokud už musíte cestovat po Aššuru, cestujte po venkově, tam jsou lidi mnohem míň zkažený.
Když půjdete z Kalchu pořád proti proudu řeky Aššur, tak nakonec přijdete do Mitanni. To je taky zemědělskej stát, a král tam taky má neomezenou moc a řídí celou zemi z hlavního města Waššukkanni prostřednictvím svejch ouředníků. Jenomže v Mitanni je spousta šlechticů, kterejm patří veliký statky s fůrou otroků, a král s těma šlechticema musí bejt zadobře, takže ty ouřady většinou obsazuje právě jima. Což je dobře, protože zaprvý mají vlastní zdroj přímů, takže nemaj potřebu si z těch ouřadů dělat dojný krávy, a zadruhý -- jsou to šlechtici, takže musí zachovávat určitý dekórum. V Mitanni se lidi neodíraj, ani se jim tolik nemluví do života.
Ve Waššukkanni ústí do řeky Aššur řeka Kitsuvatna. Když se dáte podél ní na jih, dostanete se do Chatti. To je jiná země než Aššur a Mitanni, žádný velký obilný lány, jen malý políčka a pastviny, ale zato spousta lesů a hory. Taky nemá žádnou silnou ústřední vládu, král vládne jenom v hlavním městě Chattušaši, nížina je rozdělená na osm knížectví a horský údolí na klanový území. Chattijská šlechta, to jsou správní mládenci. Žádný statkáři s podagrou, ale válečníci z knížecích družin. Na nějaký vlastní hospodaření zvysoka kašlou a správní úřady vykonávají víc než velkoryse. V Chatti se vládne podle hesla "Zaplať daně, nevraždi, nekraď, a jinak si dělej, co chceš." Skoro jak u nás doma v Baeru, ačkoliv tam se většinou vyžaduje jenom to první.
Když už srovnávám Chatti s Baerem, tak taky musím říct, že chattijský horalové jako by našincům z Baeru z oka vypadli. Houževnatí, svaly ze železa, myšlení... hm, trošku prostší. Knížata prý od nich kdysi i zkoušeli vybírat daně, ale když se jim vraceli výběrčí nejen bez daní, ale i bez hlav, tak s tím přestali. Místo toho si je začali najímat jako žoldnéře do svejch vojsk, to horalové dělají rádi, je to lepší život než pást ovce.
Na východ od Chatti a na jih od Mitanni je moře, podél kterýho sídlí takovej zvláštní národ, Ioňani. Formálně sice patřej pod Mitanni a pod Chatti, ale fakticky jsou samostatný. Každá jejich osada si vládne sama, lidi se tam scházej na sněmech a o všem hlasujou a něco taky určujou losem. Musí to asi bejt dost bordel, ale nebyl jsem tam, tak nemůžu posoudit.
My jsme to naše putování skončili v chattijským hlavním městě, v Chattušaši. Tam jsme totiž konečně našli pana Fortinbrase. Představte si, je teď dvorním mágem chattijskýho krále Šuppiluliumaše, hrozný jméno. Uchytil se tam snadno, zvlášť když měl osobní doporučení od Loiga z Raue, kterýho Šuppiluliumaš dobře zná. Chattijci teď poslední dobou shánějí schopný mágy i čaroděje, kde se dá, protože Orjatská horda, úhlavní nepřítel jejich i Aššuřanů, začala v podezřele velký míře používat magii.
S Orjatama jste asi už taky měli tu čest se potkat, ne? V každým případě se o nich dá říct jenom to, že je to banda smradlavejch přivandrovalců odněkud ze stepi, který dobyli kus Aššuru a usadili se tam, a nejlepší Orjat je mrtvej Orjat.
Pan Fortinbras je z různejch důvodů přesvědčenej, že Orjatům pomáhají mágové z Ruindoru. Samozřejmě, že chce temnejm elfům vrátit i s úrokama to, jak ho uvěznili, takže se s plným nasazením pustil do budování magický obrany. Mardil se do toho taky zapojil a jeho nerozluční kamarádi Falco s Umbajem samozřejmě s ním, i když ti toho moc nenakouzlí.
Pan Fortinbras taky říkal, že kdyby se podařilo doplout z Aššuru do toho moře na jih od Mitanni, že by to byl velkej objev a že by to ohromně posunulo kupředu geografický bádání. Sper ďas bádání, ale stejně mě láká to zkusit. Plout někudy, kudy ještě žádnej kapitán neplul, to je otázka prestiže! A tu osadu byste pak mohli založit v Ionii... Teda, ne že bych vás nějak chtěl ovlivňovat...