Třetí den cesty z Ardu opustila družina doprovázená Hopojcem Lohiauem a elfskou chodkyní Eirien panství Jamyse z Ard-Cashtalu a vstoupila na léno patřící klášteru Laksaa. Do Laksaa tou dobou mířilo velké množství lidí, neboť se zde 6. června 1164 chystala nejvelkolepější událost roku. Toho dne, jenž byl výročím úmrtí Jeho Důstojnosti Balora, jednoho ze zdejších opatů, který nad jiné proslul konáním zázraků a jiných bohulibých skutků, byly každoročně vynášeny mumifikované ostatky téhož z krypty v klášterním chrámu a široké veřejnosti dopřávána možnost je políbit. Všeobecně se věřilo, že tento úkon očišťuje duši a uzdravuje tělo, takže zájem o něj byl rok co rok obrovský.
Večer 5. června dorazila družina k areálu kláštera, který ležel u hlavní manninské silnice z Lerphoyllu do Kione Droghadu, asi půl míle od hradeb města Laksaa. Přirozeně, veškeré ubytovací kapacity v Laksaa byly tou dobou už zcela obsazeny líbáníchtivými poutníky, a tak bylo nutné hledat nocleh jinde. Návrh přenocovat pod širým nebem Eirien zavrhla jako nedůstojné řešení, a zavlekla družinu přímo do klášterního hostince poblíž areálu. Tento podnik, určený pro ubytování hostů kláštera, obhospodařovali mniši a tomu také odpovídala kvalita stravy, nápojů a obsluhy. Navíc družina ani zde nemohla počítat s pokojem, nicméně jeden z dobrotivých řeholníků je za malý dar církvi ve výši deseti zlatých nechal přenocovat ve stáji na seně. Nutno dodat, že lehkost, s jakou Eirien peníze vydala, družinu navyklou přeci jen úspornějšímu financování trochu šokovala.
Spolu s nimi nocovalo ve stáji sedm vojáků. Elfsky pochopitelně neuměli, a tak jediný, kdo si s nimi mohl popovídat, byla mannštinou vládnoucí Eirien. Prozradili jí, že patří k doprovodu důstojného pána Cathbada, vikáře Jeho Svatosti Nejvyššího velekněze Amergina XI. Eirien jim na oplátku vyložila, že doprovází poselstvo z daleké cizí země, jehož členové dychtí spatřit ostatky opata Balora, protože zvěsti o zázračné moci této svaté relikvie dorazily už i k nim do vlasti. Výklad vojáky zřejmě uspokojil, protože dál už se nevyptávali a šli spát. Družina následovala jejich příkladu, samozřejmě s nezbytnými hlídkami.
Ráno bylo mimořádně rušné. Zvenku doléhala do stáje směsice stovek hlasů dorazivších poutníků, z nichž sice zřetelně zaznívala nespokojenost, ale důvod této nespokojenosti už nikoliv. Eirien tedy vylezla na střechu stáje, aby zjistila, co se děje.
Podle očekávání bylo kolem kláštera shromážděno několik tisíc věřících, a další stovky jich přicházely směrem od Ardu i od Laksaa. Brána klášterního areálu však stále zůstávala zavřená, ačkoli ji mniši měli ihned po východu slunce otevřít. Právě kvůli tomu byli poutníci tolik nespokojení. Šlechtici na koních, uvěznění uvnitř masy pěšího poddaného lidu, vykřikovali cosi o skandálu, a předháněli se v nabídce odměny tomu, kdo zjistí, proč ti mniši nikoho nechtějí pustit dovnitř.
Tuto otázku si kladl i samotný Cathbad, který vyšel na dvůr hostince s dalšími dvěma muži ze svého doprovodu, podle šatů zřejmě šlechticů. Jednomu z nich, ozbrojenému parádním dlouhým mečem, dal svůj pečetní prsten, a pověřil ho, ať se na to jeho jménem pozeptá a případně i trochu zaprotestuje.
Vrátil se s tím, že prý ještě nebyla dokončena výzdoba Balorova katafalku, ale že se na tom pracuje a brána bude co nejdřív otevřena.
Za zdi kláštera vidět nebylo, a tak Radar podněcován Eirien vyslal havrana na letecký průzkum. Ten odhalil, že opat stojí před vchodem do chrámu a rozmlouvá se skupinkou mnichů. Všichni přitom vyhlíželi velmi rozrušeně. Když Radar elfce vylíčil, co jeho přítel z výšky vidí, rozhodla se Eirien použít telepatii a přečíst myšlenky jednomu z mnichů ve skupince. Záhy znala odpověď na palčivý problém, jenž v okruhu jedné míle od kláštera trápil všechny, s výjimkou družiny, nadávající už na celé tohle idiotské království a na tu důru, která je nejenže zavedla na toto nemožné místo mezi hordu fanatiků, ale navíc je tu ještě nepatřičně aktivní, a také s výjimkou Lohiaua, který od okamžiku průchodu teleportem naprosto nechápal, co se kolem něj děje.
Elfka přečetla mnichovi v myšlenkách, že z ostatků opata Balora někdo v noci odcizil zlatou čelenku. Pro současného opata Ferdiada, zodpovědného za to, že pohřební výbava jeho předchůdce zůstane kompletní, aby i následující generace mohly líbat mumii vkusně oděnou a ozdobenou, to znamená velké nepříjemnosti, zejména v době, kdy byl zařazen mezi kandidáty na úřad generálního vikáře Nejvyššího velekněze. Doufá proto, že když nachvíli pozdrží otevření kláštera, podaří se čelenku nalézt dřív, než první poutníci vkročí do chrámu a než celá ostuda vyjde najevo. Teď už chvíle pomalu přestává být chvílí a čelenka stále nikde.
Eirien vyčkávala, zda její zjištění inspirují družinu k nějakému hrdinskému činu. Neinspirovala. "Nejvyšší čas vypadnout," vyjádřil mínění většiny Thorgal.
Jenže vypadnout z prostředka desetitisícihlavého davu není žádná maličkost, zvlášť když v okamžiku, kdy družina opustila hospodu, mniši jakoby naschvál otevřeli bránu a poutníci se začali valit do kláštera. Družina se chvíli pokusila jít proti proudu, ale nakonec rezignovala a vydala se stejně jako ostatní k Jeho Důstojnosti Balorovi.
Chrám byl temný, chladný a čpěl po kadidle. Katafalk s Balorovou mumií oblečenou do bílého pohřebního roucha mihotavě osvětlovalo několik cínových svícnů rozestavěných mezi sloupy podpírajícími klenbu. Vedle katafalku stál opat se skupinou nejvýznamnějších mnichů a zasmušile sledovali, jak si poutníci zaraženě šeptají "čelenka chybí... nemá čelenku... chybí čelenka..." Balor svou ozdobu hlavy vskutku neměl a opat Ferdiad dal otevřít klášter jen proto, že neotevřít jej vůbec by byl ještě větší skandál než přiznat, že došlo ke ztrátě cenného předmětu z Balorovy pohřební výbavy.
Věřící jeden po druhém přistupovali ke katafalku, poklekali a líbali scvrklé, do černa zabarvené Balorovy nohy. Poté s výrazem zřetelného uspokojení odcházeli postranními dveřmi ven z chrámu. Konečně přišla řada na družinu.
Jako první poklekla k Balorovi Eirien a vášnivě políbila prázdný prostor asi jeden coul nad mumifikovanou tkání. Pak následovali jejího příkladu Radar a Thorgal. Už už se zdálo, že všechno projde bez komplikací, když tu jeden z mnichů, s pohledem upřeným na Alana právě pokleknuvšímu ke katafalku, pochmurně pronesl: "Nevěřící."
Eirien se rychle vrátila, aby zažehnala hrozící katastrofu. Zamávala Ferdiadovi před obličejem pergamenem s královskou pečetí a rychle ze sebe vysypala, že jakožto chodec ve službách Jeho Veličenstva Stuarta VI, z milosti Grianovy Krále Manninu, Ochránce Víry a Rozmnožitele Říše, etc., etc., doprovází tohoto cizince stejně jako jeho druhy a zodpovídá za ně, a že hněv důstojných otců by tudíž v první řadě měl dopadnout na její hlavu. Alan, když rychle zjistil, že mniši slyší i na elfštinu, se připojil vodopádem výřečnosti, jak ho to strašně mrzí, že se ve své nevědomosti dopustil vážného prohřešku, když chtěl jako nevěřící políbit tyto svaté ostatky. Podařilo se mu získat opatovu důvěru, což významně přispělo k uklidnění rozhořčených mnichů.
Opat si vzal Eirien stranou a chvíli s ní hovořil. Družina se záhy dozvěděla, na čem je: Opat se sice velmi hněvá, že došlo k tomuto znesvěcení svatých ostatků, ale Eirien i cizinci mají příležitost svoje pochybení napravit. Ostatky už totiž minulou noc znesvěceny byly, a to tím, že z nich kdosi odcizil převzácnou zlatou čelenku. Ať tedy Eirien s cizinci dopadnou zloděje, nebo alespoň najdou jeho lup. Čím dřív, tím lépe, neboť opat se uchází o úřad vrchního vikáře Jeho Svatosti a tato aféra hraje výrazně v jeho neprospěch.
Po opatově ujištění, že jim při vyšetřování bude povoleno i užití magických prostředků, pakliže je neužijí na veřejnosti, se Radar a spol. dali do práce.
Nejprve bylo nutné důkladně vyslechnout samotného opata. Vypověděl, že Balorovy ostatky byly podle ustáleného zvyku vyzdviženy z krypty předcházejícího dne večer a po provedení předepsaných obřadů zanechány v chrámu. Tehdy byla čelenka na Balorově hlavě viděna naposledy. Ráno, po otevření chrámu, už byla ta tam, ačkoliv je prakticky vyloučeno, aby se někdo v noci do svatostánku dostal.
Na dotaz, zda má chrám nějaké podzemní prostory, opat odpověděl, že ano, ale že není k dispozici jejich plán ani není známo, kudy se do nich vstupuje, neboť veškeré relevantní dokumenty shořely během velkého požáru klášterní knihovny před dvěma staletími. V podzemí mají být pohřbeni opati a jiní významní mniši z nejstaršího období kláštera, včetně jeho samotného zakladatele Finora. Jeho rakev je prý v kryptě chráněné proti vetřelcům mocným kouzlem, neboť celé tyto katakomby pocházejí ještě z dob před vydáním protimagického dekretu. To je také důvodem, proč se dnes mnichům do hledání katakomb příliš nechce a proč by naopak nejraději zapomněli, že něco takového vůbec pod chrámem je. Nicméně, dodal Ferdiad, existuje kopie plánu katakomb, ta je však uložena ve veřejně nepřístupné knihovně v paláci Nejvyššího velekněze v Kione Droghadu.
Radar, veden starou právnickou poučkou "chceš-li nalézt pachatele zločinu, hledej toho, komu mohl zločin přinést prospěch", se opata zeptal, zda neví o někom, koho by potěšilo, kdyby se nestal vrchním vikářem. Opat odpověděl, že takových církevních hodnostářů je víc, a mezi nimi je i vikář Cathbad, který jej právě přijel navštívit.
Cathbad se rázem stal podezřelým. Zaprvé měl zájem na tom, aby Ferdiad nezískal úřad vrchního vikáře, a krádež Balorovy čelenky mu mohla být vítaným prostředkem k tomu, aby jejího strážce pro výkon takového úřadu veřejně diskvalifikoval. Zadruhé měl Cathbad jako vikář Nejvyššího velekněze přístup do tajné knihovny v Kione Droghadu a mohl tedy získat plán katakomb a tím i cestu do chrámu podzemím.
Vchod do podzemí bylo nutné najít. Alan zahájil pátrání po něm v Balorově kryptě. Podařilo se mu však najít pouze Balorův zub, který z ostatků při manipulaci s nimi vypadl. Opata ten nález nicméně přesto nesmírně potěšil.
Eirien ohledala podlahu kolem katafalku a našla na ní otisky bot v místech, na která běžně nikdo nevstupuje. Prošel se tu někdo, kdo předtím šlápl, proč to neříci jasně a zpříma, do hoven. Šlépěje vedly od katafalku k oltáři a nazpět a za oltářem na jedné z dlaždic záhadně mizely. Záhadě přišel na kloub Alan. Dlaždice byla odklápěcí a kryla vchod do podzemí, který tak byl konečně nalezen. Eirien naléhala na družinu, aby vyrazili po této stopě, ale družina nehodlala naslouchat jejím amatérským radám, a místo toho elfku vyslala na průzkum do hospody, ať se podívá, jestli Cathbad nebo někdo z jeho doprovodu nemá boty však ona už ví od čeho.
Chodkyně ve službách Jeho Veličenstva Stuarta VI, z milosti Grianovy Krále Manninu, Ochránce Víry a Rozmnožitele Říše, etc., etc., splnila svěřený úkol na výbornou a přišla s pozitivním zjištěním, že jeden z Cathbadových urozených společníků opravdu do něčeho vydatně šlápl. Podezření se tím změnilo téměř v jistotu.
Radar zkusil dotyčnému přečíst myšlenky, ale neuspěl. Proto Thorgal s Alanem zosnovali rafinovaný plán, jak z něj vytáhnout, kam dal čelenku. Opat pozve Cathbada do kláštera na oběd a zatímco spolu budou hodovat, někdo se metamorfuje do Cathbadovy podoby a půjde do hostince. Tam s nešťastníkem domnívajícím se, že má před sebou Cathbada, zapřede rozhovor, oznámí mu, že opat něco tuší, a zeptá se, jestli je čelenka schovaná tam, jak se domluvili.
Protože nikdo z družiny neuměl mannsky a Eirien prozrazoval lehký elfský přízvuk, bylo nutné přizvat ke splnění tohoto úkolu externistu. Ferdiad jim doporučil bratra Mananana, prý velice šikovného a bystrého mnicha. Tato volba se ukázala být největší slabinou celého plánu, protože bratr Mananan se sice velmi přesně a velmi svědomitě naučil, co má říkat, ale naprosto postrádal jakoukoli schopnost improvizace nezbytnou při podobných příležitostech.
Zpočátku vše probíhalo hladce. Cathbad přijal nabídnuté pozvání, Mananan vypil lektvar, dívaje se na Cathbada skrze klíčovou dírku, a metamorfovaný se odebral do hostince s neviditelnou Eirien v patách. Thorgal s Alanem zaujali postavení mezi hostincem a vchodem do klášterního areálu, jímž se ještě stále dovnitř valily davy věřících.
Sotva minutu poté, co Mananan vešel do hostince, se zevnitř ozval křik, dveře se rozletěly a Mananan odtud vyběhl jako smyslů zbavený. Dva sáhy za prahem ho dostihla hvězdice vržená kýmsi zevnitř a mnich padl na zem jak dlouhý tak široký. Ze dveří pomalu, zvolna vyšel Cathbadův společník, vytáhl z Mananana hvězdici, přehodil si jej přes rameno jako pytel brambor a vydal se ke klášteru, prorážeje si cestu mezi poutníky ostrými lokty i ostrými slovy. Sebedůvěra tomto pánovi rozhodně nechyběla, protože udělat v Manninu něco podobného s někým, o kom musejí být všichni přesvědčeni, že jde o vysokého církevního hodnostáře, ji vyžaduje značnou dávku. Ale poutníci byli zřejmě natolik natěšení na okamžik, kdy se jejich rty dotknou Balorových nohou, že vše ostatní, co se dělo kolem nich, považovali za málo významné epizody.
Bylo nutné za každou cenu zabránit tomu, aby se Cathbad setkal se svojí imitací, k čemuž vývoj situace nyní směřoval. Eirien se zviditelnila, vstoupila šlechtici do cesty a zkusila mu z moci svého úřadu zabránit pokračovat v cestě. Nepovedlo se, ale to už měli Alan i Thorgal přichystáno střelivo se spící pannou, takže vikářův kumpán byl rychle zneškodněn a ještě rychleji odnesen do obytné budovy kláštera. Spolu s ním byl odnesen i bratr Mananan, který, jak posléze zjistili, byl rovněž uspán spící pannou.
Eirien nyní mohla v klidu vylíčit družině, co se odehrálo uvnitř hostince. Mananan vešel a chtěl se zeptat, kde je jeho oběť, když tu mu s jistým znepokojením došlo, že neví, po kom se vlastně má ptát.
"Kde je takovej ten, no, ten co nenosí meč, jak se mnou choděj ty dva," otázal se přesto bezelstně.
Ten-co-nenosí-meč se brzo ukázal. "Vy nevíte, jak se jmenuji, Důstojnosti?" užasl.
"Nějak jsem to zapomněl," řekl rozšafně bratr Mananan.
"Co to na mě zkoušíš, ty morflej šmejde!" vybuchl Ten-co-nenosí-meč. To už Mananan poznal svoje pochybení a dal se na útěk. Hvězdice se spící pannou vržená Tím-co-nenosí-meč byla ale rychlejší.
Mananan dostal přezdívku Retard a kromě ní ještě příležitost se rehabilitovat. Thorgal s Alanem totiž vypracovali náhradní plán: Toho-co-nenosí-meč umístí do cely a nechají ho tam svázaného. Až se probere, přijde dovnitř Retard, stále ještě v Cathbadově podobě, osloví Toho-co-nenosí-meč lorde Turenne (v hostinci mezitím Eirien prozradili, že Cathbad mu říkal právě tak), a zeptá se ho, co se tady vlastně děje, že prý mu řekli, že vyšetřují krádež Balorovy čelenky, a co on s tím má společného, atd. atd. Pokud by Retard selhal i tentokrát, přišel by na řadu pravdomluv.
Retard selhal i tentokrát. Lord Turenn na něj totiž podle a zákeřně promluvil elfsky, tedy jazykem, který Retard pohříchu na rozdíl od Cathbada neovládal. Tím bylo vše prozrazeno a Retard definitivně odvolán z akce jako nepoužitelný. Thorgal nalil svázanému Turennovi do chřtánu pravdomluv a začal výslech.
Bylo to tak, jak předpokládali: Cathbad chtěl Ferdiada zostudit krádeží čelenky. Tu pro něj provedl lupič lord Turenn, který se do chrámu dostal zvenčí přes katakomby. Čelenku ukryl při návratu ve Finorově kryptě. Kouzlo, které kryptu chrání před vetřelci, na chvíli zrušil Cathbad. Jak, ani o jaké kouzlo přesně šlo, to Turenn nevěděl.
Během výslechu je vyrušil druhý šlechtic, který záhy zjistil, co se stalo, a se svými sedmi vojáky přišel Turenna vysvobodit. Thorgal se na něj rychle Turenna přeptal, dozvěděl se, že se jmenuje Rogen a je šermíř. Do křížku s šermířem se nikomu příliš nechtělo, ale konfrontace se zdála neodvratná. Argumenty o vyšetřování vedeném královským chodcem, sdělované přes zavřené dveře cely, které Alan pro všechny případy magicky uzamkl svým lupičským klíčem, na Rogena neúčinkovaly, stejně jako přesvědčování, aby šel požádat o dovolení opata, než vpadne dovnitř. Pak si vzpomněli, že mají dar od přítele Oda, svitek s kouzlem bledý blesk, což je poněkud uklidnilo a umožnilo jim velkoryse nereagovat na Rogenovu výzvu, aby otevřeli dveře.
Rogen dal povel svým mužům je vyrazit. Po chvíli usilované snahy se jim to povedlo a začali se drát dovniř. Donar zabil jednoho z nich, další dva smetly šípy od Eirien, Thorgala a Alana. Zvláště královská chodkyně střílela poměrně obstojně. Když zbylí čtyři vojáci pozorovali, že tři jejich druzi se válejí v krvi, aniž způsobili protivníkům jediné škrábnutí, dali se na taktický ústup. Sám Rogen se tiše vytratil už během boje, jak družina záhy zjistila.
Rozdělili se: Thorgal s Donarem se vydali do chrámu, Alan a Eirien za opatem. Radar zůstal v cele s Lohiauem, jemuž bylo svěřeno hlídání Turenna. Brzy však dostal telepatickou zprávu od Havrana, hlídkujícího nad obytnou budovou, že Cathbad s Rogenem vyběhli ven, a také utíkají směrem k chrámu, či spíš k bráně klášterního areálu, která byla hned vedle. Radar se rozhodl jít na pomoc Donarovi a Thorgalovi.
Cathbad byl trochu při těle, a navíc se mu dlouhé kněžské roucho pletlo pod nohy, takže neutíkal nejrychleji. Donar, Thorgal a Radar jeho i Rogena dostihli v klášterní zahradě mezi obytnou částí a chrámem. Thorgal na ně zavolal, aby zastavili, což oba udělali. Cathbad nemohl utéci, a tak mu nezbylo nic jiného, než se pronásledovatelům postavit, a Rogenovi čest velela v tom vikáře nenechat samotného.
Boj byl krátký. Donar měl u sebe svitek s bledým bleskem, který ihned úspěšně použil proti Rogenovi. Thorgal chtěl Cathbada vyřídit spící pannou, ale vikář byl rychlejší a stačil seslat jedno z obávaných kněžských psychických kouzel. Pronikl do Thorgalovy, Donarovy, i Radarovy mysli a vyvolal v nich vidění medůzy, nestvůry, jejíž pohled způsobuje zkamenění. Z psychického šoku způsobeného touto halucinací všichni tři ztatili vědomí. Cathbad tedy unikl, a s ním i čtveřice Rogenových vojáků. To nebyla úplně ideální situace, ale na druhou stranu to mohlo skončit i daleko hůř.
Jakmile Alan a Eirien nešťastnou trojici vzkřísili, dokončili Turennův výslech tím, že mu dali podepsat jeho výpověď, a poté lupič hned putoval do klášterní kobky. Družina svěřila Lohiaua do péče Retardovi a vydala se konečně do katakomb pro čelenku.
Prvních padesát sáhů křivolakou chodbou lemovanou výklenky s mumiemi klášterních potentátů prošli, aniž narazili na jakoukoli překážku. Chodba končila masivními dubovými dveřmi, které byly magicky uzamčené. Alan ze zámku odsál magenergii do svého klíče a otevřel je. Vedly do prostorné, sedm sáhů široké místnosti. V popředí stály na nízkých podstavcích dvě bronzové sochy s trojzubci v rukou. Oči měly zavřené, ale sotva na ně dopadlo světlo lucerny, otevřely je. Plály jasným zeleným světlem.
Alan rychle dveře zase zavřel a začala taktická porada. Eirien zjistila pomocí svého meče se seslaným kouzlem rozpoznání nepřítele, že sochy jsou zranitelné kouzelnou zbraní, což bylo uspokojivé zjištění. Radar chvíli spekuloval nad možností vést mentální souboj skrz klíčovou dírku, ale pak usoudil, že musí pamatovat na svou důstojnost. Do první útočné vlny nastoupili Donar a Eirien, která na sebe pro všechny případy seslala magický střeh.
Dobře udělala, protože sotva vtrhli do místnosti, sochy na ně zaútočily zelenými blesky, které vrhaly z očí. Eirien pomocí magického střehu pohltila všechny, které na ni směřovaly, Donar svoji porci zlikvidoval alespoň částečně pomocí citrínového talismanu. Pak vyrazil k jedné z těchto soch a rozpoutal se lítý boj meče proti trojzubci, zatímco elfka zůstala stát u vchodu a probíjela bronzové tělo druhé sochy jedním šípem za druhým. Radar opětoval útok blesky, ale jeho salva neměla na protivníka žádný účinek, a tak alespoň poslal hyperprostorem sochám do zad Thorgala. Ten pak pomohl Donarovi dorazit první z nich, zatímco Eirien si stačila sama poradit s druhou a rozstřílet ji dřív, než se k ní socha dostala na dosah svého trojzubce.
Byli ve Finorově kryptě, jak brzy poznali podle rakve na masivním mramorovém katafalku uprostřed místnosti. Dále zjistili, že ačkoli sochy jsou již zničeny, číhají zde další nebezpečí: Eirien udělala krok a propadla se o tři sáhy níže na podlahu pokrytou ocelovými bodci. Thorgal jí pomohl nahoru a pak se s nejvyšší opatrností došoural podél stěn do míst naproti dveřím. Našel čelenku, která ležela na podlaze za katafalkem.
Eirien ještě zkusila pátrat po Turennových stopách a nalezla je: Na protější stěně ústily do zdi a to mohlo znamenat jen jediné - tajné dveře. Alan sice prohlašoval, že tam žádné nejsou, ale Eirien si stála na svém a rozhodla se je hledat sama. Ač amatérka, uspěla, a mohli tak pokračovat v průzkumu klášterního podzemí.
Ten však brzy skončil, když zjistili, že chodba, kterou tyto tajné dveře kryjí, ústí do stoky, kterou z Laksaa do Shenn-Ushtey odtékají splašky. V korytě, jímž tekly, se také ztrácely Turennovy stopy, což sice na jednu stranu vysvětlovalo původ znečištění jeho obuvi, na druhou stranu však znemožňovalo je sledovat dál.
Zkoumat kanalizační systém města Laksaa se nikomu příliš nechtělo, a tak se vrátili zpátky. Opat zářil štěstím, když mu předávali čelenku, ale vyjádřit svou nezměrnou vděčnost za navrácení relikvie finančně se mu ani trochu nechtělo. Byl ochoten pouze napsat pro Eirien pochvalný dopis Dvorské komoře (a tak přehrát otázku finančního vypořádání na tuto instituci) a pro ostatní průvodní dopisy. To nenadchlo: Na Eirien bylo zjevně vidět, že Dvůr je, ať už z jakýchkoliv důvodů, jedno z posledních míst, kde by se chtěla ukazovat, a o průvodních dopisech všichni tušili, že budou za hranicemi klášterního léna dobré leda jako hygienická pomůcka. Opat tedy ještě slíbil, že zahmouří oči nad tím, že si Donar neoprávněně přisvojil meč zabitého Rogena, a že dále družině posvětí šípy. Taková odměna už byla přijatelnější: Vzácný meč se zdobeným jílcem a velmi ostrou čepelí z neobyčejně kvalitní loghanské oceli, zbraň, jakou dovedou vyrobit pouze mistři hutnického a kovářského řemesla mezi sostynskými trpaslíky, měl podle Eirienina odhadu hodnotu nejméně 4000 zlatých, a posvěcené šípy také nebyly k zahození, pokud se družina potká s nějakými nemrtvými.
Družina na toto vyrovnání nakonec přistoupila (částečně proto, že nebylo záhodno opata zbytečně dráždit), a tak si vedle cenných a nenahraditelných zkušeností odnášela z Laksaa i nějaký ten hmotný majetek. V poměrech panujících v Manninském království, kde rozhodně nemají poctiví dobrodruzi příliš šancí si vydělat, to byl ze strany družiny nevídaný úspěch.