Alanův deník, 20.1.861PZ.
Předevčírem jsme se definitivně vypořádali s Velmistrem, včera jsme dokončili rabování jeho tvrze, já jsem odvezl vysvobozené zajatce na koberci a teď na něm sedím zas, přičemž vezu ještě další věci (víno, zbraně), které by snad ještě mohly mít nějakou hodnotu, do Loghanu. Družina jde mezitím pěšky někde v lesích pode mnou, spolu s Eirien, Orofinem a Radarovým goblinem, což je vlastně taky Radar (odteď budu toho goblina nebo druhého Radara nebo co to vlastně je značit R2; stejně je v tom nějaká podezřelá magie a něco mi říká, že R2 bude jen působit trable).
Včera jsme ve vyrabované Velmistrově tvrzi debatovali na téma, co dál, co bude po nás asi chtít Eol, který zdrhnul, co Loig z Raue, co náš císař, co Halfred s Rudigerem atakdále. K ničemu jsme se nedobrali. Jak si tak teď letím na koberci, napadá mě, že je to tím, jak se pořád moc necháváme zatahovat do záležitostí ostatních. Přesněji řečeno, necháváme s sebou pořád manipulovat (slovo manipulovat jsem se včera naučil od Radara, prý je to jako když někdo furt otravuje a ty pořád musíš dělat, co chce). Zezačátku nám tady v Ladgalenu do všeho kecala Eirien (vypadalo to rozumně, vždyť se tu vyzná mnohem líp), pak nás zase využil Loig z Raue (důvody byly opět rozumné, vždyť to bylo v našem zájmu), jen jsme se vrátili domů do Aquillonie, zase nás zaúkoloval Císař (i to se zdálo rozumné, vždyť mi mu koneckonců sloužíme v zájmu dobra - alespoň tak nám to Lenwe vysvětluje). Jenomže mě už pomalu přestává bavit dělat rozumné věci pro ostatní. V družině si v tomhle nejvíc rozumím s Thorgalem. Chceme jít svou cestou. Vykašlat se na cizí zájmy. Nenechat sebou manipulovat.
Otázka je, co vlastně chceme. Já bych se přikláněl k následujícímu: