Když Donar, syn Donara a Elary, viděl, jak jeho druzi Thorgal a Alan postupují a jejich moc a sláva rostou, jeho srdce se zmocnil neklid. I on toužil zesílit a zvětšit své schopnosti, aby překonal největší válečníky Teru a skřeti a krollové prchali při pouhém zaslechnutí jeho jména. Vyhledal tedy, jako vždy v takových časech, arénu, kde jemu podobní měřili síly a zdokonalovali se ve svém řemesle.
Donar byl silný a nebojácný, a proto si za soupeře vyvolil statného krolla, hodně přes dva sáhy vysokého. Zlou náhodou mu však los určil za zbraň válečné kladivo, zatímco kroll dostal těžký kyj, v jehož ovládání toto ohavné plemeno nemá soupeře.
Tak se boj pro Donara od samého začátku vyvíjel nešťastně. Nic mu nebyla platná jeho mrštnost a rychlost, s jakou zasazoval svou zbraní krollovi pádné údery. Ty jeho sveřepého a houževnatého nepřítele spíše rozzuřily, než aby mu ublížily, a vztek jen zvětšil jeho sílu. V tu chvíli byl kroll ve svém hněvu zkázonosný, a podobal se bouři, která ničí vše, co jí přijde do cesty, a jeho těžký kyj byl dlouhý a strašný.
Tu Donar poznal, že před svým protivníkem neobstojí a že hledí do tváře smrti, přesto však, polámaný a krváceje z mnoha ran, vytrval až do hořkého konce. Ještě naposledy udeřil svým válečným kladivem, když na jeho hlavu dopadl krollův kyj, jako když padne hora.
Tak skonal Donar, nejsvětlejší a nejmilovanější z klanu Volných lovců. Jeho druzi Radar, Alan a Thorgal hořce zaplakali, a pohřbili jeho tělo nedaleko města Romy. Donarův zelený rov se neodvážila zneuctít žádná zlá stvůra a zůstal stát, dokud nebyl svět změněn a celá Aquillonie neklesla do hlubin Ókeanu.