Město Sarn Athrad, neboli Kamenný Brod, leželo přibližně v půli cesty mezi Echorem a Brithombarem. Jak už jeho název napovídá, poblíž byl brod přes řeku Brithon, která je v Gwainwaithu hranicí mezi teritoriem Hvozdu a výsostným teritoriem Koruny. Tato významná poloha měla za následek, že kdysi malá dřevorubecká osada uprostřed lesů časem vyrostla ve slušné městečko.
Sarn Athrad lákal cestující mezi zlatokopeckou metropolí Echorem a metropolí celého Gwainwaithu Brithombarem vedle útulných zájezdních hostinců s vybranou kuchyní také velkou hernou. Kdo by podobnému lákadlu náhodou dokázal odolat, měl většinou stejně smůlu, protože jen málokterý z dostavníků tu neměl plánovanou zastávku. Přes noc tu stavil i ten, kterým se do Brithombaru vydala Radarova družina.
Zde došlo k jejímu rozdělení na polovinu zásadovější a morálně vyspělejší, tvořenou Radarem a Thorgalem, a polovinu méně zásadovou a méně morálně vyspělou, Donara s Alanem. Zatímco první polovina po večeři prohlásila, že se ihned odebere na pokoj a půjde brzo spát, druhá se vypravila si užít vzrušení z hazardu.
To však po chvilce hry v kostky vyprchalo, částečně díky drobné finanční ztrátě, k níž hráčská dvojice stačila během ní přijít. Alan se už už začal rozhlížet, kdo mu ji pomůže nahradit, Donara zase velmi zaujala roztočená ruleta a nedokázal se ubránit pokušení zasáhnout do jejího chodu. Rázem u něj stáli dva vyhazovači, statní elfové, z nichž jeden byl dokonce jen o hlavu menší než válečník. Donar byl už stejně na odchodu, a tak jim blahosklonně dovolil ho vyvést. Alan, který nikoho vhodného k okradení nenalezl, odešel z herny s ním.
Začnou-li zloděje svrbět prsty, je jen jedna možnost, jak se toho zbavit. Proto Alan pokračoval v hledání oběti a zamířil do nejbližšího hostince, jiného, než ve kterém se zatím morálně vyspělejší polovina družiny chystala k zaslouženému nočnímu odpočinku a do něhož se vrátil i Donar.
Přestože lokál byl v tuto pokročilou večerní hodinu už téměř elfuprázdný, Alan zde přesto nalezl hosta, kdo si o okradení doslova říkal. Lupič si k němu s přátelským úsměvem přisedl. Onen elf byl podle Alanova úsudku natolik opilý, že mu muselo dělat značné potíže jen se udržet na židli.
I ten nejzkušenější lupič si občas utvoří nesprávný úsudek. Host byl sice nepochybně pod obraz, ale naneštěstí pro Alana stále ne natolik, aby si neuvědomil, že ta ruka, která mu šátrá v kapse, není jeho, a nedokázal patřičně zareagovat.
"Zloděj!!" zařval a ohnal se po Alanovi, který už ovšem byl dávno na cestě nikoliv ke dveřím, kde mu stál v cestě hostinský, nýbrž k oknu, naštěstí otevřenému. Alan jím proskočil stylovým kotoulem plavmo a za okamžik se ukryl ve stínu, jehož bylo ve spoře osvětlené uličce víc než dostatek. Oběť pokusu o krádež a hostinský, kteří vyběhli z lokálu, ho proto bez povšimnutí minuli a po chvíli se vrátili.
"Tohle teda ohlásím," zaslechl Alan hostův přiopilý hlas. "Ať si sakra na strážnici neválejí šunky a koukají toho mizernýho člověka najít. Pojďte se mnou, dosvědčíte mi to."
Na odpověď hostinského už Alan nečekal a rychle a v tichosti se odebral za družinou. Donara nalezl samozřejmě v lokále a samozřejmě nepil vodu.
"Musím pryč," informoval ho ve zkratce. "Jdou po mně."
"Někoho jsi zapích?" otázal se se zájmem Donar.
"Nezapích. Ale ty zdejší držgrešle nechápou, jak strastný je lpět na majetku. Jdu nahoru za Thorgalem a Radarem."
Thorgal pochopitelně nebyl vůbec nadšen a Radar se k celému incidentu raději vůbec nevyjadřoval. Alan seznámil Thorgala se svým úmyslem opustit město a přenocovat v lese poblíž a popsal mu zhruba místo, kde se bude zdržovat. Pak se okamžitě vytratil.
Netrvalo dlouho a na pokoj za Radarem a Thorgalem přišel konstábl sarnathradské policie. Radara nechal bez povšimnutí, a oslovil Thorgala.
"Policie," řekl. "Dobrý večer. Vy patříte k těm třem lidem, kteří dnes přicestovali odpoledním dostavníkem z Echoru, není-liž pravda?"
"Ano," přisvědčil Thorgal, pokoušeje se konstábla zmámit. "Stalo se snad něco?"
"Nerad ruším, ale dostali jsme hlášení o pokusu o krádež v hostinci U podkovy. Podle popisu šlo patrně o vašeho spolucestujícího." Konstábl dost přesně popsal Alana. "Znáte ho?"
"Moc ne," zalhal Thorgal, zklamaný tím, že zmámení se nepodařilo. "Seznámili jsme se teprve cestou z Echoru."
"Takže nevíte, kde by mohl být teď?"
"Nemám nejmenší tušení," zalhal opět Thorgal, aniž se začervenal.
"Kdyby se tu čirou náhodou ještě ukázal," řekl konstábl, "tak mu vyřiďte, že to nejlepší a nejjistější, co může udělat, je dojít se přiznat k nám na strážnici. Když to udělá, bude mít jen malý spor s městem Sarn Athrad. V opačném případě budu muset jeho popis předat Pátrací službě Královského četnictva a nechat po něm vyhlásit pátrání. A až ho najdou, bude to horší."
"A když by se přiznal?"
"Záleželo by na smírčím soudci, ale vzhledem k tomu, že jde o drobný přestupek, nestrávil by ve vězení víc než tři dny."
"Jestli se tu ukáže, o čemž pochybuju, tak mu to vyřídím," ujistil konstábla Thorgal.
"V tom případě děkuji za spolupráci a přeji příjemnou noc," rozloučil se konstábl a odešel.
Thorgalovi se brzo podařilo najít Alanovy stopy u městské brány a ty ho dovedly až k uprchlíkovi před zákonem. Thorgal mu vyložil, jak se věci mají, a rozpoutala se vášnivá diskuse, během níž zkoušel Alana přesvědčit, aby se šel přiznat, nicméně ten s ohledem na svou stavovskou čest odolal a naopak vymyslel plán, jak město co nejnenápadněji opustit.
Proběhlo to celé následujícím způsobem: Druhého dne ráno dostavník odjel samozřejmě bez Alana. Asi po míli cesty si Radar nechal zastavit kvůli naléhavé potřebě. Ve skutečnosti v lese vyhledal Alana, zneviditelnil ho, a takto pak nastoupil do dostavníku i s ním. Hned na další zastávce se Alan provizorně namaskoval, a později v Brithombaru podstoupil skutečně radikální proměnu zevnějšku, takže podle sarnathradského popisu by jej nepoznal ani ten nejpozornější a nejschopnější detektiv Pátrací služby.