Není vůbec pravda, že Mínóé je dobrotivost sama, osvícená a lidumilná vladařka, jíž její celkově blahodárné působení na Ahmadnagar pouze kazí banda zlotřilých rádců. Skutečnost je taková, že rádci sice zlotřilí jsou, nicméně ve srovnání s princeznou jde v podstatě o dobračiska, protože princezna vůbec není Mínóé, ale Ariadné, kněžka sekty Uctívačů Hada, která svými nečistými kouzly spanilomyslnou vládkyni Ahmadnagaru zahubila a vzavši na sebe její podobu, usedla místo ní na trůn. Tak nám to aspoň objasnil Mínóin bratr Arthašástra, který měl být mrtvý, ale nebyl, a pobíhal v podzemí pod královským palácem v Džánsí s papírovou býčí hlavou naraženou na vlastní palici.
Může se stát, že po přečtení tohoto odstavce bude čtenář trochu zmaten -- nevadí; i my jsme byli, když věci vzaly takový obrat. Ostatně, pro další zde zaznamenaný vývoj událostí je podstatné pouze to, že ten chlap v býčí masce, který si říkal Arthašástra, ať už to byl kdokoliv, nám nabídl dvě lákavé možnosti: Buď se připojit k povstalcům, které vedl, a pomoci jim svrhnout stávající vladařku z trůnu, anebo zemřít. Promysleli jsme si to a rozhodli se pro první.
Arthašástra nám tedy zadal následující úkol: Té noci, kdy oddíly povstalců zaútočí na palác, jsme měli proniknout z podzemí tajnou chodbou tamtéž a zabít velitele stráže Šádžahána, to vše za asistence zkušeného šermíře jménem Asáfadaula, který nám byl zároveň přidělen. Vzhledem k tomu, že Mínóé-Ariadné v paláci vytvořila ochranu proti časoprostorové magii, nebylo možné se do Šádžahánovy ložnice prostě přenést hyperprostorem. Nezbývalo nám nic jiného, než se k němu probít přes sipáhijské stráže, které v noci před Šádžahánovými dveřmi střežily jeho nerušený spánek.
Usnesli jsme se, že nejlepší bude, když k sipáhijům pronikneme neviditelní a zneškodníme je šípem namočeným ve spící panně. Strážní byli čtyři, což by v ideálním případě vyžadovalo čtyři neviditelné lučištníky a čtyři dávky spící panny. Tento počet jsme posléze zredukovali na tři - Asáfadaulu, Donara a mne - s tím, že čtvrtého už oba válečníci rychle zvládnou v boji tváří v tvář. V očekávání, že Šádžahán bude jakožto vysoká šarže zcela jistě disponovat nějakými zdraví škodlivými kouzelnými předměty či svitky, jsme se podle svých možností vyzbrojili proti jejich působení: Thorgal na sebe seslal magické zrcadlo a já jsem vyrobil svitek na ochranu před kouzly.
Tajný vchod do podzemí, skrytý za obrazem, ústil z jedné z mnoha chodeb v paláci asi padesát sáhů od místa, kde byla Šádžahánova ložnice. Nejdříve opustil úkryt neviditelný Asáfadaula (obraz se odsunul a vrátil na místo), po něm neviditelný Donar (obraz se podruhé odsunul a vrátil na místo), a nakonec neviditelný já - Thorgal a Radar zatím zůstali schováni za obrazem.
Pomalu jsem postupoval spoře osvětlenou chodbou směrem k Šádžahánově ložnici. Šíp namočený ve spící panně už jsem měl nasazený na tětivě a vyhlížel jsem terč. Jeden ze sipáhijů se střídavě objevoval v mém dostřelu a mizel z něj, jak vcházel do chodby z výklenku, v němž byl vchod do ložnice, a zase se tam vracel. Bohužel se mě v tu chvíli zmocnil lovecký pud a zabránil mi domyslet věci do důsledků. Když se opět sipáhi vynořil zpoza výklenku, vystřelil jsem.
"Kurrva!" zahřměla chodbou libozvučná baerština. Mezi mnou a sipáhijem se objevil Donar, zviditelněný po výkřiku vyvolaném poměrně slušným zásahem mého šípu. Tohle jsem tedy nezvládl. Jediným štěstím bylo, že spící panna na Donarovi nezabrala. Kdyby byl ještě k tomu všemu usnul, znamenalo by to nejspíš konec našim snahám o Šádžahánovu likvidaci.
O chvíli později se zviditelnil i Asáfadaula, když vystřelil na dalšího sipáhije. Neminul a strážce se bez hlesu zhroutil na zem. Dalšího sipáhije stejně hladce odstřelil Donar. To už se ale zbylí dva vzpamatovali a tasili své kinžály, když předtím jeden z nich ještě přiskočil ke dveřím Šádžahánovy ložnice a krátce na ně zabušil, aby vzbudil svého vrchního velitele. Také Donar a Asáfadaula tasili. Schylovalo se k boji, do něhož již také spěchali zasáhnout Radar a Thorgal.
Během chvíle, kterou ostatní potřebovali k tomu, aby oba sipáhije smetli, jsem stačil přečíst svůj ochranný svitek. Právě v tu chvíli Asáfadaula, hnaný vpřed touhou pohrabat se svým kinžálem v Šádžahánových střevech, vyrazil dveře a vpadl do ložnice. Stál jsem ještě venku na chodbě, takže jsem viděl jen to, že se uvnitř zablesklo.
Když jsem za několik okamžiků jako poslední z družiny překročil práh ložnice, naskytl se mi pohled na Asáfadaulovo tělo seškvařené nějakým vydatným kouzlem a na Šádžahána stojícího v plné zbroji u stěny a lehce výsměšně na nás hledícího.
Když se na nás dosyta výsměšně vynadíval, otevřel ve stěně tajné dveře a jednoduše a prostě nám jimi zdrhnul. Jali jsme se jej ihned pronásledovat.
V chodbě, do níž se tajnými dveřmi vcházelo, byla samozřejmě naprostá tma. Postupoval jsem dopředu jako poslední, Radarovi v patách. (Tato ve zmatku vzniknuvší formace mimo jiné Radarovi téměř znemožňovala kouzlit, jelikož se nalézal v poli mého svitku, na což jsem ho také šetrně upozornil. Nesl to zmužile.)
Zepředu se ozvalo zadunění, několik peprných baerských nadávek, Thorgalovo volání "pozor, je tady díra!", na chvíli se náš postup zastavil, když Thorgal z této díry tahal Donara, pak ještě několik kroků vpřed, pak se ukázalo trochu světla a museli jsme se znovu zastavit, tentokrát proto, že Donar vpředu s kýmsi bojoval, jak jsem poznal z křiku a řinčení zbraní. Bojiště na okamžik ozářila salva zelených blesků.
Celý ten boj neměl dlouhého trvání (což je ostatně pro boj s Donarem typické). Konečně jsme vylezli z té tmavé chodby, jejíž druhý konec, zakrytý obrazem, ústil do další chodby, naštěstí osvětlené. Překročili jsme mrtvoly dvou sipáhijů, kteří před chvílí zaměstnávali Donara, a spatřili Šádžahána, jenž nejspíše do poslední chvíle čekal, jestli se jim podaří nás zastavit. Dozvěděv se, že nikoliv, pokračoval v útěku.
Radar ho ale nemínil nechat zmizet a vykřikl na Thorgala cosi o nějakých šípcích. Ten opravdu hrst čehosi, co by mohly být šípky, odněkud vytáhl a hodil před prchajícího velitele stráže. V tom okamžiku vyrašilo z podlahy asi sáh vysoké a velice husté šípkové křoví a zatarasilo chodbu. Šádžahán rychle poznal, že se tím svinstvem nestihne prosekat dřív, než na něj zaútočíme, a tak tasil své dva sonwaithské kinžály a udělal čelem vzad. Byl popálený od svých vlastních zelených blesků (měl sluneční prsten, jak jsme později zjistili), které na něj odrazilo Thorgalovo magické zrcadlo.
Donar s Thorgalem se s ním pustili do boje. Šádžahán se oháněl kinžály tak rychle, že jejich čepele bylo stěží možné zahlédnout, a zdál se být neudolatelný. Podíval jsem se Radara, který nehybně stál vedle mě. Vypadal ještě zadumaněji a soustředěněji než obvykle, tedy zkoušel Šádžahána zabít duševní silou nebo něco podobného.
Když se ostatní tak hezky snažili, nemohl jsem zůstat pozadu. Popadl jsem nejbližší pochodeň z těch, které osvětlovaly chodbu, a z jejího plamene vyvolal salamandra. Elementál si vyslechl povely, docupital až k Šádžahánovi, třikrát na něj plivl svůj příděl ohně, a rozplynul se. Měl jsem ještě v holi magenergii na jednoho, stejně silného salamandra, a chystal jsem se tedy k další invokaci, ale to už se velitel stráže pod náporem všech útoků zhroutil. Arthašástrův úkol byl splněn, teď už šlo "jen" o to, aby stejně úspěšní byli i ostatní povstalci.
Naštěstí opravdu byli, a převrat tak proběhl k plné Arthašástrově spokojenosti, jak jsme okamžitě poznali z jeho zářícího úsměvu, když nás zachvíli vyhledal. Nad mrtvým Šádžahánem princ nešetřil chválou a posléze ani zlaťáky. Navíc nám dovolil vzít si Šádžahánovy věci jako válečnou kořist. Zbraně a zbroj jsme pak v Džánsí poměrně výhodně prodali, ponechal jsem si pouze sluneční prsten, taková věc se hodí vždycky.
Závěrem musím dodat, že z nás čtyř jsem úspěšný výsledek akce Šádžahán přijal s určitě největším ulehčením, neboť v případě nezdaru by bylo zcela zřejmé, že za něj můžu já, což bych si byl velmi vyčítal, zejména pokud by to ve svých důsledcích vedlo naše další kroky k popravčímu špalku. Takhle jsem se mohl utěšovat tím, že jsem pouze zabránil tomu, aby se akce Šádžahán nezměnila v nudnou selanku. V každém případě Donar, Radar i Thorgal přijali moji chybu velmi vlídně a přešli ten málem osudný zásah šípem s rytířskou velkorysostí, kterou jim snad ještě budu moci oplatit -- vždyť před námi jsou Poušť a Jehlanová hora.