PJ2: Z Eirienina deníku (1)

5. července 1165: Tak jsme se konečně dočkali prefekta Šarkašariho. Ukázalo se, že už se o té sani věděl prostřednictvím sfér a zařídil se podle toho: Přivlekl s sebou čtyřicet vojáků a tři nestvůrobijce -- člověka, jakéhosi Eöla, a dva trpaslíky, bratry Leifa a Knuta Sigurdssony.

Ty dva trpaslíky strašně namíchlo, že jsme jim mezitím tu saň zabili. Kdybych byla na jejich místě a rozumu stejně mdlého, asi bych se taky rozhořčila. Trmácet se stovky mil do takové díry jenom kvůli tomu požitku praštit si sekerou do saně, a nakonec zjistit, že nějací balíci už ji odkrouhli, a ještě k tomu, fuj, si nečestně pomohli magií a střelnými zbraněmi!

Jelikož Sigurdssoni dny, kdy nic nezabili nebo aspoň nezmrzačili, zjevně považovali za promarněné, rázem tu byly dvě výzvy na souboj. Leifovu jsem přijala já, Knutovu Donar. Ne že by mě to nějak zvlášť těšilo, ale přišlo mi, že udělám dobrý skutek, když se alespoň pokusím odstranit ze světa tvora, pro kterého je vraždění smyslem života. Proč přijal Donar, to přesně nevím, ale podle toho, jak se mračil a něco si brumlal v té své hatmatilce, sotva oba bratry uviděl, se zdá, že trpaslíci obecně nejsou zrovna jeho oblíbenci.

Byl to těžký boj. Věděla jsem, že musím Leifa hned vyřídit a ne ho jen zranit, protože zraněný bojovník, kterého se zmocní zuřivost, je dvojnásob nebezpečný, a já nemám takovou výdrž, abych si mohla dovolit se s ním dlouho zabývat. Nechala jsem démona v mé čepeli předvést to nejlepší, co dovede. Magicky posílenými a zrychlenými výpady jsem Leifa smrtelně zranila dřív, než si pořádně uvědomil, že vůbec nějaké zranění má. Nicméně i tak mě stačila jeho sekera dvakrát kousnout, jen těsně jsem to ustála.

Pak si to rozdal Donar s Knutem, který se dal slyšet, že bratra pomstí. Donar je rychlý, ale přeci jen ne tolik, jako můj démon. Jeho protivník začal po pár utržených zásazích zuřit a byl rázem k nezastavení. V tu chvíli to s Donarem vůbec nevypadalo dobře a začínal být pomalu zralý k tomu, abychom mu proti Knutovi pomohli nejakou nenápadnou magií, ale nakonec trpaslíka přeci jen ubil. Má velkou výhodu v tom, že tolik snese: Já bych s takovými ranami, jaké mu způsobil Knut, byla dávno mrtvá.

Prefekt, a kupodivu i Eöl, si libovali, jaké to byly pěkné a čestné souboje. (Osobně tedy na zabíjení nic pěkného ani čestného nevidím, ale to je otázka osobního vkusu.) Trpaslíky jsme řádně pohřbili a podle aššurského práva nám připadly jejich zbraně. Zřekla jsem se té své ve prospěch Radarovy party. Přece se nebudu tahat s válečnou sekerou.