PJ2: Eirien

V Amon Sûlu se Radar, Thorgal, Donar, Alan a Lohiau rozloučili s Eirien, elfskou chodkyní pocházející z Gwainwaithu, která družinu na žádost Jamyse z Ard-Cashtalu doprovázela po lehce paranoidním a k cizincům nepříliš vlídném Manninském království.

Eirien měla nemalý majetek v akciích jistých gwainwaithských loděnic. (Vynaložila mimochodem značné úsilí, aby vysvětlila družině z mírně zaostalé Aquillonie, jak je možné, že pouhé vlastnictví kusů papíru vydělává jejich majiteli peníze.) Díky tomuto majetku si mohla dovolit jen tak se toulat po světě a nebýt na nikom a na ničem závislá. Jamysově žádosti, aby pomohla Radarově družině, vyhověla nikoli proto, že by jí z toho předem kynul nějaký prospěch, nýbrž proto, aby se Jamysovi odvděčila za to, že jí opatřil glejt královského chodce, a tím i právo nosit v Manninu zbraně.

Soužití s výstřední a tvrdohlavou elfkou, jež, ač si libovala v pohodlí přepychových hostinců a lázní, měla odvahy víc než dost a chodecké povolání ovládala na mnohem vyšší úrovni než Thorgal, nebylo nikterak jednoduché. Eirien navíc projevovala zájem přesně o to, o co by se družinu v životě zajímat nenapadlo, což mnohdy působilo mrzutosti. Tak například je sice pravda, že bez Eirienina kouzla by Thorgal a Donar dosud stáli proměnění v kámen na Šibeničním vrchu v Ellan-er-Tarroo, a Eirien bezesporu slouží ke cti, že ho seslala, avšak na druhou stranu, kdyby Eirien nepřemluvila družinu k výpravě za mandragorou, nikoho z nich by nenapadlo na takové místo vůbec lézt.

Eirien byla však i přes tyto výstřelky, jimiž družině cestu z Ardu do Amon Sûlu zpestřila, veskrze nepostradatelná, neboť bez ní by se družina v Manninu jen stěží domluvila. A je pravděpodobné, že v posledním dobrodružství, které sama málem zaplatila životem, by bez její pomoci někdo z družiny skončil na Angusově meči.

Tak budou Radar, Thorgal, Donar, Alan a také Lohiau (jehož pomohla vysvobodit z vězení v Rhumsaa) snad přes všechno vzpomínat na Eirien v dobrém.