PJ2: Drobná šarvátka pod hradbami města Rhumsaa

Co vyprávěl večer v hostinci U suchého pysku na rynku v Rhumsaa jeden prostý voják z posádky tohoto staroslavného města:


"Povídám, chlapi, dneska to bylo hustý! Žádný rozhánění rvaček na jarmarku, žádný tahanice se selskejma chrapounama, jako vobvykle! Dneska sme kápli na vopravdový neřády. Jednoho sme chytli, ale vostatní nám zmizli. Mor na ně, dva naše chlapy stačili zamordovat, a našeho seržanta zajali! Taky ste už vo tom slyšeli? No, to se rozumí, že si už vo tom cvrlikaj i vrabci na střeše, ale já vám to vypovim podbrobnějc, protože já, chlapi, u toho byl! Tak sakra, co bude s tim pivem?!

Bylo k poledni, měl sem hlídku nahoře na vochoze, rovnou nad Jižní bránou. Měli jsme poručení vod vrchnosti hlídat, jestli přes město neprocházej nějaký podezřelí elementi. Že prej kvůli tý podělaný elfský rebélii nahoře v Connaghtu, že se tady po kraji potlouká spousta sostynskejch zvědů a jinejch elementů, řikal milostivej pán. Tak sem hlídal.

Zrovna si říkám, jak takovýho elementa poznat, když najednou po silnici jich jde k bráně hned šest, jeden podezřelejší než druhej. Čtyři lidi a dva elfové, vlastně elf a elfka. Elfka měla meč na zádech, jak ho nosej chodci, a dlouhej luk. A ty lidi byli taky elementi. Jeden z nich měl hrozně do tmava vopálenej ksicht, a takovej přiblblej, dobromyslnej výraz. A měli s sebou mezka s nákladním sedlem a na něm dva velký vaky. No co vám budu dlouze povidat, je jasný, že je chlapi dole zastavili a zeptali se jich, co sou jako zač a co mají v těch vacích.

Ta elfka jim ukázala nějaký lejstro, že prej je královská chodkyně a že voni jako sou ňáký poselstvo nebo něco takovýho a že ať je chlapi pustěj a že co vezou, je tajný. To se ví, že vod ňáký elfský bosorky se nedali komandovat a zavolali rychtáře a pro všechny případy ještě posilu, kdyby chtěli dělat potíže. Náš rychtář je tuze študovanej člověk, mluvil s těma vandrákama po elfsku, vo něčem se hádali, pak se zdálo, jako že se umoudřili, naši jim všem nasadili rutilový náramky, to je jasný proč, kde sou elfové, tam sou čáry, víme?

Pak sundali ty vaky z mezka a rozbalili je -- byly plný zbraní! Určitě pro tu connaghtskou rebélii! Rychtář zas na ně něco elfsky, voni na to něco elfsky -- vytáčeli se, to se ví. Říkal sem si, tak teď je spoutaj a vodvedou do šatlavy. Bylo to šest na šest, i s velkomožným panem rychtářem sedm na šest, a kromě tý štěkny ty vandráci neměli při sobě žádný zbraně, tak se zdálo, že bude snadný je sbalit.

Jenomže pak si začali strhávat ty rutilový náramky a ta elfka vytáhla meč! Rychtář má takovej ten prstýnek, co z něho šlehaj blesky. Já bych takovou bosoráckou cetku na ruku nevzal, ale velkomožnej pan rychtář má asi pro strach uděláno, a hned na tu elfku blejsknul, ale vona ty blesky něják vcucla či co. A ten druhej elf hodil zrovna takový blesky na starýho Neda, ale ne z prstýnku -- šlehaly mu rovnou z vočí! Takovýho bosoráctva tam lítalo v povětří, že sem se radši přežehnal svatym znamením, abych si zlý síly držel vod těla. Chudák Ned to dostal naplno a v tu ránu bylo po něm. Další z těch vandráků zas složil Arkyho jednou ranou pěstí, a vostatní skočili po těch zbraních a už se to mlelo a rychtář volal, že má naše četa jít na pomoc a zajmout je.

No, já bych radši zůstal sedět na zadku a střílel na ně pěkně zdálky z kuše, ale když velkomožnej pan rychtář poručil, tak nebylo jinýho zbytí než tam jít. Když jsme vyběhli před bránu, tak těch šest chlapů tam dole bylo pobitejch a elementi upalovali někam do polí! Tak jsme běželi za nima. Jako prvního sme chytli toho vopálenýho, ani se moc nebránil. Tři chlapi s nim zůstali a my ostatní sme běželi dál a za chvíli sme dohonili ostatní. Byli jenom čtyři, ten elf, co mu předtim lítaly blesky z vočí, zmizel jak pára nad hrncem. Náš seržant na ně, aby složili zbraně, ale voni ne! Naopak, ta elfka povídá, že máme utýct, jinak nás zabijou! Mysleli jsme si chvíli, že je to hec, přeci jenom nás bylo sedmnáct a voni jenom čtyři, jenže pak se ta elfka tak divně podívala na chudáka Juana a věřte nevěřte, byl na místě mrtvej! A ten chlap, co složil Arkyho pěstí, vytáh takovou hůlku a namířil ji na našeho seržanta a seržant vzplál jako pochodeň! To nám úplně stačilo a vzali jsme nohy na ramena... Moc se nešklebte, bando, chtěl bych vidět vás!

Rychtář na nás sice řval jak tur, že jsme cháska zbabělá a že nás dá všechny zmrskat, ale pak se naštěstí uklidnil. Mrtví byli dva -- Ned a Juan, a seržanta unesli. Ostatní byli jenom vomráčený, ztloukli je buď pěstma nebo mečema naplocho. Toho zajatýho jsme šoupli do chládku. Nic kloudnýho jsme z něj nedostali, vyrážel jenom takový pazvuky, něco jako halaloa kulukuaihia melepele a tak. Rychtář říkal, že ze sebe jenom dělá blbýho a že až ho mistr popravčí natáhne na skřipec, že zazpívá jinak. Jeden z těch elementů tam taky nechal ležet svůj luk a batoh. Byly v něm dohromady samý krámy. Nejcennější z toho se zdála bejt taková cizokrajná knížka, tu sme dali velebnýmu pánovi Dianketovi, ten jde po knížkách jak slepice po flusu. Vo zbytek sme losovali, při mým štěstí na mě připadla ta úplně největší blbost -- pytlík sušenejch šípků. Ale co, šípkový thé je dobrý proti nachlazení. (Pozn. 1)

Jo -- rychtář hned poslal jízdní patrolu, ale zatim prej nic nenašli, jako by se po těch mizerech slehla zem. Co asi udělali s našim seržantem? (Pozn. 2) Ale nebojte, chlapi, určitě je chytnem, jako že je Grian na nebi, a pak jim všem nakopem řiť!"

Pozn. 1. To je svatá pravda. I tak se šípky od vílí královny Čtyřrohého hvozdu dají použít.

Pozn. 2. Rukojmí, polomrtvého popáleného seržanta, vlekl za sebou při útěku Donar. Když družina přebrodila řeku Tarroo, už ho neměl. "Uplaval mi," řekl s odzbrojující upřímností. Seržantova mrtvola byla vylovena z Tarroo o pět dní později.