17. července 1165: Alan sehnal theurga, ochotného nám zaklít démona všech jazyků. Naneštěstí je to elf, a my elfové v těchto dnech nejsme v Ynnydu oblíbení. Prý jsme je zradili, a věrolomně uznali nárok Stuarta VI na obsazený jižní Sostyn. A jakoby nám to nestačilo, ještě jsme se proti ubohým sostynským lidem spikli s odpornými renegátskými trpaslíky a připojili si Železné hory k našemu království. Zvláštní, jeden by čekal, že tady budou elfům líbat ruce za to, že díky nim vůbec ještě nějaký Sostyn existuje a můžou svobodně nadávat na poměry. Ale nelíbají, házejí po nich šutry, a aby žádný elf nepřišel k úhoně, je ve městě gwainwaithská námořní pěchota, což ovšem neoblibu elfů ještě zvyšuje.
Spravedlivý hněv lidu se samozřejmě obrátil i proti královně Alvě, tu musí taky hlídat gwainwaithští vojáci. Se Sostynem to vypadá dost bledě, opravdu mě nenapadá, jak by se tady za téhle situace dala ustavit vláda, která by vydržela bez gwainwaithských kopí, zvlášť, když na každé čtyři lidi tu připadá jeden elf. Naštěstí to není na mně, tyhle věci řešit.
Mně, Thorgalovi a Alanovi docela stačil neskonale drobnější problém, totiž jak dostat toho theurga bez úhony z jeho sklepní laboratoře, ve které se zabarikádoval, do hospody U Pašejka (ještě ke všemu tu dávají i debilní jména hospodám), kde jsme byli ubytovaní, a kde by se měl domluvit s Radarem na ceně a dalších detailech.
Samozřejmě, Alan ho namaskoval, aby vypadal jako člověk. Ale za ty čtyři dny v Sostynu už jsem s Alanovou schopností namaskovat elfa na člověka udělala tu zkušenost, že výsledek bývá většinou poněkud rozpačitý, takže jsem byla ve střehu nejen magickém.
Pravidlo se potvrdilo i tentokrát, záhy si nás všimli první kolemjdoucí a jejich výkřiky jako "elfská svině!" či "bijte elfa!" k nám přilákaly další. Brzy jsme byli obklopeni hučícím davem.
Thorgal mi pošeptal, ať jim řeknu, že ten theurg nám dluží peníze, a že až to s ním vypořádáme, že jim ho dáme. Zkusila jsem to, ale moc je to nezaujalo. Chtěli lynčovat hned.
"Do toho domu!" zavelel Alan a ukázal k nejbližším dveřím. Museli jsme se ale zbavit lidí, co nám stáli v cestě. Šla jsem za ubožačku, v obnošených vesnických šatech a ve střevících z lýka, na meč jsem měla seslanou iluzi hole, takže jsem zrovna nebudila hrůzu. O to víc tu verbež překvapilo, když jsem tu iluzi sejmula a po čepeli nechala přeběhnout pár plamenů. Pak už stačil jeden můj uhrančivý pohled a pár kopanců a ran pěstí od Thorgala a Alana, a cesta ke dveřím byla volná. Vklouzli jsme rychle do domu, zabouchli za sebou a Alan dveře pohotově uzamkl svým křišťálovým klíčem (místo aby je jako správný lupič, který opovrhuje magií, zatarasil svojí rozložitou hrudí.)
Naštěstí se brzo dostavili gwainwaithští námořní pěšáci a celou tu sešlost rozehnali. Dívala jsem se klíčovou dírkou, jak to tlučou dřevci od kopí. Muselo do dost bolet, ale málo platné, přísnost musí být. Několik nejdivočejších zatkli. Hlídka nás pak doprovodila až do hospody. Zpátky už ten theurg půjde neviditelný, takže snad žádné nepříjemnosti nenastanou. Aspoň doufám.