Po mnohadenním vyčerpávajícím putování hvozdy stojí družina v paprscích zapadajícího zimního slunce, které má oranžovou barvu a téměř nehřeje, a nikdo z nich nemůže uvěřit svým očím: před nimi se otevírá široké, zelené údolí s několika vesnicemi. Civilizace zde, uprostřed trpaslíkaprázdných divokých Hvozdů Vnějšího Khazadu!
Údolí, jakoby sem spadlo z jiného konce světa. Nejen, že v srdci divočiny je jakési osídlení, ale na jednom z menších kopců uvnitř údolí se rýsuje malá černá pevnost a další vyvýšenině na východní straně údolí se tyčí vysoká bílá věž. I teď, uprostřed zimy, neleží na pláních dole téměř žádný sníh, ačkoli okolní hory jsou zcela bílé. Údolím protéká malá říčka, která není zamrzlá, ačkoli tady nahoře mrzne, až to praští.
Rozhodli se pro dnešek přenocovat zde v kopcích, protože den se už chýlí ke konci a nazítří sestoupit dolů a snad se i přesvědčit, že se jim to nezdá. Navíc bude cesta po pláních údolí jistě rychlejší, než pomalé trmácení se lesem. Nikdo z družiny nemohl toho večera tušit, že Zelené údolí jim cestu do Turonu nejen neusnadní, ale právě naopak. V noci před spaním ještě sledovali ohně dole ve vesnicích i pár světel v pevnosti. Bílá věž zůstávala neosvětlená.