Dnes je 7.12.859PZ a my se vrátíme z Ladgalenu do Aquillonie. Tedy jestli kouzla nelžou. Získali jsme druhou polovinu srdce artefaktu křížového teleportu, jak to nazývá náš veledůležitě se tvářící mág Radar. Už zase poučuje. Dost mu otrnulo na to, že byl ještě předevčírem mrtvej. Strávil jsem několik hodin rozjímáním a děkoval Nejvyššímu, že koloběh Radarových životů nebyl protentokrát ukončen. Ale ty jeho řeči mi jdou občas na nervy. Zkrátka a dobře máme nějaké dva šutry (asi dost cenné podle toho jak se nad nimi Loig rozplývá) a pomocí nich se dostaneme domů, protože se z nich dá sestavit takový teleport, co nás přenese kamkoli. Mám ještě chvíli čas a tak bych chtěl sepsat, co tomu všemu předcházelo...
Dne 2.12.859PZ jsme dorazili do Cronk-ny-Baa k theurgovi Loigovi z Raue.
Snad abych shrnul, proč jsme se trmáceli zrovna sem: Zhruba před sedmi
měsíci jsme prošli teleportem ve zřícenině na Kauai. Ocitli jsme se na
neznámém místě a zjistili, že teleport je jednosměrný. Po několika
peripetiích se ukázalo, že jsme na úplně jiném konci světa zvaném
poloostrov Ladgalen a od Aqullonie nás dělí oceán. Navíc nevíme, kterým
směrem a jak daleko od Aquillonie jsme. Takže jsme od té doby cestovali
Ladgalenem s cílem najít cestu zpět. Nápadů jsme měli spousty, některé
vypadaly celkem proveditelně, ale jako prakticky použitelná se ukázala
jen cesta teleportem. Nejdříve jsme zjistili, že drahý kámen z rámu obrazu,
kterým jsme prošli, je neuvěřitelnou shodou náhod srdcem neuvěřitelně
mocného artefaktu. Později náš mág Radar zjistil, že se jedná o takzvaný
křížový teleport. Vysvětloval nám to mnoha učenými slovy, jak má občas
ve zvyku. Thorgal se tvářil dost chápavě, Donar dost nechápavě a já jsem
pochopil alespoň tolik, že pomocí toho šutru můžeme vylézt z libovolného
teleportu v okruhu 6000 mil. Takže jsem se zaradoval a povídám: "Fajn,
na co čekáme, zařídíme pár maličkostí a padáme nějakým teleportem do
Aquillonie!" Tou dobou jsme už totiž měli zjištěno, kde přibližně se
Aqullonie nachází; zjistil jsem to ve vší skromnosti já. Radar ale nesdílel
moje nadšení: "Néééé! Vždyť vám to vysvětluju už půl hodiny. Některým to
ale budu muset říct ještě jednou a po lopatě." Kouzelník se zamračil, zřejmě
si myslel cosi o primitivech. Já si koneckonců o jeho schopnostech přežít
bez magie myslím taky svoje.
- "Zkrátka a dobře, Alane, potřebujeme ještě jeden magický kámen podobný
tomu našemu a kde ho najít se dozvíme u Loiga z Raue v Cronk-ny-Baa
v Sostynu. Takže se teď vydáme k Loigovi. Detailama se nezatěžuj. Už to
konečně chápeš?"
- "Jasně, že to teď chápu. Kdybys to vysvětlil rovnou normálně, mohl sis
šetřit plíce," řekl jsem naštvaně, ale pak u mě převářilo zklamání, neboť
cesta do Aquillonie se opět protáhla.
- "Já sice chápu hovno," pravil Donar, "ale hlavně aby ten Loig nebyl
nějaká trpaslická špína, když bydlí v tom Sostynu. Tam přece žijou, ty
trpajzlíci, nebo né?"
U Loiga z Raue v Cronk-ny-Baa, kam jsme nakonec dorazili, jsme strávili několik dní. Loig nás velmi vlídně přijal. Zapůsobil na nás na všechny velmi dobrým dojmem, ačkoli jsme byli zpočátku spíše lehce podezřívaví. Vyprávěli jsme střídavě my a Loig, nakonec z našeho rozhovoru vyplynulo zhruba následující:
Po nějakém tom dohadování jsme se nakonec usnesli, že se skutečně do pevnosti vypravíme. Loig zajistí propojení teleportů, na přípravu budeme mít asi týden času, přičemž Loig nám bude nápomocen svým theurgickým uměním až do výše 1000 magů.
Dny přípravy před vlastní akcí jsme strávili způsobem, který je pro naší družinu celkem charakteristický. Donar si nechal polopaticky vysvětlit, o co vlastně půjde, prohlásil, že jsme ho zase uvrtali do pěknýho hnoje a pak se šel s klidem profesionála přichystat. Jeho chystání spočívá tradičně především ve spaní (prý aby měl vyčištěnou hlavu - podle mě má v hlavě někdy tak čisto, až téměř vymeteno). Když náš válečník zrovna nespí, jí (prý aby měl pevnou ruku - podle toho jak žere, musí mít už ruku nejmíň ze železa). Když před akcí ani nespí, ani nejí, připravuje si zbraně (to je podle mě jediná činnost, které se věnuje s opravdovým zaujetím; ostří jeho meče před akcí se dá klidně použít při holení místo břitvy). Radar zpravidla o takové přízemnosti, jako je přesné plánování našich akcí, nejeví zájem. Pravil, že technické podrobnosti přenechá nám jako obvykle a začal diskutovat s Loigem o možných globálních důsledcích našeho činu. Thorgal jen prsknul, že nejdřív je třeba daný čin vykonat, ale náš do vědecké rozpravy zabraný mág ho už naštěstí neslyšel. Zkrátka a dobře jsme na plánování zbyli tradičně Thorgal a já, přičemž Radar a Donar nám občas chodili dávat hraběcí rady. No, abych jim nekřivdil, některé jejich rady jsme dokonce použili.
Základ T+A plánu byl velmi prostý: [1] co nejrychleji sbalit artefaktový teleport, [2] co nejrychleji sbalit Fortinbrase a [3] co nejrychleji zmizet. "Zkrátka žádný zdržovačky," okomentoval to Donar, který zhruba popadesáté leštil svůj meč. Skutečně jsme nechtěli v Ruindoru pobýt ani o vteřinu déle, než bude nezbytně nutné. "Časová minimalizace pobytu v pevnosti se mi vskutku jeví jako velmi racionální," prohodil přes rameno Radar, spěchající právě kolem nás do bohatě zásobené Loigovy knihovny. K "časové minimalizaci" jsme hodlali s Thorgalem využít oněch 1000 magů štědře nabízených Loigem z Raue. Musím skromně podotknout, že se nám je podařilo spotřebovat do posledního. Jednak jsme předpokládali, že v Ruindorské pevnosti se jeden může setkat s ledasčím, takže jsme si nechali vyrobit Svitky proti nemrtvým a Svitky proti neviděným. Dále jsme nechali Loiga přenést Radarovo Oko do obou teleportů nacházejících se v pevnosti. První teleport byl artefaktový, sestavený pomocí druhého z obou kamenů. Bránu teleportu tvořil kovový podstavec s upevněným kamenem a smyčkou drátu, skrze níž Oko prošlo. Teleport ústil do laboratoria, v němž cosi kutil jakýsi temný elf. Hned jsme si povšimli, že má v rohu opřenou theurgickou hůl, podobnou té, co nosíval náš kolega Theofrast. Laboratorium bylo nejspíš v podzemí. Nemělo okna, osvětloval ho lustr z voskových svic a naproti teleportu se rýsovalo kamenné schodiště vedoucí k zavřeným dveřím nahoru. Prohlédli jsme si pomocí Oka i všechny okolní přístupné místnosti (Oko, ač neviditelné, je hmotné a nemůže tedy např. projít zavřenými dveřmi); já si přitom průběžně, jak jen jsem stačil všechno vnímat, kreslil plánek. Druhý pevnostní teleport byl "klasický", ústil do jídelny, v níž právě nosili na stůl. Bránou teleportu byl jeden z mnoha obrazů v jídelně visících. Malíř na něm zobrazil loveckou scénu, smečku psů štvoucí jelena. Vryli jsme si obraz do paměti, měl nám posloužit jako úniková cesta. Zanedlouho sloužící odešli a vstoupil jiný temný elf, odhadem čaroděj nebo mág, a pustil se do jídla. Sledovali jsme ho Okem, pomocí nějž jsme prohlédli i nádvoří pevnosti z okna té jídelny. Opět jsem namaloval tak podrobný plánek nádvoří, jak jsem jen svedl. Jakmile temný elf doobědval a zvedl se, sledovali jsme ho přes několik místností, dokud nezavřel Oku dveře přímo před nosem. Opět jsem pořídil plánek. Nyní jsme věděli, že artefaktový teleport se nachází kdesi v podzemí a obyčejný teleport se nachází někde v jídelně, kterážto se nalézá někde v prvním patře pevnosti. Okolo obou teleportů jsme měli Okem prošmejděno pár místností a navíc jsme měli i plánek části nádvoří. Kdyby nám šlo jen o získání artefaktu, mohli jsme jen projít artefaktovým teleportem, sbalit ho, nějak se dostat na nádvoří, odtamtud třeba i oknem do jídelny a zmizet teleportem v obrazu. Bohužel jsme měli ještě osvobodit Fortinbrase. Ironií osudu měl být Fortinbras osvobozen právě námi, kdysi jen pěšáky v jeho složitě rozehrané partii. Otázkou nicméně zůstávalo, kde Fortinbrase hledat. Pročesávání pevnosti od půdy po sklep jaksi nezapadalo do našeho plánu "časová minimalizace" alias "žádný zdržovačky". Naše družina ale slyne neobyčejnou mazaností, takže jsme dali hlavy dohromady a prostřednictvím Loiga z Raue jsme položili Astrálním sférám následující krajně rafinovanou otázku: "Kudy se dostaneme z místnosti se srdcem artefaktu do místnosti, kde je vězněn Fortinbras?" Odpověď sfér jsem si v heslovité formě poznamenal na kus papíru: "Místnost s artefaktovým teleportem >>> kostnice >>> tajné dveře na sever >>> chodba na východ (podél severní stěny) >>> první dveře na jih = Fortinbrasova cela." ...a měli jsme všechno:
Hlavní rysy plánu jsme tedy měli hotové. Zbylé Loigovy magy jsme proměnili za léčivé lektvary a jednoho menšího elementála ohně, který se může vždycky hodit, jak konstatoval hraničář. Nyní zbývalo dopracovat podrobnosti. Pamatovali jsme i na takové detaily, jako:
Snažili jsme se zkrátka počítat téměř se vším, ale skutečnost se, jako
obvykle, odmítla vyvíjet podle našich představ a propočtů. Vrazili jsme
dle plánu do místnosti s artefaktovým teleportem, Donar zlikvidoval
temného elfa snadněji a rychleji, než jsme doufali. Zato náš v myšlenkách
velmi rozvážný, ale v boji poněkud zbrklý kouzelník neudržel
nervy na uzdě a usmažil několika blesky jakousi bezvýznamnou skřetí nulu,
která, co čert nechtěl, neměla nic lepšího na práci než zrovna vlézt do
laboratoria. Po akci v návalu sebekritiky (která je u našeho přezíravého
mága poměrně vzácná) uznal, že se skřetem by si byl býval poradil kdokoli
a on (a) zbytečně plýtval magy a (b) kouzlo mohli zaslechnout
Ruindorští mágové na vyšších úrovních, jejichž blízkost jsme víceméně
očekávali. Avšak nezdržovali jsme se a co nejrychleji jsme vyrazili po
cestě k Fortinbrasově kobce. Hledal jsem tajné dveře, odmykal normální
dveře, zamykal za námi dveře, kterými jsme už prošli a ze kterých už
stačilo vylézt pár zmatených služebníků. Neocenitelnou pomůckou mi zde
byl můj lupičský křištálový klíč. Thorgalovi jsem dal svůj
Meč noci, který čím dál silněji hučel a signalizoval tak
přítomnost Nemrtvých. Zezačátku jsme měli štěstí, Donar
bez zaváhání rozsekal všechny ubožáky, kteří měli tu smůlu, že se nám
připletli do cesty. První zlom nastal asi tak na půli cestě k Fortinbrasově
kobce. Donar byl právě v sousední chodbě zaměstnán rozmetáváním
několika kostlivců na všechny strany, za ním jsem postupoval já,
průvod uzavíral Radar s Thorgalem. Hlavní nebezpečí přišlo bohužel
zezadu. Hraničář měl naneštěstí v ruce Meč noci, kterýmžto
právě prozkoumával polohu nemrtvých. Se svým hraničářským mečem je
samozřejmě mnohem silnější. Kouzelník stál zády. Tedy zády k malým
dveřím, které neměly ani zámek (takže jsem je nemohl svým klíčem
zajistit), a ze kterých vyběhl nejprve goblin a pak troll. Oba byli
ozbrojeni a bez váhání zaútočili. Radarovi blesky bez obtíží smetly
bližšího goblina, ale bohužel byl nebezpečnější vzdálenější troll.
Thorgalův útok i blesky vržené naším mágem v dalším kole bez větší
úhony přestál a jeho obouruční meč začal svou krvavou žeň. Už si ani
nevybavuju, jak přesně se všechno semlelo, ale bylo to dost rychlé a
výsledkem byli hraničář i kouzelník na zemi v tratolišti krve.
V místnosti, což byla mimochodem mučírna, jsme už stáli na nohou jen
tři. Já, elementál Sally a troll. Mezi elementálem a trollem leželi
nehybní Thorgal s Radarem. Stále jsem ještě doufal, že by mohli mít
"jen" těžká zranění a být naživu, takže jsem nařídil Sallymu:
- "Zaútoč na trolla za sebou, ale neubliž Radarovi ani
Thorgalovi!"
Doufal jsem, že Sally příkaz správně pochopí, neboť elementálové
nebývají právě nejbystřejší. Mezitím troll cosi zachrochtal, pochopil
jsem, že mi říká něco jako:
- "Odhoď zbraně a vzdej se!"
Chtěl jsem hlavně získat čas, protože jsem byl teď byl nejblíž trollovi
já a Donar byl stále kdesi vepředu v chodbě, cele zaujat mydlením do
kostlivců. Jediné moje navenek viditelné zbraně byly dýka za pasem a
kuše na zádech. Vytáhl jsem tedy dýku z pouzdra, pustil ji na zem a
zvedl ruce nad hlavu. Trolla to trochu uklidnilo a na okamžik sklonil
meč. Pak ovšem události nabraly znovu spád. Sally se otočil a vypoulil
své žhnoucí salamandří oči na trolla. Já jsem Sallyho okamžitě přeskočil
tak, aby stál mezi mnou a trollem, a už v letu jsem řval na Donara do
chodby:
- "Donare, všeho nech, rychle sem, je tu troll, Thorgal a Radar
jsou na tom dost blbě!"
Se svými obavami, že už to mají oba dva možná za sebou jsem se mu
zatím nesvěřil. Nechtěl jsem ho rozptylovat. Teď šlo o život mě a
další mrtvola by ničemu neprospěla. Sally mezitím plivl oheň na trolla.
Ten byl poněkud překvapen - koneckonců na ohnivou ještěrku velikosti
psa baskervilského a navíc plivající chuchvalce ohně nenarazíte každý
den. Ale už v následujícím okamžiku stál v obraném bojovém postoji,
což sice svědčilo o vytrénovaném válečnickém umění, ale proti
salamandrově ohni mu to nijak nepomohlo. Dopadl jsem na zem za Sallym,
dál od krajně nebezpečného trolla. Stále šlo o čas. Rychle zabít trolla,
než stačí dobít T a R, pokud vůbec ještě žijí. Případně než stačí zabít
mě. Hned po dopadu jsem vytáhl z boty ebenovou hůlku a napražil
do trolla blesky za veškerou magenergii, co tam byla. Bůhvíproč se mi
při té modré spršce vybavila Cejnova slova: "Konec hraní na hodný
strejdy!" Než jsem tohle všechno stačil udělat (dopad, otočka, vytažení
hůlky, seslat blesky - připadalo mi to jako věčnost), události běžely
dál: Sally pokročil blíž k trollovi a ještě jednou na něj plivnul, troll
se nezalekl a několikrát na našeho elementála zaútočil, aniž by bytosti
z čirého ohně mohl nějak ublížit, a hlavně se konečně Donar objevil
v ústí chodby. Když jde o boj, je Donar nedostižný. Bleskurychle zhodnotil
situaci a několika skoky byl s mečem u trolla, kterýžto konečně dostal
rovnocenného protivníka. Výhoda byla během okamžiku na naší straně.
Troll byl totiž na rozdíl od Donara, kterému kostlivci nedokázali nijak
vážně ublížit, už lehce poznamenán Thorgalovým mečem, sežehnut Radarovými
blesky a následně též Sallyho ohněm a blesky z mojí hůlky. Věřil
jsem, že trolla už nějak dorazíme a také jsem věděl, že elementál se po
třetím útoku ohněm rozplyne, takže jsem zavolal:
- "Sally, zastav se a nic nedělej!"
Mezi Donarem a trollem se rozpoutal lítý boj. Trollík měl skutečně dost
tuhý kořínek, držel se bez ohledu na svá zranění. Oba válečníci do sebe
řezali hlava nehlava. Stěží jsem stačil sledovat jejich čepele vířící
v šíleném tempu. Avšak nepřišel jsem do Ruindoru obdivovat šermířské
umění. Nacvičeným hmatem jsem vytáhl z rukávu skrytou dýku, bleskově vytrhl
uzávěr z flakónku se Spící pannou, kterou jsem měl speciálně pro
tyto případy připevněnu pohotově u opasku, namočil jsem do flakónku čepel
dýky a hodil na trolla. Teprve teď ztuhnul. Ještě než dopadl na zem,
rozsekal ho bojem rozvášněný Donar na několik kusů.
Stáli jsme s Donarem sami dva v mučírně Ruindorské pevnosti spolu se salamandrem jménem Sally, naprosto nehybným (elementálové berou všechno moc doslova) a nevzrušeně svítícím. U nohou nám leželi v louži krve Radar, Thorgal, troll a goblin. Vyměnili jsme si s Donarem krátký pohled, věděli jsme že situace je neradostná: přátelé mrtví, my sami dva uprostřed nepřátel, úniková cesta bůhvíkde. Pak jsme se vrhli k Radarovi s Thorgalem v naději, že v nich ještě zbývá jiskřička života. Já jsem se sklonil nad Radarem a musel konstatovat, že náš mág to má s konečnou platností za sebou (pak jsem se sám v duchu opravil: jeden z jeho životů se právě uzavřel a koloběh jeho znovuzrození bude pokračovat, dokud jeho mysl nedosáhne nirvány). Donar ale začal po chvíli jásat nad hraničářem: "Neni mrtvej, kurva, Thorgal neni mrtvej!"
Situace byla rázem radostnější a my rychle se rychle snažili dělat, co bylo v našich možnostech, abychom zachránili alespoň Thorgala a tím zvýšili i vlastní šance na přežití. Donar dal Thorgalovi vypít svůj lektvar Jitřní hvězdy, což hraničáře zotavilo natolik, že byl schopen seslat sám na sebe Uzdrav těžká zranění a dostat se z nejhoršího. Já jsem mezitím nashromáždil všechny naše věci - museli jsme je teď pobrat ve třech. Sebrali jsme hlavně artefaktový teleport (pro ten jsme koneckonců přišli) a také samotného Radara (stále jsme doufali v zázrak - jestli se dostaneme zpět k Loigovi, třeba Radara oživí - přece jenom je to mocný theurg a my známe jen malou část jeho schopností). Problém nesení mága vyřešil Donar. Krátce zhodnotil vyčerpaného hraničáře, lehce pohrdavým pohledem přejel i mojí maličkost, se zavrčením zastrčil dýku za opasek a volnou levou rukou si hodil Radara přes rameno. V pravé ruce stále svíral meč.
Ve spěchu jsme pokračovali dál, osvobodit Fortinbrase. Stále šlo o čas.
Chtěli jsme vypadnout, než se semele ještě něco horšího. Naštěstí jsme
byli blíž Fortinbrasově kobce, než jsme doufali. Krátká chodba, dvě-tři
otočky mého neocenitelného křišťálového klíče v těžkých železných
dveřích první kobky vpravo a hleděli jsme do tváře Fortinbrasovi.
Po aristokratickém výrazu sebevědomého správce provincie Terra Nova
ani stopy. V kobce stál přikovaný, zarostlý, lehce páchnoucí ubožák
s očima nepřivyklýma světlu, mžourajícíma na našeho zářícího elementálního
přítele Sallyho.
- "Rychle mu sundej okovy," obrátil se ke mě vždy praktický Thorgal,
"a padáme."
- "Jasně. Nech to na profesionálovi. Zatím Fortinbrasovi vysvětli,
kdo jsme a oč jde. Já se tím nemůžu při práci rozptylovat," odpověděl
jsem, sáhl pro svou sadu šperháků a dodal: "Donar ať kdyžtak hlídá u
dveří, šlo to teď nějak podezřele snadno, určitě nás ještě čeká nějaký
překvapení."
Okovy byly těžké, rutilové, zamknuté na zámek a nešly odemknout. Prostě
nešly. Do háje. Navíc do toho Thorgal v jednom kuse kecal a Fortinbras
ho přerušoval stupidníma dotazama. V tom se nedá pracovat. Šlo to tak
blbě, že jsem dokonce to nemehlo Fortinbrase píchl šperhákem, jak se
pořád vrtěl. Já ten šmejd prostě bez magie neodemknu, to je jasný.
Už podruhý jsem Fortinbrase píchnul paklíčem, jak sebou pořád cuká.
Je nervózní jak panna o svatební noci. Vytáhl jsem křišťálový klíč,
nalil do zámku v okovech všechny magy (jeden mag jsem nechal, aby klíč
úplně neztratil magické schopnosti) a konečně jsem ten krám odemkl.
Musím uznat, že Fortinbras se zorientoval velmi rychle: "Děkuji vám za
osvobození, ale teď mi dejte nasát magy ze zásobníku, s nimi můžu pomoci
vám i sobě." Thorgal mu totiž mimo jiné řekl, zatímco jsem odemykal pouta,
že jsme přišli o kouzelníka a že máme s sebou dva dvacetimagové zásobníky
magenergie. Rozhodli jsme se to risknout. Dali jsme Fortinbrasovi zásobníky
a doufali, že nás nepodtrhne. Zatímco Fortinbras sál magy, ozval se z chodby
Donar: "Meč noci zas hučí. Navíc něco slyšim. Někdo sem asi jde."
Nevšední schopnost dedukce, blesklo mi hlavou ironicky a vzápětí jsem
spíš pro sebe zamumlal: "Já to tušil, že se ještě něco semele."
- "Lépe řečeno posere," opravil mě slušnák Thorgal.
- "Vzdejte se, jste obklíčeni, nemáte šanci," ozval se náhle sebevědomý
hlas hovořící elfsky odněkud z chodby, kterou jsme přišli.
Nevzdali jsme se. Donar sice elfské výzvě nerozuměl, ale uviděl v chodbě kostlivce a to mu stačilo. Vyrazil přímo proti nim. My tři (A+T+Fortinbras) jsme vyhlédli z kobky a proběhla krátká pracovní porada přerušovaná jen svištěním Donarova meče, rozpadajícími se kostlivci a hlasem, který klidně opakoval, abychom se vzdali. Podle našeho plánku jsme měli dvě možnosti: (a) vrátit se cestou, kterou nám zahradil hlas, vylézt na nádvoří, najít jídelnu s teleportem a zmizet nebo (b) utíkat neznámo kam. Vybrali jsme si první možnost, i když to znamenalo, že si cestu budeme muset probojovat. Utíkat do neznáma, s bezvládným Radarem a nepřítelem v patách nám nepřipadalo jako moc dobrá šance.
Thorgal vytáhl svůj hraničářský meč, připraven zastoupit Donara, který
v úzké chodbě zadržoval přesilu kostlivců. Kosil je jednoho po druhém,
ale zdálo se, že jich zástup je nevyčerpatelný, narozdíl od Donarových
sil, kterých zvolna ubývalo. Já jsem si prohlédl chodbu - měla poměrně
vysoký strop, což mě uspokojilo. Vytáhl jsem ze svého vaku ohnivou
hlínu, kterou jsme si nechali udělat od Loiga za zbytek onoho tisíce
magů a začal házet nepřímou střelbou přes Donara a kostlivce
směrem, kterým se ozýval hlas. Po jednom výbuchu hlas sice cosi vztekle
zařval, ale pak začal znovu vykřikovat rázné pokyny na další a další
kostlivce. Po chvíli však zmlknul uprostřed věty, což nám vysvětlil
náš nový spojenec Fortinbras, který se bledý a zesláblý těžce opíral
o stěnu chodby: "vložil jsem skoro všechnu magenergii z vašich zásobníků
do mentálního útoku a zabil jsem ho. Když se naše mysli střetly,
s určitostí jsem ho poznal - byl to pán této pevnosti. Cesta však není
zdaleka volná. Zbývá mnohonásobná přesila jeho služebníků. Moje rada
proto zní: zmizme co nejrychleji."
Mluvil spisovnou řečí, s podobným poučujícím podtónem, jaký se občas
vyskytuje (teď už musím říkat vyskytoval, pomyslel jsem si) u našeho
mága Radara a který je společný snad všem kouzelníkům, co kdy chodili
po Teru. Nicméně měl úplnou pravdu. Vyrazili jsme zpět do laboratoria,
kterým jsme sem přišli, neboť jsme si pamatovali, že odtamtud vedou
schody nahoru. Podle našich představ o pevnosti bylo nahoru = z podzemí
na nádvoří; jakmile budeme na nádvoří, snad podle našeho plánku poznáme
jídelnu, v níž je únikový teleport.
- "Do tý jídelny se pak prostě probijem," uzavřel Donar.
Cestou do laboratoria jsme narazili ještě na řadu kostlivců, kteří se už
zjevně vzpamatovali ze smrti svého pána a znovu zaútočili. Jejich velitel
však byl už mrtev, takže útočili po menších skupinkách a s těmito
nekoordinovanými útoky si D+T hravě poradili. Opět jsme spíš běželi než šli,
já jsem odemykal dveře a za námi je zamykal, Donar s Thorgalam pobíjeli
vše, co se nám postavilo do cesty, zesláblý Fortinbras se nezapojoval,
šetřil zbytky nevelkých sil a zásob magenergie. Radarovo tělo měl Donar
hozené přes levé rameno. Sally nám na cestu svítil s ledovým, či spíš
ohnivým, klidem. Stoupali jsme vzhůru směrem, kde jsme předpokládali nádvoří
a nakonec jsme se ocitli v místnosti, jejíž okna vedla na nádvoří. Naproti
jsme dokonce poznali okna jídelny s únikovým teleportem! Nezdržovali jsme se
a vylezli rovnou okny ven s úmyslem přeběhnout nádvoří a do jídelny v prvním
patře třeba vyšplhat po laně, když to jinak nepůjde. Bohužel, v tom okamžiku
se z brány, která byla na opačném konci nádvoří téměř přesně pod jídelnou,
vyrojilo asi dvacet obyvatel pevnosti, naneštěstí dost dobře ozbrojených,
zřejmě stráží. Rozeběhli se směrem k nám a něco pokřikovali. Asi se s námi
nechtěli kamarádit, protože od nich přiletělo i pár šipek z kuší, které však
naštěstí nikomu vážněji neublížily. Na boj s takovou přesilou dobře
vyzbrojených a letmým odhadem poměrně zkušených válečníků jsme neměli sílu ani
chuť. Zalezli jsme okny zpátky do místnosti. Šel s námi ochotně i Donar,
navzdory svému někdejšímu předsevzetí se do jídelny "prostě probít".
Před okna jsme přistavili těžkou dubovou skříň, zamknuli jsme a zatarasili
všechny dveře. Spoléhali jsme na Fortinbrase, který prohlásil, že nás
plošným hyperprostorem přenese do jídelny dřív, než se k nám vojáci
promlátí skrze zabarikádované dveře. Už jsme se skoro viděli zpátky
v Cronk-ny-Baa. Ale ještě než jsme se odhyperprostorovali do jídelny,
něco mě napadlo:
- ¨Co uděláme ze Sallym?"
Navrhl jsem, že ho tady necháme (co s ním taky v Sostynu, že?) a dáme mu
příkaz ať honí stráže po pevnosti, dokud se nerozplyne (stráže mu totiž
nemohou zbraněmi nijak ublížit, zato on je může svým tělem docela hezky
popálit). Ovšem s nejlepším nápadem se vytasil kupodivu Donar:
- "Necháme ho to tu podpálit! Nejlíp ať zapálí to místo, kde se válej takový
ty učený papíry. Dobře to hoří. Jaksetosakra.. ..hergot.. ..sem to už měl
v hubě.. ..KNIHOVNA! Ať ten šmejd malá zapálí knihovnu!"
- "Počkej!" vykřikl Thorgal vida, že se Donar chystá Sallymu vydat nějaký
příkaz a obával se následků. "Nápad je to dobrej. Fakt dobrej, Donare,"
chválil a uklidňoval Thorgal našeho válečníka, "ale já to Sallymu radši
vysvětlím sám. Pro jistotu." Donar se zatvářil ukřivděně a tak Thorgal
rychle zalhal: "Je to fakt výbornej nápad, ale on Sally špatně rozumí
baersky, takže by to od tebe možná nepochopil úplně správně, víš?"
Hraničář tedy nainstruoval Sallyho a seskupili jsme se kolem Fortinbrase,
který pronesl kouzelnou formuli a - nic. "A do prdele naší Hele,"
poznamenal Donar, "nefachá to." Fortinbras nás ale uklidňoval:
"Jen klid, malá chybička, občas se kouzlo nepovede. Magie je koneckonců
nevyzpytatelná. Mám naštěstí dost magů na ještě jedno zopakování a
tentokrát se kouzlo určitě zdaří." Všiml jsem si, že jeho hlas nezní
příliš sebejistě. Pokud se totiž kouzlo zase nepodaří, budeme se muset
probít přes nejmíň dvacet ozbrojených chlapů, kterým určitě přijdou
co nevidět posily.
Další události nabraly rychlý spád. Naštěstí pozitivní. Fortinbrasovi se kouzlo napodruhé zdařilo. Ocitli jsme se v jídelně. Naskákali jsme do obrazu, o němž jsme věděli, že je teleportem, jenž Loig z Raue spojil s Cronk-ny-Baa. Vyskočili jsme u Loiga, předali mu šutr z artefaktového teleportu, ale hlavně jsme na něj jeden přes druhého křičeli, že Radar je mrtvý, že mu musí nějak pomoci. Loig celkem chápal naše vzrušení, ale k našemu zklamání prohlásil, že Radarovi pomoci nedokáže. Všichni jsme zmlkli. Po krátkém zamyšlení se však Loig zeptal, jak dlouho je Radar mrtvý a po naší odpovědi prohlásil, že něco by snad ještě zkusit šlo. Prý díky tomu, že máme artefaktový teleport. Začal s ním cosi kutit a pak nám řekl, ať vezmeme Radara a vstoupíme do teleportu za ním. Vstoupili jsme a vylezli někde uprostřed hvozdu. Kolem nás byly jakési stromové chýše. Téměř okamžitě si nás všimnul nějaký starší elf opodál. Byl to druid, Loiga zřejmě znal. Chvíli se spolu rychle dohadovali. My jsme mlčeli. Bylo toho na nás trochu moc. Během pár desítek minut Cronk-ny-Baa, pak boje v Ruindoru, zas Cronk-ny-Baa, teď nějaký les. Druid byl nejspíš naší návštěvou nemile překvapen, ale po chvíli dohadování s Loigem přivolal další elfy, kteří položili Radara do trávy a seskupili se nad ním. Pak jsem na vlastní oči viděl zázrak. Radar ožil. Viděl jsem na vlastní oči, že Buddhovo učení nelže a znovuzrození je možné. Radarova mysl se vrátila, dokonce do téhož těla. Koloběh jeho životů se neuzavřel.
Teď tu sedím v odpoledním slunci a píšu svůj deník. Naše putování je u konce. Našli jsme křížový teleport, což je poměrně složitá věc, jak už jsem napsal na začátku tohoto příběhu; podstatné je, že nás pomocí ní dostane Loig z Raue domů do Aquillonie. Potom bude křížový teleport rozebrán a jeho strážci se stanou Gwanwaithští druidi, kteří oživili Radara. Nesmírná rozlehlost Hvozdu a síla druidského Kruhu budou nejlepší ochranou, aby mocný artefakt v budoucnu nepadl do rukou silám Temnoty. A jestli kouzla nelžou, my se už brzy dostaneme domů...