PJ2: Únos

Osadu, nalezenou Mardilovým havranem, tvořilo pět hnusných vepřovicových barabizen, které obývalo asi dvacet špinavých a otrhaných dospělých vesničanů a blíže neurčený počet špinavých a otrhaných dětí (pobíhaly tak rychle, že je nebylo možné spočítat). Kromě již zmíněných nemovitostí vlastnili tito lidé ještě dva prohnilé rybářské čluny a louku s deseti kozami. Osada by jistě byla jedním z horkých kandidátů na výhru v soutěži "Největší díra v Ladgalenu", pokud by ji někdo vyhlásil. Při vší té chudobě se její obyvatelé mohli utěšovat jedině svou svobodou. Neměli tu žádného panského správce, a dokonce ani kněze, což je na manninské poměry neslýchaná věc. O takové panství, takové poddané a takovou obec věřících zkrátka nebyl zájem.

Kotvící Drakoplaš na obzoru a blížící se člun, v němž kromě družiny seděli ještě Mardil a Umbaj, vyvolal mezi obyvateli pochopitelně velké pozdvižení. Seběhli se na pobřeží a zvědavě vyčkávali, koho to k nim moře nese.

Sotva si všimli Umbaje, dali se s křikem na útěk. Aby také ne, když poprvé ve svém životě spatřili krolla, stvůru, která, co je Ter Terem, ještě nikdy nechodila po zemích Ladgalenu!

Jen zvolna se osadníci osmělovali se k vylodivším se cizincům přiblížit. Nejprve přišly děti, přemožené zvědavostí, po nich ženy, a nakonec muži, kteří si dodali odvahy tím, že se ozbrojili vidlemi a holemi. První pokusy o komunikaci mohly začít.

Šlo to ztuha, neboť o tom, že by někdo z těchto ubožáků znal elfštinu, nemohlo být ani řeči. Ti bystřejší z nich nicméně pochopili, že družina si chce koupit jejich stádečko koz, a to za velmi slušný peníz. Slovo dalo slovo (v tomto případě by byla spíš na místě formulace "posunek dal posunek") a obchod byl uzavřen. Rychle odvezli na Drakoplaše prvních pět zvířat, a vrátili se pro zbytek.

Touto transakcí se sice alespoň na čas podařilo zachránit posádku od hladovění, ale před družinou stál ještě jeden velmi delikátní problém. Námořníci, zvyklí minimálně jednou týdně na zastávku v přístavu s dámskou společností, již velmi strádali, a jejich nespokojenost díky tomu nebezpečně vzrůstala. Thorgal je navíc během plavby načas uklidnil slibem, že v Ladgalenu budou k mání divukrásné ženy (dokonce ještě krásnější než na Hopoe!), takže nyní bylo záhodno slibu dostát, aby hraničář a s ním celá družina neztratili autoritu.

Jako první začal v této věci jednat Alan. Významně ukázal na jednu z žen, potom několikrát prostrčil ukazováček pravé ruky do kroužku z ukazováčku a palce ruky levé, nakonec se obrátil na muže stojícího vedle ženy a ukázal mu zlaťák. Muž zřejmě pochopil, protože se zamračil, něco zavrčel (dle intonace jistě nic vlídného) a sevřel pevněji v rukou vidle. Mužská část osady se začala mračit s ním, a tak se ukázalo, že se zde přeci jen dělá jistý rozdíl mezi kozou a manželkou.

"Musíme na to jinak," nedal se Alan vyvést z míry. "Těch chlapů se vůbec nebudem ptát. Radar uspí celou vesnici a pár ženskejch si prostě půjčíme. Nejdřív jim přečte myšlenky a vybereme nějaký, který se nebudou moc vzpouzet," vykládal, zatímco na všechny strany rozesílal odzbrojující omluvné úsměvy.

Alanův plán byl přijat. Rudý Ďábel se nenápadně vytratil do povzdálí, aby měl klid na sesílání kouzel, a dal se do práce. U dvou žen zjistil, že jejich partneři je sice ne zcela uspokojují, ale zároveň tyto nešťastnice kvůli náboženské indoktrinaci trpí předsudkem, že cizoložnictví je hřích. Jelikož si nemohl dovolit pátrat dál, aby mu zbyla magenergie na uspání osady, usoudil, že takový výsledek je postačující. Ve své moudrosti totiž tušil, že mezi místními ženami se stejně nenajde taková, která by se po předhození baerským chasníkům z Drakoplaše nevzpouzela.

"Tyhle dvě si o to vyloženě říkají," informoval Radar ve zkratce družinu, sotva opět přišel do smíšeného hloučku vesničanů a dobrodruhů, a ihned začal s únosem: Jakmile vyřkl uspávací zaklínadlo, všichni dospělí obyvatelé osady padli jako podťatí. Na uspání děti už neměl dostatek magenergie, ale omladina si mezitím nesmírně oblíbila krásně ušatého a roztomile funícího Umbaje, hrála si s ním poblíž a nevěnovala nejmenší pozornost tomu, co se děje s jejich rodiči.

Umbaj ze sebe děti setřásl a rozběhl se ke člunu, na němž už byly spolu se zbylými kozami naloženy i obě Radarem vybrané a uspané utěšitelky námořníků. Vrátili se na Drakoplaše, kde Radar ženám po procitnutí pro jistotu vsugeroval chtíč a Mardil je uvedl do hypnotického stavu. Takto upravené je odvedli do kajut, před nimiž už se řadili do fronty nedočkaví členové posádky. Někteří sice zpočátku trochu reptali, že se jich tolik musí dělit o dvě děvky a že mají tak málo času, ale Alanova pohrůžka, že když se jim to nelíbí, nikdo je nenutí, jim zavřela ústa.

Po výkonu Thorgal oběma ženám vyléčil utržená drobná poranění a Mardil jim přikázal, aby po procitnutí z hypnózy na všechno zapomněly. S jejich na cáry roztrhanými šaty se už sice nic dělat nedalo, ale obě dostaly váček s penězi: od každého námořníka zlaťák. Takto je odvezli na pobřeží a vysadili několik mil od vesnice.

Brilantní akce víceméně s konečnou platností zažehnala hrozící vzpouru, neboť námořníci nyní byli zcela spokojení. To, že se ušmudlané manninské venkovanky nemohly měřit s hopojskými dívkami v sukénkách z palmových listů a s květy ve vlasech, jim po dvou měsících celibátu ani v nejmenším nevadilo, takže Thorgalova pověst zůstala v jejich očích bez poskvrny.