17. srpna 1165: Slunce se blíží k obzoru a já a Tesák ležíme na koberci, který se vznáší dobrých pět sáhů nad vrcholky stromů v údolí řeky Feagh. Míli od nás po proudu je trpasličí pevnost Akureyri a hranice s Manninem. Koberec se vznáší, protože není ledajaký, ale létající, se zakletým démonem nosičem. Mé přátele Radara, Thorgala, Donara a Alana přišel u theurga v Loghanu na dobrých šest tisíc zlatých.
Jaký důvod, kromě toho, že na to měli, je vedl k rozhodnutí si ten krám koupit? V Loghanu, na nové sostynsko-manninské hranici, stáli mí přátelé před zásadním problémem, totiž, jak se odtamtud co nejbezpečněji dostat do Kione Droghadu ke generálnímu vikáři Ferdiadovi. (Toho možná právě teď přemlouvají, aby byl na Loiga z Raue hodný a neposílal na Svobodné pobřeží Svatou inkvizici, nebo něco takového.)
Mohli přitom v zásadě volit mezi dvěma možnostmi: První možností bylo cestovat na západ podél Shenn-Ushtey po silnici na Sniaul a za Emain Magha odbočit na sever ke Kione Droghadu. Cesta by to byla pohodlná, kdyby celá nevedla Manninem, který má ze všech zemí na čtvereční míli největší počet vězení a biřiců nemajících na práci nic jiného než do nich soustavně někoho zavírat. Přátelé byli sice Ferdiadem ujištěni, že manninským územím mohou bez obav projít, ale po zkušenostech, které získali, když se mnou loni prošli trasu Ard -- Connaght, tomu naprosto správně nevěřili.
Druhá možnost obnášela cestu severozápadním směrem, přes nyní již gwainwaithskou korunní dependenci Ered Engrin. Tak by sice značná část trasy vedla mimo Mannin, ale cesta přes průsmyky v Železných horách je namáhavá a hvozdy na jih od nich jsou zvlášť teď po válce plné nejrůznějších kriminálních živlů. Pomyšlení, že by nás někdo mohl přepadnout a oloupit, mé přátele mimořádně zneklidňovalo, přestože je krajně nepravděpodobné, že by se v těch lesích vyskytovala loupežnická banda, která by na nás stačila.
Navrhovala jsem tedy zvolit první možnost s tím, že když nebudeme ozbrojeni, tak si nás žádná stráž nevšimne. Abych šla příkladem, nechala jsem si zaklít démona meče jen do kované hole, protože ta se v Manninu nosit smí. To jsem neměla dělat, Thorgal mi vynadal, že je to znesvěcení hlavního odznaku chodeckého povolání a že on se k něčemu takovému nikdy nesníží, a nenechal si zaklít nic. Jít pěšky přes Mannin se nechtělo ani jemu, ani nikomu jinému z družiny. A pak někoho napadla ta šílená myšlenka: Poletíme na koberci!
Tedy, byla jsem vlastně jediná, kdo by ji jako šílenou označil. Všichni ostatní se tvářili tak, jako by cestovat tímto způsobem bylo úplně všední záležitostí, a následná pětihodinová diskuse na téma "Koupit -- nekoupit?" se točila hlavně kolem toho, jestli to přeci jen není moc drahé (hlavně Radar by si někdy pro zlatku nechal vrtat koleno) a aby ten koberec uvezl dost jídla. Dokonce ani Thorgal kupodivu neprohlásil, že se k něčemu takovému, jako létat na koberci, nikdy nesníží, že on, chodec, projde divočinou jako nůž máslem a cestou pobije patnáct loupežníků a uloví tři medvědy. Ne, pomyšlení na to, že si bude plachtit v povětří jako nějaký extravagantní floutek z Brithombaru, který už neví, za co jiného by utratil tatínkovy peníze, ho přímo uspokojovalo. V těch čtyřech je někdy těžko se vyznat.
Abych to zkrátila, koberec se koupil a 15. srpna jsme na něm odletěli z Loghanu, prohlédli si z výšky Feayr a Železné hory a za pouhé dva dny dorazili na hranici mezi Ered Engrin a Manninem. Až do Kione Droghadu s tím letět nechtěli, protože si nebyli jistí, nakolik by se jejich dopravní prostředek zamlouval Svaté Církvi. Takže jsem se nabídla, že jim ho tu zatím pohlídám, protože zaprvé, Patrick z Leinsteru má dobrou paměť, dobré špicly a dobré hrdlořezy, a zadruhé, já osobně už Ferdiada vidět nemusím a předpokládám, že totéž platí i naopak.