Stalo se to tak: Moknul jsem na hlídce asi tak hodinu, v ruce svou kovanou hůl, kterou ostatně nosím jenom proto, abych vypadal hrozivěji, tma byla jako v pytli, a já přemýšlel, jak to v Džávánáhrálu asi vypadá, když zrovna neprší, jestli takové dny vůbec jsou. Najednou jsem zaslechl zašustění křídel a ucítil závan vzduchu. Nějaký létající tvor se řítil přímo na mě! Zkusil jsem uhnout, ale on do mě stejně narazil a povalil mě. Zařval jsem tak, že to musela slyšet i Miráního tlupa na tom jejich kopci. Ještě jsem ani nestačil vstát a sápal se po mně znovu. Ohnal jsem se po něm holí, ale měl jsem zcela nesprávnou představu o jeho poloze. Zato on tu moji znal dokonale a po mojí krvi šel naprosto neomylně. Kdo ví, jak by to se mnou dopadlo, kdybych neprobudil Radara s Donarem, a tito mi nepřišli urychleně na pomoc. Opravdu je štěstí cestovat s tak skvělou družinou...
Než jsem stačil udělat cokoli dalšího a pravděpodobně opět zcela neúčinného, tábořiště ozářil na okamžik kouzelníkův blesk, vedle mě zasvištěla dvakrát čepel barbarova meče, nejdřív napravo, pak nalevo, a napodruhé už neminula a hladce tím stvořením projela (znělo to, jako by se ponořila do pudinku). Rozumí se samo sebou, že mrcha krvežíznivá už to nerozchodila.
Zabitého tvora, který ponejvíce připomínal přerostlého křížence netopýra s kánětem, a z něhož před rozbřeskem značnou část spořádaly opice, poprvé identifikoval jakožto vampýra až netrpělivě očekávaný druid, přivolaný Thorgalovým kouzlem. Takže jsme si zase vyndali z uší ucpávky, které nám do nich hned ráno, jakmile se probudil a seznámil se situací, nastrkal právě Thorgal, přesvědčiv nás, že to byla zcela určitě harpyje a jistě nedaleko odtud krouží další.