Družina jde Sedmihradskem, podél hor do království elfů za Mudřecem ze Sonwaithu. Zima zalézá za nehty, prší už několik dní. Stále jen déšť, hustá vysoká tráva, křoví a po pravé straně hraniční hory Gran Luinu. Thorgal si předchozího dne povšiml stop několika povozů, ale nikdo jim nevěnoval zvláštní pozornost; kdyby si tak hraničář všímal radši toho, kde se schovat před tím příšerným lijákem.
Dnes konečně přestalo pršet. Na obzoru pruh dýmu. Co to může být v takové pustině? Po několika kilometrech, skryti za teréní vlnou vidí povozy sestavené do vozové hradby. Nedaleko je tábor písečných orků. Osadníci zřejmě nedávno odrazili jejich útok, ale za jakou cenu: jeden povoz hoří, uvnitř vozové hradby je řada mrtvých a raněných. Ale i na louce je pár orků a lítých kojotů, postřílehých krátkými šípy z kuší. Zřejmě se jim zatím nepodařilo dostat ani k vozům a pustit se do boje zblízka. Čas a početní převaha však hraje pro ně, navíc jsou i lépe vyzbrojeni. Proti několika osadnickým kuším, vidlím a cepům mohou nasadit nejen své zákeřné spolubojovníky -- líté kojoty, na kterých jezdí, ale i dlouhé oštěpy, šavle a štíty. Právě v táboře porcují jednoho písečného varana. Řvou a hádají se, jak je mezi nimi zvykem.
Osadníci si zatím lížou rány. Uvnitř vozové hradby se tísní tažní býci. Ženy a děti se krčí pod vozy, nahoře stojí pár mužů -- kudůckých osadníků a všichni jejich synové schopní udržet zbraň. Prodali svůj majetek a odešli žít svobodně do Sedmihradska. Doufali, že si někde v hraničních horách založí farmy, naleznou volnost, nezávislost a klid. Teď se však zdá, že naleznou ani ne v polovině své cesty smrt...