PJ2: Aššur

Geografie. Aššurská říše leží v nejzápadnějším výběžku pevniny, která se elfsky nazývá Rhûn, a s níž je Ladgalen spojen úzkou šíjí, kterou probíhá aššurská západní hranice. Na východě sousedí Aššur s královstvím Mitanni, na jihu s královstvím Chatti a s Orjatskou hordou. Sever, severozápad a jihozápad země omývá moře. Na severozápadě je pobřeží lemováno mnoha malými ostrovy.

Aššur se velmi podobá Manninu, ve srovnání s ním je ale ještě rovinatější a lesy jsou zde ještě vzácnější. Najdeme je v podstatě pouze podél krátké západní hranice. Země je velmi suchá a jedinou velkou řekou je Aššur, veletok, pramenící na východě Mitannského království. Přibližně sto mil od ústí do moře se rozlévá do rozsáhlé, bažinaté delty. Okolí Aššuru je nejhustěji obydlenou oblastí země: Žijí zde čtyři pětiny obyvatel a na této řece leží také hlavní a největší město země, Kalchu (45 000 obyvatel). Velkých měst je v poměrně lidnatém Aššuru málo, většina obyvatel žije ve vesnicích.

Na aššurských stepích a savanách můžeme nalézt stáda antilop, ale také šakaly a lvy. Typickými zvířaty v povodí Aššuru jsou hroši a krokodýli.

Politické uspořádání. Aššur je otrokářská, vysoce centralizovaná absolutní monarchie pod silným zahraničněpolitickým vlivem Gwainwaithu. Hlavou státu je král, který je podle státní doktríny potomkem boha slunce Šamaše. Jeho oficiální plný titul zní "král králů, král zemí, vládce čtyř stran světa". Má neomezenou pravomoc vydávat zákony a jmenovat i odvolávat nejvyšší hodnostáře. Těch jsou jen u panovníkova dvora desítky, za nejvýznamnější a nejvlivnější se obvykle považují Náčelník palácové stráže (Nesmrtelných), Nosič královské pečeti a Strážce královského pokladu, kteří jsou královými hlavními rádci. Fakticky je ale k této trojici nutno přiřadit ještě gwainwaithského vyslance.

Území říše je rozděleno na 25 provincií v čele s prefekty, které jmenuje král (mimo hlavního města Kalchu, které podléhá přímé vládě panovníka). Prefekti mají ke správě provincií (které se dále dělí na 20–30 krajů a řádově stovky obcí) k dispozici vojsko i řadu úředníků. Aššurská města tak jsou, na rozdíl od Ladgalenu a částečně i ostatních východních zemí, mnohem více sídly státního aparátu provincií než centry řemesel a obchodu, a v celém Aššuru není obce, kde bychom nenašli správce, dozorce či písaře ve službách krále králů. Obce pak pochopitelně nemají žádnou samosprávu ani žádný obecní majetek, z právního hlediska jsou to pouhé administrativní jednotky. Po celé zemi přitom neustále cestují královští inspektoři ("oči a uši krále"), kteří dohlížejí na to, zda tato zbytnělá státní správa řádně plní své povinnosti.

Soudní moc není oddělená od výkonné a přísluší správním úředníkům v dané obci či kraji. Úředníci a vojáci v provincii podléhají soudní moci prefektů a prefekti stejně jako dvorští hodnostáři mohou být souzeni pouze panovníkem.

Aššur má stálou armádu v celkové síle 50 000 mužů. Její oddíly plní v době míru správní úkoly (zajištění pořádku, výběr daní) a přijímají tudíž rozkazy od prefektů provincií, za válečného stavu však přecházejí pod velení krále a jeho vojevůdců. Hlavní údernou silou aššurské armády jsou válečné vozy (s dvoučlennou osádkou tvořenou vozatajem a lučištníkem). K ochraně svého paláce má král k dispozici Nesmrtelné, elitní jednotku lehkooděné pěchoty v síle 5000 mužů, kteří dokonale ovládají meč i luk a za žádných okolností se nevzdávají ani neutíkají z boje; pro všechny případy je ovšem k ochraně bezpečí panovnického dvora na žádost krále králů v Kalchu dislokována ještě ca. 100-členná jednotka gwainwaithské námořní pěchoty.

Státní vlajka. Na aššurské státní vlajce je logogram aššurského klínového písma, značící krále nebo královskou moc.



Hospodářství. S výjimkou Ionie jsou všechny země Východu ve srovnání s Ladgalenem výrazně ekonomicky i technicky zaostalejší. Aššur je zemědělský stát a hlavním vývozním artiklem je obilí, jehož největším zahraničním kupcem je Aššurská obilná společnost, gwainwaithská soukromá korporace. Veškerá půda v říši patří státu (t.j. králi králů, králi zemí, vládci čtyř stran světa) a v držení státu je také většina otroků, kteří pracují na velkostatcích v úrodném povodí Aššuru, které jsou pod přímou správou prefektů provincií. V méně úrodných oblastech říše je půda pronajímána svobodným obyvatelům, aby na ní samostatně hospodařili. V dolech v pohoří Tamgaru se těží měděná a cínová ruda (i doly samozřejmě patří králi králů) a Aššur je plně soběstačný v produkci bronzu, ale železo se musí dovážet z Ladgalenu a z Chatti.

Školství. Tak jako v Manninu je také v Aššuru školství záležitostí kněží a chrámových škol, zejména při chrámech bohů Šamaše a Marduka a bohyně Mami. Vzhledem k tomu, že aššurské klínové písmo má 642 znaků, je v Aššuru velmi těžké se stát gramotným, a písaři jsou proto dobře placeni.

Obyvatelstvo. Naprostá většina z 5,4 milionů obyvatel Aššuru jsou lidé, z nichž asi polovina je svobodná. Víc než 90% otroků patří státu, 10% je v soukromém vlastnictví. Jejich práce se využívá hlavně v zemědělství, na stavbách a v dolech, ale také v domácnostech bohatších svobodných poddaných, v řemeslnických dílnách apod. Svobodní obyvatelé jsou téměř výlučně aššurské národnosti, národnostní složení otroků je pestřejší, najdeme mezi nimi i Orjaty a příslušníky jiných kočovných kmenů.