... a došel jsi až ke kameným dveřím. Je na nich nějaký znak, ve světle lucerny a pod nánosem prachu zpočátku nezřetelný. Je kráčející muž s ptačí, snad orlí, hlavou. Dveře jsou těžké, ale dají se odsunout do strany. Jakobys za nimi tušil nějaké nebezpečí. Ale jsi přece válečník, šermíř a navíc barbar. Neodejdeš přeci, do prdele, kvůli nějaké předtuše, či co je to za blbost.
Opíráš se o dveře a odsunuješ je do strany. Skřípění kamene o kámen, jinak ticho, napětí, zvětšující se temná škvíra. A najednou -- hrůza!!! Něco na tebe vypadlo. Bylo to asi opřené o druhou stranu dveří celá léta, protože to s sebou nese oblaka prachu. Téměř se v tom ztrácí světlo lucerny. Ale hlavně -- je to strašné, nepopsatelné, děsivé. Mrtvola, odporná, zahnívající, páchnoucí a rozkládající se. Těžce dopadla na podlahu, ALE NENÍ JEŠTĚ ÚPLNĚ MRTVÁ. Je omotaná spoustou obvazů, jeden z nich máš na rukávu spolu s kusem hnijícího masa. Zahodit ten hnus! Příšera mezitím pomalu otáčí hlavu, v očních důlcích se jí rozsvěcují temné ohníčky. Utéct! Zakrýt si oči! Nevidět to, nikdy se raději nenarodit! Ale musíš bojovat. Její pařát už se pomaloučku natahuje po meči, který před chvílí spolu s tělem dopadl opodál na podlahu. Jsi ochromený strachy v ruce máš meč, nevíš, kde se ti tam vzal, ale nedokážeš ho pozvednout...
... probouzíš se zpocený strachy, asi máš i něco v kalhotách a na rukávu! ... na rukávu máš obvaz s kusem zahnívájícího páchnoucího masa... ...ale už se ti zase zavírají oči a tvrdě spíš až do rána.