Z toho, co se družina dozvěděla během pěti dnů pobytu v Brithombaru, zejména pokud jde o rudé draky, celkem jednoznačně vyplynulo, že pokoušet se o návrat na létajícím koberci by nemuselo být zrovna nejbezpečnější. To ostatně řekl Radarovi už Randir během audience na Amon Sûlu, a doporučil mu, aby hledal radu u jeho přítele, mága Arahaela. Družina na to pamatovala a snažila se během sběru informací v Brithombaru zjistit také něco právě o Arahaelovi.
Vyšlo najevo, že velitel Pohraniční stráže, chodec Randir, byl kdysi členem Arahaelovy družiny, stejně jako theurg Loig z Raue, který zaklel démona do nyní již Donarova meče Nimlachelu, a jistý trpasličí bojovník jménem Olof Eriksson. Všichni čtyři tito dnes už bývalí dobrodruzi jsou v současné době v Ladgalenu velmi známí a velmi vážení. Když tedy požádají Arahaela o radu, nic tím nezkazí. Rozhodně nehrozilo, že by je Arahael zkoušel podrobit či ovládnout nebo na ně poštval hordu nemrtvých.
Jelikož všichni až na Radara měli dost zkušeností k postupu a cesta k Arahaelovi, který si svou rezidenci vybudoval na ostrově uprostřed jezera Luinen na jihovýchodě gwainwaithského Hvozdu, se zdála být vcelku bezpečná, usnesli se, že postačí, když se za ním vypraví pouze Radar, zatímco ostatní se půjdou zdokonalovat ve svých profesích.
Poslední výkon, který podal Alan ještě před tím, než se odebral k výcviku mezi brithombarské mistry lupiče v obávaném Devátém obvodě, bylo zajištění Radarovy dopravy z Brithombaru do městečka Orfalchu na východním pobřeží, necelých 50 mil od jezera Luinen. Ačkoli podél celého gwainwaithského pobřeží vedla silnice a několikrát denně po ní jezdily dostavníky, Alan obrátil svoji pozornost spíše k rušným brithombarským přístavům, v jejichž prostředí se cítil obzvlášť dobře. V jedné z místních hospod se u sklenky rumu brzo seznámil s kapitánem rybářské bárky, jejímž domovským přístavem byl přímo Orfalch. A přemluvil ho, aby vzal Radara na palubu a odvezl jej do Orfalchu a poté zase zpátky do Brithombaru. To všechno za pakatel, pouhých padesát zlatých.
Radar tedy dorazil do Orflachu plný silných cestovních zážitků, jako je hukot vln, křik racků, tyrkysová modř nekonečné vodní hladiny, a dvoudenní záchvat mořské nemoci. Rybářské městečko se zhruba pětisty obyvateli rozhodně nepůsobilo dojmem žádné zaostalé díry: Všude perfektní pořádek, ulice uklizené, domy čistě omítnuté, trávníky posekané a záhonky vypleté, prostě všechno tak, jak je to v Gwainwaithu obvyklé. Radar, veden neomylným instinktem dobrodruha, ihned zamířil do hostince. I v Gwainwaithu platilo, že hostinský ví všechno.
"Jo, není to tak daleko odtud," dostalo se mu odpovědi na dotaz po Arahaelově sídle, "ale cesta je to mizerná, když nedáváte pozor, kam šlapete, snadno skončíte v bažině."
"O zdejších rašeliništích jsem již byl zevrubně informován," odvětil Radar. "Rovněž jsem však slyšel, že poblíž jezera žije jakýsi poustevník, který se občas ukáže i tady..."
"Starej Ithilbor!" přerušil ho hostinský. "No jistě, pane, toho starýho somráka zná kdekdo. Je to člověk odněkud ze Sostynu. Jo, tak jednou do měsíce se tady zastaví, to jo. Pane, jak ten vám umí vyprávět! Hosti do něj lejou jedno pivo za druhým a on ze sebe sype všelijaký zábavný historky. Nádhera. Akorát vám nesmí vadit, že smrdí tak, že ten smrad by se dal krájet. Ten chlap se snad v životě nemyl."
"A myslíte, že by ten Ithilbor byl ochoten mě tam doprovodit?"
"To já nevím, pane, to byste se musel zeptat přímo jeho. Ale počítám, že hned tak nepřijde, poněvadž tu byl minulej tejden. A telepaticky ho nezavoláte, to on neumí."
"Dobrá," uzavřel Radar. "Připravte mi pokoj, zdržím se tu... asi tak týden."
"K službám," uklonil se hostinský. "Jsem si jistej, že se vám u nás bude líbit."
Jakmile se ubytoval, vyslal Radar ihned na průzkum svého havrana. Ten bez větších potíží našel jezero Luinen obklopené prstencem hor, a po chvíli hledání také poustevníkovu chatrč. K Arahaelově věži se však přiblížit nemohl -- bez ustání ji střežili orli královští, kteří havrana ze vzdušného prostoru nad jezerem svižně vypakovali. Stačila k tomu jedna ohnivá koule, přivedená k výbuchu deset sáhů od jeho zobáku.
Když se k Radarovi vrátil s těmito částečně příznivými zprávami, Rudý Ďábel se rozhodl zkusit napsat Ithilborovi dopis, doufaje, že poustevník je natolik inteligentní, že ho napadne mu napsat odpověď a poslat ji zpět po havranovi. V dopise Ithilbora požádal, aby přišel do Orfalchu a doprovodil ho k jezeru.
Všechno šlo jako po másle: Havran se vrátil s odpovědí napsanou příšerným rukopisem, nicméně bezchybně -- Ithilbor přijde do tří dnů.
A přišel. 12. září stanulo před Radarem špinavé, zarostlé, přes dva sáhy vysoké individuum. Pokud jde o zápach, který se kolem něj šířil, hostinský nijak nepřeháněl.
"Vy jste pan Radar?" promluvilo to sípavým hlasem.
"Ano," zalapal po dechu Rudý Ďábel.
"Tak mě tady máte, šéfe. Já jsem nějakej Ithilbor," představil se poustevník, potřásaje Radarovi rukou. (Popravdě přitom potřásal vlastně celým Radarem.) "Jedno pivečko na svlažení by nebylo?"
"Samozřejmě," vzpamatoval se Radar. "Posaďte se, prosím. Pane hostinský, jedno tady pro pána..."
"Takže vy chcete za Arahaelem, k jezeru, šéfe?" zeptal se Ithilbor a nečekaje na Radarovu odpověď do sebe obrátil holbu manninského ležáku. "Aááááágggh! Jako křen!" pochválil kvalitu nápoje, utíraje si pěnu z vousů. "No, to je snadný. Klidně vás tam dovedu, ale za den to nestihneme. Tak dva tři dny to potrvá, podle toho, jak rychle račte chodit, šéfe."
"A co za to?" zjišťoval opatrně Radar.
"Ále, co by," máhl rukou Ithibor. "Já peníze nepotřebuju, šéfe. Co bych taky byl za poustevníka, kdybych si nechával platit? Úplně bude stačit, když mě dneska jaksepatří pohostíte."
"Platí," řekl Radar s pocitem znatelné úlevy. "Vyrazíme zítra ráno."
Pivečka padala do Ithilbora jedno za druhým a v jeho útrobách se našlo i místo pro celou pečenou husu. V dobrém rozmaru se poustevník dal do vyprávění, jak kdysi dávno sloužil v armádě a jaký byl krasavec, že ho děvčata obletovala ve dne v noci. Radar poslouchal jen na půl ucha a přemýšlel nad tím, zda by neměl pro všechny případy Ithilborovi přečíst myšlenky.
Noc strávil poustevník ve stáji (Radar mu rozhodně nehodlal platit pokoj, natož s ním sdílet svůj). Nastala ta pravá chvíle na čtení myšlenek, a Rudý Ďábel se ji také samozřejmě ihned pokusil využít. Zůstalo však pouze u pokusu, protože se mu ani natřikrát nepodařilo do Ithilborovy mysli proniknout. Když nic jiného, aspoň tak zjistil, že poustevník není jen nějaký obyčejný dědoušek, a že si na něj tudíž musí dávat pozor.
Po obě noci, které byl během cesty k jezeru nucen strávit ve Hvozdu s Ithilborem, nechal Radar pro jistotu hlídkovat havrana, s tím, že mu pak jeho věrný přítel celý den prospal na rameni. Tato preventivní opatření se nakonec ukázala jako zbytečná, poustevník splnil to, co slíbil, a dovedl Radara až k horám okolo zhruba tři míle dlouhého a asi dvě míle širokého jezera Luinen, uprostřed něhož se na malém kamenitém ostrově tyčila Arahaelova věž. Zbývalo už vyřešit jen poslední drobný problém: Jak se přes hory a přes jezero na onen ostrov dostat?
Radar pohlédl vzhůru na kroužící orly.
"Jó, ti mu to hlídají, šéfe," řekl Ithilbor. "Neproklouzne ani vrabec."
Radar začal litovat toho, že se Arahaelovi neohlásil předem, neboť se zdálo, že tu vůbec není vítaným hostem. Ostatně, už sama poloha věže naznačovala, že Arahael nijak zvlášť o návštěvy nestojí.
"Přes ty kopce to rozhodně nepůjde," vytušil Ithilbor Radarovy úmysly. "Tss, tss, tss, já myslel, že vás pan Arahael čeká. Neozvat se mu, to by nešlo. Ale ještě není všechno ztracený. V těch horách je spousta jeskyní, kterejma můžeme projít na druhou stranu. Teda aspoň myslim. A až budete u jezera, rozděláte tam oheň nebo tak něco a von už vás pan Arahael uvidí. Já vás doprovodim, když jste mě tak hezky pohostil. Za pokus to stojí, co řikáte, šéfe?"
"Zkusíme to," povzdechl si Radar.
"Dojdu pro lucernu."
A tak se Ithilbor s Radarem vydali na nejistou cestu sítí podzemních chodeb. Několikrát se museli vrátit, protože zjistili, že chodba je slepá, v jednom dómě se střetli s obřími pavouky, s kterými se naštěstí dokázali rychle vypořádat: Radar pomocí modrých blesků a Ithilbor pomocí své sukovice, kterou se oháněl s pozoruhodným fortelem.
Po více než dvou hodinách trmácení v podzemí to konečně začalo vypadat, že se z jeskyně dostanou ven. Denní světlo v chodbě naznačovalo, že za nejbližším ohybem ústí ven. Jenže chodbou se zároveň neslo velmi hlasité funění. Za rohem něco bylo a soudě podle síly zvuků, které to vydávalo, by střetnutí s tím nemuselo být zrovna příjemné.
Radar tam poslal oko, aby si to něco prohlédl.
"Drak!" zašeptal rozčileně. "Je tam drak! Co budeme dělat, pane Ithilbore?"
"No," prohrábl si poustevník vousy, "co se mě tejče, já teď udělám čelem vzad a vrátím se zpátky. Co uděláte vy, šéfe, je čistě jenom na vás."
"V tom případě se naše cesty rozcházejí," děl důstojně Radar, poté, co si pro uklidnění v duchu napočítal do pěti. "Já pokračuji dál. Nicméně vám děkuji za dosavadní spolupráci."
"Rádo se stalo, šéfe," ozvalo se ze tmy, v níž právě definitivně zmizelo světlo Ithilborovy lucerny.
Radar se zhluboka nadechl a odvážně vykročil kupředu. Spící drak měl duhové šupiny, které měnily barvu podle úhlu pohledu. Byl sice o něco menší než ten, s kterým se družina seznámila v Genthalionském průsmyku, ale i tak dosahoval impozantních rozměrů. Radar prošel kolem tlamy a trupu a byl právě v půli ocasu, jehož konec už trčel ven z jeskyně, když se drak pohnul.
"Stát!" zaduněl dómem jeho hlas. "Otočte se, pane. Rád bych viděl toho, kdo mi brání v zaslouženém odpočinku."
Radarův pohled se střetl s pohledem páru rudě žhnoucích očí.
"Velmi se omlouvám, ctihodný draku," oslovil jej Radar tím nejuctivějším tónem, jakého byl schopen, "ale nevěděl jsem, že zde ráčíte odpočívat. Neměl jsem rozhodně v úmyslu vás budit. Jdu pouze navštívit pana Arahaela."
"Navštívit Arahaela! To jste si vybral divnou cestu. Co vás za ním přivádí?"
"Chci ho požádat o radu."
"O radu!" odfrkl drak. "No tohle! Jdete si pro radu k obyčejnému mágovi, přitom potkáte draka, a klidně byste ho minul. Vy nevíte, že srovnávat míru poznání dračího rodu s mírou poznání smrtelníků, byť by to byli mudrci nebo mágové, je jako srovnávat slunce se svící?"
"Vím," odpověděl Radar, "nikdy bych si však nedovolil obtěžovat ctihodného draka se svými nicotnými problémy."
"To je taky správné," souhlasil drak. "Draci, stejně jako smrtelníci, mají své vlastní starosti. Když už jste mě ale vyrušil, chci vědět, s čím za Arahaelem jdete."
Radar to drakovi bez jakýchkoliv pokusů o lhaní či vytáčení, o nichž tušil, že by byly stejně zbytečné, po pořádku vyložil. Draka ten výklad podle všeho zaujal, nebo to alespoň předstíral.
"Takže vy jste z Aquillonie...," rozplýval se. "Úžasné. Váš příběh je, pane Radare, dílem opravdu pozoruhodné hříčky osudu. Myslím, že nesmím Arahaelovi odepřít to potěšení ho vyslechnout a dát vám radu, pro kterou jste přišel. Nehodí se sice, aby se draci a smrtelníci navzájem příliš pletli do svých záležitostí, ale snad si i mohu dovolit vám trochu pomoci."
Před Radarem se rozzářil portál.
"Bez obav jím projděte," vyzval jej drak. "Druhý jsem vyvolal přímo před věží. Než se však rozloučíme, slibte mi, že mi hned, jak to bude možné, dáte vědět, zda se vám podařilo se do Aquillonie vrátit."
"Slibuji," řekl slavnostně Radar. "A děkuji."
"Hodně štěstí. A teď bez obav projděte."
Procházet něčím podobným bez obav snad ani nebylo možné, ale Radar to přesto zvládl. Stál na ostrově uprostřed jezera a přímo před nosem měl vchod do Arahaelovy věže. Přistoupil k němu a zaklepal. Otevřela mu křišťálová socha. Ke kouzelnické věži na ostrově, který hlídají orli a kousek od něj si dává dvacet drak, se takový majordomus hodil přímo ideálně.
"Přejete si?" zarezonovalo ze sochy.
"Rád bych mluvil s mágem Arahaelem."
"Koho mám ohlásit?"/p>
"Jmenuji se Radar."
"Pan Radar? Dá se říci, že jste v podstatě očekáván. Račte se laskavě obtěžovat za mnou."
Mág Arahael Radara přijal ve své přepychově zařízené pracovně na vrcholu věže, odkud byl nádherný výhled na jezero a okolní hory. Na jeho pracovním stole panoval chaos tvořený stohy knih, hromadami rukopisů, sem tam poházenými magickými svitky. Tomu všemu vévodila nezbytná křišťálová koule.
"Tušil jsem, že asi přijdete, pane Radare. Můj přítel Randir mi totiž poslal celkem zevrubnou zprávu, takže vím o všem, o čem jste mluvili na Amon Sûlu, včetně toho, že vám doporučil mne navštívit. Je ovšem obdivuhodné, že jste se sem dokázal dostat bez mé pomoci. Doufám, že jste měl příjemnou cestu."
"V rámci možností," řekl Radar diplomaticky. "Pomohl mi drak a ještě předtím jeden poustevník."
"Ach tak... Poustevník říkáte? Medvědodlak Ithilbor? Ano, on vždycky rád pomůže, když mu zaplatíte pivo. Ale teď k věci. Vyložte mi to všechno ještě jednou, abych si mohl utřídit myšlenky."
Radar se dal do vyprávění. Arahael soustředěně poslouchal a setrval v zamyšlení ještě dobrou půlhodinu poté, co Radar skončil. Pak řekl:
"Teleport, kterým jste se vy a vaše družina dostali z toho ostrova až do manninského města Ard, je nepochybně artefakt ruindorského původu. O tom svědčí skutečnost, že ardská Brána pochází z pevnosti Dol Sarn. Onen ostrov, kde jste do teleportu vstoupili, leží pravděpodobně někde poblíž Ruindoru a kdysi býval državou některého z temných elfů. Kdesi jsem četl, že kdysi dávno byl v Ruindoru zhotoven artefaktový teleport, který umožňoval navazovat spojení s Branou libovolného jiného teleportu, a to do vzdálenosti až šesti tisíc mil, ale ztratil se. V Ruindoru se takové věci stávají, protože tamní magické lóže spolu bojují a občas jedna vyhladí druhou. Jsem pevně přesvědčen, že tento ztracený teleport je právě ten váš. Musíte být opatrný, protože podle toho, co náhodou zjistil v Ruindoru Randir, se temní elfové, či přinejmenším některé jejich lóže, zase kolem toho ostrova začínají rojit a první Bráně jsou jistě na stopě, pokud už ji dokonce nenašli. Budou chtít získat i Srdce druhé Brány, které nyní máte, protože jen kompletní teleport je funkční. A tomu musíme společně zabránit.
Navrhuji s tím raději moc nechodit ven a vyřešit tu záležitost jen uvnitř vaší a mé družiny. Pokud jde o tu moji, teď už vlastně bývalou, družinu, měl jsem v ní velmi schopného theurga, půlelfa Loiga z Raue. Teď sídlí na nejjižnějším bodě Sostynu, mysu Cronk-ny-Baa. Dám mu o vás vědět. Jsem si jistý, že Loig dokáže najít způsob, jak ten teleport znovu uvést do chodu a napojit ho na nějakou Bránu v Aquillonii. Když jste jím sem přišli, tak se jím také vrátíte. Co říkáte takovému návrhu?"
"To by byla daleko větší pomoc, než v jakou jsem se odvažoval doufat," řekl Radar.
"Dobrá," pokračoval Arahael, "pak ovšem musíte vy a vaši přátelé -- samozřejmě i se Srdcem té Brány -- přijet všichni na Cronk-ny-Baa k Loigovi z Raue. Požádám ho, ať zamkne sféry, aby vás temní elfové s jejich pomocí nemohli sledovat. Dokud jste v Gwainwaithu, zřejmě vám nehrozí nebezpečí, protože z moci našeho království mají ruindorské magické lóže přeci jen strach, ale na sostynském či aššurském území by se už rozhodně nerozpakovaly zaútočit."
"Pane kolego," nadechl se Radar, "nedostává se mi slov, mám-li vyjádřit, jak neskonale vděčni vám jsme..."
"Ale milý pane kolego," mávl rukou Arahael, "šetřte těmi díky! Například pro mého přítele Loiga. Já toho přece pro vás až tolik neudělal... Teď mne napadá, nejste příliš vyčerpán cestou sem?"
"Mám-li být upřímný, tak ano," přiznal se Radar.
"Zeptám se zdejších orlů, jestli by se některý s vámi nechtěl trochu proletět."
Ještě toho dne večer byl Radar zpátky v Orfalchu a v hostinci mohl řádně oslavit svůj triumf. Bude-li Loig z Raue stejně přátelsky naladěn jako jeho spoludružiníci Randir a Arahael, vypadá to s návratem do Aquillonie víc než dobře...