Khazadu, hlavním městě mého království jsem se poprvé dostal do pořádné akce a měl možnost si vyzkoušet své umění v praxi. Je ale pravda, že jsem k tomu se svými druhy byl tak trochu přinucen podlým hnusákem, který lhal víc než můj strýc když účtoval nocleh. Inu zkrátka a dobře jsme všichni zpanikařili a uvěřili, že jsme otráveni. (Čemuž dopomohly naše rychle se obarvující nehty.) Jedinou cestou jak získat protijed bylo vykrást králův hrad. Nic proti jeho Výsosti, ale když jde o život neznám bratra natož ňáký veličenstvo. Akci jsme perfektně naplánovali a téměř bezchybně provedli. Až na našeho přítele Thorgala, který v rozhodující chvíli, kdy jsme měli v co nekratší době pobít co nejíce strážných, stál a koukal jak vyvoraná myš. No aspoň, že zůstal neviditelný. Donar jako vždy moc nemluvil, ale zato rychle sekal. Možná má chudák komplexy z toho, že naší řeči moc nerozumí a když rozumí slovům, tak nerozumí smyslu. Ale později jsem pochopil, že u něho žádné komplexy nepřipadají v úvahu. Radar nám na chvíli zmizel z očí a když se zase objevil tak vypadal, jako by spolkl žábu či co. Mlel něco o životním štěstí, ale vypadal dost kysele. Těm elfům jeden nikdy plně neporozumí. To co moji přátelé nestíhali (hlavně Thorgal) jsem musel dokončit pomocí kuše a lektvárku zvaného Spící panna. (Zvláštní, u nás na severu se říká, že žena může být panna, nebo spící, ale nikdy ne obojí, alespoň ne dlouho.)
Nejhorší však byl konec toho všeho. Nakonec vyšlo najevo, že jsme vůbec nebyli otráveni, ale to vše byl podlý trik jak nás přinutit riskovat život za zájmy někoho jiného. No, na druhou stranu každá zkušenost je dobrá zkušenost. Příště až mi začnou černat nehty, zajdu do lázní.