Největší ladgalenské království, Mannin, je pravou noční můrou všech nezávislých a svobodomyslných dobrodruhů, kteří se mu, mohou-li, obloukem vyhýbají.
Předně sem mají vstup zakázán kouzelníci a theurgové, přičemž neuposlechnutí zákazu se trestá smrtí. Je sice pravda, že pokud zrovna kouzelník nekouzlí a theurg nikomu nepředvádí svou zbrusu novou elementální hůl, nikdo nepozná, co jsou zač, ale vydržte to, když je to to jediné, co umíte, že.
Druhou potíží, týkající se tentokrát zejména válečníků a hraničářů, je nutnost mít povoleno nošení zbraně na veřejnosti. To je privilegium šlechty a příslušníků některých profesí, jako jsou vojáci, strážní, biřicové, a kati, dále také chodci v královských službách a velmistři a mistři válečnických a hraničářských škol (ti však drtivou většinou stejně patří mezi šlechtu). Ostatní musejí nějak prokázat, že nosit zbraň potřebují, a Dvorská komora jim po zralé úvaze vystaví povolení. Nutno upozornit, že konání hrdinských činů úzkoprsí královští úředníci za dostatečný důvod k tomuto úkonu většinou nepovažují.
Další z manninských nectností je mírně řečeno přehnané lpění na víře v boha Griana. Pokud čirou náhodou dobrodruh v tohoto všemocného a dobrotivého boha nevěří, neměl by to dávat příliš hlasitě najevo. Oficiálně sice mají v Manninu povinnost vyznávat toto náboženství pouze poddaní Manninské Koruny a cizinci zdržující se v manninském území mohou být i jinověrci, prostomyslní venkované ovšem královské patenty nečtou, a rozhodnou-li se dobrodruha ukamenovat, stěží jim v tom někdo zabrání. Kněží je v tom budou naopak spíše podporovat, a vzhledem k tomu, že jejich vliv na prostý lid je obrovský, ani ti nejmocnější šlechtici včetně samotného panovníka si nedovolí s nimi jít do otevřeného konfliktu, zejména ne kvůli nějakému bezcennému dobrodruhovi. S náboženským fanatismem jde ruku v ruce také jistá nedůvěra k jiným rasám, než jsou lidé.
Církev ztrpčuje život v Manninu, jak jen to jde. Banky jsou zakázány, protože půjčování peněz na úrok je lichva, což je těžký hřích. Erotické podniky jsou rovněž zakázány, smilstvo je totiž ještě těžší hřích. Po určitá období roku se nesmí prodávat maso, protože zbožní lidé se musí postít, atd. atd.
V Manninu existuje dvojí světské právo: královské právo, kodifikované panovníkem, a zvykové právo, používané na jednotlivých panstvích. Teoreticky by kodexy královského práva měly být nadřazeny zvykovým normám, ale v praxi je ochota šlechticů se královským právem řídit tím menší, čím je jejich panství větší a čím je dále od hlavního města. Dobrodruh putující Manninem si tedy musí dát pozor, na čím lénu zrovna je. Za přestupek, nad kterým panský rychtář někde jen mávne rukou, ho jiný rychtář o pět mil dál může dát vsadit do klády.
Gwainwaith, země na severním výběžku Ladgalenu, je v mnohém protikladem Manninu. Kouzelníci a theurgové nejenže nejsou nijak omezováni ve vstupu na gwainwaithské území, ale mohou zde i používat svých schopností jak je jim libo, pokud to není v rozporu se zákonem. (To mimochodem neznamená jen zákaz někoho usmažit salvou blesků, ale např. též zákaz čtení myšlenek, protože to se kvalifikuje jako prorušování práva na soukromí). Použití magie při spáchání nějakého trestného činu je vždy chápáno jako přitěžující okolnost.
Každý zde má právo chodit tak ozbrojen, jak uzná za vhodné. Užití zbraně v sebeobraně se považuje za přípustné, ale vyřizovat si někde na náměstí spory soubojem na meče je nejlepší cesta k návštěvě smírčího soudce a následné prohlídce městského vězení.
Gwainwaithská Ústava zaručuje všem občanům, stejně jako všem cizincům zdržujícím se v zemi, právo vyznávat jakoukoliv víru. Stát nijak nezasahuje do náboženských záležitostí, a naopak kněží žádného kultu zde nemají přístup k politice. Obyvatelé Gwainwaithu jsou až na výjimky v náboženských otázkách tolerantní, a je jim rovněž srdečně jedno, jestli jste elf, člověk nebo trpaslík. Jsou však velmi hrdí a velmi hákliví na své občanské svobody, které je tolik odlišují od poddaného lidu v Manninu.
Bank i erotických salónů je zejména v hlavním městě Brithombaru jako hub po dešti.
Gwainwaithské právo tvoří jednak zákony přijímané Parlamentem, jednak nálezy Nejvyššího soudu sloužící jako precedenty k rozhodování nižších soudů. Je bezvýhradně respektováno a přísně dodržováno po celém království. Může sice být doplněno různými obecními vyhláškami, ty se však týkají málo závažných záležitostí a za jejich porušení hrozí nejvýše drobná pokuta.
Sostyn připomíná v něčem Mannin a v něčem Gwainwaith. Poměry na venkově se více podobají manninským, i když sostynská šlechta je vesměs daleko chudší než manninská, a je tedy méně zpupná a panovačná. Jinak je tomu ve městech. Zatímco manninští měšťané jsou ušlápnutí chudáčkové, kteří musejí poslouchat panské či královské rychtáře, v Sostynu, kde jsou řemesla a obchod mnohem více rozvinuty, mají měšťané tomu odpovídající ekonomický i politický vliv a v sostynských městech vládnou cechy, které volí svoje zástupce do městských rad. Tento systém je daleko více podobný gwainwaithské samosprávě obcí, i když do gwainwaithského všeobecného volebního práva má ještě daleko.
Každé sostynské město má svoji vlastní justici a své vlastní zákony. V mnoha městech se tamní zákonodárci rozhodli pro recepci velmi propracovaného gwainwaithského práva, neboť správně vypozorovali, že je jedním z pilířů gwainwaithské prosperity, nicméně jeho aplikaci v praxi poměrně primitivní soudní systém těchto měst ještě ne vždy zvládá.
Přesto jsou však sostynské poměry vcelku solidní jak ve městech, tak na venkově. Pokud se dobrodruh zrovna nechystá vraždit a krást, může se po Sostynu pohybovat bez obav z konfliktu se státní mocí. Většina obyvatel Sostynu s výjimkou lesních elfů sice věří v Griana, ale neprožívá to tak jako jejich manninští souvěrci, takže lynč neznabohům rozhodně nehrozí. A lidé, elfové i trpaslíci tu spolu jakž takž vycházejí, nic jiného jim, pakliže nechtějí mít ve své zemi občanskou válku, ostatně ani nezbývá.
Království na západě Ladgalenu, Ruindor, je zastřeno rouškou tajemství, neboť Temní elfové do své země cizince zásadně nepouštějí. Na jednu stranu je pro opravdového dobrodruha velkým lákadlem zkusit tuto roušku poodhalit, na stranu druhou, skončit jako oslepený otrok pohánějící až do konce života mlýnské kolo, za to nestojí.
Zcela zvláštní kapitolu představují oblasti Ladgalenu osídlené lesními elfy a dále města trpaslíků. Lesní elfové žijí zejména v gwainwaithských a sostynských hvozdech. Jsou to znamenití stopaři a lučištníci, a z jejich řad rovněž vzešlo mnoho proslulých druidů. Žijí v starém, tradičním elfském rodovém zřízení. Jsou většinou mírumilovní a poutníkovi hvozdem budou spíše pomáhat, než škodit, samozřejmě pokud se ve hvozdu nechová jako živelná pohroma. Výjimkami potvrzujícími pravidlo jsou mimořádně nebezpečné bandy lesních loupežníků, zejména v Sostynu.
Trpaslíci mají sídla v Železných horách. Výroba prvotřídních ocelových zbraní a brnění jim činí stejné potěšení jako jejich používání, a lepší kováři a bojovníci se v Ladgalenu stěží najdou. Trpasličí města jsou v podstatě železárny a politickou moc mají vlastníci místních dolů, hutí a kováren spojených do korporací. Většinový vlastnický podíl je v rukou titulárních vládců měst, jarlů. Naprostá většina obyvatel jsou zaměstnanci těchto korporací, v jejichž vlastnictví je obvykle i zemědělská půda.
Každý host je u trpaslíků vítán, zejména pokud pustí groš a koupí si nějaký vkusný kovový výrobek. Trpaslíci zbožňují vysedávání nad pohárem kořalky doprovázené zpěvem oplzlých písní a vyprávěním válečnických historek. Proto lze dobrodruhům návštěvu trpasličích měst vřele doporučit. Pouze je potřeba vědět, že trpaslík se velmi snadno popudí, zvláště, když má vypito.