PJ2: Pátrání po Eölovi

Eölův útěk z provizorního vězení ve sklepě Eoganova domu, k němuž mu dopomohla knězova důvěřivá služebná, zabránil družině se po úspěšné exterminaci Velmistra a jeho služebníků konečně vrátit do Brithombaru a plně se věnovat úkolu, který jim svěřila Jeho Císařská Milost Anakreon II. Třebaže by Eölovi v případě, že by se je v touze po pomstě a kořisti rozhodl pronásledovat, pravděpodobně dokázali uniknout, loghanský starousedlík Eogan nikam utíkat nejen nechtěl, ale vzhledem ke svým kněžským povinnostem ani nemohl. A nikdo z družiny pochopitelně nemínil Eogana opustit, hrozilo-li mu takové nebezpečí.

Radar ještě během návratu od Velmistrovy tvrze zjišťoval pomocí křišťálové koule, kde Eöl je a co dělá -- démon jej ukázal, jak jde lesem v doprovodu ozbrojenců oblečených v tabardech, jaké nosí sostynská Zemská stráž. S ohledem na to, že lesy jsou v okolí Loghanu prakticky všude, nebylo z tohoto výjevu možné určit, kde přesně se nachází. Jistým vodítkem se však mohla stát přítomnost oněch ozbrojenců v královských barvách. Proto bylo nutné zjistit, co by Eöl mohl mít společného se Zemskou stráží. Alan, Thorgal i Eirien se ihned vydali mezi lid sbírat příslušné informace, Radar, doprovázený Donarem, se rozhodl na to přeptat přímo velitele loghanské setniny Zemské stráže, kapitána Aherna. Jeho jednotka prozatím nesídlila ve městě, kde ještě nebyly k dispozici vhodné budovy, nýbrž v tvrzi nedaleko od Loghanu.

"Co si přejete?" zeptal se strážný, sotva Radar zaklepal na bránu.

"My chcáme ržikat kapitán," odpověděl Rudý Ďábel plynnou mannštinou.

"Cože to?" nechápal strážný.

"Hovoříte elfsky?" změnil Radar pružně jednací jazyk. "Přáli bychom si mluvit s vaším kapitánem."

Strážný sice elfsky nehovořil, ale přesto se mu nakonec podařilo se s Radarem domluvit a zavedl jeho i Donara k urozenému panu Ahernovi. Ten jako každý správný gentleman a inteligent elfštinu ovládal, takže dorozumívací potíže v jeho případě nehrozily a Radar mu mohl vše vyložit pohodlně ve své mateřštině.

"To určitě nebyli mí muži, ani vojáci z jiné setniny," řekl Ahern. "Vsadil bych se o sto zlatých, že tabardy, které jste viděl na těch chlapech v Eölově společnosti, jsou právě ty, které nám byly asi před měsícem, když se jednotka vyzbrojovala a vystrojovala, docela jednoduše ukradeny."

"Jen tabardy?" podivil se Radar.

"Nejen. Také nějaké zbraně, asi dvacet halaparten. Na ty lumpy mám dost spadeno. Kdyby ty tabardy jen ukradli! Ale oni měli tu drzost se mi v nich procházet pár mil od téhle tvrze a ještě vybírat takzvané daně! Ti lotři se dokonce neštítili brát do svých nevymáchaných hub Jeho Veličenstvo a tvrdili, že jednají z rozkazu krále! Je to hnus, pane Radare, dnešní svět je úplně zkažený. Lidi už ani loupit nedokážou poctivě a s noblesou."

"Z vašeho rozhořčení soudím, že by vám dopadení té bandy udělalo jistou radost," nadhodil Radar.

"Soudíte správně. Nejedná se o osobní záležitost, v sázce je důvěra zdejších obyvatel v samotnou instituci Zemské stráže."

"Výborně!" zaradoval se Radar. "My chceme dostat Eöla, vy tu bandu. Mohli bychom tedy spolupracovat při pátrání..."

"Obávám se, pane Radare, že přeceňujete naše možnosti," přerušil ho s povzdechem kapitán Ahern. "Zemská stráž existuje všeho všudy tři týdny a slouží v ní převážně bezzemci, bývalí sedláci, kteří sem uprchli z Manninem dobytého území. Jistě chápete, že s takovým sborem se toho moc dělat nedá. Prozatím. Já i moji poddůstojníci se pochopitelně snažíme z těch chrapounů udělat řádné vojáky, ale nejde to ze dne na den. Kromě toho se potýkáme s nedostatkem finančních prostředků, takže si nemůžeme dovolit ani magii, ani žádnou síť informátorů. Proto vám budu neskonale vděčen, když tu bandu vypátráte, ale s naší pomocí můžete počítat teprve až při eventuelním zákroku."

"A jak by taková pomoc vypadala?" zeptal se Radar.

"Vyslal bych... řekněme dvě čety svých nejlepších mužů."

"Chcete říci dvě čety vašich nejlepších sedláků?"

"Přesně tak, pane Radare. Víc od tohoto oškubaného království chtít nemůžete. Ostatně, už to, že ještě vůbec drží pohromadě, je zázrak."

Není divu, že při takovém výsledku pohovoru odcházel Radar z tvrze Zemské stráže s pocitem lehkého zklamání. Sice si udělal jasno v otázce pravosti či nepravosti vojáků doprovázejících Eöla, ale neméně jasno měl i v tom, že s tímto proradným bojovníkem si budou nejspíš muset poradit sami.

"Tak co teď?" zeptal se Donar.

"Uvidíme, s čím přijdou Alan, Thorgal a Eirien," řekl Radar. "Ale než se vrátí..., možná bychom mohli na Eöla zkusit takovou malou lest. Určitě by rád získal naše zbraně, o tom není pochyb. Kdybychom rozhlásili, že je chceme prodat, třeba bychom ho donutili začít jednat a tak ho dopadli. Ale jak to rozhlásit...? Kdyby tu tak měli nějakou vývěsní desku..."

Vývěsní desku v Loghanu skutečně měli, ba dokonce přímo před radnicí, kde sloužila k plné spokojenosti gramotné části obyvatel tohoto staroslavného města. Radar nyní měl příležitost prokázat, že ovládá mannský jazyk nejen slovem, ale i písmem.

"Napíšu tam," vykládal Donarovi, "že prodáme naše zbraně -- což samozřejmě neuděláme," dodal rychle, když Donar svraštil čelo, "a že bydlíme u Eogana... hmmm, to určitě ne, zformuluji to jinak, dám tam, ať zájemce vedle uvede kontakt na sebe, to bude bezpečnější. Uvidíme, co to udělá."

Poté se chopil křídy a vyrobil následující nápis:

	PRODAM ZBÝRKA VZÁCNE ZBRANĚ
	Seryjózní nabídka!!
	Zájemec napísá tady ------->

"Tak, to bychom měli," řekl spokojeně Radar, prohlížeje si své krasopisně vyvedené runy. "Teď už zbývá jen čekat."

"Moh bych tady zatim nenápadně hlídat," navrhl Donar.

"Dobrý nápad," pochválil ho Radar. "Pokud sem někdo přijde napsat odpověď, budeme aspoň vědět, kdo to byl."

Donar hlídal sice poctivě, ale o nenápadnosti se bohužel nedalo mluvit ani s přihmouřením obou očí. Zejména když se během hlídky občerstvoval, hlučně lokaje brandy ze svého příručního soudku, působil jeho zjev natolik hrůzostrašně, že okruh pěti sáhů od jeho stanoviště na jinak velmi rušném náměstí zel prázdnotou. Netrvalo dlouho a podezřelého individua si povšiml konstábl městské stráže, sdělil mu, že budí veřejné pohoršení a jménem zákona jej vyzval, aby ihned opustilo náměstí. Barbar pochopitelně nerozuměl ani slovo, nicméně podle hrotu halapartny mířícího na jeho hruď poznal, že by strážník ocenil jeho odchod. Jelikož usoudil, že ho hlídání právě přestalo bavit, rozhodl se, že muži zákona vyhoví.

Následkem tohoto incidentu se Radar nedozvěděl, kdo napsal na vývěsní desku odpověď na jeho inzerát, kterou tam našel druhý den ráno:

	PRODAM ZBÝRKA VZÁCNE ZBRANĚ
	Seryjózní nabídka!!
	Zájemec napísá tady -------> PRODAM GVAJNVAJCKÁ PRYNCEZNA
			 	     Elfice jak lusk!
                         	     Ještě seryjóznější nabídka!!			    

"Tak co?" zeptal se Donar.

"No, odpověď to je," zachmuřil se Radar. "ale ne taková, jakou bychom potřebovali. Někdo si pouze tropí žerty z mé dosud nepříliš dokonalé mannštiny. Ač nerad, musím připustit, že tento plán zřejmě selhal. Snad budou mít ostatní víc štěstí."

Ale Alanovi se v Loghanu nepodařilo potkat nikoho, kdo by věděl o Eölových spádech a zároveň by byl ochoten a schopen o nich elfsky vykládat. Ani Thorgal v okolních vsích nepochodil lépe, i když byl vybaven náušnicí s démonem všech jazyků, takže mohl z obyvatel tahat rozumy i v mannštině. Jedině Eirien se vrátila s novými poznatky.

"Ti chlápci v tabardech nebyli vojáci," potvrdila Radarova zjištění. "Jedna loupežnická banda, volně napojená na dost vlivnou loghanskou siccovskou síť, a sice zlodějský cech vedený jistým Irvinem, ty tabardy ukradla a hrála si v nich na výběrčí daní. Eöl se dal dohromady s touhle partou, což mě nikterak nepřekvapuje. Svůj k svému. Kdyby tu řádila úplavice, spolčí se i s ní."

"Dobře, tak se spojil s loupežníkama," řekl Alan. "Ale k čemu nám tohle zjištění je? Pořád nevíme, kde ho hledat."

"Je načase znovu konzultovat křišťálovou kouli," prohlásil Radar. "Třeba nám tentokrát ukáže obraz, který nám toho o Eölově poloze řekne víc."

V kouli se objevil Eöl ve společnosti deseti mužů, z nichž někteří měli na sobě tabardy Zemské stráže. Seděli okolo ohně před srubem, postaveném na palouku uprostřed borového lesa.

"Borovice, písek... To by mohl být severní břeh Feayru," hádala Eirien. "O jiném takovém místě poblíž Loghanu nevím."

"To by bylo, abysme ten srub nenašli," řekl Thorgal. "Já a Eirien to vezmeme pěšky..."

"...a my ostatní poletíme na koberci," skočil mu do řeči Alan. "Teda kromě toho tvýho goblina, Radare. Ten ať radši zůstane tady u Eogana."

"S tím nelze než souhlasit," řekl Radar. "Bude to dokonce i výhodné, protože jeho prostřednictvím budu mít jistou kontrolu nad tím, co se děje v Eoganově domě."

Následujícího dne ráno se tedy vydali Eirien a Thorgal pěšky (každý zvlášť) a Radar, Alan a Donar na létajícím koberci na průzkum severního pobřeží Feayru, které podle hranic vytyčených Dimbarskou smlouvou patřilo k území gwainwaithské korunní dependence Ered Engrin. Pozdě odpoledne zahlédl Alan dým stoupající z lesa asi jednu míli od břehu jezera, v místech, kde zcela určitě neležela žádná vesnice -- ta nejbližší, Cill, byla od tohoto místa vzdálena téměř dvě míle. Alan s Radarem tedy podnikli v lese výsadek -- Donar zůstal na koberci nad vrcholky stromů -- a vydali ke zdroji dýmu pěšky. Když se přiblížili na nějakých dvěstě sáhů, dál pokračoval už jen lupič svou hbitou, bezhlučnou chůzí.



Tak se mu podařilo nepozorovaně přiblížit k srubu, ohništi a loupežníkům -- vše přesně odpovídalo vidění v Radarově křišťálové kouli. Rozhodl se, že půjde ještě blíž, pomalu a tiše jako duch postupoval vpřed...

...když tu zčistajasna, křup, praskla suchá větev, kterou mu potměšilý osud strčil pod nohy. Alan se rychle skryl ve stínu, neboť dva muži ihned vstali od ohně a s kušemi v rukou se šli podívat, co způsobilo ten zvuk. Ukrytého lupiče však nenašli, a tak se zachvíli vrátili zpátky k ostatním.

Alan správně vyhodnotil situaci jako zralou k tichému, nenápadnému ústupu a začal jej také ihned provádět. A najednou, křup, šlápl na další větev! (Že by tam někdo ty větve dal schválně? Pozn. 1) Nyní už byli loupežníci daleko pozornější, a místo prohledali mnohem důkladněji, takže napodruhé už Alanovi schování se ve stínu nevyšlo a rázem na něj mířila kuše. Loupežník se Alana na cosi zeptal mannsky, zřejmě, co je zač nebo co tady pohledává. Ať už se ale ptal na cokoliv, bylo pravděpodobné, že jen včasná odpověď mu zabrání stisknout spoušť.

Alan se dal na útěk, křiče baersky "Jsme prozrazeni, Radarééé, Donarééé, zdrháme!!!" Překvapený loupežník se vzmohl jen na jeden výstřel -- neminul sice, ale na druhou stranu Alana nijak vážně nezranil -- a prchajícího lupiče ani on, ani nikdo z jeho kumpánů nepronásledoval, patrně z obavy, že Alan je zvěd nějakého poblíž ukrytého vojenského oddílu.

Donar bohužel Alanovo volání pochopil jinak, než bylo myšleno (Pozn. 2), a sice naprosto doslovně, a odletěl, aniž na něj a na Radara počkal. Teprve po několika mílích si uvědomil, že neví, kam přesně by měl letět, a začal o tomto problému usilovně přemýšlet. Výsledkem této činnosti bylo rozhodnutí vrátit se zpět do Eoganova domu v Loghanu.

Mezitím Radar, klopýtaje ve tmě o kořeny, pronášel o Donarovi nejrůznější soudy, jako např. "jak kdyby mu bylo šest", "totálně nespolehlivý", "ale to má z toho chlastu", a jiné podobné, zatímco praktičtější Alan přemýšlel, co si počít.

"Musíme se hned vrátit do Loghanu, Radare," řekl. "A dát vědět Thorgalovi, aby udělal totéž."

"Samozřejmě," souhlasil Radar. "A taky dám vědět Eoganovi, aby nebyl překvapený, kdyby se Donar u něj ukázal, ačkoliv pravděpodobně stejně někde zabloudí."

"Ty už umíš poslat dva posly?" podivil se Alan.

"Ne, ale v Loghanu mám své druhé tělo," řekl Radar suše.

Alan nemínil zabředat do diskusí o tématech, která jej intelektuálně přesahovala, a tak jen mávl rukou a nechal Radara poslat posla Thorgalovi a v těle svého gobliního podrobence v Loghanu zajít za Eoganem a informovat ho o nastalé situaci. Potom oba vyrazili pěšky podél břehu jezera Feayr k hlavnímu městu Sostynského království.

Mezitím Donar prožíval dramatické chvíle. Loghan našel ještě celkem snadno, neboť stačilo jen se držet břehu Feayru, jehož hladina lesknoucí se v měsíčním světle byla jasně vidět, ale najít ve městě mezi stovkami domů ten Eoganův už bylo daleko obtížnější.

Vždy, když někoho uviděl jít po ulici, snesl se k němu, a zahulákal na něj "Eogan?!". Byli kupodivu i tací, kteří se nelekli a snažili se cosi vysvětlovat, ale vzhledem k jeho neznalosti mannštiny mu tito dobrodinci byli jen o málo užitečnější než ti, co zarytě mlčeli, případně s jekotem "Pomoc! Pomoc! Stráž!" uprchli. (Těch byla pohříchu většina.) Donar se snažil orientovat podle gestikulace a naváděl koberec tam, kam mu kdo ukázal.

Jestliže někteří s křikem prchali, dobrodružnější a odvážnější povahy jimi ztropený povyk naopak přilákal. Zhruba po půlhodině Donarova poletování po loghanských ulicích se vytvořil pod jeho kobercem hlouček složený z pohoršených měšťanů v nočních košilích, hrozících směrem vzhůru pěstmi a holemi, velmi dobře se bavících opilců a kurev, a jednoho strážníka, který se marně pokoušel nastolit pořádek.

Nakonec ale kohosi mimořádně inteligentního v tomto procesí přece jen napadla spásná myšlenka, že Donar shání kněze exorcistu, Jeho Velebnost Eogana, a ukázali mu cestu k jeho domu. Teprve poté se strážníkovi podařilo celou sešlost rozpustit.

Za pomoci Eogana, který vše překládal do elfštiny, pak strážník Donarovi oznámil, že se provinil proti trestnímu zákoníku města Loghanu přečiny rušení veřejného pořádku (§ 23), rušení nočního klidu (§ 24), a buzení veřejného pohoršení (§ 27), za což mu na místě uděluje pokutu ve výši pěti zlatých, proti čemuž se může do tří dnů odvolat k magistrátnímu soudu města Loghanu.

"Zaplať pět zlatých, synu," shrnul pro jistotu Eogan Donarovi obsah sdělení. Donar tak učinil, strážník si šťastně oddychl a odešel. (Pozn. 3)

"Eogane," spustil hned Donar, "něco se stalo! Alan něco našel!"

Kdyby Radar prostřednictvím svého podrobence Eoganovi mezitím o všem neřekl, patrně by kněz z této informace nebyl moudrý. Takhle se ale na jeho tváři objevil uklidňující úsměv a odpověděl:

"Neboj se, synu, o všem již vím a tví přátelé jsou v pořádku. Měli by sem dorazit nejpozději do rána. Deirdre ti dá v kuchyni něco k snědku a pak si jdi odpočinout, já se zatím za Radara a Alana pomodlím. Grian tě provázej."

Donar uposlechl Eoganovy rady, pojedl a šel si lehnout do své postele. Jaké však bylo jeho překvapení a vzápětí rozhořčení, když zjistil, že si v ní hoví Radarův podrobenec.

"Fuj!!" otřásl se barbar odporem a skopnul Radara v gobliním těle na podlahu. "Ještě jednou tohle uděláš, ty šmejde, a zabiju tě!" řekl ponurým hlasem, než zaujal goblinovo místo a usnul.

"Au!" vykřikl Radar v elfím těle.

"Co je?" užasl Alan.

"Nic. Donar už je u Eogana. Já ho asi... to si ještě musím důkladně rozmyslet, co s ním udělám."

Sotva oba dorazili do Eoganova domu a přivítali se s knězem, vpadl Radar ke spícímu Donarovi.

"Au, au, au, to to bolí, to to bóólí..." začal v gobliním těle baersky naříkat a šourat se po pokoji. "Au, au, au..."

"Ticho buď, šmejde," zabručel probuzený Donar. V tu chvíli Radar v elfím těle seslal kouzlo zastrašení a oděl se mocí. Donar jen díky citrínovému talismanu ten pohled na iluzi třísáhového Rudého Ďábla, obklopeného aurou nezměrné síly a autority, vydržel a nevyskočil v záchvatu hrůzy z okna.

"Děje se něco, kouzelníku?" zeptal se užasle.

"Děje!" zaburácel Radar, "byl jsi zlý na Ráďu! Ať už se to neopakuje! To zranění mi hned ošetříš!"

"Tobě? Zranění?" užasl Donar. "Von tě ten goblinskej šmejd zranil?! Já ho zabiju!"

"Ne," hřímala Radarova autorita, "nezranil a nezabiješ, protože jsem to já, a tím, že jsi byl k němu hrubý a kopnul jsi ho, jsi zranil mě! Rozumíš tomu?! Nerozumíš -- to je jedno, prostě teď Ráďu ošetříš a budeš k němu hodný a budeš ho chránit stejně, jako bys chránil mě."

"No tak dobře," pokrčil rameny Donar, "ale ten hajzl klidně spal v posteli! To bysme mu neměli dovolovat, kouzelníku, ještě vod něj něco chytíme."

"Ráďa bude spát v té nejlepší posteli!" odsekl Radar a práskl za sebou dveřmi, ještě než kouzlo pominulo. Odebral se na své lože, kde měl před usnutím dost času přemýšlet nad tím, co komu udělal, že je obklopen takovými ignoranty.

O několik hodin později dorazil i Thorgal, a když si všichni jakž takž odpočali, začali se radit, co podniknou proti Eölovi a loupežníkům, se kterými se spolčil.

"Kdybychom aspoň věděli, co proti nám chystá..." uvažoval nahlas Thorgal.

"Pokud vůbec něco chystá," dodal Radar.

"Myslíš, že se s těma loupežníkama spřahnul jenom proto, aby s nima chodil po vesnicích a vybíral vod každý babky po zlaťáku?" zeptal se řečnicky Alan. "To je jasný, že má něco za lubem. Je pravda, že by neškodilo vědět, co..." zadíval se tázavě na Eogana.

"Ne, už opravdu nemohu," řekl zděšeně kněz. "Grian mi odpusť! To by bylo rouhání se božímu majestátu. Už dost jsem zhřešil lačností po poznání, které je darem Všemohoucího."

"No tak nic," pokrčil rameny Alan.

"Mohli by například chtít mě unést a vydat Svaté Inkvizici," soudil Eogan. "Kdekdo v Loghanu ví, že ti zvrácení manninští kněží mne pro moji pravou a čistou víru chovají v nenávisti."

"Teď, když víme, že za tím vším stojí siccovská síť, se mi to nějak nezdá," řekl Alan. "Kdyby tě chtěli unést, tak už to udělali."

"Když už mluvíme o tý siccovský síti, proč se s ní vlastně nezkusit dohodnout?" navrhl Thorgal. "Oni přece musí dobře vědět, že spojenectvím s někým, jako je Eöl, dost riskujou. Když jim nabídneme prachy na dřevo za to, že Eöla oddělají a nás a Eogana nechají na pokoji, bude to pro ně dobrej obchod."

"Zkusit by se to mohlo," souhlasil Alan. "Zajdeme za Ahernem a zeptáme se, jestli na tu síť nemá kontakt. Ale zároveň mu taky pro všechny případy přečteme myšlenky."

Kapitán Zemské stráže s Irvinovou sítí žádné styky neměl, což potvrdil i Radar čtením myšlenek. Odkázal nicméně družinu na loghanskou městskou stráž a dokonce pro její velitele Alanovi na požádání napsal dopis, v němž jim doporučoval (protože rozkazovat jim nemohl), aby družině vyšli vstříc.

Jeden seržant městské stráže pak Alanovi po sáhodlouhém přemlouvání prozradil, i když nikterak ochotně -- pokus uplatit jej neměl k Alanově údivu žádoucí účinek -- jak a kde najdou informátora, který má s Irvinovou sítí jisté styky. Onen informátor se jmenoval Desmond a většinu času trávil v hospodě U suchého pysku. Vyhledat jej nebylo těžké a rozvázat mu jazyk také ne; k tomu stačilo zacinkat zlaťáky.

"Se ví, že vim vo Eölovi," vykládal pyšně. "Já vim vůbec vo všem důležitým. To je moje živnost, vědět. Irvin vobčas městský stráži pustí pár informací vo nepohodlný konkurenci, městská stráž zas třeba ví něco, co by zajímalo Irvina, no a já k všeobecný spokojenosti tuhlenctu informační výměnu tak nějak vobstarávam. Dá se vlastně říct, že na mně stojí klid a mír v celým tomhle všivým městě."

"Tak nám o tom Eölovi taky něco vyměň," pobídl jej Alan.

"Říká se o něm, že se živí zabíjením nestvůr, prej už sejmul i pár draků. Tomu se tak dostat do pazour, co? Prej nabíd Irvinovi moc zajímavej kšeft, když mu pomůže, může si přijít ke spoustě dost vzácnejch kouzelnejch zbraní. Šly řeči i vo takový sumě jako padesát tisíc, tolik peněz si ani neumim představit. Tak si plácli a dostal k ruce ty loupežníky."

"Hm," řekl Alan. "Dejme tomu, že bych pro Irvina měl lepší nabídku, hlavně by pro něj byla úplně bez rizika. Dokázal bys mi s ním sjednat malou pracovní schůzku?"

"No, něco by to stálo, to dá rozum," řekl Desmond.

"Kolik?"

"Padesát zlatejch."

"Vyloučená věc," zavrtěl hlavou Alan. "Nemůžu jít nad dvacet."

"Joj! To je málo, příteli. Kdo ti za dvacet zlatejch řekne, kde najdeš Irvina?"

"Jsem si jistej, že někdo se v tomhle všivým městě určitě najde."

"Počkej, počkej, tak čtyřicet! Ale to je moje poslední nabídka."

"Třicet."

"Platí!" vydechl spokojeně Desmond. "Irvin teď bude se svejma kumpánama v herně v podzemí rovnou pod touhle putykou. Odvedu tě tam."

Ale v tu chvíli se v Alanovi probudily jeho zlodějské instinkty a varovaly ho, že není úplně rozumné se nechat vláčet touto podezřelou osobou kamsi do neznáma.

"Musím si ještě promyslet, co Irvinovi řeknu," vymluvil se. "Vydrž ještě tak půl hodiny, poradím se o tom s parťákama."

"Jak je ctěná libost," pokrčil rameny Desmond. "Zatím se napiju na tvoje zdraví."

Alan tedy Desmonda zanechal o samotě s jeho džbánkem piva, vrátil se ke stolu, u něhož seděla družina a seznámil ostatní s obsahem rozmluvy s informátorem. Radar nelenil a vyhledal si nějaké tiché klidné místo, kde mohl nerušeně seslat čtení myšlenek a zjistit, jaký je soulad mezi tím, co si Desmond myslí, a tím, co říká.

"No, úplně prolhaný zřejmě není," zněl kouzelníkův nález. "Ve sklepení pod touhle hospodou je skutečně doupě toho zlodějského cechu."

"Teď jde o to, jestli tam dolů s ním jít nebo ne," řekl Alan. "Jak tak o tom přemejšlím, chce se mi tam čím dál tím míň."

"Tak půjdu já," nabídl se Thorgal.

"A nechaj si tě tam jako rukojmí," hádal Alan. "Kdepak! Říkám vám, pryč odtud, tohle smrdí."

Družina nakonec uznala Alanovy obavy a co nejrychleji z hospody U suchého pysku vypadla. Do Eoganova domu se následujícího dne večer vrátila i Eirien, právě včas, aby se zapojila do diskuse, jak dál.

"Hlavně žádné krveprolití," žádal o nemožné Eogan. "Toho už bylo dost. Měli bychom se pokusit řešit vše, jak se sluší a patří, cestou práva."

"To jako na ně poslat ty Ahernovy ubožáky?" zeptal se Alan. "To by byl teprv masakr."

"A navíc by to nebylo podle práva, protože ten srub je na gwainwaithském území," upozornila Eirien. "Když už na to přišla řeč, učinila jsem jen tak pro formu příslušné oznámení trpasličí posádce v jedné tvrzi u severozápadního výběžku Feayru poblíž manninské hranice, tam co vede kupecká cesta z Haukadaluru do Tjörnu. Velitel těch trpaslíků mi potvrdil, že nemůže udělat nic, protože k žádnému porušení zákonů korunní dependence Ered Engrin ze strany těch loupežníků podle všeho nedošlo. Jiná věc by byla, kdyby Nejvyšší ochránce Sostynské Koruny oficiálně požádal generálního prokurátora Gwainwaithu o jejich vydání, pak by je mohli zatknout a po souhlasu gwainwaithského Nejvyššího soudu vydat. Všichni si živě dovedeme představit, jak se celá tahle ceremonie odehrává kvůli deseti zavšiveným lapkům z Horní Dolní. Takže já navrhuju je zajmout, tedy pokud se nám to vůbec podaří, a odvléct do Sostynu k Ahernovi. Otázka je, z čeho by měl být obviněn Eöl."

"Samozřejmě, že ze zločinného spolčení," odpověděl Eogan. "A to ne jediného. O tom není sporu. Sporné je to, jaký soud je příslušný v této věci rozhodovat, protože nevíme, zda Eöl nepožívá v Sostynu stavovských výsad, které by mu zaručovaly speciální jurisdikci, a rovněž to, kdo má být žalující stranou, zda někdo z nás, nebo město Loghan, nebo přímo sostynská Koruna. Dále si nemůžeme být jistí, že soud přijme vaše svědectví."

"Já u žádného soudu svědčit nebudu," polekal se Thorgal. "Já říkám: Vlítnout na ně a vykostit je." Kněz po jeho slovech velmi posmutněl.

"Moje řeč," přikývl Alan. "Irvin by ho stejně hravě dostal z kterýhokoliv vězení, takže není co řešit. Teda vlastně je: Jak je co nejrychlejc vykostit."



Pozn. 1. Není třeba hned ve všem hledat spiknutí. Jak známo, poprvé je to náhoda, podruhé shoda okolností, a teprve potřetí nepřátelský úmysl.


Pozn. 2. Int ~ 2 ~ pochopí/nepochopí


Pozn. 3. Právní purista by oprávněně shledal strážníkův postup jako nesprávný, neboť jeho povinností bylo Donara zadržet a eskortovat do městského žaláře, odkud by byl posléze předveden před magistrátní soud, který by jeho přestupky projednal. Strážník nicméně, vida, že delikvent je o hlavu vyšší, v pase široký tak jako on v ramenou, a je ozbrojen mečem, který stojí víc, než si on vydělá za celý život, realisticky vyhodnotil obtížnost tohoto procesního úkonu jako nepřiměřeně vysokou a zvolil postup sice nesprávný, leč umožňující se ve zdraví zachovat své milující rodině a zároveň zbavující nadřízené orgány možnosti mu vytknout, že neudělal vůbec nic.