Chopit se pera a vylíčit to, co se přihodilo v Diamantových jeskyních v Džavánáhrálu během osmého a časných ranních hodin devátého dne měsíce dubna léta osmistého padesátého osmého Od založení si kladu za povinnost z toho prostého důvodu, že se to přihodilo pouze díky mé totální neschopnosti sehnat si tak všední věc, jako je křišťál velikosti holubího vejce k výrobě astronu, normálním způsobem.
Když jsem totiž ještě po roce studia theurgie nejen žádný astron neměl, ale ani nehrozilo, že v dohledné době mít budu, a navíc mi v rodném Aedd Gynnvael začalo být příliš těsno, můj mistr Findegil už se na mě nemohl dívat a poslal mě až do dalekého Džavánáhrálu. Tam prý mají být jakési Diamantové jeskyně, které křišťály velkými jako holubí vejce přímo přetékají. A tak jsem sbalil svých pět švestek a putoval do tohoto rázovitého sonwaithského státu, kde jsem se šťastným řízením Osudu seznámil s elfským mágem Radarem, lidským chodcem Thorgalem, šermířem barbarem Donarem, a lupičem Gorinem z rodu trpaslíků, báječnými chlapíky, t.č. insolventními, a tudíž ochotnými mi pomoci Diamantové jeskyně najít a zmíněný křišťál získat.
Podle toho, co se mi podařilo zjistit, než jsem se setkal s Radarovou družinou, měl polohu Diamantových jeskyní znát jistý Vědoucí, a měl vědět i to, jak si poradit s nejobávanější nestvůrou tam žijící, téměř nezranitelnými sklenozubci. Potíž tkvěla v tom, že o poloze onoho Vědoucího jsem již žádné spolehlivé údaje neměl. Nicméně společně s Radarovou družinou (už bez Gorina, kterého jisté neodkladné povinnosti donutily nás opustit) jsme po kratších peripetiích, jež zde pro nedostatek místa už nemohu rozebírat, Vědoucího vypátrali, a tento výstřední, avšak jinak sympatický starý muž, poté, co jsme správně zodpověděli několik jeho hádanek, nám obě kýžené informace poskytl.
Díky tomu jsme Diamantové jeskyně, jejichž chodby protkávaly vysokou strmou skálu se zříceninou hradu na vrcholku, nejen mohli snadno najít, ale také se dne 8. dubna pustit dovnitř bez obav ze sklenozubců, neboť jsme věděli, že až do příštího svítání -- ale ne déle -- je zastaví nemožné, jazyk lámající zaklínadlo: Anal natrah duchran betrangogildy enbach. Radar jej tedy osmého za rozbřesku před vchodem do jeskyň vyslovil, a vyhlížejíce hory křišťálu, jsme v pořadí Donar, já, Radar a Thorgal, vešli dovnitř.
První zaznamenáníhodná věc, na kterou jsme tam narazili, však bohužel nebyl křišťál, ale změť pavoučích vláken zvíci lodního lana. Podezření, že pavouk, který je schopen utkat něco podobného, se už těžko může spokojit s mouchami, se potvrdilo v okamžiku, kdy jsme se rozhodli to cestu zatarasující svinstvo spálit. Trojice jeho tvůrců, něco přes sáh velkých, přiběhla popuzena naším bezohledným počínáním odkudsi z temných zákoutí jeskyně, aby bránila svoje dílo.
Donar se s nimi ihned pustil do boje. Pavouci i při jejich velikosti byli schopni pohybu po stěnách a stropu, a mohli proto útočit s výškovou převahou. Vrhali na barbara jedno lepkavé vlákno za druhým, takže jimi byl brzo úplně omotán, a zcela znehybněn. Bylo by to s ním nejspíš špatně dopadlo, kdyby Thorgal všechny tři nestvůry naráz nezabil mocným hraničářským kouzlem. Hraničářskou magii musel použít i k tomu, aby posléze Donara uvolnil z pavučin, protože žádnými běžně dostupnými prostředky to prostě nešlo. První z nevšedních zážitků tohoto dne byl šťastně za námi.
Další ale na sebe nedal dlouho čekat: Za námi se s bručením a řevem objevili tři medvědi, dva dospělí a jedno trochu odrostlejší medvídě. Ti staří nebyli žádní vypelichaní ubožáci, jací tančívají o pouti na návsi, ale praví třísáhoví jeskynní medvědi, s tesáky a drápy jako dýkami. Otočil jsem se a když se dostatečně přiblížili, hodil jsem po nich hrudku ohnivé hlíny, kterou jsem měl připravenou v kapse. Ačkoliv výbuch byl tak silný, že i na tu vzdálenost mě málem srazil k zemi, a také mládě se tvářilo, jako že má právě tak dost, oba starce kupodivu nijak znatelně nevyvedl z rovnováhy. Sice ohořelí, leč zřejmě bez vážnějších zranění, se připravovali k útoku. Já a Donar jsme byli první na ráně.
Dráždit je dál už nemělo cenu, bylo nutné udělat něco zásadního. Udeřil jsem elementální holí do podlahy chodby, rychle vyslovil invokační formuli a pak už jen doufal, že Pán Země vyslyší svého pokorného služebníka rychleji, než tento skončí v medvědí tlamě. Bylo to o chlup, gnóm se vynořil z kamenné podlahy právě v okamžiku, kdy se jeden z medvědů už už chystal mě smést. Místo toho tak narazil do elementála, což je asi totéž, jako narazit do kusu skály. Jeho druh sice při střetu s Donarem uspěl, ale přes sraženého válečníka se už nedostal, protože gnóm stačil úzkou chodbu zatarasit i jemu. Rozpoutal se lítý boj, jehož výsledek byl ovšem dopředu daný: Medvědi samozřejmě nemohli elementálovi nijak ublížit, zato on je doslova trhal na kusy. Než se s nimi oběma gnóm vypořádal, dorazil Thorgal přesně mířeným šípem i medvídě.
Diamantové jeskyně nás tedy věru neuvítaly vlídně. Rychle jsem si ještě nabral hrst pavučin, abych měl z čeho doplnit vyvoláním elementála notně ztenčelé zásoby magenergie, a hned jsme se, přirozeně v gnómově doprovodu, pustili do dalšího pátrání po křišťálu. Umínili jsme si, že jakmile jej najdeme, co nejrychleji odtud vypadneme.
Jenže křišťál nebyl k nalezení. Tedy, přesněji řečeno, křišťál o vhodné velikosti. Pod nohama nám na mnoha místech křupal třpytící se křemenný prach, a dvakrát jsme se potkali s křišťálem, který na výrobu astronu zase byl až příliš masívní a navíc se pohyboval. První z těchto dvou setkání se sklenozubcem nás trochu zaskočilo, a hlavami nám bleskla nepříjemná myšlenka, že Vědoucí je šprýmař a jeho zaklínadlo nefunkční brept, ale naštěstí jsme rychle zjistili, že všechno je jinak a že je nutné jej pronést v blízkosti těchto tvorů, aby bylo účinné. Pak se okamžitě rozpadli na křišťálový prach.
Ve spodní části jeskyň jsme narazili na podzemní jezírko s jakýmsi vodním prevítem s chapadly. Poslal jsem na to gnóma a ten už zařídil vše potřebné.
Jak jsme pročesávali chodbu za chodbou, zvolna jsme stoupali nitrem hory ke zřícenině na jejím vrcholu. Cestou jsme se setkali se zeleným hlenem a vyplašili hejno netopýrů, z nichž několik skončilo po fatálním nárazu na gnómovu rozložitou hruď v mé truhle. Od tohoto okamžiku se moje snaha o shromažďování hodnotných magických substancí nevím proč stala terčem nejrůznějších posměšných narážek.
Brzy po této epizodě jsme museli projít po skalní římse vně hory, na níž měli své hnízdo mluvící orli, což se neobešlo bez menšího vyjednávání. Zejména Donar byl těm ptákům velmi sympatický, a když jim zezdola přinesl kus toho gnómem naporcovaného vodního prevíta, slovo dalo slovo a mohli jsme projít.
Další na řadě byly dvě oživlé mrtvoly. O ty se sice opět postaral elementál, ale doprovázelo je navíc cosi podivného, neviditelného, a velice nepříjemného. Ať už to bylo co to bylo, Radar se tím jako správný mág naštěstí nenechal zaskočit a zbavil nás toho.
Tak uběhla cesta nahoru v podstatě bez problémů, až k místu, kde chodba končila strmě stoupajícím a dlouhým, ale jen asi půl sáhu úzkým schodištěm. Bylo jasné, že tudy gnóm neprojde, a že nadále se tudíž budeme muset obejít bez jeho pomoci. Pod schody ležela lidská kostra v rezivé drátěné košili, vedle ní rzí stejně tak rozežraný meč. Na stěně jsme si po chvíli všimli vyryteho obrazu, který vypadal zhruba následovně:
Bohužel, číslo vedle třetího šípu bylo nečitelné. Pochopili jsme, že ta čísla nějak osudově souvisejí s tím schodištěm. Jsou to snad čísla schodů, na nichž číhá nějaká nástraha? Jelikož řada začínala jedničkou, nechal jsem gnóma rozlámat první schod. Uvnitř opravdu cosi bylo, cosi kovového, ale co přesně, to se nám z té drti nepodařilo zjistit. Thorgal vystoupil ke třetímu schodu a zkusil jej zatížit, nejdříve svým štítem - to se ještě nic nestalo - a poté velkým balvanem, který pro nás gnóm speciálně k tomuto účelu vylomil ze stěny. To už ze schodu vyjela řada kovových hrotů, navíc ještě potřených nějakým svinstvem.
Lučbou jsem odhalil, že kdysi to byl jed, ale nyní už naštěstí pozbyl účinku. Ani bez jedu ale nebyly hroty úplně neškodné. Thorgal během neohroženého postupu nahoru zjistil, že tato past je dále na šestém a desátém schodě. Šestka tedy bylo ona chybějící číslice na nápisu. A tu se překvapivě ozval Donar, že jedna, tři, šest a deset je vlastně jedna, jedna a dvě, jedna a dvě a tři, a jedna a dvě a tři a čtyři a jestli ono to jako třeba takhle nepokračuje dál. Pokračovalo, a tohle byla bezesporu myšlenka dne. (Tak si říkám, jestli vlastně Donar svoji jednoduchost pouze nepředstírá.)
Když už jsme znali schéma rozmístění pastí, byl výstup mnohem snažší, ale i tak nám trvalo asi hodinu, než jsme celé schodiště zdolali.
Stáli jsme před starými, napůl ztrouchnivělými dveřmi. S použitím decentního násilí je Donar bez větších potíží otevřel a octli jsme se v malé kobce. K jedné z jejích stěn byla řetězy připoutána kostra, podle dlouhých vlasů, které zub času nechal na lebce, patřila ženě. Na podlaze stála kolébka s kostrou novorozeněte. Že by matka s dítětem? O chvíli později, v další místnosti za kobkou, se nám tyto dohady měly tajemným způsobem potvrdit.
V té místnosti byl asi půldruhého sáhu hluboký bazének s vodou. Moc se nám nechtělo se v ní máčet, a tak jsme využili ochoty Donara, majitele Prstenu černé vodoměrky, umožňujícího chůzi po vodní hladině, posloužit jako soumar. Nasedl jsem tedy na Donarův hřbet a on se mnou vykročil přes bazének. V tu chvíli se jakoby zastavil čas a měl jsem dvě podivná vidění. Totéž se přihodilo i Donarovi a také Thorgalovi a Radarovi, když je přenášel na druhou stranu místnosti. Vidění však nebyla stejná, a složena dohromady, dávala zhruba takovýto příběh:
Kdysi v minulosti žil na hradě, jehož zřícenina nyní stála na vrcholu Diamantových jeskyň, elfský král. Dva elfští šlechtici se utkali v šermířském souboji o právo oženit se s jeho krásnou dcerou. Mladší zvítězil - svému sokovi ovšem daroval život - a stal se manželem princezny. Po nějaké době, to už princeznini rodiče nebyli naživu, však zahynul při lovu, když se srna, kterou pronásledoval, náhle proměnila v tygra, a ten jej rozsápal. Jeho kdysi poražený sok, starší muž s ryšavými vousy, pak navštívil osamělou vdovu a znovu ji požádal o ruku. Když odmítla, rozzuřil se a oblehl její hrad. Po nějaké době jej dobyl a poté, co princeznu znásilnil, ji i s jejím dítětem nechal uvěznit v podzemní kobce. Umírající princezna z posledních sil pronesla strašlivou kletbu a Ryšavec i jeho služebníci se bez života zhroutili na zem.
Byli jsme tedy na prokletém místě nejen obrazně, ale i doslova. Právě díky této kletbě nejspíše ze země povstaly Diamantové jeskyně a zvedly celý hrad na svém vrcholku. Nyní nás tedy zákonitě čekala prohlídka jeho malebných zřícenin.
Snad nebude čtenář zklamán, když ji vezmu poněkud zkrátka. Pátraje po jedné jediné věci, která mě zajímala, totiž po kusu horského křišťálu velikosti holubího vejce, opomněl jsem dostatečnou měrou vychutnat půvaby tohoto místa a uložit si je do paměti tak, abych je později mohl zevrubně popsat. Tedy jen několik letmých poznámek:
Začnu tím, že křišťál jsme navzdory poctivé snaze nenašli. Výsledkem našeho usilovného pátrání byly toliko váček mincí, stříbrný prstýnek s modrým kamenem a bohaté zásoby vína. Také jsme objevili onen trůnní sál z vidění, ve kterém princ bojoval s Ryšavcem, a v jedné z komnat dokonce i samotného Ryšavce. Chudák, byl dočista zkaměnělý, a stál uprostřed pentagramu, v rukou měl knihu s nám známým zaklínadlem na neutralizaci sklenozubců.
Během prohlídky jsme doslova na každém kroku zakopávali o kostry: Kostry lidí v obytném paláci, na nádvoří i jinde. Kostry koní ve stáji. Kostra psa u boudy. Thorgal v nás rozdmýchal zdravou paniku příhodným upozorněním, že se Sol neúprosně blíží k obzoru a na takovém místě není nikterak jisté, že tyto hromady ostatků zůstanou po setmění neškodně ležet na místě.
Když jsme prohlídku pomalu končili, na obloze už zářila Monna. Nacházeli jsme právě v jedné z hradních věží, když tu jsme z jejího okna zpozorovali, jak se na opačné straně nádvoří, v obytném paláci, rozsvítilo světlo. Byla to okna v Ryšavcově komnatě. O chvíli později se začalo svítit i v trůnním sále.
Rozhodli jsme se, že naše věci zanecháme ve věži a půjdeme se do obytného paláce, vybaveni tím nejnutnějším, podívat. Mezi to nejnutnější, vedle zbraní, mé elementální hole a nové dávky ohnivé hlíny, patřil pochopitelně i Svitek proti nemrtvým.
Sotva jsme vyšli na nádvoří, všimli jsme si, že kosti už jsou v pohybu, jak Thorgal správně předpověděl. Dvojice kostlivců mířila rovnou k nám.
"Náš pán, Félis vezír Stiglova, vás zve na hostinu do trůnního sálu," zaskřípal čelistmi jeden z nich. Nikdo z nás mu nedpověděl; ostatně, kostlivec ani na odpověď nečekal. On i jeho druh se otočili a vedli nás do paláce.
Félis, vezír Stiglova, alias Ryšavec, už nebyl zkamenělý. Seděl v trůnním sále v čele dlouhé řady stolů sražených k sobě, na nichž hořely svíce. Za zády mu stály dvě postavy v černých pláštích s kápěmi, nejspíše rovněž kostlivci. Stěnu za jeho křeslem zdobily velké mechanické hodiny. Když jsme před setměním trůnní sál prohlíželi, kupodivu nešly, ale nyní jejich kyvadlo s matematickou přesností odměřovalo čas.
Na stole před Ryšavcem leželo několik předmětů: cínový pohár, kus křídy, čtveřice voskových figurek, které, což nám na klidu nijak nepřidalo, měly naše podoby, a křišťálová - ano, křišťálová! - dračí lebka. Byla dost velká, aby se dala přebrousit na astron. Ryšavec se však netvářil, jako kdyby mi ji chtěl věnovat. Netvářil se vůbec nijak, ani nic neříkal, jen nám pokynul, abychom se posadili. Přichystal nám místa na opačném konci řady stolů, kde už byly připraveny křesla a poháry.
Jeden z kostlivců nám nalil víno. Váhali jsme, zda se napít. Ryšavec si toho všiml a konečně promluvil.
"Vy mi nedůvěřujete, přátelé," vytkl nám vlídně. Měl pravdu. Chlap zasažený kletbou, který přes den kamení a v noci si vydržuje četu kostlivců a čmárá po stolech pentagramy, ostatně mnoho šancí vzbudit důvěru ani nemá. Zkusil jsem Ryšavci alespoň taktně naznačit, že se nám nelíbí jeho čeleď.
"Jsou to jen neškodní služebníci," odpověděl bezstarostně. "No tak, připijeme si?"
Připili jsme si. Bylo přeci jen nepravděpodobné, že by si nás zrzavý vezír pozval na kus řeč jen proto, aby nás otrávil nebo omámil. A pokud ano, bude mít nejspíš stejně v záloze jiné prostředky, jak dosáhnout ekvivalentního efektu. Radar se Ryšavce zeptal na naše vidění z bazénku.
"To bylo dávno," odpověděl. "Politika... dynastické zájmy... Ale nechme toho. Rád bych vás požádal o službu, přátelé," pokračoval v dobrém rozmaru. Jak pohnul pravou rukou, všiml jsem si, že má na prsteníčku navlečen Prsten uhranutí. Nachvíli se odmlčel.
"Chtěl bych, abyste mi přinesli - Nightan!" řekl nakonec. Kozla starého jsem tenkrát věděl, co je to Nightan, a tak mi bylo divné, proč sebou ostatní tak cukají. Ryšavec jejich neklid rovněž zpozoroval, a spěšně dodal: "Než si to rozmyslíte, přátelé, provedu, čistě z preventivních důvodů, malé kouzlo."
Na Thorgala už byla tato poznámka o preventivním kouzlení příliš a mrštil po Ryšavci svůj pohár. Mířil dobře, ale jeden z vezírových strážců letící cínový kalich zachytil rukou a srazil. Ryšavec na to nijak nereagoval a nehýbal se. Thorgal vstal a vykročil k němu. Strážci, který mu vstoupil do cesty, strhl kápi - byl to skutečně kostlivec, a hraničářova opovážlivost ho asi natolik překvapila, že jej nechal projít. Ale Thorgal se až k Ryšavci stejně nedostal. Jako kdyby narazil do neviditelné stěny.
A tato neviditelná stěna, jak jsme rychle zjistili, nás obklopovala ze všech stran. Byli jsme v pasti a Ryšavec se zřejmě dobře bavil. Vyplísnil jsem ho, že takové věci se ve slušné společnosti nedělají. To jsem neměl dělat. Vezír zlehka cvrnkl do voskové figurky s mojí podobou, a jak se převrhla a povalila, stalo se totéž i mně. Ležel jsem pod stolem s naraženou kostrčí jak široký, tak dlouhý, a slyšel jeho sametový hlas: "Jak vidíte, nemáte jinou možnost, než mojí žádosti vyhovět. Ale přesto vám dám čas na rozmyšlenou. Do doby, než tyto hodiny odbijí desátou, vás tu nechám o samotě." Vstal jsem. Ryšavec právě důstojně odcházel v doprovodu kostlivců, figurky i křišťálovou lebku si odnášel s sebou.
Sotva jsme v sále osaměli, začali jsme se radit, co uděláme. Myšlenku s Ryšavcem nějak vyjednávat jsme ihned zapudili. Zejména Donar byl velmi radikální, mlátil mečem do stolu a volal, že toho zplozence Pekel do nich zase pošle. Radar namítal, že by bylo účelnější ho jen trochu pošramotit a zajmout, abychom prý z něj dostali, co ví o Nightanu. Byl bych se v tu chvíli rád zeptal, co to krucinál ten Nightan je, ale cítil jsem, že na to není vhodná doba. Ryšavec nás držel v kleci a v první řadě šlo o to, jak se z ní dostat ven.
Bylo celkem zřejmé, že tato neviditelná zeď, která nás obklopovala - Ryšavcovo preventivní kouzlo - nějak souvisí s křídou nakresleným obdélníkem, do něhož vezír umístil naše figurky. Thorgal nám prozradil, že si všiml, že Ryšavec zapomněl jeho figurce vymodelovat na rameni hřadujícího Bulíka, jeho věrnou kavku. To byl od Ryšavce zaprvé neuvěřitelný šlendrián, a zadruhé to znamenalo, že na kavku by kouzlo nemělo účinkovat.
Tento odhad se vskutku potvrdil. Vše už pak bylo dílem kratšího rozhovoru mezi Thorgalem a Bulíkem: Sotva jím instruovaná kavka setřela křídlem nakreslený obdélník ze stolu, kouzelná stěna zmizela. Takto uvolněni jsme mohli začít promýšlet další postup.
Dohodli jsme se, že před vchodem - byl na konci sálu, kde jsme seděli, tedy naproti stěně s hodinami - postavíme za stolů barikádu, za níž se skryjeme já a Radar, chráněni svitkem proti nemrtvým, zatímco Donar s Thorgalem budou neviditelní čekat u vchodu do sálu. Až nic netušící Ryšavec vejde, všichni naráz zaútočíme: Donar a Thorgal mečem, Radar blesky, a já šípy. Naší prioritou bylo jej zranit a zajmout. Nicméně pro případ, že by se ukázal jako příliš houževnatý, ne-li zcela nezranitelný, měl Radar za úkol zastavit velké hodiny v sále. Ty totiž v době, kdy byl zkamenělý, stály, a tak se nám zdálo rozumné předpokládat, že by tento úkon mohl Ryšavce do zkameněnlého stavu opět uvést.
Když ony hodiny odbíjely desátou, už jsem byl zalezlý za hradbou ze stolů, a na tětivě luku jsem měl nasazený šíp se stříbrným hrotem, protože u existence Ryšavcova typu jsem stříbro pokládal za přeci jen jistější. Vedle mě seděl Radar, připravený do vezíra napumpovat něco ze svých zásob magenergie, a kdesi u dveří jsme tušili Donara s Thorgalem.
Ryšavcův příchod byl majestátní. Doprovázeli ho kostlivci, a on sám vedl na řetězu kostlivého psa. Když vstoupil a spatřil naši barikádu, pobaveně se usmál. "Ale, ale," řekl, "na co si to tady hrajeme?" Celá barikáda se nacházela uvnitř území, které nám Ryšavec vymezil svou magickou stěnou. Nemohl se tedy dovtípit, že se tuto stěnu Bulíkovi podařilo zrušit, a tím pádem ani nevěděl, že Donar a Thorgal teď stojí neviditelní u vchodu - musel se domnívat, že jsou nyní schovaní za stoly.
Stále dobře naladěn přikázal kostlivcům, aby barikádu rozebrali, a ti pomalu vykročili kupředu. Napnul jsem tětivu a zalícil na vezírovu hruď.
V tu chvíli se vedle Ryšavce objevili Donar s Thorgalem a ťali. Pak ho Radar poctil salvou blesků a já svým stříbrným šípem. Ryšavec uskočil, vytáhl z kapsy jednu z voskových figurek a mrštil s ní o zem. Byla to moje figurka. Chvíli jsem viděl jenom tmu a hvězdičky. Když jsem přišel s nesnesitelnou bolestí v všech kostech k sobě a postavil se na nohy, Donar i Thorgal leželi po stejné lekci na zemi tak jako jejich figurky. Radar běžel dozadu k hodinám zastavit jejich kyvadlo. A Ryšavec? Ryšavec se tyčil nad Donarem, v jedné ruce meč, jehož hrotem mířil Barbarovi na hrdlo, a ve druhé Radarovu figurku. Z ožehlého vousu mu stoupal proužek dýmu. Ač utržil několik sečných ran a z hrudníku mu trčel můj šíp, netekla z něj ani kapka krve - bezpochyby proto, že žádnou neměl. Podle všeho jediným pozitivním výsledkem našeho dosavadního snažení bylo, že už se netvářil tak spokojeně. Nasadil jsem na tětivu další stříbrný šíp.
"Vzdejte se!" křikl Ryšavec na mě a Radara. "Ihned! Jinak ho probodnu!"
Evidentně bylo lepší zemřít než se vzdát takové kreatuře jako byl Ryšavec Félis vezír Stiglova. Bez váhání jsem vystřelil a i můj druhý šíp jej zasáhl. Zavrčel a pozvedl meč, aby splnil svou hrozbu. Téměř současně se ale stalo něco zcela nečekaného: Kde se vzala, tu se vzala, tu byla Donarova přesná kopie, a rychlým šermířským výpadem odrazila Ryšavcovu čepel, která už zdánlivě neodvratně směřovala na hrdlo originálu. To bylo moc i na Ryšavce, zvlášť když se Donar i Thorgal pomalu začali sbírat a sahat po zbraních. V mžiku se proměnil v ohromného tygra, dvěma dlouhými skoky dostal až k východu ze sálu, a rázem byl pryč. Donar cosi baersky houkl na svého dvojníka, a ten se následován Thorgalem pustil do pronásledování. Barbar se pak vrhl na kostlivce, a začal je uvážlivě a systematicky pobíjet. Poslední z nich se dostal až na tři sáhy ke mně, když jsem si uvědomil, že v tuto chvíli už mě nechrání svitek, neboť Radar, který jej četl, byl na druhém konci sálu. Rychle jsem do něj vpálil šíp, ale jako zázrakem přežil a ještě stačil do mě zatnout svoje pařáty. Naštěstí už byl u mě Donar a dorazil jej.
Thorgal se záhy v doprovodu Donarova dvojníka vrátil do sálu a hlásil, že tygr v přízemí pod schody prostě zmizel, ovšem hlavní potíž je v tom, že na nádvoří stojí zástup kostlivců a snaží se dostat dovnitř dveřmi, které v poslední chvíli zatarasil. Dvojník neříkal nic, jen pozdravil Donara svým mečem a rozplynul se.
Donar svůj výkon, za který by se nemusel stydět žádný mistr magie, vysvětlil použitím kouzelné černé koule, kterou dostal od svého dědečka v Baeru pro případ nouze. Bohužel, jelikož vyvolání dvojníka se provádělo jejím rozbitím, nedalo se už zopakovat.
Pod hodinami ležel Radar, poslaný na zem tím, jak Ryšavec upustil jeho figurku při proměně v tygra. Vedle figurek a meče po něm zůstaly na podlaze i Prsten uhranutí a křišťálová lebka. Figurky si vzal Thorgal, řka, že už ohlídá, aby s nimi někdo neprováděl nějaké podezřelé magické čachry. Já jsem se stal šťastným majitelem nejen křišťálové lebky, ale také Prstenu uhranutí, po němž už nikdo z družiny kupodivu netoužil. Jelikož hodiny stále šly, bylo konečně načase je zastavit. Toho se s úspěchem a elegancí sobě vlastní zhostil Donar a zařídil to několika silnějšími údery křeslem do jejich mechanismu. Zbylá křesla se jal vyhazovat z oken kostlivcům na hlavy.
Mezitím se Radar probral z mrákot, a tak jsme mohli s Thorgalem pod ochranou kouzelníkova svitku zaútočit na zbylé kostlivce. Celkem hladce jsme je postříleli, došli si do věže pro naše věci a mohli se opět poradit, co dál.
Byli jsme zajedno, že je na čase prohlídku Diamantových jeskyň ukončit: Materiál k výrobě astronu už jsem měl, a tak nebyl důvod se tam déle zdržovat, zvlášť když jsme mohli odejít beze studu a s pocitem dobře vykonané práce po nářezu, který od nás dostal hradní pán. Kromě toho nám měl co nevidět přestat účinkovat Svitek proti nemrtvým, takže další boj s kostlivci už by nebyla taková selanka, a i samotný Ryšavec nám stále ještě mohl ohavně zavařit. Když k tomu připočteme, že rovněž ochranné zaklínadlo proti sklenozubcům mělo omezenou dobu trvání, a také jsme již začali pociťovat jistou únavu, musí každý soudný čtenář uznat, že taktický ústup byl v tuto chvíli zcela namístě.
Ale nemohli jsme přeci jen ustoupit okamžitě. Tolik kostí, co tu leželo, mě samozřejmě nemohlo nechat chladným - pár žeber a obratlů putovalo ihned do mé alchymistické truhly k pavučinám a netopýřím mrtvolkám. Thorgal mezitím pátral po tygřích stopách. Byly čerstvé - takže rozbití hodin na Ryšavce zřejmě nemělo žádný vliv - a vedly po nádvoří ke vchodu do podzemí, kterým jsme na hrad přišli. Thorgal s myšlenkami na spravedlivou odplatu stopu sledoval, ale brzo ji zratil, což ho velmi mrzelo, ačkoliv za daného poměru sil už pro nás bylo možná lepší se držet se od Ryšavce naopak co nejdál. Pod schody jsme se opět shledali s gnómem a co nejrychleji se vydali dolů.
Jelikož trasa cesty nám už byla známa a všechny podstatné překážky odstraněny, návrat probíhal hladce. Potíže nastaly až v místě, kde ležely mršiny udolaných jeskynních medvědů. Právě na nich totiž hodovaly krysy snad z celých Diamantových jeskyní a náš příchod je nepříjemně vyrušil. Sotva na ně dopadlo světlo lucerny, podrážděně zapištěly, a začaly se na nás valit jako chlupatá lavina. Vmžiku byly všude kolem nás.
Hlavní tíha boje ležela na Donarovi, Thorgalovi a gnómovi. Radar se sice pokusil kouzlit, ale neuspěl. Je těžko možné se patřičně soustředit na zaklínání, když vám nějaké dvě tři krysy šplhají po nohách a první z nich se právě zakusuje do lýtka. Pokud jde o mě, já jsem mohl jen použít ohnivou hlínu, což jsem také okamžitě udělal. Střílet do hejna z luku samozřejmě nemělo cenu, a se svoji kovanou holí se moc ohánět neumím - tak tak jsem stačil ze sebe stačil sklepat ty jedince, kteří se do mě zahryzli, natož abych je stačil pobíjet. Ale pod čepelí Donarova a Thorgalova meče i v gnómových kamenných tlapách hynuly krysy po desítkách a během chvíle se jim podařilo hejno zdolat.
Vyšli jsme konečně ven. No, abych byl přesný. Donar a já jsme se vypotáceli, Thorgal vylezl, a těžce pokousaný Radar byl v bezvědomí vynesen. Byly asi čtyři hodiny ráno dne 9. dubna 858 a kapitola našich životních osudů zvaná Diamantové jeskyně se právě uzavřela.