PJ2: Dva články z Brithombarských všeobecných novin

Princ neuspěl s odvoláním

od našeho stálého zpravodaje
21. září 1166


Nejvyšší soud dnes zamítl odvolání korunního prince Maethora proti rozsudku korunního soudu v Gwarestrinu ze 4. září tohoto roku. Porota ho tehdy shledala vinným z ublížení na zdraví a pokusu o znásilnění a soudce odsoudil ke třem rokům těžkého žaláře v pevnosti Halifirienu v Zelených horách. Jeho Královská Výsost proto byla dnes přímo ze soudní budovy odvezena k výkonu trestu, do něhož se jí započte doba strávená ve vazební věznici. Poškozená, bývalá princova přítelkyně Rían, vyjádřila nad rozsudkem Nejvyššího soudu uspokojení.

Připomínáme našim čtenářům, že výše zmíněného deliktu se princ dopustil 28. července v Sarn Athradu, kde trávil se svou přítelkyní volno. Když se pozdě večer pod vlivem alkoholických nápojů vrátil na svůj pokoj v zájezdním hostinci Miruvor z tamního kasina (poté, co v něm prohrál větší sumu), pokusil se herečku pohlavně zneužít. Když mu kladla odpor, několikrát ji udeřil a způsobil jí pohmožděniny. Před znásilněním zachránili divadelní umělkyni až hosté, kteří zaslechli její nářek a volání o pomoc.

Rían vedla proti princi navíc také civilní spor, v němž se domohla odškodnění ve výši pětiset zlatých. V současnosti princ čelí ještě několika dalším civilním žalobám, povětšinou směnečným protestům. Vzhledem k jeho neschopnosti uhradit své závazky vůči věřitelům dojde pravděpodobně k exekuci jeho majetku.

Parlament také již připravuje ústavní žalobu pro znevažování královského majestátu, na základě které by Nejvyšší soud měl zbavit Jeho Královskou Výsost titulu následníka trůnu; očekává se nicméně, že se princ následnictví v nejbližší době sám vzdá.

O černé hodině monarchie a jak ji čelit

Arahael Gelmirion
30. září 1166


Nedávno jsme se mohli na stránkách tohoto listu (a nejen na nich) dočíst, že následník trůnu v našem království je násilník, hazardní hráč, alkoholik a neplatič dluhů. Osoba prince Maethora je ztělesněným vyvrcholením úpadku, ve kterém taurosko-erynský dům po více než tisíci letech vlády je. Můžeme se sice utěšovat tím, že následníkem dlouho nebude, protože se své pozice buď sám vzdá nebo z ní bude sesazen Nejvyšším soudem, ale bude to planá útěcha. V současné době totiž za něj neexistuje náhrada. Všichni, kteří připadají v následnické posloupnosti do úvahy, už dali několikrát najevo, že se jim na trůn nechce. A král, Jeho Veličenstvo Finglor VIII, který tuto povedenou ratolest zplodil a vychoval, se tváří, jako by se nic nedělo. Věru smutný pohled je teď na naši královskou rodinu.

Taková koncentrace neschopnosti v panovnickém rodu by byla dost mrzutá sama o sobě; v současných neklidných časech je ovšem mrzutá dvojnásob. Připadá vám Finglor VIII jako důvěryhodný panovník? Pravda, nedělá narozdíl od svého syna monarchii ostudu, ale to je asi tak všechno, co lze o něm říci pozitivního. Od doby svého nástupu na trůn se v praktické politice řídí zásadou "nějak bude" a poučkou, že problémy není třeba řešit, protože časem samy vyhnijí.

Připouštím, že v mírových časech to sice není ta úplně nejhorší politika, jakou gwainwaithský král může dělat, ale při současné situaci, kdy čelíme invazi Stuarta VI do Aššuru a začíná být stále pravděpodobnější, že válce s Manninem se přes veškerou snahu nakonec nevyhneme, o sobě musí panovník dát vědět, neboť při válečném ohrožení je podle Ústavy jeho role jakožto předsedy Válečné rady při řízení státu nezastupitelná. Přiznám se, že osobně si Jeho Veličenstvo v této roli představit neumím, takže plně chápu ostrou kritiku jeho osoby, s kterou hodlá jít řada politických koryfejů do volební kampaně před letošními parlamentními volbami. Je pravda, že politika hlavy státu musí být v každém případě razantnější, chceme-li obstát proti našim současným soupeřům.

Opravdu je koho se bát. Manninský král Stuart VI je velmi schopný válečník, a zároveň také bigotnější a krutější než kterýkoliv z jeho předchůdců. Jeho výrok, že v Ladgalenu není místo pro jiné království než Mannin, pro jinou víru než Pravou a jinou rasu než liskou, pronesený krátce po jeho nástupu na trůn, byl myšlen naprosto vážně a stal se jeho politickým programem. Král nenávidí ruindorské temné mágy a nekromanty úplně stejně jako gwainwaithské obchodníky a řemeslníky. Jeho ideálem je svět, kde sedláci pracují na polích, kněží se modlí a urození rytíři je s mečem v ruce braní. Do tohoto světa, přiznejme si to, mírně řečeno nezapadáme a Stuart má výborný nápad, jak to spravit: Hodlá nás všechny vyhladit. Na rozdíl od Jeho Veličenstva Finglora VIII přímo překypuje aktivitou, na trůně je pět let a už stačil rozpoutat druhou válku; po neúspěchu (nebo snad částečném úspěchu?) v Sostynu si tentokrát troufl na našeho dodavatele obilí Aššur se zjevným záměrem nás připravit o medové koláčky k snídani. Můžeme si být jistí, že Stuart VI není z těch, kteří by se neuměli poučit z vlastních chyb; druhé Daa Clegh už nedopustí. A samozřejmě, našel si spojence dokonale vyhovující jeho záměru uvrhnout Aššur do chaosu -- Orjaty. Nevadí, že neuctívají Griana, nikdo není dokonalý. Hlavně, že jsou to lidi a nemají Parlament.

Kdo by si snad myslel, že alespoň se Stuartovým nástupcem, korunním princem Juanem, nás čekají lepší časy, toho musím zklamat. Stuartův syn se už teď podepisuje jako "princ ladgalenský" a odmítá se učit elfsky s odůvodněním, že už brzo nebude nikoho, kdo by tím jazykem hovořil. Jediné štěstí je, že mnoho rozumu tento mladík nepobral. Od našeho prince Maethora se princ Juan exemplárně liší vztahem k penězům. Nejenže je nerozhazuje, naopak, následník manninského trůnu je šetrný, ba až chamtivý a jeho nejmilejší zábavou je hromadění majetku.

A pak je tu ovšem západ, Ruindor se stálicí na trůně. Král Lindir se nepouští do zbrklých válek, a o tom, že by snad plnil stránky novin nějakými svými skandály, už vůbec nemůže být řeč. Prostě jen trpělivě čeká, až se rovnováha sil v Ladgalenu vychýlí ve prospěch jeho země, a pak udeří, bez ohledu na med okolo úst, který nám tu dennodennně maže jeho vyslanec. A naše válka s Manninem by k takovému vychýlení rovnováhy mohla snadno vést.

Takže, tak nějak na tom jsme s nepřáteli. Jistě nejsem sám, kdo netrpělivě čeká na to, až se Jeho Veličenstvo ráčí vyjádřit, jak a jestli vůbec jim bude vzdorovat. Já vím, že ani Lindir, ani Stuart nemají dost sil k tomu, aby Gwainwaith dobyli vojenskou silou, jenže to vědí i oni. Lindir si v klidu počká, až je mít bude (koneckonců je dost možná nesmrtelný, že ano) a Stuart dobře poznal, kde je naše slabina, a útočí na Aššur.

Co tedy, abychom byli konkrétní, uděláme se Stuartem v Aššuru? Protože něco muset udělat budeme, spoléhat jen na Aššuřany by bylo naivní. O Aššuru je celkem známou věcí, že jej rozežírají už po dvě staletí ohromná korupce a nepotismus, a to od správce té nejzastrčenější vesnice v té nejodlehlejší provincii až po nejvyšší hodnostáře v Kalchu. V poslední době se množí také pokusy různých dvořanských klik o násilné uchopení moci. Král Tiglatpilesar IV je král jen podle titulu a množství šperků, které nosí. Má tak velký strach z atentátu, který by na něj mohli spáchat intrikující dvořané, že vůbec neopouští své komnaty a dává se hlídat oddílem gwainwaithské námořní pěchoty, protože nevěří svým Nesmrtelným. Nutno dodat, že ten oddíl, placený z našich daní, by tam nestál, kdyby si ho na Parlamentu nevydupala Aššurská obilná společnost, jejíž mandatáři už dnes de facto ovládají nemalou část Aššurské říše. Připočtěte k tomu všemu sto tisíc Orjatů na jihu a vyjde vám, že Aššur spotřebuje všechny své zdroje právě na to, aby se udržel pohromadě.

Jak známo, Domobranu mimo hranice Gwainwaithu poslat nemůžeme a námořní pěchota a armáda Ered Engrin jsou sice kvalitní, ale početně slabé. Máme tedy na Východě ještě nějaké další silné spojence? Nuže, tomu bych moc nevěřil. Jediný, na koho je na Východě stoprocentní spolehnutí, je chattijský král Šuppiluliumaš III, jenže ten nevládne ani celému Chatti; přesnější je tvrzení, že naším hlavním východním spojencem je chattijské hlavní město Chattušaš.

Mitanni je sice silné a stabilní, jenže současný král Milasantra II tuto skutečnost až příliš prožívá: Aššur má za lokaje Západu, Chatti za zaostalou díru, ladgalenská království za dekadentní a svou zemi za největší mocnost když ne celého světa, tak aspoň Východu. Očekával bych, že pomoc buď odepře, nebo si bude klást přehnané podmínky. A mějme přitom na paměti, že jeho království na tom v mnoha ohledech není lépe než jeho západní soused: Tatáž nepružná orientální byrokracie a tatáž armáda s beznadějně zastaralou výzbrojí i taktikou.

Spojence bude tedy třeba hledat zde v Ladgalenu. Mladý sostynský král Nollick je muž z úplně jiného těsta než Stuart VI, a namísto zahraničních výbojů se věnuje vlastní zemi. A to tak, že nikoho nenechává na pochybách, že za jeho panování je to on, kdo v Sostynu drží otěže moci, a ne stavy, jak tomu bylo dosud. Při obsazování úřadů se důsledně řídí u lidí do té doby jen zřídka užívanou zásadou, že nerozhoduje urozený původ ani konexe, ale schopnosti. Trpělivě a promyšleně buduje ozbrojené síly, justici i správní aparát plně podřízený Koruně, s jejichž pomocí by skoncoval s dosti rozšířenou zvůlí mnoha šlechticů a bohatých měšťanů a zajistil, aby se všem jeho poddaným dostalo práv, která jim podle platného Zemského zřízení náleží. A určitě uspěje, protože opozice proti němu je slabá, roztříštěná a bez koncepce.

Nollick má díky svému příbuzenství se současnou hlavou Svaté církve Basilem III mnohem lepší vztahy s touto institucí, než má manninský král, a to znamená, že Stuart se Nollicka musí bát. Toho bychom měli využít a snažit se najít s Nollickem i s Církví společnou řeč.

Podobně skvělou budoucnost jako zatím slabému Sostynu si troufnu předpovědět i novému ladgalenskému státu, maličkému, ale už teď velmi vlivnému Cronk-ny-Baa. Je veřejné tajemství, že se s jeho vladařem, knížetem Loigem, tak trochu znám. Vím, že jeho státnické ambice rozhodně nejsou menší, než ambice krále Nollicka, třebaže k jejich naplnění volí zcela jiné prostředky. I zde bych se přimlouval za větší vstřícnost v zahraniční politice, a věřte, že ne kvůli tomu, že kníže Loig je můj přítel.

Vzhledem k síle manninských vojsk a mimořádné dávce zlé vůle, kterou disponuje Stuart VI, není přehnané tvrdit, že pro naši monarchii nadešla černá hodina. V Ladgalenu ale nejsme bez spojenců a možná, že nejen v Ladgalenu. Uvidíme, jak do rozložení sil promluví státy a národy Aquillonie, od nichž nás Ruindor na dlouhá staletí izoloval, a které si k nám navzdory jeho moci našly cestu. Možná právě odtud vzejde světélko naděje nejen pro Gwainwaith.