Princezna Glynis, vyslankyně sostynského království v Chatti, je nejmladší sestrou současného sostynského krále Nollicka (na trůně od 1165 LL). Narodila se r. 1137 LL a je o necelý rok starší než její bratr.
Zatímco je Nollick jejím jediným bratrem, sester má Glynis opravdu požehnaně: Nollickovu početí totiž předcházelo celkem osm nevydařených pokusů o zplození následníka, jejichž výsledkem byly osoby ženského pohlaví a tudíž nezpůsobilé usednout na trůn. Teprve napodeváté to r. 1138 královským rodičům vyšlo a na svět přišel vytoužený dědic koruny.
Cesta Glynisina bratra na královský trůn však nebyla vůbec přímočará. Když jeho otec r. 1151 tragicky zahynul při lovu na divočáky, nemohl se tehdy čtrnáctiletý princ ještě ujmout trůnu. Kdosi v královské radě přišel s nápadem jmenovat Nollickovu nejstarší sestru, princeznu Alvu, regentkou do doby, než její o bezmála patnáct let mladší sourozenec dosáhne zletilosti. Sostynské elitě to přišlo jako velmi dobrý nápad, protože princezna Alva, výhodně dynasticky provdaná za jistého těžce slabomyslného lorda, naprosto nevypadala jako někdo, kdo by se mohl stavům plést do politiky. V Alvě tak měl plebs dostat sympatickou, reprezentativní panovnici a šlechtici a měšťanští patricijové klid na svoje pletichy.
Že tato politická kalkulace naprosto selhala a Alva si dokázala vynutit na Zemském sněmu královský titul, aby po dvanácti letech na trůně málem přivedla Sostyn do zkázy, je všeobecně známá věc. Ti, kteří se odvážili oponovat její politice, museli královně zmizet z očí a odstěhovat se co nejdál od Loghanu. (Pokud jde o jednoho člena šlechtické opozice, který to odmítl, je dodnes předmětem spekulací, zda ty muchomůrky hlízovité v jeho obědě byly jen tragickým omylem kuchaře.)
Nelibost královny pocítili i dva její nejmladší sourozenci, Nollick a Glynis (ostatní sestry byly už v době Alvina nástupu na trůn provdané). Museli odejít do vyhnanství do Snóksdaluru, jednoho z trpasličích měst v Železných horách, kde pak žili nějakou dobu v domácnosti Tosta Olessona, bývalého nejvyššího mincmistra Sostynského království, stiženého stejným osudem. Zatímco Nollick brzy odejel studovat do Brithombaru, v jeho sestře Glynis probudil alchymista Toste zájem o svůj obor.
Dala se na dráhu pyrofora a své schopnosti nabízela po celém Ladgalenu i Aššuru. Pochopitelně pod cizím jménem, jen málokdo ze šlechticů či bohatých měšťanů, kterým prodávala svoje lektvary a svitky, tedy věděl, že má co dělat s dívkou z královského rodu. Jako většina alchymistů se Glynis dopracovala k velké houževnatosti a jisté ruce nejen při míchání lektvarů, ale také při střelbě, takže se nevyhýbala ani nebezpečnému západnímu Manninu: Zde byla jednou dokonce zajata gobliny, ale podařilo se jí uprchnout. Stručně shrnuto, viděla a zažila toho podstatně více než běžná princezna. Roku 1164 se usídlila v Brithombaru, ale dlouho tam nevydržela: O rok později dostala od chattijského vyslance nabídku úřadu dvorního pyrofora chattijského krále a rozhodla se ji přijmout. To už však na trůně v Loghanu seděl její bratr Nollick, v jehož očích bylo takové zaměstnání jeho sestry nedůstojné sostynského královského domu. Svěřil tedy Glynis zároveň titul i úřad vyslankyně sostynského království v Chatti, předstíraje, že alchymistická práce na objednávku chattijského královského dvora je soukromá aktivita Její Excelence, o níž se v Loghanu nic neví.
Už na hostině u krále Šuppiluliumaše, kde byl Galdor oficiáně představen diplomatickému sboru, si Glynis, stejně jako ostatní vyslanci, jasně povšimla, že mantrin z Matrasillu, ač se vyjadřuje velmi obratně a vybraně a dokonale dodržuje všechna protokolární pravidla, má ve znalostech politických reálií vysílající země přeci jen některé u kariérního diplomata velmi neobvyklé mezery. Glynis vytušila, že Galdor je stejně jako ona dobrodruh, který se k diplomatické dráze dostal teprve nedávno a náhodou, a považovala za svou povinnost ho kolegiálně povzbudit ujištěním, že v Chattušaši jsou zvyklí na všelijaké diplomaty (čehož je ona sama důkazem).
Když se jí proto Alan přišel vyptat, jaký na ni udělal Galdor dojem, bez vykrucování se přiznala, že poznala, že nejde o profesionálního diplomata, ale že právě proto na ni zapůsobil sympaticky. Dokonce Alanovi odpověděla i na další dvě otázky, které ji položil:
Na otázku, jaká je politika Sostynu v tomto konfliktu, odpověděla, že sostynská koruna podporuje v manninském vnitřním boji o moc církevní stranu, je tudíž nepřítelem Stuarta a spojencem Gwainwaithu a udělá vše, co bude moci, aby u manninsko-orjatská invaze u Nippuru neuspěla. K otázce, zda podle jejího názoru může mít Spojené Impérium nějaký významnější vliv na tento konlikt, se vyjádřila v tom smyslu, že vojensky asi nikoliv, ale že může vhodnou diplomacií uspíšit sblížení rozhádaných ladgalenských zemí a tím nepřímo ovlivnit průběh tohoto konfliktu.