Král Nollick prokázal svůj mimořádný politický talent prakticky ihned poté, co r. 1165 usedl na sostynský trůn. Během dvou let se mu podařilo do značné míry vyrvat v Sostynu vládu z rukou šlechty a měst a vybudovat silnou státní správu a justici. To obnovilo pošramocenou důvěru gwainwaithských elfů v Sostyn natolik, že státní příjem z námořního obchodu mohl plně nahradit důchody z těžby železné rudy v Ered Engrin, nyní volně přidružené ke Gwainwaithu. Avšak jak se ukázalo v roce 1167, byl toto pouhopouhý skromný začátek Nollickovy oslnivé politické kariéry.
Již v předcházejícím roce mladý panovník významně zasáhl do ladgalenské velmocenské politiky tím, že pomohl hlasy sostynských prelátů zvolit patriarchou pod jménem Basil III svého příbuzného Hoela z Fergharu proti kandidátovi prosazovanému Manninskou Korunou. Když Stuart VI následně vtrhl se svou carmarthenskou armádou do Aššuru a akcie Aššurské obilné společnosti na to reagovaly prudkým pádem, Nollick ani na okamžik nezaváhal a ohromné množství jich nakoupil za sostynské státní peníze včetně těch, které získal emisemi dluhopisů. Tímto rozhodnutím se definitivně a jednoznačně postavil na stranu koalice proti manninskému panovníkovi, protože kdyby Stuart VI v Aššuru uspěl, čekal by Sostyn státní bankrot.
A Nollick dělal všechno pro to, aby k tomu nedošlo. Jeho diplomaté v Gwainwaithu, Kione Droghadu i na Východě (včetně jeho sestry Glynis, vyslankyně v Chatti) se výrazně zapojili do vyjednávání o vojenské podobě koalice proti Manninu a Orjatské Hordě. V lednu 1167 král shromáždil poblíž Loghanu nevelké, ale poměrně dobře vyzbrojené a vycvičené vojsko složené z členů Zemské stráže a několika desítek šlechticů a čekal, jak v Manninu zemský správce, princ Juan, zareaguje na gwainwaithskou provokaci v podobě uznání Kione Droghadu jako státu de iure. Nejvyšší ochránce Koruny, lord Patrick z Leinsteru, Kurii víc než nenáviděl, neboť církevní tajná služba té jeho nejednou zkřížila plány, a tak Juana pobízel k činu. Prostoduchý mladík nejen pana z Leinsteru, ale ani gwainwaithskou vládu a Nollicka nezklamal, a nedbaje varování mnohých vysokých královských úředníků, 15. února vytáhl s vojskem proti nejposvátnějšímu městu Manninu, kde byla tou dobou shromážděna většina představených diecézí, klášterů i významných kapitul na církevním koncilu. Juan měl pouhých 700 jezdců a asi 6500 pěšáků, což nebylo mnoho. Jen málo manninských šlechticů se totiž odvážilo otevřeně vystoupit proti Církvi, takže princ nalezl mnohem menší podporu, než v jakou doufal. Navíc veškeré problémy s financováním vojska a s ubytováním vojáků v průběhu jeho shromažďování ve Sniaulu "vyřešil" na úkor tamních měšťanů, jimž naprosto bezohledně zrekvíroval většinu peněz a jejich domy využil jako kasárna. Nastala tedy neopakovatelně příznivá situace k vojenskému zásahu proti Manninu: Král byl v Aššuru, zemský správce a následník trůnu se s malou armádou snažil dobýt Kione Droghad, maje přitom podporu jen malého počtu šlechticů, zatímco větší počet jich raději čekal na svých sídlech, jak to dopadne, a nemálo z nich se mu dokonce stavilo na odpor, přičemž ve Sniaulu mohla každým okamžikem začít rebelie. A hlavně tu bylo to nejdůležitější -- vhodná záminka.
Obléhání Kione Droghadu bylo zahájeno dne 27. února 1167. Gwainwaith vyhlásil Manninu oficiálně válku dne 1. března z důvodu "...nevyprovokovaného útoku na svrchovaný stát, Svobodné město Kione Droghad, jejž je Gwainwaithské království dle Konkordátu ze dne 3. listopadu 1166 povinováno bránit proti jakémukoliv vojenskému napadení...", na severním pobřeží Manninu se vylodilo tisíc námořních pěšáků (vypluli z Dor Amarth hned, jakmile Juan vytáhl paty ze Sniaulu) a o den později údolím řeky Feagh vtrhlo do Stuartova království z Ered Engrin třista trpaslíků. Námořní pěchota se spojila s vojskem severomanninské šlechty, Stuartových zapřisáhlých nepřátel, a společně a za vydatné palebné podpory z gwainwaithských válečných lodí tato vojska vzala útokem přístav Lerphoyll. Dobyla ho za pouhé tři dny, byť přitom utpěla těžké ztráty, neboť královská posádka město zuřivě bránila. 7. března pak obě vítězné armády vyrazily na jihovýchod. Jejich cílem byl hrad Arvon, asi 20 mil jižně od Kione Droghadu, jehož se už 6. března prakticky bez boje a podle plánu zmocnili trpaslíci -- byl totiž téměř bez posádky, která odjela posílit zbrojnou hotovost jednoho ze šlechticů, podporujícího prince Juana.
Z opačného směru se pomalu blížil k Arvonu Nollick, který se svou hotovostí překročil manninskou hranici dne 2. března. Brzy se ukázalo, že není v té části Manninu, která kdysi byla Sostynem, tak úplně nevítaný. Stuartova válka proti goblinům totiž sužovala tamní vesnice víc než kdysi sami goblini, kteří většinou přišli, ukradli pár slepic, sem tam někoho znásilnili nebo zamordovali a zase odešli, na rozdíl od manninských vojáků, které museli místní sedláci dlouhodobě vyživovat, přičemž krádeže slepic, znásilňování a mordování rovněž nebyly tak úplně mimořádné události. Zakrátko proto počet Nollickových mužů ve zbrani vzrostl na téměř pětinásobek: Přidávali se k němu nejen sedláci, ale také jejich lenní páni, i když ti spíše ze strachu či v tušení možného prospěchu než ze vzteku na krále Stuarta VI; totéž platilo i pro patriciát tamních měst, těšících se pod Stuartovou vládou značným privilegiím. Nollick si byl, přijímaje hold místních zemanů a deputace konšelů, přinášející mu klíče od jejich měst, dobře vědom toho, z jakých pohnutek jednají, ale to pro něj samozřejmě nemohlo být důvodem, aby se zříkal jejich podpory. Všechna čtyři vojska se setkala dne 27. března a o tři dny později zahájila tažení na Kione Droghad.
Byla to pomoc v pravý čas, neboť jeho obránci se po měsíčním obléhání již dostávali do úzkých. Šípy a vařícím olejem sice zahnali několikrát od brány Juanovy vojáky s beranidlem, ale předem nashormážděné zásoby potravin už pomalu docházely a nepodařilo se zabránit bombardování města střelami z těžkých katapultů, které obléhatelé postavili asi 300 sáhů od hradeb. Kione-droghadští velitelé sice v noci vyslali dvě setniny Svaté gardy, aby podnikla nájezd na Juanovy pozice a pokusila se stroje zničit, ale princovi velitelé takový útok očekávali a rozkázali, aby katapulty neustále ze všech stran střežily šiky kopiníků. Gardistům se nepodařilo je prorazit a Juanova těžká jízda, která jim vzápětí vpadla do boku, je úplně rozprášila. O druhý podobný nájezd už se v Kione Droghadu raději nepokusili, aby zbytečně neoslabovali obranu města.
Nyní však bylo všechno jinak, protože od jihu se k šesti stovkám Juanových těžkooděných jezdců a 5000 pěšáků 1. března přiblížilo 800 jezdců a 7000 pěšáků narychlo slepené "protijuanovské" koalice. V zuřivé bitvě, která se rozpoutala na dohled hradeb Kione Droghadu, se nejprve střetla Juanova těžká jízda se severomanninskými těžkooděnci, zatímco sostynská jízda, elfové, severomanninští zbrojnoši, sostynská Zemská stráž, vojáci, které Nollick posbíral v jižním Manninu, a trpaslíci udeřili na postavení Juanovy pěchoty. Boj mezi manninskými šlechtici ze znepřátelených táborů byl víceméně nerozhodný, dokud nebyli Juanovi elitní kušovníci pobiti Nollickovými jezdci a elitní kopiníci smeteni gwainwaithskými námořními pěšáky s obouručními meči, jejichž zubaté čepele přerážely ratiště pík jako třísky. Elfové tak mohli projít přes postavení Juanovy pěchoty a zaútočit zezadu na jeho jízdu, zatímco zbytek koaličního vojska dál drtil Juanovu pěchotu. Ani ne za hodinu bylo rozhodnuto. Mnoho Juanových pěšáků, po pravdě ne tak úplně přesvědčených o smysluplnosti boje, který měli vést, se vzdalo, na rozdíl od naprosté většiny princových šlechticů, kteří fanaticky bojovali až do konce. Zajmout se podařilo jen malou hrstku z nich, včetně samotného prince.
Zatímco prostí vojáci z Juanova vojska byli pouze odzbrojeni a ihned propuštěni, neboť koalice by měla z jejich držení v zajetí více starostí než užitku, zajatí šlechtici byli dopraveni do vězení na hrad Arvon. Podle rytířských zvyklostí, na něž se zejména v Manninu velmi dbalo, se považovalo za nemyslitelné, aby byl urozený zajatec spoután a byly mu odňaty rytířské symboly, meč a kůň, neboť pouhé jeho slovo svému přemožiteli bylo dostatečnou zárukou, že se nepokusí o útěk. Ale tito přemožení šlechtici byli exkomunikováni z Církve a rytířské výsady se na ně tedy naprosto nevztahovaly, takže museli potupně jet na na voze, svázaní jako obyčejní zločinci.
Už následujícího dne dorazily do Kione Droghadu dvě špatné a jedna dobrá zpráva: Špatné zprávy byly, že do západního Manninu vtrhlo několik tisíc goblinů a trollů, a sniaulští měšťané se už vskutku vzbouřili, poté, co zásah Královské gardy proti drobným pouličním nepokojům skončil strašlivým masakrem. Navíc se k rebelům přidali i dobře vycvičení vojáci městské stráže, poněkud rozladění faktem, že Juan zabavil i peníze určené k výplatě jejich služného.
Dobrá a čerstvá zpráva, dodaná magickými kanály, byla, že král Stuart VI je po smrti. Vítězové, tedy šlechtici ze severního Manninu, svolali narychlo "zemský sněm", jehož pramalou legitimitu bohatě kompenzovala faktická moc jeho účastníků, aby jednali o tom, kdo by měl nastoupit po Stuartovi na trůn, protože princ Juan už nyní samozřejmě nepřicházel v úvahu. Jenže mezi jednotlivými rody, byť nakrásně spřízněnými a spřátelenými, panovala značná řevnivost, a vesměs nehodlaly z prestižních důvodů připustit, aby byl jeden z nich povýšen ke královskému titulu. Pravděpodobně jediní, kteří měli od začátku o vhodném uchazeči o Otevřenou korunu Manninu zcela jasno, byli Nollickovi manninští švagři v čele s lordem Oskarem z Coleraine. Ten trpělivě celý den čekal, až se rokující unaví vzájemnými hádkami a osočováním, aby pak lépe přijali jeho návrh, který by v plné svěžesti pravděpodobně museli odmítnout. Pak si vzal slovo.
"Urození pánové," oslovil účastníky sněmu, "je zřejmé, že na žádném uchazeči o trůn z našich řad se neshodneme. Přitom je zde někdo, kdo sice není z naší země, avšak je naší víry, mluví naším jazykem a již je královské krve. Někdo, kdo nemalou měrou přispěl k porážce toho drzého spratka Juana. Někdo, kdo, ač vládne v malém království, dokáže jednat s největší mocností tohoto světa Gwainwaithem jako rovný s rovným. Všichni víte, o kom mluvím. Ano, urození pánové, navrhuji vám, abychom nabídli manninskou korunu Jeho Veličenstvu Nollickovi, králi Sostynu. Nechť jsou opět všichni lidé v Ladgalenu jednotní!"
Návrh lorda Oskara se setkal s nečekaně příznivým ohlasem: Někteří starší lordi už byli po útrapách válečného tažení a několik hodin trvajícím jednání natolik uondaní, že by byli souhlasili třeba i s korunovací některého gobliního hejtmana z Carmarthenu, kdyby pro ni zdvihli ruku i ostatní a bylo konečně rozhodnuto. Jiní se naopak chytli na Oskarova slova o Nollickově vzdoru vůči Gwainwaithu. Ačkoliv v severním Manninu nechovali vůči elfům žádnou zášť a obchodovali s nimi vysloveně rádi, a bez gwainwaithské pomoci by stěží dosáhli tak hladkého vítězství nad Juanem, i tak měli za to, že bude nejlépe, když gwainwaithští vojáci odejdou z království stejně rychle, jako do něj přišli, a v Gwainwaithu velmi respektovaná Nollickova osoba pro ně představovala záruku, že se tak stane. Jen několik málo účastníků sněmu v čele s lordem Finnem z Lairge, vynikajícím právníkem a řečníkem, se postavilo ostře proti.
"Měli bychom toto naše shromáždění rozpustit a pokračovat v něm zítra, odpočatí a s jasnými hlavami," řekl lord Finn. "Pak už totiž nebudeme houfně přistupovat na takové nesmysly, jaké navrhuje lord Oskar. Nebo se snad k vašemu sluchu dosud nedoneslo, co se děje za Železnými horami? Vy nevíte, urození pánové, jak si král Nollick počíná v Sostynu? Nevíte, že veškeré v Sostynu písemně zaručené stavovské výsady a práva jsou pro něj jen cárem pergamenu? Že vodí tamní zemský sněm, kam se mu hodí, jak slepého žebráka? Že o všem rozhodují královští úředníci a po celém království se roztahují královští vojáci? Že udělal ze šlechticů obyčejné statkáře, kteří smějí jen přikyvovat a přisluhovat? Ostatně, zdá se, že mnohem raději má tenhle vykutálený švagr pana z Coleraine ty prašivé selské chámy. Všimli jste si, urození pánové, že v jeho vojsku byli tihle sprostí chlapi, kterým sláma čouhá ze škorní, nejen mezi pěšáky, kam patří, ale někteří též v sedle, s mečem a v plátové zbroji, jako by byli pasovaní rytíři? Takový hnus! A to je prosím jen malá ukázka toho, jaké poměry tu Nollick zavede, až ho provoláme králem."
Nollick byl následujícího dne pozván na sněm, aby se vyjádřil k tomu, zda vůbec chce Manninskou korunu přijmout, a pokud se vysloví kladně, pak rovněž k námitkám vzneseným lordem Finnem. Sostynský král nabídku přijal a zároveň odpřisáhl na své spasení, že zachová v platnosti všechny výsady manninské šlechty a Svaté církve, tak, jak jsou sepsány v Listině svobod. Finnovi navrch slíbil úřad královského prokurátora. Napětí na sněmu tím definitivně polevilo a Nollick byl drtivou většinou hlasů provolán králem Manninu. Zápis o tom, opatřený podpisy a pečetěmi všech účastníků sněmu, byl odeslán generálnímu vikáři Ferdiadovi. Nyní zbývalo jen vyčkat, jak se k celé záležitosti postaví Nejsvětější církev.
Právě probíhajícího koncilu se účastnilo i mnoho prelátů s právem zasedat na Zemském sněmu, kteří měli do volby krále rovněž co mluvit. Ti dobře rozpoznali, že Nollick si už získal mezi prostými lidmi značnou oblibu, a proto neváhali se k provolání přidat. Konečné rozhodnutí, zda Nollicka korunuje či nikoliv, však náleželo výhradně patriarchovi Basilovi III. A tomu se do korunovace svého příbuzného vůbec nechtělo, protože Nollickovi až příliš vděčil za svou hodnost a bál se, že by se Kurie dostala do vleku Manninské Koruny. Poslal proto sostynskému králi na žádost o výzvu ke korunovační jízdě odmítavou odpověď pod záminkou, že Nollicka manninským králem neprovolal legitimní zemský sněm.
Jenže nálada v ulicích už byla taková, že Nollick si už klidně mohl dovolit odmítnutí ignorovat. Když vjel ráno 5. dubna s průvodem do Kione Droghadu, neozbrojený, oděný podle korunovačního ceremoniálu pouze v dlouhé, bílé spodní tunice, město už bouřilo skandováním "Ať žije Nollick, král Manninu!", "Sláva Nollickovi!" které doléhalo až do Basilových komnat. Patriarchovi nezbylo nic než jiného než jít sostynskému králi, čekajícímu pokorně vkleče na schodech před branou kionedroghadského kapitulního chrámu, kde se tradičně konaly korunovace manninských králů, naproti. Jejich rozhovoru byl přítomen jeden z kněží kapituly, který jej později takto zapsal:
Basil III: "Vašemu Veličenstvu snad jedna koruna nestačí, že chce na svou hlavu nyní vložit další?"
Nollick: "Už jen sostynská koruna je pro nás tíživým břemenem, Vaše Svatosti, a kdyby bylo jen onoho provolání manninskými zemskými stavy, nebyli bychom tu nyní před vámi pokorně klečeli. Což ale Vaše Svatost neslyší všechny ty lidi, jak volají naše jméno a nazývají nás králem Manninu? A jelikož Svatá Matka Církev, kterou chováme v největší úctě, učí, že hlas lidu je hlasem božím, rozhodli jsme se nyní, že se pro dobro manninského lidu obětujeme a přijmeme z rukou Vaší Svatosti i tak přetěžké břímě, jaké představuje Otevřená koruna."
Basil III: "Nemůžeme Vaše Veličenstvo pomazat a korunovat Manninskou korunou jen proto, že vás provolalo manninským králem pár vašich spojenců, kterým jde více o osobní prospěch než o blaho země, a už vůbec ne proto, že to chce povykující dav na náměstí. Vaše Veličenstvo dobře ví, že nejprve se musí sejít Zemský sněm a volbu stvrdit většina všech zemských stavů."
Nollick: "Těchto pár našich spojenců, jak se Vaše Svatost trefně vyjádřila, spolu s preláty Svaté Církve, kteří, jak jsme vyrozuměli, naši volbu rovněž podporují, je nyní zemským sněmem Manninu. Nebo snad Vaše Svatost chce, aby hlasovali ti, kteří se ani neobtěžovali Svatou Církev bránit, nebo dokonce ti, kteří se Svaté Církvi vzpurně postavili?"
Basil III: "Nikoliv, to nechceme. Ale rovněž nechceme, aby se o tak závažné věci rozhodovalo takto unáhleně."
Nollick: "Vaše Svatosti, toto království je v rozvratu. Tisíce šlechticů, nejlepších synů této země, vykrvácelo na bojištích. Královský palác ve Sniaulu obléhá vzbouřený lid. A léna u západní hranice opět plení tisíce goblinů a trollů. Mannin nepotřebuje sněmování, nýbrž vládce, a to okamžitě. Pokud nás Vaše Svatost teď nekorunuje, necháme se svými věrnými šlechtici prohlásit zemským správcem. Jako zemský správce však nebudeme vázáni Listinou svobod a nebudeme muset Svaté Církvi v Manninu zaručit takové výsady, které bychom ji zaručili jako manninský král a Ochránce Víry."
Basil III: "Jak se opovažujete vyhrožovat zástupci božímu na zemi přede dveřmi Největšího ze všech chrámů?!"
Nollick: "My nevyhrožujeme, Vaše Svatosti, pouze konstatujeme holá fakta. Nechť se Vaše Svatost rozhodne zcela svobodně a bez nátlaku, nechť se ale rozhodne rychle, protože už máme otlačená kolena."
A Jeho Svatost se rozhodla rychle, nejen proto, že Nollick měl otlačená kolena, ale také proto, že nevědomí chudáci už začali nespokojeně mručet. Basil III nechal před chrám přinést všechny předměty potřebné k vykonání korunovačního obřadu. Nechal Nollicka obléci do purpurového, zlatou nití vyšívaného korunovačního roucha a opásat ceremoniálním mečem, potom jej, klečícího před ním se sepjatýma rukama, pomazal posvátným olejem a vsadil mu na hlavu Otevřenou korunu Manninu. Poté korunovaný panovník nasedl na koně, objel náměstí, přičemž máchl mečem do čtyř světových stran na znamení toho, že bude zemi bránit proti nepříteli, ať přijde odkudkoliv. Tím byl korunovační obřad vykonán.
Za normálních okolností měla následovat hostina, rozhazování drobných penízků mezi slávu porovolávající lid a další chvályhodné obyčeje, ale na nic z toho nyní nebyl čas, protože novopečený král musel co nejrychleji vyřešit situaci ve Sniaulu a na západní hranici.
Do hlavního města Manninu dorazil Nollick dne 20. dubna i s vojskem, už bez elfů a trpaslíků (kteří hned po korunovaci překročili hranici s Ered Engrin a opustili manninské území), zato posíleným o nevelké oddíly, které mu poskytli rychtáři okolních vsí, a o 250 zbrojnošů pod velením Jamyse z Ard-Cashtalu, jehož panství leželo nedaleko korunních statků. Král shledal, že ve Sniaulu panuje dokonalý chaos. V noci z 12. na 13. dubna jeden ze sloužících v paláci zradil své pány a otevřel povstalcům hlavní bránu královského paláce. Byl sice vzápětí zabit stráží, ale zaskočení královští gardisté už nedokázali útočníky zastavit, byli rychle poraženi a pobiti a tisícihlavý, krajně rozzuřený dav, si mohl jít vyřídit s panstvem účty. Královna vdova Eideann se ve své komnatě probodla dýkou dřív, než by něco podobného (a možná ještě mnohem horšího) udělali sami rebelové. Lord Patrick z Leinsteru, na kterého měli vzbouřenci nejvíc spadeno, neboť právě na jeho rozkaz královská garda povraždila mnoho set obyvatel, pro změnu už v paláci nebyl, neboť včas v přestrojení uprchl tajnou chodbou. Do rukou vzbouřenců však padla nejen spousta urozených dvořanů a sloužících, ale též několik vysokých úředníků, kteří se do paláce přišli ukrýt před nepokoji v domnění, že zde budou v bezpečí: kancléř, prezident dvorské komory i členové královské rady. Všichni skončili vesměs neslavně, podle nálady těch, kterým zrovna přišli do rukou, ubodáni halapartnami, vyházeni z oken či uvláčeni koňmi po sniaulských ulicích. Vydatně se znásilňovalo, některým dvorním dámám pak vypálili znamení hanby. Zabiti byli i ti rozumnější a umírněnější z rebelů, kteří se snažili páchání těchto zločinů bránit. Palác byl kompletně vyrabován a posléze zapálen. V následujících dnech už ti, kteří urvali méně, bojovali s těmi, kdo urvali více. Zásobování se úplně zhroutilo a ve městě se nedostávalo potravin.
Nollick prokázal, že jeho pochopení pro prostý lid má své meze, a vzbouřence rázně zkrotil, což měl o to snažší, že většina jich už několik dní nejedla. Kdo se postavil na odpor se zbraní v ruce, byl samozřejmě zabit, ale takových lidí byla menšina. Nový manninský král rozhodně nechtěl začínat svou vládu bezhlavou mstou na všech obyvatelích, mezi nimiž byla i přes rozsah vzpoury stále většina nevinných, tím spíše, že sniaulští skutečně měli pádný důvod ke vzteku. Z těchto důvodů ihned najmenoval stanný vyšetřovací tribunál, i když bylo jasné, že všechny účastníky vzpoury, kterých byly tisíce, nebude moci řádně vyslechnout. Nechal zatknout ty, v jejichž domech nalezli vojáci nejvíce uloupených věcí ze zařízení paláce. Zatčení vzbouřenci si pravděpodobně mysleli, že jejich zločiny, páchané v anonymitě davu, zůstanou nepotrestány, jenže Nollick povolal do vyšetřovacího tribunálu také tři chodce s jejich telepatií a psychickou magií. Tribunál vyslechl během tří dnů celkem 14 zatčených účastníků vzpoury a na základě těchto výslechů navrhl sniaulský rychtář vrchnostenskému soudu osm trestů smrti a šest trestů nucených prací od pěti do třiceti let. Soudci nicméně pro jednoduchost vynesli čtrnáct rozsudků smrti, které byly neprodleně vykonány.
Někteří historikové s nemalou dávkou jízlivosti konstatují, že Nollickovi ve skutečnosti přišlo náramně vhod, že "čistku" v královském paláci za něj už udělali zdivočelí obyvatelé Sniaulu, protože při ní byli zabiti lidé, které by jinak musel zbavit jejich úřadů, čímž by proti sobě popudil jak je, tak jejich přátele a příbuzné. Takhle mohl dosadit nové, jemu nakloněné zemské úředníky, aniž by to nadělalo příliš zlé krve. Nemusel také řešit, co si počít s královnou vdovou Eideann.
Nollick obnovil v Manninském království běžné poměry, v nichž byl nejdůležitější osobou po králi Nejvyšší kancléř, a nikoliv Nejvyšší ochránce Koruny jako za posledních Oshinovců. Nejvyšším kancléřem jmenoval podle očekávání svého švagra, lorda Oskara z Coleraine, což však byl jediný případ, kdy král sáhl do řad svého příbuzenstva. Hodnost prezidenta Dvorské komory připadla Jamysovi z Ard-Cashtalu, královským prokurátorem se stal Finn z Lairge, který ihned začal přpravovat žaloby proti princi Juanovi a šlechticům, kteří se spolupodíleli na tažení proti Kione Droghadu a nyní hnili v arvonském žaláři. Úřad Nejvyššího ochránce Koruny převzala osoba duchovního stavu, člen Konzistoře Svatého Stolce, Jeho Důstojnost Bors ze Sprooanu, pod jehož pravomoc spadala církevní tajná služba. Jednou z gwainwaithských podmínek nutných pro uzavření konkordátu totiž bylo, aby Církev tuto instituci nejpozději do tří let buď zrušila, nebo převedla pod světskou správu. Tímto Borsovým jmenováním byl smluvní závazek Církve splněn a Bors s jeho armádou tajných špiclů a udavačů se místo slídění po nepřátelích Pravé víry začali věnovat slídění po nepřátelích Koruny. Prvořadým Borsovým úkolem nyní bylo vypátrat Patricka z Leinsteru a rozbít jeho síť, s níž ještě mohl napáchat mnoho škody. Vzhledem k tomu, že světská a církevní tajná služba spolu v Manninu vždy soupeřily, pojal Bors tento úkol velmi prestižně.
Tělo královny Eideann poručil král Nollick převézt do Kione Droghadu, aby mohla být pohřbena v kryptě tamního kapitulního chrámu. Hned poté, 24. dubna, opustil i s vojskem město a zamířil na západ, k ruindorské hranici. Cestou ho zastihla neuvěřitelná zpráva: Elfové mu nabízejí Gwainwaithskou korunu!