Alanův deník, 19.1.861PZ.
Je mlhavé, ale nepříliš chladné zimní odpoledne. Vracím se na létajícím koberci z Loghanu k Velmistrově pevnosti. Pode mnou se pomalu míhají koruny stromů Carmarthenského hvozdu. Cesta ubíhá velmi zvolna, protože náš létající koberec sice dost uveze, ale nerad kvaltuje. Takže mám čas na sepsání událostí včerejšího dne. Stalo se toho skutečně dost. Například Thorgal nám všem zachránil život a Radar už zase umřel.
Velmistr, se kterým jsme se k našemu neštěstí setkali v Loghanském podzemí, nás víceméně přinutil, abychom na něj zaútočili v jeho tvrzi. Vymysleli jsme několik plánů, z nichž nakonec nejpoužitelnější se ukázal ve vší skromnosti můj, lehce modifikovaný Thorgalem. Klíčovou roli v něm měl sehrát létající koberec, kterým Eirien tolik pohrdala. Ta je vždycky chytrá jak Delhijská věštírna v Sonwaithu. Aspoň že v boji se chová jako hodná a hlavně snaživá holka. Ještě kdyby se občas držela plánu, ale k tomu se dostanu.
Výsledek byl v každém případě následující: přiletěli jsme na koberci (kromě nás se na koberci nacházela ještě elfka-chodec Eirien+Tesák, člověk-kněz Eogan a elf-druid Orofin) k oknu ve Velmistrově věži, Donar podle plánu skočil dovnitř, za ním měli naklusat ostatní. Ovšem někteří rádoby inteligenti jsou prostě nepoučitelní; Radar zůstal stát a zatarasil tak z jedné strany vchod (= okno) aniž by cokoli předvedl a Eirien místo aby dle plánu naběhla do místnosti pomoct Donarovi, začala střílet přes celý koberec. To jí jde sice dobře od ruky, ale blokovala mě a Thorgala, kteří jsme už měli být vevnitř, ale nemohli jsme jí lézt do rány. Výsledek byl ten, že jsme všichni čuměli venku na koberci, zatímco Donar se vevnitř bil proti přesile. Velmistr měl totiž ve své ložnici pěknou sebranku - spektru, kamennou sochu a tři kostlivce. Pochopil bych, kdyby tam měl nějakou ženskou, ale spát s tímhle?! Zkrátka jednoznačné potvrzení mého tajného podezření, že co čaroděj, to úchyl. V zásadě se boj dost podobal tomu neštěstí v Loghanském podzemí - místo abychom zaútočili všichni najednou, navzájem jsme si překáželi.
Tentokrát jsme se ale dali jakž takž dohromady. Já jsem aspoň házel dovnitř ohnivé hlíny a když jsem viděl, že nemají žádný velký efekt, zkusil jsem seslat blesky z hůlky. Zkušební kouzlo (věděli jsme o démonu ochránci ve Velmistrově komnatě) měl hned na začátku souboje seslat Radar, ale ten při plánování tradičně poslouchá kolenem a zřejmě se zabývá vznešenými úvahami o Thorgalově a mojí primitivnosti. Zkrátka, kouzlo se mi zdařilo, takže jsem zařval na našeho mága, který se konečně probral a začal kouzlit ostošest. Eirien byla sice v následujícím okamžiku vyřazená jakýmsi kouzlem, které přiletělo zevnitř od Velmistra, ale tím aspoň umožnila Thorgalovi (který se měl stát hrdinou večera) vlítnout dovnitř a kouzlícího Velmistra prostě dorazit. Thorgal byl natolik duchapřítomný, že Velmistra pouze omráčil, aby při jeho případné smrti nevybuchla hůl a nezabila vše živé okolo včetně nás.
Zbytek byl věcí techniky. Spektru, kamennou sochu a kostlivce jsme už společnými silami poměrně snadno dorazili. Goblini přibíhající nahoru po schodech znervóznili jen slabší povahy v naší družině, konkrétně Radara, který se obával, že nemá dost magenergie na pobití všech. Takhle to dopadá, když se někdo začne spoléhat jen na magii: ztratí smysl pro praxi a realitu. Já jsem jen suše přetáhl na poklop vedoucí do pokoje těžkou skříň, kterou by nenadzvedl ani Donar, čímž jsme byli pro nejbližší chvíle v bezpečí. Bohužel musím konstatovat, že tentokrát jsem situaci podcenil. Přesvědčil jsem totiž ostatní, že všechno už máme plně pod kontrolou: Velmistra jsme zlikvidovali, Eirien se za chvíli probere, goblini se sem jen tak nedostanou a v nejhorším můžeme vždycky uletět na koberci. Navíc si za chviličku vylížeme rány a odsuneme skříň, přičemž po úzkém schodišti přibíhající gobliny budeme v pohodě likvidovat jednoho po druhém, až se rozmístíme kolem poklopu. Falešný pocit bezpečí se mi podařilo vsugerovat celé družině. Thorgal hodil na nádvoří do hloučku goblinů Velmistrovu hůl, v mdlobách ležícího Velmistra probodl, čímž (a) prokázal světu cennou službu a (b) v zápětí vybuchnuvší hůl pobila na nádvoří několik goblinů a prokázala tak cennou službu nám. Dále jsme se rozmístili po pokoji a já jsem odsunul skříň. Začal úřadovat Donar, který s naší symbolickou pomocí systematicky likvidoval jednoho goblina za druhým, přesně tak, jak jsem si to představoval. Moje sebevědomí však bylo, nerad přiznávám, tentokrát přehnané. Nakazil jsem jím družinu a podcenil nepřítele. Goblinní kapitán měl totiž odvahu, hraničářský výcvik, Eirienin chodecký meč, svitek hyperprostor a toulec plný šípů se Spící pannou. Tato kombinace se ukázala jako smrtící. Onen odvážný goblin se hyperprostorem přemístil za záda naší družiny shromážděné okolo poklopu ve středu místnosti a zaujaté pobíjením goblinů, načež začal úřadovat jeho luk a šípy s pannou. První šel k zemi Donar, za ním postupně všichni ostatní. Házel jsem po tom šmejdovi dýky i ohnivé hlíny, ale on všechno ustál; nebyl to zřejmě takový ubožák, jak je u goblinů obvyklé. Poslední, co si pamatuju, je, že na nohou už stojím jen já, Thorgal a Eirienin pes Tesák. Eogana nepočítám, protože není na nohou, ale na kolenou a modlí se. Do pokoje přibíhají další goblini, zatímco kapitán mě konečně trefil šípem...
Velmistrova tvrz už je na dohled, takže to zkrátím: zachránil nás Thorgal a stal se tak s definitivní platností hrdinou večera. Goblinního kapitána, kterého jsem přece jenom dost pochroumal, dorazil a za pomoci Eogana, Tesáka a hlavně svitku černý blesk pobil i zbytek goblinů ve věži. Pak znovu zabarikádoval poklop a v klidu vyčkal, až se probereme z účinků Spící panny. Bohužel se ukázalo, že Radar je podruhé ve svém životě mrtev, ale opakovaný vtip není vtipem, takže jsme jen požádali druida Orofina, ať ho z toho dostane. Zkrátka Radar měl i napodruhé štěstí v neštěstí - když už umřít, tak v přítomnosti někoho, kdo mě dokáže oživit. Já na jeho místě už bych ale nepokoušel osud. Pak jsme pobili zbytek goblinů (asi polovina původního počtu gobliních vojáků to stále nechtěla vzdát a čekali na nádvoří, až vylezeme z věže; netušili chudáci, že mám ještě dost ohnivé hlíny) vyrabovali tvrz, našli všechny naše zbraně i leccos navíc (křišťálovou kouli, nohu od postele s démonem ochráncem před kouzly), osvobodili zajatce, které jsem na létajícím koberci převezl do Loghanu a proto taky teď na něm letím zpátky. Nesu bohužel špatnou novinu: Eol, jehož jsme uvěznili v Loghanu, zdrhnul a nejspíš se nám bude chtít pomstít. My se toho zrádce snad nezbavíme. Leč dosti tlachů, jdu na přistání...