PJ2: Sbírání informací na ostrově Oahu a setkání s Bíréndrou

Informace, které družina získala od domorodců, sice za mnoho nestály, ale na druhou stranu se těžko dalo zjistit víc za situace, kdy se Radar a spol. nemohli domluvit jinak než s pomocí kouzla tlumočník a Hopojci nejenže nic nevěděli o záměrech zlých Aquilloňanů, ale nebyli ani schopni bezpečně rozeznat ty zlé od těch hodných. (Což spolu s prozíravým úsudkem, že je-li čirou náhodou družina hodná, budou za styk s ní záhy potrestáni těmi zlými, zapříčinilo jejich nepřílišnou ochotu se s družinou bavit).

Družina se usnesla, že se na základě rad domorodců vypraví za moudrým a mocným šamanem Kekipim. Jeho vnučka Leilani, lovkyně perel (a válečnice, jak se dalo usuzovat z kyje, který s sebou nosila) svolila, že je za dědečkem odvede, takže výpravě do nitra ostrova Oahu nic nebránilo.

Cesta k šamanovi, který přebýval na kraji pralesa asi pět mil od pobřeží, nebyla zpočátku nijak obtížná. Nejprve prošli řídkými palmovými háji a savanou porostlou vysokým rákosím, z něhož si domorodci zhotovují obydlí i (velmi sporé) oděvy. Teprve pak vstoupili do šera a dusna ostrovní džungle. Jen Leilani věděla, jakými pěšinami jít, aby nebylo třeba se pracně prosekávat přes neprostupně hustý porost. Ani ne za půl dne byli u cíle.

Kekipi si svůj přístřešek postavil ve větvích stromů. Když k němu dorazili, seděl ve výšce nějakých pěti sáhů nad zemí, vdechoval ohavně čpící kouř stoupající z malé hliněné misky, kolébal se ze strany na stanu a slabě si prozpěvoval. Vypadalo to, že vůbec nevnímá své okolí, avšak když na něj vnučka promluvila, ihned jí odpověděl. Leilani pak cosi hopojsky řekla družině; podle toho, jak se tvářila, zřejmě Kekipi souhlasí s hovorem.

Galdor ihned začal se sesíláním kouzla tlumočník, jež je v tomto ohledu poněkud časově náročné. Leilani si už naštěstí zvykla na to, že kdykoliv s ní chce čaroděj pohovořit, musí vždy provést tento podivný rituál, a tak zatím vysvětlila dědečkovi, netrpělivě sledujícímu, jak Galdor, místo aby se s ním začal bavit, zírá do prázdna, cosi nesrozumitelně mumlá a mává rukama ve vzduchu jako šílenec, že tito Lidé z Moře jsou velmi hloupí a normálně mluvit dokáže jen jejich šaman, a i ten musí napřed poprosit nějaké ty duchy o pomoc. To dědeček, který v pralese trávil většinu svého času obdobnou činností, přijal s pochopením a v klidu vyčkal dokončení zaklínání.

Pak si s Galdorem pohovořil jako inteligent s inteligentem. Potvrdil mu to nejdůležitější, kvůli čemu jej družina navštívila: Ano, ví o jednom z Lidí z Moře, který žije mimo jejich obydlí na severu Oahu. Jmenuje se Winepeleke a učí se od něj jeho moudrosti. Přicházívá zpravidla tehdy, když "měsíc zmizí z oblohy". Kekipi dále řekl, že on osobně nebude mít nic proti tomu, aby byla družina u toho, až za ním Winepeleke přijde; záleží prý jenom na něm, jestli se s Galdorem a ostatními bude chtít bavit.

Do nejbližšího novu scházelo asi dvanáct dní. Tak dlouho se družině v zatuchlém pralese nechtělo čekat, nehledě na to, že by nebylo společenské rušit Kekipiho při rozmlouvání s duchy, a proto se rozhodli, že se vrátí zpět do vesnice Mana a znovu se u šamana zastaví tak za deset dní. Galdor se navíc nechal slyšet, že napodruhé už nebudou potřebovat Leilanin doprovod, neboť cestu zpět zakreslí do detailní mapy, kterou zhotoví. Prý k tomu má veškeré potřebné teoretické i praktické znalosti.

Po návratu do vesnice bylo nutné vyřešit dva základní problémy: Zaprvé, co budou těch deset dní jíst, když domorodci jim ze svého asi sotva dají? A zadruhé, jak dosáhnout toho, aby mezi nimi a obyvateli vesnice zavládla atmosféra porozumění?

K řešení prvního problému přispěla společnými silami většina družiny. Thorgal prohlásil, že pro něj bude hračka ulovit nějaké mořské ptáky, Alan si dal závazek nachytat v potoce plný koš raků a Galdor zaúkoloval svého věrného přítele, Ďáblíka Fritze, aby sklidil část letošní úrody kokosových ořechů. Radar je pak všechny pochválil, jak to pěkně vymysleli a Everard spíš pro sebe zahuhlal, že než si kazit žaludek takovýmhle svinstvem, to jsou skoro lepší červivé lodní suchary.

Řešení druhého, daleko delikátnějšího úkolu, se ujal mistr diplomacie a etikety, šarmantní Galdor. "Jak tak pozoruji slečnu Leilani," řekl, klouzaje pohledem po ne zrovna škaredé lovkyni, "domnívám se, že ona je ta první osoba, s níž bychom se měli sblížit. Jakmile se nám to podaří, bude k nám hned vlídná celá vesnice. Dovolil bych si nabídnout své skromné síly a o ono sblížení se slečnou se pokusit. Beztak jsem tu jediný, kdo tu sesílá tlumočníka... A propos, pane kolego," obrátil se na Radara, "proč také někdy ty nesešleš toto jednoduché základní kouzlo a necháš namáhat jenom mě?"

"Protože jakožto mág se nemohu vysilovat takovým primitivním, pouťovým kouzlením," řekl Radar. (Odpovědět po pravdě "Protože ho neumím" by bylo bývalo společensky diskvalifikující.)

Galdor tedy opět provedl onen laciný pouťový trik za pět magů a vyrazil za slečnou Leilani. Družina se mohla jen domýšlet, co dívce říká za komplimenty. Leilani se v každém případě červenala jako Alanovi vaření raci a netrvalo dlouho a nevrhala na ne zrovna škaredého čaroděje jiné pohledy než zamilované.

Důsledky Galdorovy obratné diplomacie se dostavily ještě téhož večera, kdy se vesnice chystala na slavnost bohyně ohně Pele. Galdor o něčem chvíli diskutoval s Leilani a poté hned přišel za družinou. Tvářil se velmi ustaraně.

"Vyvstala taková společenská potíž," řekl. "Leilani chce, abychom společně tančili k uctění bohyně ohně Pele na tamhletěch do červena rozžhavených kamenech. Bosí, pochopitelně. Pokoušel jsem se vymluvit na to, že mám puchýře na nohou, a jsem tudíž k této činnosti indisponován, ale ona dál trvá na svém. Rada starších prý navíc chce, abyste tančili i vy, aby viděli, jestli máme přízeň bohyně."

Soupeřit v této disciplíně s domorodci, kteří svoje nohy v žádném případě nerozmazlují nošením bot, bylo pro civilizované změkčilce z Aquillonie velmi obtížné. Thorgal nicméně chůzi bosýma nohama po rozžhavených kamenech už jednou úspěšně zvládl (stalo se tak za první návštěvy družiny na Hopoe) a troufal si nyní svůj úspěch zopakovat. Navrhl, že půjde jako poslední, aby když tak napravil případný špatný dojem z eventuelně neúspěšného vystoupení Galdora, Radara a Alana (Everard se včas kamsi vytratil.)

Vystoupení družiny mělo celkem jednoznačný průběh a dostatečně jej lze popsat s využitím pouhých citoslovců:

"Uáááá!!! Ojojojojoj...!" (Galdor leží v písku a chladí si popálená chodidla; rada starších se mračí.)

"Jooouuu!!! Ou, ou, ou, ouuu...!" (Radar následuje Galdorova příkladu; rada starších podrážděně šumí.).

"Au!!! Kurrva, kurrva, kurrva!!! (Alan následuje Radarova příkladu; rada starších hněvivě hučí.)

"Juch! Juch! Juch!" (Thorgal bez potíží křepčí na rozžhavených kamenech; rada starších jásá.)

Thorgalův výkon byl zejména ve srovnání s předešlými natolik excelentní, že Leilani zanevřela na Galdora, a (stejně jako bohyně Pele) věnovala svou přízeň Thorgalovi. Hned po setmění, když se celá vesnice uložila ke spánku, za ním přišla a v nejčistší hopojštině mu vyznala lásku.

"Něco bych sežral," řekl na to Thorgal.

Leilani shodila rákosovou suknici.

"Jo tak," řekl Thorgal a začal odkládat zbroj.

Po dobu pobytu družiny ve vesnici Mana se už nic zvláštního nestalo. Leilani už podruhé Thorgala nenavštívila a ostatně i Thorgal soudil, že to nebylo nic moc. Den míjel den, z měsíce už zbýval jen úzký srpek ve tvaru písmene C, a tak bylo načase vydat se znovu za Kekipim. Galdor vybalil svou vlastní mapu a bez okolků se ujal role průvodce. Následován Thorgalem, Radarem, Alanem a Everardem odvážně vykročil do vnitrozemí.

"Jdeme určitě správně?" zapochyboval Thorgal po několika hodinách prodírání se pralesem.

"Jsem si zcela jist," stačil ho ještě uklidnit Galdor, než s hlasitým špouchnutím téměř celý zmizel v bažině, zrádně ukryté pod nánosem shnilého listí. Nad povrch čnělo jen temeno hlavy se špičatýma ušima a natažená ruka, v níž třímal mapu. Thorgal jej za ni uchopil a vytáhl ven.

"Přátelé!" řekl čaroděj, sotva stanul na pevné zemi. "Kekipi se přemístil. Proto jsme minuli místo, kde byl posledně, a zašli až do tohoto močálu. Ale nepropadejte panice. Mapu jsem zachránil, takže nic není ztraceno."

"Mám pocit, že v tuhle chvíli jsi jediný, kdo touží po tom kamkoli jít podle toho tvého výtvoru," řekl Thorgal. "Vracíme se zpátky po našich stopách."

"A ty ty stopy najdeš?" zeptal se Galdor nedůvěřivě.

"Rozhodně spíš, než ty nakreslíš správnou mapu," zpražil ho Thorgal. Galdor pokrčil rameny. Za pomoci kouzla lazebník se zbavil nánosu bahna a opět upravený a elegantní se dal zpáteční trasu, kterou tentokrát určoval hraničář.

Thorgal měl pravdu. Najít cestu zpět a vesnici Mana pro něj nebylo žádným těžkým úkolem. Pak ale znovu přišla Galdorova chvíle, protože někdo musel zajít za Leilani a poprosit ji, jestli by nebyla tak hodná a znovu je za dědečkem neodvedla.

Leilani tak hodná byla, i když jí tato pětice Lidí z Moře musela připadat opravdu mimořádně hloupá: Že umí mluvit jenom jejich šaman a k tomu ještě za pomoci duchů, s tím je možné se smířit. Že nedokážou tančit na rozžhavených kamenech, a pokud to náhodou dokážou, jako milenci stejně nestojí za nic, to lze také pochopit. Že ale zabloudí, když jdou navštívit jejího dědečka, nad tím zůstává pronikavý hopojský rozum stát.

Když konečně dorazili k šamanovi, byl už u něj jeho učedník Winepeleke. Ukázalo se, že je to kudůcký hraničář, jehož jméno Winfred plné obtížně vyslovitelných souhlásek si Kekipi upravil do podoby přijatelnější pro hopojská ústa. Winfredův zevnějšek na první pohled prozrazoval, že do civilizace nechodí příliš často: Byl zarostlý a vyhublý, na sobě měl zpuchřelou koženou zbroj, pod ní halenu a kalhoty s větším množstvím záplat, než původního sukna, na nohou vlastnoručně zhotovené sandály z lýka a za opaskem tesák a čakan, které naléhavě potřebovaly nabrousit a zbavit rzi. Winfred tedy stěží mohl mít o událostech kolem převratu v kolonii nějaké podrobnější informace, ale Radar a spol. byli přesto rádi, že potkali někoho, s kým si mohou promluvit i bez Galdorova kouzlení.

Kudůk jim o sobě prozradil, že na Oahu žije už od roku 857, kdy bylo souostroví Hopoe znovuobjeveno Fortinbrasem. Obavy panující ohledně jeho informovanosti o současných poměrech se plně potvrdily: Na severu v přístavu nebyl už přes půl roku, takže o tom, co se tam dělo a děje, nevěděl o nic víc než domorodci. Věděl však, kde sídlí král Makani, ale nemínil to prozradit dřív, než si družinu prověří. Prý by stačilo, kdyby si někdo z jejích členů dal přečíst myšlenky od Kekipiho a šaman by Winfredovi potvrdil, že družina hledá Makaniho s přátelskými úmysly.

"Souhlasíme," řekl Radar. "Ale pod jednou podmínkou: Necháš si přečíst myšlenky i ty od nás. Ujistěme se o přátelských úmyslech oboustranně."

"Dobrá," přikývl Winfred. "Proč ne -- opatrnosti není nikdy nazbyt."

Radar a spol. museli být s Winfredem spokojení -- nebyl nikým jiným, než tvrdil, ani neměl žádné postranní úmysly. Šaman, který telepaticky vyslýchal Alana, už o takové spokojenosti mluvit nemohl a chtěl znát důvod, proč před dvěma lety družina zabila šamana Wailunanuihuana a bojovníka Kamaioleho. Vysvětlení, že to bylo v sebeobraně, nakonec přijal, tím spíše, že Winfreda nějaké staré hříchy družiny moc nezajímaly a spíše potřeboval vědět, zamýšlí-li čtveřice dobrodruhů a Everard Makanimu uškodit či nikoliv. A po této stránce bylo vše v pořádku.

Teprve když bylo opatrné vzájemné představení se s Winfredem hotové, a už se zdálo, že šamana nebudou potřebovat, vzpomněl si Thorgal, že jedním z důvodů, proč na Hopoe jsou, je dozvědět se pokud možno více o tom, odkud kdysi překové dnešních domorodců připluli. A kdo jiný by měl takové věci znát lépe, než moudrý a mocný šaman?

Když si Kekipi vyslechl přetlumočenou žádost, prohlásil, že vskutku naprosto přesně ví, odkud Hopojci pocházejí, protože toto tajemství se předává mezi šamany z otce na syna, avšak právě proto, že jde o tajemství, to nemůže prozradit jen tak někomu, nýbrž jen tomu, kdo je miláčkem pralesních duchů. A jak se pozná takový miláček pralesních duchů? Pomocí zkoušky zvané oke, která spočívá v pozření několika rozemletých semen rostliny liko. Miláček tohle sousto přežije, ale obyčejný kmán rozhodně nikoliv.

"Jak často končí spolknutí toho šmejdu smrtí?" zeptal se Alan jižansky Winfreda.

"U těch, co nejsou šamani?" opáčil Winfred. "Vždycky. Ačkoliv, kdysi jsem o slyšel o jednom, co to přežil. Byl to moc hezký příběh."

Družina si od Kekipiho nechala dotyčná semínka ukázat.

"Myslíš, že by to šlo nějak napodobit? Třeba vyřezat ze dřeva?" zeptal se Thorgal Alana.

"Těžko," mínil lupič. "Leda, že by kouzelníci udělali nějakej magickej duplikát nebo tak něco...?"

Kouzelníci smutně zavrtěli hlavami.

Družina se usnesla, že do tohoto vzrušujícího dobrodružství nepůjde, a zdvořile Kekipimu poděkovala za ochotu.

Jelikož už se připozdívalo, přenocovali v pralese, následujícího dne se rozloučili s šamanem a jeho vnučkou a vedeni Winfredem se vydali k sídlu krále Makaniho. Kudůk je vedl na jih obtížně schůdným terénem podél okraje pralesa. Druhého dne obešli horský hřeben v jihovýchodní části ostrova a po příchodu k pobřeží se dali na východ. K večeru dorazili k cíli cesty, a dostalo se jim cti na vlastní oči spatřit hopojského krále Makaniho.



Šeptanda domorodců o tom, že jejich nový panovník vůbec není Hopojec, byla náhodou zcela pravdivá. Makani se totiž ještě před tím, než usedl na hopojský trůn, jmenoval Bíréndra a byl to elfský lupič původem ze Sonwaithu. I on se, stejně jako Winfred, mohl řadit mezi "starousedlíky", neboť na Terra Nova provozoval svoje řemeslo přes čtyři roky. Nějaký čas pracoval i pro Odovu síť, díky čemuž mimo jiné znal Radarovu družinu, protože měl od Oda za úkol ji sledovat. Když se jeho chlebodárce vrátil do Aquillonie, sehnal si elf místo vrchního písaře v kanceláři syndika Utera. Zde měl přístup k většině důležitých úředních spisů, což mu umožnilo se skoro rok velmi dobře živit opatřováním nejrůznějších informací tomu, kdo si je zaplatil. U pramene zůstal i po převratu, protože si svou pozici uchoval i jeho bezprostřední nadřízený, syndik Uter, a Bírendra měl jeho plnou důvěru. (Tak mohl družině celkem podrobně o poměrech v kolonii poreferovat.)

Jenže brzy přituhlo a Terra Nova se hemžila špicly a udavači. Bíréndra si jednoho dne uvědomil, že už příliš riskuje a že je načase se vytratit. K tomuto uvědomění došlo právě včas na to, aby nebyl chycen, avšak již pozdě na to, aby si stačil zajistit místo na nějaké khazadské lodi. Musel tedy utéci k domorodcům. Stalo se tak právě v době, kdy vzbouřenci zajali krále Lonomakuu s jeho bojovníky, krále nechali o několik dní později popravit a mocné bojovníky poslali do dolu. Bíréndra, který dobře ovládal hopojštinu, si snadno získal důvěru obyvatel jedné vesnice a s jejich pomocí zorganizoval bleskové osvobození těchto prominentních zajatců. Vděční bojovníci ho pak provolali pod jménem Makani (hopojsky "vítr") králem, aniž jim vadily jeho špičaté uši. (Je ovšem pravda, že barvou kůže se jako sonwaithský elf od Hopojců příliš nelišil.)

Jelikož Lonomakuovo sídlo bylo zabráno Aquilloňany, neměl nový hopojský král jiné zbytí než vybudovat nové. Udělal to na strategicky velmi výhodném místě: Z vnitrozemí jej chránily hory, které navíc skýtaly množství úkrytů v případě útoku ze vzduchu, a z moře nebylo, ač leželo na pobřeží, kvůli mělčině a množství útesů na míle daleko dosažitelné jinak než katamarány domorodců. V osadě žilo asi třicet Hopojců včetně několika Lonomakuových bojovníků a sedm Aquilloňanů, námořních pěšáků Gildy z terranovské setniny, kterým se podařilo přežít útok draka na pevnost chránící přístav, uniknout nepřátelům a dostat se na jih k domorodcům, kde je později vypátral hraničář Winfred a po příslušných prověrkách zavedl ke králi Bíréndrovi.

Jeden z nich, hobit Drogo, pyrofor z Kraje, t. č. ve funkci ohněstrůjce a ranhojiče setniny, využil svých alchymistických schopností, pomocí lektvaru se proměnil v mlhovinu a protekl odpadní jímkou až do kanalizace. Ta ústila do moře mimo okruh hradeb asi sto sáhů od přístavu, takže touto cestou celkem pohodlně vyvázl z dosahu vzbouřenců. (Na otázku družiny, proč utekl a nebránil svými rachejtlemi pevnost statečně až do konce, lakonicky odpověděl: "Já nejsem špatný ohněstrůjce, ale rudý drak je v tomto oboru mnohem lepší.")

Dalších šest vojáků, barbarů, takové štěstí nemělo a padlo do zajetí. Pět z nich později uprchlo z nucených prací v jednom z cínových dolů poté, co společně ubili dva trpasličí dozorce. Poslední, šermíř Holger, praporečník setniny, byl přikován k veslům galéry, která se však za několik týdnů na to potopila, když s ní nezkušený kormidelník najel poblíž západního pobřeží Oahu na útes. Posádka se zachránila ve člunech, veslařům se však ani neobtěžovala sejmout pouta. Proto jich také většinu stáhla rychle se potápějící galéra s sebou ke dnu. Jen Holgerovi se podařilo v poslední chvíli vytrhnout čep, kterým byly jeho okovy připoutány k lavici, a doplavat, a to i s okovy na rukou i nohou, až na pobřeží.

Tohle všechno družina během několika hodin po příchodu do Bíréndrovy osady viděla či se dozvěděla z vyprávění. První otázka, doslova se deroucí na jazyk, byla, jaké mají Bíréndra a jeho lidé plány do budoucnosti.

"Nic přehnaně ambiciózního," řekl král. "Rádi bychom tady prostě přežili do doby, než Gilda ty rebely srovná. Alespoň doufám, že to udělá. Já to totiž rozhodně dělat nehodlám. Podívejte se kolem sebe: Nejsem blázen, abych si s takovým osazenstvem něco začínal proti chlapíkům, kterým stojí za zadky strýček drakomluvce s rudým drakem."

"A je jisté, že se tu nepotuluje víc dobrodruhů, kteří by vám mohli pomoci?" zeptal se Radar.

"Přežít v pralese není tak jednoduché, vzhledem k tomu, že tu nežijí žádáná pořádná jedlá zvířata," řekl Bíréndra. "Dá se sice přežít na všelijakých ještěrkách, koříncích a bobulích, ale to zvládnou jen šamani a maníci se zálibou v asketismu jako tady Winfred. Já myslím, že normální chlap by musel z pralesa dřív nebo později vylézt a jít k domorodcům, a pak bych se o něm dozvěděl, stejně jako jsem se dozvěděl o Drogovi, Holgerovi a dalších."

"No dobrá," řekl Radar. "Nicméně jsme tu my, a to vás, ve vší skromnosti, podstatně posiluje. Pohovořme si o tom, jak bychom si mohli vzájemně prospět. Mohu začít jako první?"

"Prosím," vyzval jej král.

"Přijeli jsme sem v první řadě proto, abychom trochu poodhalili zde panující poměry. To už se nám díky tvému vyprávění víceméně podařilo. Pak pátráme po lodi jménem Belladona..."

"Ceckatý Tornádo?" přerušil ho Bíréndra. "Znám, viděl jsem ji. Ale nevím, kde je teď. Nejspíš uvízla za nehty tomu nejchamtivějšímu, což je Snurri."

"A tady přítel Galdor pátrá po bratru Gilmyrovi, obchodníkovi," pokračoval Radar.

"Jsme z Aedd Gynnvael," dodal Galdor.

"Gilmyr z Aedd Gynnvael..." opakoval Bíréndra. "Gilmyr... Ano, to jméno znám. Bylo v seznamu vězňů, který mi prošel pod rukama. Vím, kde ho drží. Hm... Dejme tomu, že vám to řeknu a že vám navrch prozradím, že v té pevnosti je nemalá zásoba zbraní, která by se mým lidem mohla hodit. Pokud tam pak dojdete Gilmyra osvobodit, jste ochotní mi dovézt ty zbraně?"

"Bude-li to v našich silách..." řekl Radar.

"Zdá se, že dohoda je na obzoru," usmál se lupič.