PJ2: Z Eirienina deníku (7)

3. srpna 1165: Je pět hodin odpoledne. Právě jsem se vrátila z lázní a jsem nějaká utahaná, takže až tohle dopíšu, musím si trochu schrupnout. Není divu, strávila jsem rušnou noc v loghanském podzemí, odkud jsem zhruba před dvanácti hodinami vylezla lehce ohořelá, bez meče, bez luku a bez jedné boty. Co se týče změny majitele mých zbraní, mohla bych se sice utěšovat tím, že nás to postihlo tak nějak paušálně, ale to by byla chabá útěcha. Teď je má hlavní Bratr, temný elf, kterému říkali Velmistr, a je kdovíkde. Takže mi to dost kalí radost z toho, že až na Velmistra je Bratrstvo pod drnem, zachránili jsme novorozeně, s kterým kdovíco chtěli dělat, navíc dostaneme 10000 zl odměny z městské poklady a ještě jsme navázali spolupráci s bojovníkem jménem Eöl, tím, co jsme ho potkali v Kiši s těmi dvěma trpaslíky. Prima chlap, prodal by vlastní matku do hampejzu, kdyby dostal dobře zaplaceno.

Ale vezmu to radši po pořádku. Tedy předně, Saeros na nás dost jednoduše vyzrál. Celý epochální plán na jeho zajetí skončil tím, že jsme místo něj chytli jeho dubla, kterého nechal ve své věži jako návnadu. Nimlachel si pochopitelně vzal s sebou do té jejich podzemní svatyně. Polohu té svatyně jsme díky Eoganovi a sférám naštěstí znali, takže jsme nelenili, slezli do podzemí a začali k ní hledat cestu. (O tom, že bychom se tam bez předchozího průzkumu rovnou hypli, nemohla být samozřejmě ani řeč).

Nebyla to vůbec žádná procházka. V Sostynu na čištění kanálů zvysoka kašlou, tak jim v těch stokách žije naprosto neuvěřitelná havěť. Už po pár krocích jsme narazili na něco, co by se dalo nejlépe popsat jako oživlá hromada chrchlů. Bylo to při chuti a sápalo se to po nás. Jak jsme brzy zjistili, nemělo to rádo blesky a oheň, ale útoky zbraněmi tomu vůbec nevadily: Když do toho Donar praštil mečem, rozpadlo se to na několik menších, zato podstatně agresivnějších chrchlů. Jelikož pánům se nějak nechtělo s tím svinstvem bojovat, ujala jsem se toho osobně a spálila to ohnivou čepelí, ale ve víru boje mi to tak nějak mimochodem sežralo levou botu. (Musím poznamenat, že jsou i příjemnější zážitky než šlapat bosou nohou ve splašcích, a to byl teprve začátek.)

O krysách bych se snad ani vůbec neměla zmiňovat, je samozřejmé, že s těmi jsme se taky potkali. Při loghanské úrovni hygieny by skoro bylo podezřelé, kdyby jich bylo míň než hodně.

Ten, koho jako prvního napadlo začít opuštěné trpasličí sály pod Loghanem se užívat jako hrobky, jistě netušil, že jednou se tam bude experimentovat s otvíráním pekelných bran. Takové hrátky dělají s nebožtíky divy. Zdaleka ne všichni pak odpočívají v pokoji. Naštěstí měl Eogan kněžskou berlu, tak na nás mohli leda cenit zuby. Kromě nich si tam taky poflakoval jeden neviděný. I před ním sice chránila Eoganova berla, ale stejně nám dal zabrat. Stříleli jsme šípy na všechny strany, Donar pobíhal sem a tam a sekal kolem sebe mečem. Radar jako jediný věděl, kde ta potvora je, ale neřekl nám to, protože s ní mentálně bojoval a takové podružnosti jako komunikovat s námi si nemohl dovolit. Až když se najednou hypnul, nám tak dal na vědomí, že neviděný se přiblížil k jeho předchozí pozici. To mi neudělalo radost, protože blízko té předchozí pozice jsem stála já, bylo to mimo ochranné pole Eoganovy berly a hyperprostor zatím ještě nezvládám. Taky jsem zachvíli na vlastní kůži pocítila, že je u mě. Naštěstí už ta hrůza byla dost načatá a stačilo jen pár démonem vedených seknutí.

Svatyni sekty jsme našli celkem snadno: Donar zaslechl jejich stráže, jak se baví. Přečetla jsem jednomu z těch chlapů myšlenky, abychom měli jistotu, že hlídají opravdu svatyni, a ne vinný sklípek, a pak jsme na ně já a Donar vlítli. Byli docela překvapení, o vchodu v podlaze jejich sálu, kterým jsme tam vlezli, zřejmě vůbec neměli tušení. Jeden sice stačil do Donara naprat blesky z prstenu, ale to bylo z jejich strany všechno.

Do chodby vedoucí do svatyně jsme vpadli všichni najednou: Já a Donar vepředu, za námi Radar, pak Thorgal s Alanem, a nakonec Eogan a Tesák. Saeros seděl uprostřed sálu, před obětním oltářem, hůl na klíně, kočku na rameni. Zcela zjevně na nás čekal.

Zabít někoho nějakým zaklínadlem rychle dovede každý ňouma, ale kouzlit tak, aby dotyčný co nejvíc trpěl, to už je umění. Saeros uměleckými sklony tohoto typu oplýval vrchovatou měrou, jak jsme se záhy měli přesvědčit. Líp než on je na tom snad už jenom Bratr Velmistr.

Radar zahájil náš útok tím, že okamžitě hypnul Donara na oltář, aby byl válečník od Saerose na délku meče. Ten se ale nenechal vyvést z míry a vrhnul na náš hlouček roj ohnivých koulí. Vybuchly mi přímo nosem, ale měla jsem docela štěstí, ožehlo mě to jenom velice decentně. Nejvíc to lízlo Thorgala (a jeho kavku, která to chuděra malá nepřežila), a Radar taky nevypadal nejzdravěji. Po tomhle výkonu se Saeros i kočka hypli o patnáct sáhů vedle, takže Donar stál na oltáři s taseným mečem jak ten kůl v plotě. Pak nám kočka pod nohama vykouzlila ohnivou kaluž. Thorgal musel pomoci duchem nepřítomnému Radarovi a z té výhně ho jednoduše vystrčit. Poslala jsem Saerosovi z luku přátelský pozdrav, ale šíp se pár coulů před ním odrazil od neviditelné stěny -- chránil se nějakým druhem magického štítu, nejspíš zrcadlovým kouzlem. Totéž druhý, až třetí prošel a skončil tam, kde měl, tedy mezi jeho žebry.

Pak už to bylo v suchu, protože štít zmizel. Udělala jsem ze Saerose jehelníček. Moc toho z něj nezbylo, protože jeho hůl plná magenergie v okamžiku jeho smrti praskla a vybuchla. Bylo to efektní a všem se nám to líbilo.

No a pak jsme se potkali s Eölem. Byl celou dobu v předsíni svatyně, jenže neviditelný. Vysvětlil nám, že sekta si ho najala, aby jim opatřil nějakou zbraň smočenou v dračí krvi -- proto šel taky zabít tu saň do Kiše. A tady dole prý byl proto, aby pomohl Saerosovi nás zlikvidovat. Saeros totiž počítal s tím, že si pro Nimlachel přijdeme a on nás pak oddělá hezky ve svatyni, což by údajně mělo hodně pomoci tomu, aby invokace proběhla úspěšně. Nepočítal naopak s tím, že Eöl v průběhu souboje vyhodnotí naši stranu jako perspektivnější, následně, aniž by pro Saerose hnul prstem, se zájmem shlédne čarodějův konec a poté nám navrhne, abychom společně vyrubali zbytek sekty, s tím, že zbraně a cennosti jsou jeho a my ať si necháme odměnu od města.

Tedy, ne, že bychom Eölovi tak úplně důvěřovali. Když navrhoval, že nás ukáže sektářům, jako že nás zajal, a pak, až budou vyvolávat toho ďábla, překvapíme je přímo ve svatyni a všechny pobijeme, nebyli jsme nijak nadšeni, zejména ne tou fází plánu, která předpokládala naše spoutání. Thorgal a Alan Eöla pro jistou varovali, ať se ani nepokouší o podraz, jinak zemře jako první. Neměli jsme ale čas dalekosáhle diskutovat, kdo by tu měl rozhodovat, a ujasnit si to se zbraněmi by bylo plýtvání silami, takže kompromis se zrodil pozoruhodně rychle: Eöl nám pomůže a bude si moci ponechat kořist, ale plánování laskavě přenechá nám.

Když dolů sešel jeden Bratr, aby se přesvědčil, jestli je všechno v pořádku, střelila jsem ho spící pannou a Radar mu ještě před Alanem vykonanou exekucí přečetl myšlenky, čímž jsme získali informace o počtu členů Lóže, kteří se ve sklepní místnosti nad námi chystali k obřadu. Bylo jich celkem dvacet, ale jen čtyři z nich, dva válečníci a dva čarodějové, byli nebezpeční. Jeden z čarodějů, Velmistr Lóže, měl přitom teprve dorazit. To se nám zdálo pozitivní: Nejdřív vyřídíme těch devatenáct, potom Velmistra. Alan ihned navrhl postup, jak to provést, a dali jsme se do práce.

Donar, Thorgal, Alan a já jsme si oblékli hábity, které měli na sobě strážní, a pod nimi ukryli zbraně, Eöl nás naoko spoutal -- provazy byly naříznuté a daly se snadno přetrhnout -- a vyvedl nahoru do sklepní místnosti, přičemž tomu čaroději -- na ramenou mu hřadoval ďáblík -- nahlásil, že nás zajal. Radar s Tesákem zůstal za dveřmi, Eogana jsme pro jistotu uklidili do chodby pod předsíní svatyně. Čaroděj seděl v čele dlouhého stolu, oba válečníci po jeho levici a pravici. Všechny osoby v sále měly na sobě dlouhé pláště s kápěmi, takže jim nebylo vidět do obličeje. Na stole před čarodějem leželo nemluvně, raději ani nebudu spekulovat nad tím, k čemu ho mohli potřebovat.

Čaroděj Eöla pochválil, že nás zajal, že prý obřad bude úspěšný i bez naší oběti a že Velmistrovi se jistě budeme hodit živí. (Znal svého Velmistra sakra dobře.) Eöl zdvořile poděkoval, popadl svůj obouručák a ťal. Bylo to tak domluvené, že útok začne on, aby dokázal, že je opravdu na naší straně. Tasili jsme své ukryté zbraně. Alan praštil zezadu dlaní jednoho řadového Bratra.

Čaroděj měl samozřejmě sesláno zrcadlové kouzlo, stejně jako kolega Saeros, takže napoprvé to Eölovi nevyšlo, ale útočil dál. Už třetí výpad zrcadlo prorazil a způsobil čaroději smrtelné zranění. Teď šlo o to, vyřídit i oba válečníky. Celkem snadno jsme dostali toho na levé straně stolu, protože v okamžiku útoku seděl zády k nám. Zato druhý vytáhl své dvě orjatské šavle, vyskočil na stůl a začal úřadovat. Měl nesmírně vybroušený a oku lahodící šermířský styl. Zaměřil se hlavně na Eöla, i když jednou se rozmáchl tak velkoryse, že stačil vzít jedním sekem i Thorgala a Donara. Eölova bojovnická urputnost a houževnatost se nakonec prosadila, i když ho ty šermířovy šavličky zle posekaly, a hned, jak byl hotov, si musel cvaknout léčivého lektvaru. Thorgal zatím bojoval s ďáblíkem, který odolával mnohem urputněji, než by se u třiceticoulového pidimužíka dalo očekávat. Poslední ranou mu Thorgal odsekl hlavičku. Donar prováděl totéž s Bratry, Alan je mlátil a házel po nich dýky. Zachvíli nebyla v místnosti přítomna jediná bojeschopná osoba se zájmem o černou magii. Eöl si rychle posbíral zbraně obou šermířů, evidentně velmi cenné. (Vypukla kvůli tomu menší rozepře s Alanem, naštěstí se oba pánové rychle zklidnili.)

Zbýval už "jen" Velmistr. Radar přečetl v myšlenkách jednomu z válečníků, který ještě žil, že Velmistr vstoupí před půlnocí přímo do svatyně portálem. Mnoho času nezbývalo, a tak jsme nemohli vymýšlet kdovíjaký plán. Taktika byla jednoduchá: Radar pošle k Velmistrovi hyperprostorem Donara, Thorgal, Alan a já budeme střílet, Eöl bude v záloze, Tesák dole v chodbě a Eogan se za nás bude modlit. Hezky jsme se po sále rozmístili, aby nás nemohl Velmistr zasáhnout nějakým plošným kouzlem. A Radar kolem sebe vytvořil klamné obrazy pomocí kouzla zdvojení.

Sotva se u oltáře objevil portál a vystoupil z něj Velmistr, temný elf, začali jsme na tom pracovat. Vystřelila jsem třikrát, ale deset sáhů před ním se šípy odrazily. Velmistr se pak v klidu hypnul, ale stejně měl vzápětí za sebou Donara -- Radar zakouzlil výborně. Už už to vypadlo, že válečník ho stačí seknout, jenže čaroději hlídal záda havran: Donar zasažený kouzlem odletěl tři sáhy daleko a než se zvedl, čaroděj se i s havranem hypnul podruhé. Alanovi i Thorgalovi se vedlo při střelbě stejně jako mně. Bylo to beznadějné: Ochrana před šípy se nedá prostřelit, je nutné jí projít. Jenomže přibližte se k někomu, kdo v jednom kuse poskakuje hyperprostorem jako blecha v psím kožiše!

Netrvalo dlouho a smetl mě paralyzujícím zaklínadlem. Magický střeh mi nebyl nic platný, neměla jsem totiž už skoro žádnou magenergii. Thorgalovi přede mnou se vedlo o trochu lépe, něco, co na něj přiletělo, chytil magickým zrcadlem, jenže tím akorát Velmistra přiměl věnovat mu obzvláštní péči, takže mu nejdřív zatopil pod nohama a pak ho paralyzoval stejně jako později mě. Proti psychickým kouzlům je magické zrcadlo, s odpuštěním, hovno platné.

Eöl toho taky moc nestačil předvést, Velmistr ho zaklel do kusu ledu. Pak asi lehce ztratil přehled o situaci a trochu neopatrně se hypnul poblíž Alana, který se tak ocitl uvnitř ochranné bariéry. Také toho hned využil a vystřelil. Jenomže i Velmistr měl zrcadlové kouzlo, a Alan se svojí kušičkou by potřeboval tak třicet ran, než by se dostal skrz. Tolik času mu temný elf zjevně nehodlal dopřát, a tak chrabrý lupič aspoň vytáhl ebenovou hůlku a napálil salvu modrých blesků do havrana. Povedly se náramně, pták spadl z čaroděje jako zralá hruška. Velmistrovi poté asi proběhlo hlavou něco jako "tohohle parchanta si nechám nakonec" a odsunul se hyperprostorem k Donarovi. Tam šlo všechno hladce. Schytal od něj sice jeden bílý blesk z Nimlachelu, ale nemělo to žádný velký efekt, na rozdíl od paprsku, kterým na oplátku zasáhl Donara do čela. Válečník radostně zamečel, odhodil zbraň, a s výrazem naprostého uvolnění se jal křepčit po svatyni. Duševní rozštěp. Magie je nesmírně pestrý a zajímavý obor.

Radar ještě stihl netrefit čaroděje rudým bleskem, a pak, světe, div se, Velmistr takticky ustoupil: Proměnil se v obřího netopýra a odletěl ze svatyně. Neměl už v tu chvíli zřejmě dost magenergie. Vrátil se zhruba za hodinu (to asi stačil nejen doplnit magenergii, ale taky si trochu orazit). V tu dobu jsme já a Thorgal ještě leželi ochromení, Eöl sice už mezitím roztál, ale fit rozhodně nebyl, což se poznalo tak, že se nechal Alanem bez odporu svázat. Eogan odříkával v koutku jednu modlitbičku za druhou a byl zjevně nad věcí. Donar si vychutnával svůj návrat k přírodě a hýkal a skotačil nahý vedle v předsíni, kam ho Alan zavřel po kratší potyčce, během níž jej válečník lehce pokousal. Radar neměl ani mag a Alan mohl velmistra leda tak nakopat do zrcadlového kouzla. I optimista mého formátu musel připustit, že poměr sil nevyznívá v náš prospěch.

Velmistr překvapivě místo kouzlení držel řeč. Že prý mu imponuje, jak jsme se dokázali úspěšně postavit celému Bratrstvu, nicméně teď prý jsme přecenili své síly. (To měl tedy pravdu.) Pak Alanovi přikázal, aby mu vydal naše zbraně. Nevím proč Alana napadlo, že teď je ta pravá chvíle na demonstraci jeho nezměrné chytrosti a lstvivosti, a jal se předstírat, že skoro žádné zbraně nemáme, a že hlavně vůbec neví, kde je Nimlachel. Čaroděj s ním měl nekonečnou trpělivost (pravděpodobný důvod: ještě nevymyslel dostatečně brutální způsob, jakým ho sprovodit ze světa.) Když byla většina zbraní (těch nejcennějších, včetně mých, sakra!) konečně shromážděna na oltáři, vyvolal Velmistr portál a z něj vylezli dva kostlivci. Čaroděj jim poručil, aby vzali ty zbraně, pak znovu vyvolal portál, první kostlivec do něj vstoupil, pak vyvolal další pro druhého, a nakonec třetí pro sebe.

Leželi jsme s Thorgalem ještě víc než tři hodiny, než to ochromení pominulo a než jsme konečně mohli ven z toho zatraceného podzemí. Radar mezitím propočítal naši polohu (málo platné, on je prostě geniální) a pak nás všechny do jednoho hypnul, takže jsme se naštěstí nemuseli vracet katakombami a stokou, ani hledat jiný, pohodlnější východ, který tam někde jistě také musel být. Vzali jsme samozřejmě i to nemluvně, Eogan prohlásil, že se o něj postará. Eogana jsme vyslali nejdřív, aby obhlédl situaci, s ohledem na to, že Donar během pátrání v Saerosově věži tak nějak mimochodem zapálil knihovnu, a bylo tudíž nutné se ujistit, zda z toho někdo nebude chtít vyvozovat důsledky. Ale nechtěl; Eogan s sebou brzy přitáhl městskou stráž, aby ohledala ty zabité členy sekty. Někteří z nich byli členy městské rady, ale naštěstí pro nás zřejmě nešlo o starostovy oblíbence, protože odměnu už máme přislíbenou a na zítra jsme pozvaní na slavnostní recepci na radnici.

Bude to velká sláva, takže se na to jdu vyspat.