Vypořádat se s gobliny a trolly v západním Manninu bylo pro Nollicka nakonec mnohem snazší, než očekával. Počáteční úspěch jejich tažení jim totiž příliš stoupl do jejich nijak závratnou inteligencí obdařených hlav, a místo, aby se věnovali plenění v pohraničním území, které dobře znali a odkud mohli v případě potřeby rychle ustoupit zpět do svých rodných hor, vydali se loupit do mnohem bohatšího manninského vnitrozemí. Nollick se svým vojskem postupoval tomuto goblinímu a trollímu vojsku vstříc, sbíraje na panstvích, jimiž projížděl, další vojáky k rozhodující bitvě.
K té došlo dne 1. května v mírně zvlněné krajině asi 300 mil na jihozápad od Sniaulu. Nollick vlákal na 6000 gobliních jezdců na lítých vlcích nájezdem a následným ústupem části své kavalerie do pasti: Sostynští jezdci zavedli gobliny, nadšeně pronásledující svou domnělou kořist, do údolí mezi dva nízké, řídkým křovím porostlé pahorky, na jejichž vrcholcích už čekalo celé manninsko-sostynské vojsko. Nollick se rozhodl obětovat trén a nechal všechny vozy, naložené kamením, pustit ze svahu do ruindorského houfu, zatímco jej kušovníci současně zasypávali deštěm střel. Goblini byli proti Nollickovým mužům ve více než dvojnásobné početní převaze (či vlastně čtynásobné, vezmeme-li v úvahu i ostré zuby jejich jízdních zvířat) a nedali se tak snadno pobít: Naopak, ihned vyrazili do protiútoku. Ten byl tak rychlý, že král, pojíždějící před liniemi svých kopiníků a halapartníků, se ocitl v přímém ohrožení života, když jej zasáhl vržený oštěp a několik desítek střel z praků a jeho kůň byl vzápětí doslova roztrhán na kusy lítými vlky. Krvácející Nollick se sotva stačil ubránit dotírajícím nepřátelům. Prudký svah, do něhož museli goblini útočit, nicméně účinnost jejich nájezdu značně zmenšil, takže pěchota na obou vrcholech nejenže udržela své postavení, ale dokonce dokázala jezdce zatlačit zpátky, čímž králi zachránila život. V tom okamžiku se na scéně objevila Nollickova těžká jízda, až do té doby skrytá za jedním z obou pahorků, a zasadila goblinům rozhodující úder.
Bitva zuřila plné tři hodiny. U takových nepřátel nemohla být ani řeč o nějaké ohleduplnosti: V tomto boji se zajatci nebrali. Na tři stovky zutínaných gobliních a vlčích hlav byly naražené na kůlech vystaveny na obou pahorcích jako vzkaz Ruindoru. Nollickova obliba mezi prostými vojáky po tomto boji sice nesmírně vzrostla, avšak některým šlechticům se jeho úskočná taktika ani trochu nezamlouvala a namítali, že urozený muž má bojovat čestně a rytířsky s kýmkoliv, třeba i s takovými zkurvysyny, jako jsou goblini.
I přes takto jednoznačné vítězství král porazil pouze gobliní jízdu, nikoliv pěší gobliny a trolly, kteří zůstávali za jezdci o hodně pozadu a do bitvy vůbec nezasáhli. Když jim zvědové přinesli zprávy o porážce jejich jízdního předvoje, otočili se a nejvyšší rychlostí, jakou byli schopni pochodovat, začali takticky ustupovat zpět k ruindorské hranici. K jejich štěstí se je Nollick rozhodl nepronásledovat a vrátit se co nejrychleji zpět do Sniaulu.
Do hlavního města Manninu se král vrátil 7. května. Zdržel se zde pouhé dva dny, neboť nechtěl nechat elfy s nabídkou gwainwaithské koruny zbytečně čekat. I tak stihl udělat dva významné státnické činy: Prvním bylo jmenování místodržitelské rady, která měla Mannin spravovat během jeho nepřítomnosti, tedy vlastně trvale, jelikož Nollick rozhodně neplánoval do Manninu přenést své sídlo. Měla sedm členů, kromě Nejvyššího kancléře a prezidenta dvorské komory ještě dva místodržící panského stavu, dva stavu duchovního a jednoho zemanského.
Druhým bylo zaranžování výhodného sňatku. Do Snaiulu se totiž mezitím dostavila mladší sestra prince Juana, ještě ani ne sedmnáctiletá Rois, aby se u Nollicka přimluvila za svého nehodného bratra, toho času hnijícího v kobce na hradě Arvonu. Stuart VI tuto dívku v jednom ze svých četných záchvatů bigotnosti už v šesti letech "zaslíbil bohu", to jest dal na výchovu do kláštera, aby se po dosažení patnácti let stala jeptiškou. Původně se počítalo s tím, že jakmile zemře stará matka představená, Rois nastoupí na její místo, ale od nového patriarchy se nedalo v žádném případě čekat, že by Stuartovu dceru a Juanovu sestru jmenoval abatyší. Rois by tedy s největší pravděpodobností prožila svůj život jako obyčejná řeholnice, pečující o nemocné v klášterním špitále, kdyby nepřekypovala aktivitou do té míry, že ji napadlo jít přes třista mil pěšky do Sniaulu orodovat za svého nezvedeného sourozence.
Nollick si uvědomoval, že fakt, že dosud nemá následníka, jej jakožto vladaře čím dál tím víc diskvalifikuje, a již nějakou dobu hledal, kdo by mu takového prince povil. Až do této chvíle pomýšlel na některou z dívek z kruhů severomanninské šlechty, ale když se před ním objevila Rois, došlo mu, že sňatek s ní by byl z dynastického hlediska daleko výhodnější. Proto na princezninu prosbu o milost pro jejího bratra odvětil, že záleží jen a jen na ní, neboť zatímco rozsudek smrti nad odporným rouhačem a zemským škůdcem Juanem by bez váhání podepsal, svého milovaného švagra Juana by neměl to srdce dát popravit. Na námitku překvapené Rois, že je jeptiška a již složený řeholní slib přece není možné zrušit, odpověděl, že jde-li o blaho Manninu a Sostynu, lze zrušit ledacos. Rois tedy nakonec na královu nabídku přistoupila.
Velekněz sniaulské diecéze Cedrik, když jej Nollick informoval o svém úmyslu pojmout za ženu jeptišku, sice ječel, že každému knězi, který by takovému manželství požehnal, by uhnila ruka, jíž požehnání udělil, a že panchart, který by se z takového spojení narodil, by v Manninu nemohl zdědit ani kozí chlívek, natož pak trůn, ale odborníci na církevní právo z Konzistoře Svatého Stolce po dlouhé učené diskusi dospěli ke smířlivějšímu závěru, že dispens lze udělit, ovšem samozřejmě nikoliv zadarmo. Král s vypětím všech sil usmlouval požadovanou částku na třicet tisíc zlatých.
Nollick nejenže v žádném případě nemínil ve Sniaulu sídlit, ale dokonce se tu nechtěl ani ženit: Do Brithombaru odcestoval i se svou nastávající, jakmile Rois obdržela dokument potvrzující, že byla zproštěna řeholního slibu. Elfové právě na žádost Oskara z Coleraine ve Sniaulu znovuotevřeli svou ambsádu, uzavřenou od srpna 1166, kdy Stuart VI napadl Aššur, a součástí tohoto znovuotevření samozřejmě byla i instalace teleportu, takže Nollick a Rois se mohli do Brithombaru dostat bez jakéhokoliv prodlení a král Manninu a Sostynu mohl ihned zahájit dlouhou sérii slyšení v Parlamentu.
Zasedání byli vedle poslanců Gwainwaithské Koruny přítomni i poslanci doramarthského Generálního shromáždění a obou sněmoven eredengrinského Althingu, neboť s obsazením uprázdněného trůnu jinak než podle nástupnického řádu v taurosko-erynském domě musely souhlasit i obě korunní dependence. A byly to právě Dor Amarth a Ered Engrin, které si Nollicka doslova vydupaly, když se jejich představitelé nechali slyšet, že nepřipustí, aby na trůn usedla nějaká trapná loutka brithombarského Parlamentu a došlo tak k narušení mocenské rovnováhy v království.
Brithombarským politikům samozřejmě Nollick nebyl příliš po chuti, ale jednak nechtěli riskovat neshody s oběma korunními dependencemi, jednak se museli nějak vypořádat s faktem, že bezmála třetina akcií Aššurské obilné společnosti je nyní ve vlastnictví Sostynského království, takže nakonec souhlasili s tím, aby vznikla gwainwaithsko-manninsko-sostynská unie. Nollick nicméně musel přistoupit na několik podmínek:
12. května, jakmile memorandum s těmito body Nollick podepsal a opatřil svou pečetí, byl inaugurován složením Ústavou předpsané přísahy v přítomnosti poslanců Gwainwaithu i obou dependencí, soudců Nejvyššího soudu, členů Kabinetu i druidů Vznešeného kruhu. První vladařský čin Nollicka jakožto gwainwaithského krále bylo odvolání celého starého Kabinetu. Sestavením a vedením nového pak pověřil dosavadního státního tajemníka Heskila, těšícího se největší důvěře u většinové parlamentní frakce. Heskil se ujal funkce Prvního ministra rázně a navrhl Nollickovi skutečně zásadní obměnu Státní rady, kterou král akceptoval: Ze starého Kabinetu se do nového dostal pouze generální prokurátor lord Arvalin, ostatní jeho členové, včetně ministra války lorda Cumhala, byli vyměněni. (Cumhal toho ovšem nemusel litovat, neboť ho čekalo křeslo v Královské radě). Gwainwaithskou diplomacii dostala na starost lady Feiniel, dlouholetá vyslankyně Gwainwaithu v Ruindoru, jelikož bylo jasné, že gwainwaithskou vládu teď čeká především tvrdé jednání s temnými elfy. Schválení nové Státní rady Parlamentem pak už bylo vzhledem k Heskilově postavení u poslanců víceméně formální záležitostí.
Když takto rázně odstranil pnutí mezi vládou a Parlamentem, mohl začít řešit rodinné záležitosti: Na obzoru byly dvě svatby, především jeho vlastní. Původně se hodlal oženit až po návratu do svého sídelního města Loghanu, ale na poslední chvíli se rozhodl pro sňatek s Rois už v Brithombaru. Tím udělal církevním hodnostářům těžkou hlavu, protože král s budoucí královnou musel být podle církevního práva oddán buď patriarchou, nebo veleknězem diecéze s patriarchovým pověřením. Podle konkordátu Gwainwaithu se Svatou církví sice měla být v Brithombaru zřízena nová diecéze, k tomu však zatím nedošlo, a tak královský pár neměl v Brithombaru kdo oddat. Nakonec to na příkaz Basila III odnesl snaiulský velekněz Cedrik, ten, který byl Basilovým protikandidátem při volbě patriarchy. Tento fanatik vykříkoval ještě ve Sniaulu, že knězi, který by požehnal sňatku řeholnice, by uhnila žehnající ruka. Nyní nejenže byla tomuto riziku vystavena právě jeho pravice, ale kromě toho musel obřad vykonat v zemi, o jejíž obyvatelích prohlašoval ještě před dvěma měsíci se stejnou vehemencí, že by měli být do jednoho vyhubeni. Takové věci jednomu vezmou sebevědomí. V Brithombaru si tuto vzácnou návštěvu jaksepatří vychutnali a Brithombarské všeobecné noviny vyšly toho dne s obzvlášť vydařenou Cedrikovou karikaturou a titulkem "Vítej v Gwainwaithu, příteli všech elfů!" na úvodní straně.
Možnost druhého dynastického sňatku v awinském domě se objevila zcela neočekávaně skrze nabídku přicházející až ze zámoří. Spojené Impérium ústy svých vyslanců Nollickovi jakožto hlavě dynastie sdělilo, že by se rádo v osobě svého panovníka Anakreona II oženilo s Manninem, Gwainwaithem i Sostynem v osobě Nollickovy sestry, princezny Glynis. Lenwe, dvorní čaroděj a rádce Císaře Anakreona II, doporučil svému vladaři utužit právě takovým sňatkem rodící se protiruidorskou koalici. Svatební smlouva přitom zaručovala Glynis mnohem větší volnost a možnosti, než měla jako sostynská vyslankyně v Chatti a dvořanka Chattijského krále. Princezna proto velmi ráda se sňatkem svolila.
Jediné, co dosud sňatku bránilo, byla dlouhá a nebezpečná cesta po moři z Ladgalenu do Aquillonie. Té bylo možno se vyhnout, pokud by existovalo spojení mezi oběma pevninami prostřednictvím teleportu, ovšem i mnohem méně zkušenému státníkovi než Nollick muselo být jasné, že ustavení takového spojení nebude po chuti Ruindoru, který po celá staletí navázání kontaktů mezi Aquillonií a Ladgalenem aktivně bránil. Nedalo se samozřejmě očekávat, že Ruindor by proti dopravě Brány zasáhl otevřeně a riskoval tím válku s celým Ladgalenem, ale to, že by loď převážející Bránu zastihla nenadálá ničivá bouře, již nebylo tak úplně nepravděpodobné. Jako elegantní řešení se nabízelo dopravit do Aquillonie Bránu teleportu za pomoci draka, který by buď loď doprovázel, nebo by dopravu zajistil úplně sám. Výrobce teleportu Loig z Raue už v tomto ohledu začal podnikat potřebné kroky. A Císař Anakreon II bez váhání svěřil vyřízení celé této záležitosti Radarově družině jakožto svému elitnímu týmu, který (a) je v diplomatických službách Impéria, (b) zná se Loigem z Raue, (c) zná se s budoucí císařovnou, (d) jde o něm za všech stran jen samá chvála a (e) napřijde Císaře nijak draho. Proto Nollick členy Radarovy družiny dne 18. května 1167 přijal v Brithombaru, aby se s nimi osobně seznámil.