Vyprávění o své rodině nemohu začít nikým jiným než svým otcem Beregondem. Ač jsme se vůbec nerozešli v dobrém, máme toho myslím víc společného než rozdílného a snad čtenář lépe porozumí mému příběhu, bude-li napřed znát ten jeho.
Můj otec Beregond se narodil roku 812 ve staroslavném městě Aedd Gynnvael svobodnému, ale chudému obchodníku Haraldovi. Matka, moje babička, zemřela při porodu a Haraldovi nezbylo než se sám postarat o Beregondovu výchovu, k níž kvůli zaneprázdněnosti častěji než vlídného slova používal řemenu. Obchody dědečkovi nikdy nešly zrovna skvěle, a brzy - to bylo mému otci osm - udělal bankrot. Svůj krámek pak musel prodat, aby uspokojil věřitele, mávající mu před obličejem jeho směnkami. Jeden z nich, Gilbert, kterému ve městě patřila velká kovářská dílna, mu velkoryse nabídl, že poskytne zaopatření mladému Beregondovi a vezme ho k sobě do učení. Dědeček na to s úlevou přistoupil a odebral se zapít žal nad ztrátou své existence do nejbližší krčmy. Pil tak dlouho, dokud mu stačily peníze, a když ji nad ránem v podroušeném stavu opouštěl, přejela ho bryčka. Netřeba dodávat, že Beregond nijak zvlášť netruchlil. Gilbertova nabídka platila i po Haraldově smrti, a tak se nastěhoval do jeho domu a začal u něj pracovat.
Za deset let jako učeň a později tovaryš v jeho dílně poznal, jak žhavá je kovářská výheň a co váží kovářské kladivo. Pracoval od svítání do soumraku a nikdy si ani slovem nepostěžoval. Večer se od jednoho ze starších tovaryšů učil číst a psát. Gilbert, jemuž osud nedopřál syna, pozoroval Beregondovo počínání s rostoucím zalíbením. Těžká nemoc, kterou trpěl, uspíšila jeho rozhodnutí. Roku 830, jen několik měsíců před svou smrtí, odkázal Beregondovi všechen svůj majetek a provdal jej za svou nejmladší dceru Arien.
Pokud jde o výběr svého univerzálního dědice, nemohl si Gilbert vybrat lépe. Můj otec brzo složil mistrovskou zkoušku před cechovní radou a stal se nejmladším mistrem ve městě. Kovárna pod jeho vedením nejenže neztratila stálé zákazníky, ale postupně si získávala další, a to i mezi konšeli a vlivnými šlechtici v provincii. Do pěti let otec vybudoval další dvě dílny a zařídil si i vlastní obchod. S osmi tisíci zlatými v hotovosti, a movitém i nemovitém majetku se stal jedním z nejzámožnějších mužů ve městě, a mohl si zakoupit i křeslo v městské radě.
Zato na nápadu oženit otce s mou matkou Arien mohu ocenit snad jen to, že právě díky němu jsem se narodil. Beregond a Arien se k sobě totiž jednoduše nehodili a nehodí. Má matka je jaksi od přírody trochu rozmařilá. Patří k ženám, které, aby byly šťastné, prostě musejí mít každý měsíc nové šaty a šperky, a každý týden musejí uspořádat ve svém domě společenský dýchánek, na němž společně s dalšími paničkami pomlouvají ty, které právě nepřišly. Otec zase patří k mužům, kterým tohle všechno leze na nervy a zajímá je na tom, jen kolik je to bude stát. Pravda, podobná situace je v bohatých měšťanských rodinách v Impériu celkem běžná, jenže drtivá většina takto postižených manželů je pro klid domácnosti ochotna příslušnou částku věnovat. Ne tak můj otec, pocházející z velmi chudých poměrů, a tudíž považující jakékoliv rozhazování peněz za nemravnost. Není proto divu, že domácí vztahy v naší rodině byly vytrvale více než mrazivé, a tály jen v okamžicích, kdy otec buď vyhověl matčiným požadavkům, nebo naopak matka uznala jejich neoprávněnost. Byly dny, kdy spolu moji rodiče vůbec nepromluvili a dostat mou matku do své ložnice se otci dařilo jen výjimečně.
V důsledku jedné z takových výjimek jsme se roku 833 Arien narodili já a můj o dvě minuty starší a o něco bojovnější bratr Theobald. Rozdíl v bojovnosti zde zmiňuji proto, že Theobald si nenechal ujít žádnou příležitost se se mnou poprat, a já, který ve vzájemném zápolení nalézal jen malou zálibu, jsem při těchto příležitostech pravidelně dostával napráskáno.
Otec ani mě, ani Theobalda nemínil nechat zpustnout, a když jsme oslavili šesté narozeniny, svěřil nás do péče domácího učitele. Matka prosadila, aby nám ten dobrý muž vedle základního školního vzdělání vštípil i zásady noblesního chování, jaké se očekává u mladíků z lepší společnosti. V tomto úkolu neuspěl; snad proto, že jsme měli špatný příklad ve svém otci, který, ačkoliv byl konšel, mimo jiné dosud neviděl nic závadného v plivání na podlahu.
Otcova práce byla pro nás oba od malička zdrojem posvátného zájmu: Já jsem rád chodil do dílny sledovat, jak budoucí čepele krásně oranžově svítí, když je tovaryši vytáhnou z výhně, jak z nich vyletují jiskry při kování, a hlavně, jak to báječně zasyčí, když je ponoří do kádě s vodou, kdyžto mého praktičtějšího bratra spíše zajímalo, jak je pak otec vychvaluje před zákazníky a jak přepočítává tržbu. Otec se tyto zájmy pokusil zužitkovat a oba nás zaměstnal, mě jako kovářského učně a Theobalda jako příručího v obchodě.
Moje kovářská kariéra brzy skončila, když jsem jednomu tovaryši upustil na nohu rozžhavenou podkovu. Zato Theobald se v obchodě rychle zapracoval, takže se vyhříval na slunci otcovy přízně, zatímco já jsem byl nucen poslouchat, jaký jsem nemožný hňup.
Jelikož jsem nestál ani o otcovy odsudky, ani o jimi vyprovokované bratrovy posměšky spojené navíc s úsilím udělat mi čerstvou sadu modřin, dal jsem si záležet, abych otce i bratra potkával co nejméně. Celé hodiny jsem trucoval v knihovně po dědečku Gilbertovi, kam nikdo z rodiny nechodil a která se stala mým výsostným územím. Zde jsem si buď kreslil nebo četl dědečkovy knihy. Třebaže většina titulů, z nichž namátkou uvádím O kalení a popouštění, O umění zhotovovat čepele či Letopisy mistrů cechu kovářského města Aedd Gynnvael, nebyla z těch, které vábí k četbě, hltal jsem je všechny. Otec mě zachmuřeně sledoval a usilovně přemýšlel, jak mě i mé zvrácené intelektuálské záliby uplatnit při rozhojňování svého zisku. Po mé matce už totiž žádného dalšího výdělečně nečinného člověka v domě nehodlal trpět.
Jelikož se nikdy s ničím moc nepáral, tak i tento problém smetl ze stolu šmahem. S životní drahou, kterou mi určil, seznámil jednoho krásného letního dne roku 843 u oběda celou rodinu.
"Už vím, co s Theofrastem," řekl důležitě. "Kovář z něj nebude, je trdlo a nemá na to figuru. A na kšeft je taky moc blbej, to je jednou hotová věc. Když neumí nic jinýho, než ležet v knížkách, tak ho teda dáme na študie. Ale na užitečný študie, se rozumí. Vyštuduje alchymii. Bude z něj theurg a bude mi v dílně zaklínat démony do mečů. S kouzelnejma mečema můžeme udělat terno až v Romě."
Nikdo na to nic neřekl. Theobald se jako obvykle šklebil, matka upírala oči kamsi ke stropu a služebná usoudila, že je ten správný čas nalít polévku. Mě samotnému vyhlídka na studium alchymie nepřipadala tak špatná - spis O alchymické lučbě, čili naučení krátké, kterak lektvary a tinktury rozličné k užitku všelikému zhotovovati patřil v dědečkově knihovně k těm zajímavějším. A navíc by to byla i skvělá příležitost ukázat otci, že nejsem takový hňup, za jakého mě má! Takže jsem si ihned skromně předsevzal, že ze mě bude ten nejlepší alchymista, jaký kdy v Aquillonii žil.
Hned na podzim téhož roku jsem se stal žákem Cechu alchymistů. Dobře si pamatuji na vstupní pohovor s Mistrem Findegilem, hlavou Cechu v Aedd Gynnvael a jedním z nejvýznamnějších theurgů v Impériu.
"Tak ty by ses rád stal alchymistou a snad dokonce theurgem, mellon nîn?" zeptal se zkoumavě.
Přisvědčil jsem.
"A je to spíše přání tvoje, nebo tvého pana otce?"
Pravil jsem, že obou.
"Ptám se proto, že nejsem příznivcem alchymistů, kteří zhotovují kouzelné předměty ve velkém, byť by tak činili v zájmu dobré věci. Tím méně samozřejmě schvaluji ty, kteří tak činí jen kvůli zisku. Magie totiž v konečném důsledku neblaze ovlivňuje přirozený běh věcí na tomto světě a není možné užívat jí neuváženě. Proto, než vyrobíš jakýkoliv kouzelný předmět, třikrát si rozmysli, jestli ho opravdu potřebuješ. A chce-li ho po tobě někdo jiný, rozmysli si šestkrát, než ho dáš z ruky. Budeš si to pamatovat?"
Polkl jsem a přikývl.
"Dobrá. Zvládnout Vysoké Umění, jak theurgickou alchymii většinou nazýváme, znamená nahlédnout do jiných světů. A věř mi, že není na škodu před tím trochu nahlédnout i do tohoto světa. Uvažuješ o něčem podobném?"
"Mně by se to líbilo," vyhrkl jsem, "ale mému otci..."
"Dobrá," přerušil mě, "nebudu tě trápit. Na podobná rozhodnutí máš ještě dost času, bude trvat léta, než se k Vysokému Umění dobereš. Musíš začít od základů."
Tak jsem se dal do studií a krok za krokem se propracovával kupředu ve zvládání jednotlivých úkonů Velkého Díla, od topení v peci, přes vážení, drcení esencí v moždíři a jejich tavení v tyglíku, až k různým druhům destilací. Vedle práce na Velkém Díle byly součástí vzdělávání alchymistů i teoretické předměty. V Cechu se vedle aritmetiky, astronomie a botaniky povinně vyučovala i elfština, což mě potěšilo, neboť jsem si konečně mohl přečíst těch několik málo kodexů v dědečkově knihovně, které byly psány v tomto jazyce.
Moji učitelé mi brzy svěřili do rukou tu nejvzácnější substanci, s jakou alchymisté pracují, neviditelnou a nezvažitelnou magenergii, a dali mi za úkol vyrobit můj první kouzelný předmět podle vlastního uvážení. Namíchal jsem tedy Lektvar obří síly, vypil jej a pod jeho vlivem poprvé v životě zmlátil Theobalda jako žito. Ten, nemile překvapen dosud nepoznaným zážitkem, si běžel stěžovat otci, což jsem já po jeho výprascích nikdy neudělal, protože jsem dobře věděl, že by mi to nebylo nic platné. Otec Theobaldovu stížnost pozorně vyslechl, a poté ho zmlátil jako žito podruhé. "To máš za to, ty hovado, že se necháváš přeprat!" neslo se domem současně se svištěním řemenu. Od těch dob mě bratr sice nenáviděl ještě víc, ale byl to on, kdo mi vyklízel cestu.
Snad teď čtenáři připadá, že ode mne bylo podlé a nečestné užít k vyrovnání si svých účtů s Theobaldem kouzelného prostředku. Nuže, v takovém případě bych na svou obhajobu rád napsal, že můj bratr se pouštěl do rvaček se mnou se samozřejmostí přímo úměrné jeho vědomí, že na mě vždycky stačí, a nikdy mu to nepřišlo nejen podlé a nečestné (čest bylo pro něj ostatně vždycky cizí slovo), ale ani hloupé či laciné. Nechtěl-li jsem mu pořád ustupovat, a to jsem nechtěl, musel bych se buď naučit pořádně zápasit, anebo zasáhnout do přirozeného běhu věcí a vyřešit to užitím alchymie. Čtenář nechť sám uváží, co z toho je pro alchymistu přirozenější. V každém případě mohu prohlásit, že jsem si to, zda ten lektvar skutečně potřebuji, poctivě rozmyslel, tak, jak mi kladl na srdce mistr Findegil, a odpověděl si ano až po zralé úvaze.
Po ukončení základních studií jsem byl nucen udělat malou přestávku. Mistři Cechu vyžadovali, aby každý žák, který chtěl začít s vyšším stupněm studií, nejdříve prokázal, že plně ovládá to, co se až dosud naučil. Prokazovat to v otcově dílně a pod Theobaldovým dozorem (neboť můj bratr mezitím převzal řadu otcových pravomocí) se mi ovšem ani za mák nechtělo, tím spíš, že jsem si dobře pamatoval na Findegilova slova o nahlížení do světa. Proto jsem urychleně, a musím připustit, že dost lehkovážně, přijal nabídku armádního verbíře dělat alchymistu v pluku, který se právě chystal do Pouště na preventivní tažení proti Písečným skřetům, jejichž kmeny čas od času zle pustošily pohraniční oblasti provincie. Otec, když se to dozvěděl, samozřejmě zuřil.
"Tobě snad úplně přeskočilo! Chceš si nechat od nějakýho skřeta rozpárat břicho šavlí?"
"Nechci, otče. Ale zatím toho ještě neumím tolik, abych ti mohl být prospěšný."
"Láry, fáry! Když je to tak, zařídím ti flek u mistra Eusebia, co má lékárnu dole v Přístavní ulici. Známe se z městský rady. Zmiňoval se mi, že by měl zájem o pomocníka."
"Eusebius... To je ten, co prodává tu vodičku proti padání vlasů?"
"Ten. Je to dobrej lékárník a všichni si ho moc pochvalujou, i náš pan starosta."
"Zajímavé ale je, že náš pan starosta má pleš jako koleno."
"To sem teď netahej! Tak co, nerozmyslíš si to a nepůjdeš k Eusebiovi?"
"Ne, díky, otče. Myslím, že služba v armádě mi prospěje víc."
"No, možná, že máš pravdu," zamračila se hlava rodiny. "Třeba po pár měsících v Poušti konečně zmoudříš."
Byla to prorocká slova, na která došlo, sotva jsme dojeli do malé oázy vzdálené asi třicet mil od té nejzapadlejší pohraniční pevnosti, a začali budovat opevněný tábor. Ve dne horko až k zalknutí a žízeň, v noci taková zima, že se nedá spát, za bouře vítr ženoucí zrnka písku, která bodají do tváře a padají do očí, nosu i úst, a zejména naprostá nemožnost jakéhokoliv povyražení či kulturního vyžití ve chvílích volna, to jsou ke zmoudření ty nejlepší myslitelné podmínky.
Jednotvárnou službu nám zpestřovaly občasné noční útoky skřetů, kdy objížděli na vlcích palisády a zasypávali nás mraky šípů. Ve dne jsme zas naopak my vyráželi hledat jejich tlupy, abychom jim to oplatili. Skoro nikdy jsme žádnou nenašli. Skřeti jsou totiž opravdu nebezpeční jen v noci a útočí-li v přesile a s momentem překvapení. V ostatních případech raději koukají rychle zmizet a zhusta se jim to daří, což je také důvod, proč se podobná tažení zcela míjejí účinkem.
Vojákem Jeho Císařského Veličenstva jsem byl téměř tři roky. Po návratu do města, obohacen vedle slušné zásoby zlaťáků a zkušeností z lukostřelby a jízdy na koni též dokonalým drilem v přípravě hojivých lektvarů, jsem se mohl vrátit ke studiu alchymie. Mého dalšího vzdělávání se měl ujmout sám mistr Findegil, což mě samozřejmě těšilo. Kdo tím byl nadšen podstatně méně, byl můj otec, v jehož očích stejně jako v očích devíti desetin lidí v Aedd Gynnvael mistra Findegila totálně diskvalifikovalo to, že měl tu nestydatou drzost být elf.
"Vod toho Findegila se drž radši dál," udílel mi pokyny. "Dokud tě bude učit alchymii, je to v pořádku, ale do jinejch věcí si vod něj kecat nenech. Elfové nám furt do všeho kecaj, poňáč si myslej, že spolkli všecku moudrost světa a že ví a uměj všechno líp než my lidi."
"Ano, otče," děl jsem.
"A neflákej se na těch študiích, do tří let z tebe chci mít prvotřídního theurga."
Co by člověk pro milujícího otce neudělal! Pustil jsem se s chutí do studia Vysokého Umění, jehož základní část tvořily tajné Hermetické knihy. Kdokoliv chtěl toto studium absolvovat, musel nejprve před celých Cechem složit přísahu, že o všem, co se během něj dozví a naučí, ať už od mistra nebo z tajných knih, pomlčí před nezasvěcenými. Složil jsem ji i já, a tak musím zarmoutit čtenáře, který by snad očekával podrobnější líčení toho, co obnáší stát se theurgem.
Po dvou letech studia theurgie jsem bezpečně věděl, že v otcově dílně nenastoupím. Seznámil jsem se s Vysokým Uměním natolik, abych plně poznal nejen jeho krásu a vznešenost, ale i nástrahy, které v sobě skrývá jeho užívání, a bylo mi jasné, že jen tak s ním kšeftovat by se mi zaprvé příčilo, a zadruhé i mohlo vymstít. Ani se mi nechtělo se zakopat v Aedd Gynnvael, kde jsem měl na výběr buď mezi kariérou podivínského učence, kterého nikdo nebere vážně, anebo takzvaně veřejně činného měšťana, na jejímž vrcholu by se mi dostalo privilegia zasedat v městské radě mezi "dobrými chlapy" jako byl můj otec nebo výrobce patoků a dryáků Eusebius. Opět jsem si vzpomněl na můj první rozhovor s mistrem Findegilem. Ano, doma stěží mohu získat rozhled potřebný k dalšímu studiu, a mimo to, ve světě jistě budou příležitosti, jak své znalosti uplatnit lépe a svým způsobem důstojněji... Vypravil jsem se za otcem, abych ho co nejšetrněji seznámil se svým plánem opustit Aedd Gynnvael. Explodoval jako ohnivá hlína.
"Co tě to zas chytlo?! Že ses dal k vojsku, to jsem ještě strpěl, měls aspoň zajištěnej příjem! Ale potloukat se po světě jako vandrák, to už přesahuje všechny meze! Tak si představuješ svoji budoucnost?!"
"Ne, ale aspoň na přechodnou dobu..."
"A to je jak dlouho? Rok? Dva roky? Deset let? Poslyš, synku, tenhle nápad nemáš z vlastní hlavy, co? Že ti to nabulíkovala ta elfská špína Findegil?!"
"No, jistý vliv na mé rozhodování měl, ale..."
"Jistý vliv! Neřek jsem ti snad dost jasně, že si od něj nemáš dát mluvit do ničeho, co nesouvisí s tvým študiem!? Řek nebo neřek?!"
"Řekl, ale..."
"...ale panáček radši poslouchá kdejakýho svinskýho elfa než vlastního otce, že jo?!"
"Otče, tak to není. Nejdřív se uklidni a všechno ti vysvětlím."
"Cože?! Já že se mám uklidnit?! To by tak hrálo! Panáček mi ještě bude poroučet, co mám dělat! To je ale drzost, to svět neviděl! Nic mi vysvětlovat nebudeš, místo toho se tě ještě jednou a naposled zeptám: Budeš, nebo nebudeš dělat v mý dílně?"
"Ne."
"Dobře, synku. Jestli se mermomocí chceš potloukat po světě, rozmlouvat ti to nebudu. Dokonce ani nebudu chtít zpátky prachy, který jsem investoval do tvýho vzdělání. Já se totiž nebojím, že bych o ně přišel, protože ještě rád přilezeš zpátky, až nebudeš mít ani vindru, a to při takovým životě, jakej plánuješ, bude brzo. A teď se kliď z mýho domu. Darmožrouty živit nebudu."
Sbalil jsem si to, co mi říkalo pane, jmenovitě vojenskou výstroj, šupinové brnění, dlouhý luk se zakletým útočným démonem, kovanou hůl, elementální hůl, truhlu s alchymistickým náčiním, a sto zlatých, a opustil svůj rodný dům. Nejprve jsem samozřejmě šel jsem k mistru Findegilovi, který můj úmysl odejít od otce přijal s nemalou dávkou uspokojení.
"Rozhodl ses správně, mellon nîn. Pomocník v kovářské dílně, to není důstojné ani vhodné místo pro adepta Vysokého umění. Kam máš namířeno?"
"Ještě nevím. Myslel jsem si, že než se rozhodnu, tak bych snad zatím mohl pracovat pro tebe, mistře..."
"Cože, místo otci bys dělal poskoka mně? Ne, mellon nîn, to bych nebyl rád... Teď mě napadá: Už sis sehnal křišťál na astron?"
"Je to smůla, mistře. Žádný kupec v Aedd nemá tak velký kus."
"No právě. Tak snad aby ses podíval jinde, není-liž pravda? Někde jsem četl, že nejlepší křišťál v Aquillonii je v Diamantových jeskyních v sonwaithském Džavanáhrálu. Vydej se tam, a získej ho. Nemělo by to být příliš složité, ale ani příliš snadné. Co na to povíš?"
Souhlasil jsem -- nic lepšího bych stejně nebyl vymyslel. Zůstal jsem ve Findegilově domě přes noc a hned druhý den za svítání jsem se vydal na jih k Sonwaithu, už ne jako spořádaný měšťanský syn, ale jako potulný dobrodruh. Je to proměna k lepšímu či k horšímu? To ještě nevím, a i kdybych věděl, hodlám brát svůj život tak jak je a nechci být svým vlastním soudcem. Jak jsem si vedl jako měšťanský syn, už jsem napsal. O tom, jak si povedu jako dobrodruh, napíši také, budu-li mít příležitost, a čtenář ať to posoudí sám.