Dnes je první den roku osmistého padesáteho šestého po založení. Já, Alan Trygsson, začínám psát tento deník. Bude v něm obsaženo vše, co jsem dosud zažil i to, co mi budoucnost přinese.
Nepíši tyto řádky, abych se stal slavným. Ostatně, jak pravil Osvícený, sláva je jednou z nejpomíjivějších věcí tohoto světa. Píši za prvé proto, že jsem se konečně naučil psát. Však to mého guru stálo dost úsilí. Za druhé píši proto, abych zahnal dlouhou chvíli. Dny tady v klášteře plynou pomalu. Za třetí píši, abych utřídil své myšlenky. Během svého života jsem zažil už mnohé.
Nicméně psaní mi ještě jde dost ztuha, celá ruka mě brní. Snad abych jí zítra rozcvičil tím, že ukradnu svému guru šerpu. No nic, jde se spát, pokračování příště.
Moje dětství bylo velmi šťastné. Bohužel skončilo během necelé hodiny a už nikdy se nevrátí.
Narodil jsem se v Baerském pohraničí. Můj otec Tryg padl v jakési šarvátce s krolly dřív, než jsem se narodil. Maminka Margaretha se už nikdy nevdala a tak jsem nikdy neměl otce. Přesto nebo možná právě proto žila naše pětičlenná rodina spokojeně. Kromě mě a maminky v naší malé chalupě bydlela starší sestra Oddny, dědeček Olaf a babička Sigurda. Bylo jsem nejmladší dítě z rodiny, navíc na barbara velmi krásné, a tak mě všichni všemožně rozmazlovali.
Z okna naší chalupy byl výhled přímo na Baerské kopce. Vzpomínám si na jasná jarní rána, kdy se rosa na naší zahrádce leskla v prvních paprscích vycházejícího slunce. V létě jsme chodívali se sestrou na maliny do lesa. Za dlouhých a chladných podzimních večerů jsem se válel na vyhřáté peci, v níž maminka připravovala večeři a babička mi vypravovala pohádky. V zimě jsem s dědečkem pozorovával ptáčky v krmítku.
Když mi bylo dvanáct let, vtrhli do naší vesnice krolové. Muže a děti pobili, ženy znásilnili a poté pobili také. Já jsem přežil jen omylem, schovaný u nás na půdě ve staré, zaprášené, polorozpadlé truhle. Náš dům zapálili až jako poslední, takže se mi podařilo utéci za zády odcházejících krollů z hořícího domu do lesa.
Píšu až po třech dnech, protože jsem ve středu ukradl svému guru šerpu, on na to přišel a uložil mi tři dny rozjímání při skládání čakry. Skládání čakry je docela zábava, ale tři dny je přece jen trochu moc. Po celodením skládání jsem neměl na psaní ani pomyšlení.
Dnes se chystám popsat, jak jsem se stal tulákem a poté zlodějem. Je to jednoduchý jako kamna, abych použil Cejnova slova. Když mi bylo dvanáct let, pět měsíců a čtyři dny, stal jsem se během půl hodiny úplným sirotkem. Taková zkušenost dvakrát nepotěší. Nicméně jsem chtěl žít, měl jsem hlad a tudíž jsem musel něco jíst. Uměl jsem pást ovce a kozy, ale všechen dobytek nám krollové sežrali nebo odvedli. Uměl jsem trochu lovit, ale neměl jsem ani nůž, ani luk, prostě nic. Mohl jsem se snad dát naverbovat, ale k věčně ožralým vojákům, armádě a vůbec zabíjení jsem měl odjakživa odpor, ačkoli to ode mne možná nezní věrohodně. Abych to zkrátil: šel jsem do sousední vesnice, nikde mě nechtěli dát nic zadarmo, což se dá pochopit, protože takových jako já se v průběhu krollích válek pohybovalo po našem kraji desítky; žebral jsem, šel jsem do další vesnice, utíkal před krolly, pak další vesnice, krollové, žebrání... Po čase jsem se ocitnul v Quenii a odtamtud ve Spojeném Impériu, v provincii Elfie. Už cestou jsem sem tam něco zobnul, ale to bylo houby. Až v Narothu se ze mě stal profesionální zloděj. Stal jsem se Křižákem.
Ale teď už jdu spát. Pokračování zítra.
Křižák je asi třičtvrtě palce velký pavouk s bílým křížem na zadečku. Tady v Ahmadnagaru nežije, zato v Baeru je jich plno. Staré babky v Baeru říkávají, že křižáci nosí smůlu. Maminka se tomu smála, ale dědeček tvrdíval, že na každém šprochu je pravdy trochu. Měl pravdu.
Křižáci žijí i v Narothu. Nicméně nemají osm nohou a nechytají mouchy. Nejspíš mi zachránili život, ale smůly a neštěstí mi přinesli vrchovatě. Na druhou stranu jsem se u nich vyučil základům opravdového zlodějského řemesla, což mi mnohokrát pomohlo přežít. Narothští Křižáci jsou polotajná organizace zlodějů působící v části palácového města Narothu. Polotajná znamená, že o ní téměř každý ví, ale téměř nikdo se o ní neodvažuje mluvit.
Do Narothu jsem se dostal v okovech, když mi bylo čtrnáct. Chytili mě jak v zájezdní putyce vybírám jídlo z vaků mezka patřícího nějakému nenažranému břicháči. Občas si přeju, aby toho břicháče schvátil mor, ačkoli je to proti všem zásadám Šákjamuniho učení. Ten nenažranec při výslechu tvrdil, že jsem mu ukradl nějaké šperky, což samozřejmě nebyla pravda a fiktivní šperky se nikdy nenašly. Nad krádeží jídla by ožralí strážci zákona možná jen mávli rukou a jen tak pro formu by mě trochu zkopali, aby měli pocit, že konají svou povinnost. Ale údajná krádež šperků byl průšvih. Začali mě vyslýchat a v jejich opilých palicích se uhnízdilo cosi podobného myšlence. Bohužel pro mě to cosi bylo, že břicháč má pravdu a já jsem obvzlášť protřelý grázl, který se jim vysmívá. Takže ze mě začali přiznání vytloukat a břicháč se přitom královsky bavil. Když mě táhli za nohu z té putyky, kde se konal výslech, zrovna mu přinášeli dozlatova pečenou husičku. Pak jsem konečně ztratil vědomí.
Probral jsem se v naprosté tmě a smradu hustém tak, že by se dal krájet. Byl jsem ve starobylém, staroslavném palácovém elfském městě Narothu, které se už nějakou dobu nacházelo pod vládou Spojeného Impéria. Město má přesně čtvercový půdorys a jedná se vlastně o jeden ohromný palác o pěti patrech. Čím vyšší patro, tím vyšší stupínek na společenském žebříčku. Zvenku vypadá město krásně, bydlet v něm je privilegium, daně jsou vysoké. Já jsem měl pokoj a stravu na útraty státu, hnil jsem v Kobkách v Narothském podzemí. To všechno jsem ale zjistil až později.
Teď po mě nepříliš šetrně šmátraly jakési ruce. Nebyl jsem ve stavu se jakkoli bránit, tak jsem jen cosi zachroptěl a upadl znovu do milosrdného bezvědomí. Probudilo mě popleskávání po tváři, přesněji řečeno profackovávání. Naneštěstí se mi nic předtím nezdálo a já byl opravdu v úplné tmě a totálním smradu s kýmsi neznámým. Neznámý se představil jako Kemr a byl zlodějem, kterého chytili při činu, stejně jako mě. Když zjistil, že mi není co ukrást, rozhodl se, že se staneme přáteli. Objasnil mi, kde se nacházíme, a že odtud se odchází jen nohama napřed, ale kupodivu nijak neklesal na mysli. "To všechno platí jen pro obyčejné smrtelníky,", pravil, "a já se odtud brzy dostanu. Jsem totiž významným členem významného tajného klanu a moji kamarádi mě odtud brzo dostanou, hned jak se doví, kde jsem, což jim nebude dlouho trvat." Bylo mi čtrnáct let a už dávno jsem nebyl tak naivní, jako před dvěma lety, než naši vesnici přepadli krollové. Udělal jsem si na věc vlastní názor: byl to blázen. Prostředí rozhodně neodpovídalo místu, kde se pohybuje významný člen významného tajného spolku, či čeho.
Nevím, jak dlouho jsme s Kemrem byli zavření v kobce. Jednou denně (nebo víckrát? - denní ani noční dobu nebylo možno určit) jsme uslyšely těžké kroky, uviděli krátký záblesk světla pochodně, jak se otvíralo malé okénko dole u dveří a dostali jsme do misek sběračku šlichty. Když jsme včas nenastavili misku, jedlo se ze země. Voda neustále vytékala tenkým praménkem z rohu zdi a stékala do otvoru v rohu podlahy, kam jsme chodili močit a kálet, chci-li to vyjádřit s maximální slušností. Upadl jsem do apatie, z níž mě neustále vyrušoval Kemr svými historkami a ujišťováním, že ho brzy osvobodí jeho kamarádi. Také mě přemlouval, abych vstoupil do toho jeho tajného spolku, že prý když podepíšu, zachrání mě taky. Jelikož jsme neměli pero ani světlo a taky nebylo co podepsat, slíbil jsem mu, že podepíšu cokoli, když mě odtud vytáhne, abych měl od něj pokoj.
Jednoho dne (nebo noci?) jsme neslyšeli těžké kroky žalářníka, ale jen stěží postřehnutelný lehký zlodějský krok. Pak tiše zašramotil v zámku šperhák, dveře se otevřely a objevila se vysoká postava v plášti s polozakrytou lucernou, která pronesla: "Zduř, Kemr, tohle tě bude stát dalších deset let navíc." a dodala: "Máš tu smradu, že by jeden chcíp!" Postava mluvila lidsky, takže jsem jí rozumněl tak napůl, ale došlo mi, že skutečně přišel Kemra kdosi zachránit. "Co je tohle za jelito?", dotázala se postava, když si mě všimla. "Můj kámoš, vem nás s sebou, podepíše," pravil Kemr.
Postava byl elf, zloděj, jménem Erwin. Nechoval se ke Kemrovi jako k váženému členovi tajného spolku, ale z naší smrduté kobky nás oba vytáhl. Mě až poté, co jsem mu podepsal jakýsi cár papíru; jelikož jsem ještě tenkrát neuměl psát, otiskl jsem na něj svůj palec namočený v inkoustu. Cestou jsme překročili žalářníka chrápajícího uprostřed chodby, zabočili do jakýchsi tajných dveří, stoupali po úzkém schodišti stále výš a nakonec jsme se ocitli v jakési místnosti s dřevěnými palandami. Oproti naší cele pravý luxus. Přišli nějací kumpáni, od pohledu sympaťáci, kterým se mladý barbar jako já s chutí vyhne, má-li možnost. Já ji neměl. Ukázali mi ten cár papíru s mým otiskem palce a pravili mi, že jsem na patnáct let členem klanu Křižáků, kterýžto musí bezvýhradně poslouchat rozkazy svého předáka. Ukázali mi i mého předáka, člověka nazývaného Jizva, sympatického až hrůza. Na takový nával událostí jsem už hezkou řádku dní strávených v kobce nebyl zvyklý. Taky mě zmohl ten dlouhý výstup tajnými chodbami poté, co jsem jen ležel a hnil zaživa. Usnul jsem vyčerpáním, ale ještě před příchodem spánku jsem si pomyslel: "Na patnáct let poslouchat Jizvu - to bych se musel nejdřív zbláznit - dám se trochu do kupy a zdrhnu." Omyl.
Píšu až po čtyřech dnech, neboť jsem byl vyslán se vzkazem do sousedního kláštera v Nišápuru. Putoval jsem po hřebenech, usínal na vrcholcích hor pod oblohou plnou hvězd a před spaním jsem si vzpomínal na Narothské Křižáky. Skrze zavřené oči jsem znovu viděl Kemra, Erwina, Jizvu, Stopaře, Cejna a svou první lásku Agnes.
Snad abych to vzal popořádku. První ráno po svém osvobození z Narothské kobky jsem se probudil na dřevěné pryčně. Někdo se mnou cloumal. Chvíli jsem nevěděl, co se děje, ale pak mi proběhly před očima události minulého dne. Nejdřív jsem měl radost, neboť jsem se mylně domníval, že jsem svobodný. Pak jsem si uvědomil, že se mnou cloumá můj údajný předák Jizva, kterému budu muset nejdřív zdrhnout, abych získal skutečnou svobodu. Teď jsem byl ale ještě příliš slabý, nevěděl jsem přesně, kde jsem, a neměl jsem nic než své smrduté, rozpadající se hadry. Rozhodl jsem se vyčkat, jak se věci vyvinou.
Jizva mě odvedl do vedlejší místnosti. Na stole ležel papír s mým otiskem palce a snídaně. Papíru jsem si nevšímal a bez řečí se vrhnul na snídani. Fazole s chlebem, po vězeňských šlichtách přímo Ambrosie. Jizva mi mezitím říkal cosi lidsky a když pochopil, že mu rozumím stěží každé páté slovo, přešel do baerštiny. Strčil mi znovu pod nos ten papír a oznámil mi, že ho odteď po dobu patnácti let budu na slovo poslouchat. Ušklíbl jsem se a ležel na zemi s vyraženým dechem, obličej plný krve a fazolí. Přesněji řečeno: ušklíbl jsem se, pak se Jizva neuvěřitelně rychle napřáhnul, já se pokusil ránu odrazit, ale ona přišla z druhé strany, chtěl jsem vyskočit ze židle, ale ta už byla jakýmsi zázrakem odkopnutá v rohu a já ztratil rovnováhu, Jizva mi připlácl obličej do plechového talíře se zbytkem fazolí, chytil pod krkem a odhodil na protilehlého kouta na zem. To všechno se odehrálo tak rychle, že jsem si to uvědomil až dodatečně. Co mi ale došlo hned bylo, že (a) s Jizvou nebudou žádné žerty, (b) už nikdy se s ním nechci prát (c) a musím zdrhnout co nejdřív.
Jizva už se neusmíval. Chodil po místnosti a monotóním hlasem mi odříkával moje povinnosti, zatímco já si utíral z obličeje krev a fazole. Měl jsem přeražený nos a vyražený zub. Povinnosti byly celkem jednoduché:
Můj první pokus o útěk se uskutečnil ještě téhož dne. Jizva mi přátelsky oznámil, že se osobně přesvědčí, co jsem za hovado. Vyšel se mnou do jedné z Narothských ulic a nakázal mi, abych okradl jakéhosi tučného měšťana. Šel jsem za měšťanem, Jizva stál opřený o sloup a sledoval mě. Když se otočil, zapadl jsem do průjezdu a utíkal. Byl jsem slabý a neměl sebou nic, ale necelý den u Křižáků mi úplně stačil. Zaběhl jsem do jakéhosi domu, vyběhl na druhé straně a vmísil se mezi dav. Jsem volný! Teď už jen dostat se z tohohle nádherného města, ale kudy? Náhle jsem si všiml, že proti mě jde Jizva a mile se na mě usmívá. Otočil jsem se a vrazil do usmívajícího se Erwina. Přesněji řečeno vrazil jsem žaludkem do Erwinova kolena. Šel jsem s nimi dobrovolně zpátky do sídla, kde mě zmlátili. První den u Křižáků se mi opravdu vydařil.
Po svém prvním útěku jsem pochopil, že zmizet jen tak se mi nepodaří. Rozhodl jsem nějak přežít pár dní mezi Křižáky a líp se připravit. Absolvoval jsem základní výcvik. Začal jsem chodit na nejjednodušší pouliční zlodějiny, do tlačenic na tržištích. Pracoval jsem ve dvojici s Kemrem. Lezl mi na nervy, ale byl, alespoň zpočátku, přece jen šikovnější než já. Naše oblíbená finta byla nešika a slušňák. Jeden z nás do někoho "omylem" vrazil, druhý prvnímu nadával a pomáhal poraženému na nohy, přičemž ho okradl. Všechno nakradené jsme museli odevzdávat.
Po čase se mi podařilo postoupit ve zlodějské hierarchii na vyšší úroveň. Přidělili mi zkušenějšího parťáka, protože od Kemra jsem se už neměl čemu přiučit. Můj nový partner se jmenoval Cejn. Byl to člověk, o tři roky starší než já a zaučoval mě v hospodách. Začali jsme tím nejlehčím, okrádáním opilců. Na tohle období u Křižáků vzpomínám celkem rád. Bylo mi skoro patnáct let, začínal jsem si jako zloděj věřit, měl jsem za sebou první úspěchy. Věděl jsem, že jako zloděj už mám šanci se docela dobře uživit a plánoval další útěk. Učil jsem se chodit neslyšně jako kočka, mizet v temných zákoutích a především všemožnými hmaty vybírat kapsy. Cejn se mi líbil a považoval jsem ho za svůj vzor. Postupně se mezi námi vyvinulo téměř přátelství, ačkoli jsme si jeden před druhým dávali stále pozor na jazyk, což se změnilo při mém druhém pokusu o útěk.
Když nás vyslali na dvoudenní akci, zmizel jsem a vzal s sebou dýku, nové šaty, svoje zlodějské náčiní a něco nakradených peněz, které se mi podařilo ukrýt v podrážce boty. Nakoupil jsem zásoby jídla na týden a schoval se na jedné staré půdě. Předpokládal jsem, že mě budou hledat, nenajdou a nechají toho. Já pak v přestrojení v pohodě vypadnu z Narothu. Moji skrýš objevil Cejn. Všiml si před pár dny, jak obhlížím svou budoucí skrýš, sledoval mě, když jsem nakupoval zásoby, dal si dvě a dvě dohromady a pochopil, že chci utéct právě při oné dvoudenní akci, při níž jsme se mi dva měli rozdělit. Takže když jsme se rozdělili, Cejn mě tajně sledoval. Ve své skrýši jsem tedy strávil jen dvě minuty, když na střešní poklop zaklepal Cejn: "Došlo mi hned, že chceš zdrhnout, neblbni a pusť mě dovnitř, neprásknu tě a něco ti vysvětlím." Uvěřil jsem mu a dovnitř ho pustil, ale co mi řekl, mě vůbec nepotěšilo:
Uvědomil jsem si, že celý můj útěk nemá v tomto podání smysl. Opustil jsem svou kolosální skrýš a šel s Cejnem. Dokončili jsme akci a vrátili se do sídla jakoby nic. Díky společnému tajemství jsem se s Cejnem spřátelil. Přemýšlel jsem o tom, co mi řekl o možnostech, či spíž nemožnostech útěku z organizace. Plánoval jsem další útěk a vůbec mě přitom nenapadlo, že ani Cejn neví úplně všechno.
Bylo to při mém čtvrtém pokusu o útěk z klanu Křižáků. Stejně jako při svém třetím útěku jsem se dostal za hradby Narothu, ale klidný nejsem. Sedím v hospodě U krávy a kolem mě mračna much. Už chápu, proč se tahle vesnice jmenuje Ovádov. Je líný podzimní podvečer, ale já si dám jen jedno pivo a jdu dál. Čím dál od Narothu, tím líp. Nejsem si úplně jistý, jestli nemám v patách Stopaře.
Servírka s bujným poprsím roznáší korbely. Hospoda je až na pár štamgastů prázdná. V rohu mažou dva barbaři ferbla, ale já si jich nevšímám. Sedím v rohu tak, abych měl na očích dveře. Právě vchází stařeček o holi, chňape po něm psisko, které se tu buhvíproč válí na podlaze. Dědek ho přetáhne holí, pes zakňučí, stáhne ocas a uhne, ale je to zákeřná potvora, jakmile je dědek zády, rafne ho. Abych to upřesnil, pokusí se ho rafnout, ale dědek se kupodivu poměrně čiperně otočí a odkopne ho. Pes kvikne, překulí se a je po něm. Hospodský dědkovi nadává, nejspíš byla ta čuba jeho. Dědek se choulí, zřejmě má z hospodského strach. Hospodský je evidentně ten sympatický typ, co si troufá jen na slabší a léčí si na nich komplexy. Čím víc se dědek dělá menším, tím víc na něj řve. Bere si obušek zavěšený na trámu a vybíhá zpoza výčepu. Sleduju to divadlo, moc se mi to nelíbí, chci se zvednout a dědka se zastat. Na poslední chvíli se zarazím, něco mi tu nehraje, ale nevím co. Probírám si dědkův vstup na scénu od začátku. Hospodský se mezitím dovalil k dědkovi a napřahuje obuch. Dědek se pokouší směšně bránit svou holí. Štamgasti se tomu přiblble chechtají. Mě to secvaklo, zvedám se a proskakuju oknem ven, automaticky dopadám měkce do kotoulu, jak mě to učil Cejn, když jsme probírali hospodké rvačky. V letu si dokolečka opakuju - do prdele, do prdele, do prdele!
Proč jsem tak nahonem doslova vypadnul z toho pajzlu? Za prvé, jak dědek nakopnul psa, až lehnul - použil typický krátký švih, naučený kop, jakým se perou zkušení lupiči. Za druhé, celou dobu stál dědek mezi mnou a dveřmi, neustoupil ani o píď, když se na něj hostinský vyřítil. Možná se pletu, ale ten dědek je - Stopař. Do prdele!
Po dopadu a překulení se otáčím směrem zpět směrem k oknu, přičemž navyklým způsobem vytahuju z rukávu dýku. Stále ještě doufám, že jsem se spletl a budu jenom štamgastům v hospodě pro smích, ale v duchu už jsem se smířil s nejhorším. Jestli je dědek převlečený Stopař, půjde po mě. Objeví-li se v okně mrsknu po něm dýku a prásknu do bot. Jak už bohužel vím ze svého předchozího pokusu o útěk, ve rvačce s ním nemám šanci, ale utéct bych mu snad dokázal. Jsem koneckonců barbar, měl bych mít větší výdrž než člověk. Teda jestli je ta bestie Stopař vůbec člověk. Dědek skutečně stojí u okna. Do prdele! Házím dýku a současně cítím tupý náraz do hrudníku. Mám v něm Stopařovu dýku - hodil ji nejspíš současně se mnou. Zem se houpe. Propadám se do tmy, jeho dýka je asi otrávená. Do prdele, do prdele, do...
Dnes mám volno. Vyšel jsem si mimo brány našeho kláštera a ležím na horské louce. Studený podzimní vítr vanoucí z Delhijské nížiny ohýbá žlutá stébla suché horské trávy, ale zem je ještě teplá, vyhřátá od poledního slunce. S rukama za hlavou pozoruju vysoká bílá oblaka utíkající po blankytně modrém nebi. Vzpomínám na chvíle, kdy i já jsem byl volný a plul jsem světem, stejně jako ty mraky nade mnou.
Všechno začalo u mé první lásky, Agnes. Vysoká a štíhlá elfka s plavými vlasy na ramena (často je nosila svázané do krátkého culíku, prý aby jí nepřekážely při práci) byla mojí třetí učitelkou v klanu Křižáků. Vyrostla v Narothu, na ulici, byla o rok starší než já a členkou klanu se stala proto, aby unikla z bordelu, kam jí kdosi prodal ve dvanácti letech. Místo aby čekala na svého prvního zákazníka, utekla. Majitel bordelu byl členem Narothské sikovské sítě, takzvaného Severního klanu neboli Seveřanů. Agnes bylo jasné, že jí Seveřané dřív nebo později chytí, z čehož je vidět, že ve už ve dvanácti byla větší realistkou než já o pár let později. Jedinou alternativou bylo utéct na území jiného klanu, který by ji byl schopen ochránit; tak se stala Agnes zlodějkou u Křižáků se smlouvou podepsanou na dvanáct let.
Agnes mě učila náročnějším kouskům, byla specialistkou na noční život, bary, okrádání osamělých nočních chodců a podobně. Agnes byla zkrátka dítě ulice, které se velmi dobře vyznalo. Byla ještě o něco zkušenější než Cejn, jehož prý také kdysi školila.
Svou první lásku si nikdo nevybírá. Bylo mi sedmnáct let a zamiloval jsem se do Agnes, ačkoli mi rozum radil, že to není zrovna dívka, které se dá věřit. Tenkrát jsem hlas rozumu potlačil a později už jsem ho neposlouchal vůbec. To se mi mělo ještě vymstít. Vedlo to až k tomu, že se tady válím na louce a nechápu, jaký mělo všechno smysl. Ale to už zase předbíhám.
Jednoho odpoledne jsme zalezli s Cejnem do hospody, či spíše pajzlu U tří beček a radili se na téma útěk z klanu. Výhodou zdejšího prostředí byl fakt, že i kdyby zde nakrásně měly stěny uši, dávno by ohluchly. Řev místních ožralů byl trvalou kulisou. Odpoledne U tří beček bylo všeobecně považováno za nudné, pokud neproběhly alespoň dvě rvačky. Seděli jsme na strategickém místě v rohu, dýky jsme měly zapíchnuty ve stole před sebou, což zde bylo pokládáno za znamení, že si nepřejeme být rušeni. Bohužel zdaleka ne každý ho respektoval. K nohám nám právě dopadl ožralý hobit, jehož kdosi hodil přes půl lokálu a zlomil jím poslední nohu našeho stolu. Stůl byl totiž ve třech rozích podepřen, v souladu s názvem tohoto ctihodného hostince, třemi bečkami. Oba jsme beze slov bleskově vytrhli nože z desky padajícího stolu a vyskočili. Cejn zařval něco neslušného na adresu vrhače hobitů a téměř okamžitě přiletěl, zřejmě ze stejného místa, poloprázdný korbel. Vzápětí se strhlo peklo. Přesněji řečeno, strhla se obvyklá odpolední rvačka U tří beček. Příčinou byl právě onen korbel, který se prázdný neškodně rozbil o stěnu za námi poté, co mu Cejn snadno uhnul. O svůj obsah přišel rotující korbel při letu přes lokál. Osazenstvo se nejdřív spravedlivě rozdělilo na dvě části, první se domnívala, že byla pocákána pivem kvůli vrhači hobitů a hnala se na něj, aby mu rozbila hubu; druhá část se hnala za stejným účelem na Cejna. Avšak vzhledem k tomu, že byly obě části téměř rovnoměrně v lokále promíchány, lidé (elfové, barbaři, pár hobitů, pár kudůků a jeden kroll, abych vyjmenoval všechny sestupně podle zastoupení) do sebe do sebe začali vrážet a během dvou vteřin vypukla bitva všech proti všem. My s Cejnem jsme na nic nečekali, jen jsme na sebe mrkli a co nejrychleji jsme se prodírali směrem ke dveřím. Samozřejmě jsme cestou schytali pěkných pár ran. Abych se trochu zahojil, cvičně jsem okradl jednoho elfa zaujatého škrcením hostinského. Ani venku jsme se moc nezdržovali. Z oken už vyletovali první hosté. Zatím převážně hobiti a kudůci, neboť rvačka byla teprve v počátku; vylétavající pokračovali v pranici na ulici. Nečekali jsme, až začnou létat těžší kalibry a zmizeli jsme za nejbližším rohem. Tam jsme se snažili dát trochu do pořádku. Já jsem měl pěkného monokla, ale v elfově váčku byly skoro tři zlatky. Cejn přišel o rukáv a svou dýku, ale získal jinou, hezký kousek s rukojetí vykládanou stříbrem, prý ji vytáhl cestou komusi z hýždí.
No, nějak jsem se rozpovídal při vzpomínání na staré časy, ale už se dostávám k jádru pudla. Jak už jsem naznačil, byl můj rozhovor s Cejnem U tří beček nečekaně přerušen a my jsme byli natolik neopatrní, že jsme se ho snažili dokončit pár větami ještě na ulici. Zničehonic se ze stínu za námi ozval sladký hlas: "Tak tyhle řeči vám, milánkové, přijdou draho!" Ztuhli jsme. "Půjdete se mnou," pokračoval hlas, připadal mi povědomý. Otočili jsme se a uviděli mojí 'školitelku' Agnes. Naznačila nám, abychom jí následovali a my šli, na nic lepšího jsme v tu chvíli nepřipadli. Já jsem samozřejmě nechtěl svou tajnou lásku zabít a ani Cejn se neměl k nějakému činu. Prošli jsme pár uličkami, zapadli do průchodu, přešli dvůr, a vystoupali v pološeru, či spíš polotmě po rozvrzaných dřevěných schodech kamsi vzůru. Nakonec jsme vstoupili jsme do nějaké místnůstky, kde byla tma jak v pytli. Ozvaly se zvuky jako při zavírání okenic a zamykání dveří. Potom Agnes rozsvítila pahýl svíčky na stole. "Kamrlík Tečkovaný Fanny," promluvila má tajná láska polohlasně a zastrčila si do brašny u opasku svazek paklíčů, "štětka - z práce se vrátí až ráno."
"Kdybych vás práskla," hovořila má láska, "dostanu v klanu volno a pár peněz, abych si ho mohla užít. Ale já vás neprásknu. Místo toho radši zdrhnu s váma. Jste sice převážně mladý, nezkušený a naivní," zahleděla se Agnes na mě, "ale přesto nejste snad úplně neschopný. Tady Alan už dvakrát zdrhnul až za hradby, podruhý se dostal dokonce dost daleko." Podivil jsem se, odkud to ví, útěky členů se drží v tajnosti a já o tom pochopitelně nikomu kromě Cejna nevykládal, protože jsem nikomu jinému nevěřil. Současně jsem si uvědomil, že Cejn a dokonce i Agnes na mě teď hledí s uznáním. Za hradby se podařilo utéct jen několika málo lidem. Ačkoli snad kromě jednoho všechny chytili, už jen samotný fakt, že vás nechytli rovnou ve městě, byl považován za velký čin. Osobně jsem si byl vědom, že u obou útěků jsem měl nadprůměrnou dávku štěstí, ale to byla jiná věc. "Já sama jsem se jednou taky dostala za hradby, tady Cejnovi se to podle mých zdrojů nepodařilo nikdy, ačkoli při útěku zabil tehdejšího předáka." Teď zas překvapeně zamrkal Cejn. Avšak Agnes toho věděla ještě mnohem víc: "Nečumte jak zjara, mám svý zdroje. Mimoto vím, co je hlavní slabinou klanu." Odmlčela se, aby dodala svým příštím slovům důraz a pomalu pronesla: "Hlavní slabinou klanu je - Stopař." Cejn se na mě zadíval a významně povytáhl obočí. Jelikož jsem ho už dobře znal, rozuměl jsem, že mi tím chce říct: Áha, tak naší Agnes hrabe, to nám ještě chybělo.
"Vím, co si teď nejspíš myslíte," pokračovala Agnes, "ale uvažujte. Klan má silnou stránku - dobře propracovaný systém, jak zajistit, aby se nikdo nedostal z města ven: práskače přímo v klanu, magii, svoje lidi trvale na stráži u všech čtyř bran města atakdále. Ale co zbývá klanu, když někdo přece jen zdrhne mimo Naroth? Odpovím si sama. Jen Stopař." Nechala nás, ať tu informaci strávíme. To je vlastně fakt, říkal jsem si, ale na druhé straně mi to nepřipadalo až tak objevné. Útěk z města je problém, to všichni víme. Pak už zbývá 'jen' Stopař, to víme taky. "Co by se dejme tomu stalo," položila řečnickou otázku Agnes, "kdyby někdo zdrhnul za hranice města a klan neměl Stopaře?" Cejn se na Agnes schovívavě podíval a řekl: "Ale klan Stopaře má, že ano. A navíc kde bereš jistotu, že jen jednoho? Viděl někdy někdo z nás Stopařovu pravou tvář?" Moje láska nehnula ani brvou a pravila: "Pokud jde o první část tvého krátkého pochybovačného proslovu: ano, zatím klan Stopaře má. Na druhou část není odpověď jednoznačná, ale domnívám se, že Stopař je jen jeden. Za prvé Křižáci nejsou až tak velký klan a za druhé si myslím, že by se mi o případných dalších Stopařích přece jen alespoň něco doneslo; nezapomínejte, že mám své zdroje. A pokud jde o třetí část: ano, Stopařovu pravou tvář jistě viděl minimálně jeden člověk, či spíše elf, přesněji řečeno elfka - já."
Slunce už skoro zapadá a já se budu muset za chvíli vydat zpět do kláštera. Navíc mi začíná být zima, mám jen mnišskou kutnu na holém těle, takže to zkrátím: Agnes skutečně znala Stopařovu pravou identitu, světe div se, byl to ctihodný občan, člen rady císařského města Narothu. Předestřela nám následující 'jednoduchý' plán: společně zabijeme Stopaře a zdrhneme. Nejdřív jsme se jí vysmáli. Pak jsme se znovu zamysleli - víme, kdo je Stopař a kde bydlí, budeme mít výhodu prvního úderu. Při útěcích jde vždycky Stopař po nás, on naplánuje, kdy, kde a jak nás dostane. Tentokrát využijeme moment překvapení my. Zaútočíme na něj všichni tři. Stopař je sice dobrý, ale ukáže se, jestli obstojí proti nám všem dohromady. Plán se nám začal líbit - byla to šance. Diskutovali jsme celou noc. Věděli jsme, že musíme jednat rychle, než se něco prozradí. Jak se dostaneme z města jsem vymyslel já, na útěky za hradby jsem byl už skoro odborník. Horší bylo, jak dostat Stopaře. Zavrhli jsme noční přepad jeho domu, určitě v něm má plno poplašných zařízení. Zavrhli jsme jeho zabití při vykonávání úřadu, všude je plno stráží. Pak Agnes konstatovala, že Stopař nemá ženu. Musí tedy mít milenku nebo chodit do bordelu, dovodil Cejn. Správně, pochválila ho Agnes, vidím že přeci jen nejste tak tupí, jak jsem se zkraje obávala. Dohodli jsme se, že ho budeme krajně opatrně sledovat a zjistíme s kým a kde se schází. Zabijeme ho jaksi přímo v akci, což bude mít dvě výhody: těžko to dělá v přítomnosti stráží (aspoň jestli není voyeur, podotkla Agnes) a těžko to dělá v plné zbroji (ať už skutečné nebo magické). K ránu jsme měli hrubé obrysy plánu. Vypadli jsme z kamrlíku těsně před návratem Tečkovaný Fanny ze šichty, taktak že jsme ji nemíjeli na schodech.
Slunce je už skoro za obzorem, ale já chci dnes tuhle kapitolu dokončit, takže musím psát stručně a rychle. I my tři v Narothu museli tehdy jednat velmi rychle, báli jsme se, že se něco provalí. Štěstí nám nicméně přálo. Agnes zjistila, že Stopař chodí v přestrojení sám do luxusního bordelu za jistou exkluzivní a příslušně drahou šlapkou. Její umělecké jméno znělo slečna Zuzi. Při první návštěvě Stopaře u Zuzi jsme nemohli zaútočit, Cejn pracoval na jakémsi delším úkolu na okraji území našeho klanu. Při druhé návštěvě jsme měli naštěstí všichni volno. Udeřili jsme. Stopař a Zuzi byli právě v plném nasazení, když oknem ze střechy proskočila Agnes, která okamžitě zaútočila na Stopaře zezadu dýkou. Druhý vletěl do místnosti Cejn a skočil rovnou ke dveřím, které zamkl. Třetí jsem vletěl do pokoje já. Co jsem viděl, se mi nijak nelíbilo. Stopař 'oblečený' jen do jedné ponožky měl sice velký krvavý šrám na zádech, ale má láska Agnes ležela odhozená v rohu pokoje a na Cejna zrovna letěly modré blesky z jednoho z prstenů, který měl Stopař na ruce. Nahá Zuzi hystericky ječela v rohu místnosti. Všude kolem se válely střepy z proraženého okna. S dýkou (jiné zbraně nesměli řadoví Křižáci jako my vlastnit a my jsme jiné nemohli tajně shánět, aby se něco neprozradilo) jsem se vrhl na Stopaře. Nezasáhl jsem ho, naopak jsem inkasoval úder pod žebra, což mi vyrazilo dech z plic a dýku z ruky. Koupil jsem ještě jednu do kolena a svalil se na zem. Přesto všechno nebyl můj nanicovatý útok zbytečný. Mezitím se totiž vzpamatoval ožehlý Cejn a se zařváním se na Stopaře vrhnul. Koutkem oka jsem rovněž zahlédl Agnes, jak ztěžka vstává. Vše doprovázel sopránový jekot slečny Zuzi. Stopař šikovně uhnul Cejnovi, který prolétl prázdným prostorem a rozplácl se o mosaznou postel. Postel nevyržela a rozpadla se, jedna z tyčí mě praštila do hlavy. Stále na zemi, polozblblý a poloomráčený, jsem se zakousl Stopařovi do nohy. Stopař mě odkopnul, ale otočil se tím zády k Agnes, která po něm hodila dýkou. Byl to šťastný hod, dýka se zarazila až po rukojeť, slyšel jsem Stopaře, jak heknul a znělo mi to jako rajská hudba. Chcípni, svině, myslel jsem si a snažil se zvednout. Situace vůbec nevypadala dobře. Já a Cejn jsme byli viditelně otřeseni a sotva se zvedali na nohy. Moje dýka byla nejspíš někde v troskách postele, Cejn tu svou taky někde ztratil, Agnes ji hodila. Stopař si vytrhl ze zad Agnesinu zbraň a do druhé ruky si vzal těžkou mosaznou tyč. Agnes po něm hodila ozdobnou stoličku. Uhnul a hodil po ní tyč. I Agnes se podařilo uhnout. Věděli jsme, že jde o všechno a jako na povel se na Stopaře vrhli všichni tři ze tří stran. Dostal jsem tyčí přes hlavu a cítil, že je to těžké zranění, ale jak jsem padal, podařilo se mi chytit Stopaře v pase. V hlavě mi hučelo jako v úle, viděl jsem, jak Stopaře praštil pěstí Cejn a slyšel Agnes jak křičí. Nepouštěl jsem, dostal jsem další ránu tyčí přes žebra, ale stále jsem Stopaře držel. Věděl jsem, že jsem na tom bledě a že už bych svým přátelům v boji moc nepomohl. Jen jsem doufal, že omezím Stopařovu strašlivou mrštnost tím, že se ho budu držet jako klíště. Zahlédl jsem zlaté vlasy své tajné lásky, dostal dýkou pod žebra a pustil se. Padl jsem na bok do rozbité postele. Cejn držel Stopařovu ruku s nožem, Agnes měla ošklivý šrám na noze, ale držela Stopaři ruku s tyčí. Všichni tři se přetahovali a kopali. Věděl jsem, že musím něco udělat. Agnes už vlála na Stopařově ruce z posledních sil. Slečna Zuzi přestala vřískat, nejspíš jí došel dech. Sebral jsem další mosaznou tyč klekl si (vstát jsem nedokázal) a vší silou praštil Stopaře zezadu pod koleno. Zařval a svalil se. Cejn začal ležícího Stopaře kopat do boku, aniž pustil jeho ruku s dýkou. Agnes vyrvala otřesenému Stopaři tyč a začala ho s ní mlátit. Já to všechno sledoval jako ve snu, klečel jsem a nebyl schopen se pohnout. Stopař podkopnul ještě Cejnovi nohy a uvolnil si ruku s dýkou, ale jen proto, aby mu dýku vzápětí vyrazila z ruky Agnes tyčí. Stopař se pokusil vstát, zdaleka ne tak mrštně jako dřív, ale Cejn mu nasadil zezadu kravatu, čímž ho přidržel Agnes a ta Stopaři rozmlátila hlavu na kaši. Nebyl to hezký pohled, ale nám se tehdy moc líbil. Stopař znehybněl. Do ticha promluvila Agnes tři slova: "Dokázali jsme to." Z druhé strany zamčených dveří se ozývaly nějaké hlasy a duté rány signalizující, že se je pokoušejí vyrazit. Slečna Zuzi začala znovu ječet. Ze zbytku si nic moc nepamatuju, třeštila mi hlava. Utekli jsme po střechách do připravené skrýše a v noci opustili město. Plán útěku kupodivu klapnul, ačkoli já jsem skoro nebyl při smyslech, Agnes kulhala a Cejn měl zlomenou ruku. V lesíku za Narothem jsme si lízali rány. Nebyli jsme už schopni jít dál. Byli jsme ale mimo Naroth a Stopař už neexistoval. Byli jsme volní.
Po útěku z Narothu jsme my tři, to jest já, Cejn a Agnes neměli žádné další plány. Všechno naše myšlenky končily u okamžiku, kdy budeme volní a svobodní. Uvažovat o budoucnosti jsme začali až v lese za Narothem. Všichni tři jsme byli sirotci a nikdo z nás neměl jsme kam jít, zůstali jsme tedy spolu. Ze začátku to bylo krásné. Byli jsme mladí, volní a bezstarostní. Já jsem byl navíc po boku své lásky. Nouzí jsme netrpěli, byli jsme už poměrně zkušení zloději. Toulali jsme se Impériem a postupně jsme se posunovali stále víc na jih. Když na to dnes vzpomínám, myslím, že jsme podvědomě všichni chtěli být co nejdál od Narothu.
Život zloděje je neustálá hra s rizikem. Balancování nad propastí. Vabank. Ale my jsme riskovali co možná nejméně a navzájem si pomáhali. V jednom městečku chytili Agnes. Dostali jsme ji z Cejnem z vězení ještě tentýž večer. Jindy jsem se v hospodě nepohodl s jakýmsi krolím válečníkem (rasové předsudky, jak mi později vysvětlil můj Guru, patří mezi největší tmářství a vzdalují člověka od Pravého poznání); dřív než mě stačil umlátit, zpacifikovali ho Cejn a Agnes, i když byl krolík skoro stejně drsný jako nebožtík Stopař.
Začalo to skřípat asi za půl roku. Pamatuju si to přesně, zlomem byla hospoda ve vesnici Aurisina v provincii Kud. Agnes objednala jednolůžkový a dvojlůžkový pokoj. Večer jsem se zdržel venku a automaticky zašel do dvoulůžkového pokoje, kde jsem měl spát já a Cejn, jako obvykle. Cejn tam byl, ale spolu s mojí tajnou láskou Agnes. I když jim evidentně stačila jedna postel, takže bych se tam taky vešel, kdyby na to přišlo, šel jsem spát ven. Šel jsem pryč a dlouho a daleko od té hospody a po tvářích mi tekly slzy a věděl jsem, že něco končí.
Skutečně už to mezi námi třemi nikdy nebylo jako dřív. Dnes už vím, že to byla hlavně moje vina. Byl jsem mladý, nešťastně zamilovaný, ješitný, zklamaný a uražený. Ale definitivní konec našeho trojspolku, který se změnil spíš na spolek 2+1, nastal zhruba za měsíc a nebyl jsem to já, kdo zatloukl onen pověstný poslední hřebík do rakve. Agnes s Cejnem už si už stačili sami. Věděli jsme to všichni tři. Po jedné zvlášť vydařené akci, kdy jsme získali skoro 1000 zl, mi Agnes a Cejn ušetřili bolestivé loučení. Zmizeli po elfsku spolu s mým podílem. Tehdy jsem nerozuměl ničemu, v hlavě jsem měl prázdno. Definitivně jsem ztratil svou lásku a svého nejlepšího přítele. Chtěl jsem pátrat po jejich stopách, ale brzy mi došlo, že by to nemělo cenu. Byl jsem najednou úplně sám.
Nejdřív jsem se protloukal jen tak, potom jsem se připojil k nějaké skupině zlodějů, ale nesedli mi. Cestoval jsem znovu sám a živil se lupičským řemeslem, kterému mě život naučil. Byl jsem pořád prázdný, jako bych byl jen divákem sledujícím své vlastní činy. V království Gran Luin jsem přepadl potulného mnicha. Byl z Ahmadnagaru, z kláštera Šao-Lin, což jsem samozřejmě nevěděl nehledě k tomu, že jsem neměl ani potuchy, že nějaký takový klášter vůbec je. Dnes už je mi známo, že je to jeden z nejstarších buddhistických klášterů, ve kterém se odnepaměti učí bojová umění. Když mě mnich odzbrojil, představil se mi: "Mé jméno je Asártha, jsem následovníkem Probuzeného, kterýžto bezpochyby zkřížil naše cesty, neboť nic na tomto světě, ačkoli je pomíjivý, se neděje bez příčiny. Vidím, že tvá duše je nemocná a zdá se, že je mou karmou uvést tě na Osmidílnou cestu, která tě může dovést k zániku strasti." Asártha mluvil ještě dlouho. Ne všemu jsem rozuměl, ale pochopil jsem, že už nemusím být sám. Asártha mi vrátil zbraně, podělil se se mnou o jídlo a peníze a odvedl mě do kláštera na Stolové hoře, kde žiju dodnes.
Dnes ráno jsem se probudil ve své klášterní cele s novým pocitem, který jsem zatím nedokázal pojmenovat. Rozhlédl jsem se po svém příbytku, který se mi stal domovem na několik uplynulých let: obyčejná dřevěná postel, malá polička s několika knihami, které mi uložil nastudovat můj Guru, židle, malý stůl, na něm svícen a můj rozepsaný deník. Včera pozdě v noci jsem dokončil vyprávění o své minulosti.
Vstal jsem a vydal se za svým duchovním rádcem, Guru Vátjásanou.
Popsal jsem mu stav své mysli. Guru je moudrý muž. Vyslech mě
beze slova a otázal se:
"Jak daleko jsi se sepisováním příběhu svého života, synu?"
"Včera jsem jej dopsal, ctihodný Guru."
"Nikoli, Alane, pouze jsi uzavřel první kapitolu."
Chvíli jsme oba mlčeli a pak Vátjásana pravil: " Časem opustíš náš klášter,
aby tvůj deník mohl pokračovat."
Deník jsem začal psát na radu svého Guru před necelými dvěma lety. Psaní mi šlo pomalu, jednak jsem se právě naučil psát, jednak bylo přerušováno mými povinnostmi v klášteře a konečně jsem na radu svého učitele nijak nespěchal. Díky psaní jsem jakoby znovu prožil svůj život. Dnes jsem si téměř jist, že právě tak to moudrý Vátjásana chtěl; určitě od počátku věděl, že ze mě nikdy nebude mnich a že po dokončení "poslední" kapitoly z kláštera odejdu.
Před mýma očima se nad stránkami deníku znovu postupně objevila má rodina,
maminka s nebaerským, ale krásným jménem Margaretha, sestra Oddny, babička
Sigurda a dědeček Olaf. Znovu jsem před sebou viděl Dolní Baer v průběhu
války, plný našich vojáků, vypleněných vesnic, krolů, plamenů a uprchlíků.
Vybavil se mi i tlouštík a vojáci, kteří mě odvedli do Narothských kobek.
Vzpomínal jsem na Narothské Křižáky: přihlouplého Kemra, chladného
Erwina, jako kámen tvrdého Jizvu, svého přítele Cejna, strašného Stopaře i
na svou první tajnou lásku Agnes. Hleděl jsem na ně i na sebe bez sebelítosti
a nenávisti. Sdělil jsem to vše svému učiteli a on mi pravil:
"Tvá duše byla nemocná a nyní už téměř dospěla k Pravému názoru a
vykročila tak do první osminy vzešené Osmidílné cesty. Čeká tě nicméně
ještě jedna zkouška, můj synu. Nalej vodu do této misky!"
Učinil jsem to a Guru vztáhl ruce k oběma okrajům misky, aniž by se
jí ovšem dotýkal. "Pohlédni na hladinu vody, Alane, " řekl tiše.
Po hladině nejprve chvíli pobíhaly vlnky a vytvářely roztodivné obrazce, ale
pak se úplně uklidnila. V misce se objevil se rozmazaný obraz, který se
postupně zaostřoval. Hleděl jsem do tváře své první lásky. Agnes. A vedle ní
Cejn. Kolem jejich maličké děti. Všichni okolo chalupy, samoty uprostřed
lesů, před kterou je malé políčko. Na slunci se suší prádlo a kus vedle pruhy
nasoleného masa. Obraz okamžitě zmizel, když Guru promluvil: "Co mi
povíš teď, můj synu?"
"Je to minulost, přeju jim štěstí," řekl jsem.
"Tvá duše se úplně uzdravila, brzy se vydáš na další cestu," uzavřel můj
učitel.
Buddha = probuzený, vlastním jménem Siddhárta Gautama, syn knížete z rodu Šákjů - odtud jeho přídomek Šákjamuni. Konfrontace s nezměnitelnými fakty nemoci, stáří a smrti jej v 29 letech odvrátila od dosavadního přepychu a pohodlí a přiměla k opuštění ženy a syna a odchodu do bezdomoví. Po sedmi letech bezvýsledné askeze vyvinul vlastní formu meditace (tzv. střední cestu = cestu mezi asketismem a pohodlím) a dosáhl vniřního probuzení = Bódhi.
V Sárnáthu poblíž Banárasu pronesl své první kázání obsahující Čtyři vznešené pravdy (základní pravidla Buddhismu, pojednávající o strastiplné pomíjivosti jevového světa a o možnostech jejího překonání). Buddha čtyřmi pravdami sděluje:
Buddhovo učení klade důraz především na meditaci jako prostředek k dosažení vnitřní svobody a k odstranění prožívání skutečnosti zkreslené subjektivním vnímáním.
Nirvána = stav eliminace všech sebestředných duševních hnutí i samotného prožitku individuální subjektivity, vedoucí k zániku strasti (=sánsára) tak, že po smrti (=paranirvána) nedojde již k žádnému dalšímu zrození. Prožívání nirvány znamená kromě zániku všech egocentrických hnutí i soucit se všemi dosud strádajícími bytostmi. Tento morální aspekt je integrální součástí buddhistické disciplíny.
Buddha zemřel ve věku 80 let vstoupiv do paranirvány. Po jeho smrti
se učení rozpadlo na tři hlavní části:
Devátého dne měsíce října roku osmistého padesátého osméhovo po založení Finrothu, svlékl jsem mnišskou kutnu a odešel z kláštera Latsang na Stolové hoře s Radarovou družinou. Družinu v té době tvořil elf-mág Radar, člověk-chodec Thorgal, barbar-šermíř Donar, a konečně člověk-theurg Theofrast. Jak jsem pochopil z hraničářova vyprávění, bylo to v průběhu již třetí velké cesty družiny. Cílem třetí cesty bylo vypátrat zmizení zbraní z Pevnosti Kud, stopy vedly až kamsi do Sedmihradské Pouště a v pozadí všeho byla snaha jistého mága zmocnit se temného meče Nightanu. Družina se rozhodla Nightan zničit a žádala o radu mnichy z našeho kláštera. Já jsem byl vyslán jako doprovod, kontrola a pojistka kláštera s tajným posláním, které jsem ovšem nemohl splnit, protože jsme selhali a Meče Noci se nakonec zmocnil ledový drak.
Na cestu s Radarovou družinou mě klášter vyslal na radu mého učitele, Guru Vátjásany. Rada kláštera, jejímž členem je i Vátjásana, se víceméně usnesla, že klášter a Buddhovo učení mi dali, co mohli a já bych měl nyní pokračovat ve své cestě samostatně. Nejméně jednou za rok bych se měl do kláštera vrátit a předstoupit před radu. Pokud bych byl ochoten postoupit dále na vznešené Osmidílné cestě a přidržet se Patera Ctností, mohu se znovu stát členem sanghy a vstoupit do kláštera natrvalo. Pro lupiče jako já je ovšem těžké přislíbit například zdržení se krádeže nebo zdržení se lhaní, i když nosí mnišskou kutnu a je v relativním bezpečí za branami kláštera. I to byl jeden z důvodů, proč jsem z kláštera odešel. Někteří baerští šamani věří, že vše co se má stát, bylo kdysi v runách vytesáno do starobylé kamenné Knihy osudu. Pokud taková kniha existuje, nejspíš je v ní i zmínka o tom, jestli Alan Trygsson z rodu barbarů skončí jako potulný lupič nebo jako Latsangský mnich.