PJ2: Rok 1165 LL: Politický přehled

Celý rok 1165 byl v Ladgalenu plný politických změn a otřesů, zapříčiněných manninskou invazí do Sostynu předchozího roku. Tu, jak známo, definitivně zastavilo trpasličí vojsko v bitvě v průsmyku Daa Clegh 8. října 1164. Z následujících vleklých diplomatických jednání vzešla v únoru 1165 Dimbarská smlouva mezi Manninem, Sostynem a Gwainwaithem. Díky ní sice Mannin i Gwainwaith přišly k příjemným územním ziskům na úkor Sostynu, ale klid a mír na východ Ladgalenu rozhodně nepřinesla.

V té části sostynského království, která se ocitla ve Stuartových rukou, rozpoutaly manninská armáda i síť Nejvyššího ochránce Koruny lorda z Leinsteru ihned po invazi teror. V rámci honu na osoby fakticky nepřátelské nebo i jen potenciálně nebezpečné Manninskému království byly stovky lidí popraveny a další stovky uvězněny. Na své si pochopitelně přišla i Svatá Církev, která uspořádala velkolepý hon nejen na kacíře a čarodějnice, ale také na liberální sostynské kněze, kteří byli odstraňováni a nahrazováni manninskými kolegy plně oddanými Kurii. Vojáci vymáhali ohromné kontribuce na venkovském obyvatelstvu, přičemž trestem za nezaplacení bylo vždy vypálení celé vesnice. Toto manninské řádění ustalo až v průběhu května 1165, podle některých proto, že už pomalu nebylo koho popravovat a co vypalovat.

Rušné chvíle ovšem zažil i severní Sostyn, byť zůstal podobných hrůz ušetřen. Nutno poznamenat, že Sostyn je ukázkovým příkladem země, jejímž obyvatelům sice není jedno, kdo jim vládne, ale nedovedou si zajistit, aby jim vládl ten, kdo je pro ně přijatelný. Ústupky obsažené v Dimbarské smlouvě zvedly v celém království (tedy v tom, co z něj zbylo) vlnu vášní. Všude kolem byli rázem nepřátelé: Na jihu Mannin, který na nebohého, mírumilovného souseda zákeřně zaútočil a uloupil kus jeho území. Na severu Gwainwaith, který to Manninu cynicky schválil. Na západě renegátští trpaslíci, kteří se věrolomně a vypočítavě odtrhli a připojili ke Gwainwaithu. A na jihovýchodě Aššurani, kteří sice Sostynu momentálně neprovedli nic, ale před čtyřmisty lety obléhali Ynnyd a jejich král přisluhuje Gwainwaithu.

I ti, kteří teorii o spiknutí osy Sniaul -- Brithombar -- Tjörn -- Kalchu považovali za zábavnou lidovou báchorku, uznávali, že situace Sostynu je krajně nepříznivá: Státní pokladna přišla nejen o příjmy z těžebních koncesí (jejichž zavedení byl důvod, proč se trpaslíci se sostynskou Korunou rozloučili), ale i o veškeré berně z Železných hor, po království se potulovaly tisíce uprchlíků z Manninnem zabraného území, a pohraniční pevnosti a přístavy preventivně obsadila gwainwaithská námořní pěchota. Gwainwaithskou vojenskou přítomnost v zemi pociťovalo mnoho lidí jako zvláště ponižující a na některých místech kvůli ní vypukaly nepokoje, největší síly dosáhly v červenci ve městě Ynnydu.

Jednotkám námořní pěchoty působilo velké potíže se s nepokoji vypořádat. Měly výslovný rozkaz zakročit teprve tehdy, pokud by nespokojenci ničili majetek nebo páchali násilí. Zákrok poté vypadal tak, že dotyční nespokojenci byli rozehnáni, někteří z nich zadrženi a vzápětí poté propuštěni. Přesto před Parlamentem v Brithombaru postávali pacifisté skandující "Ruce pryč od Sostynu!" a jeden z nich v Brithombarských všeobecných novinách vládě i Parlamentu vynadal za to, že uzavírají dohody s tyranem, jako je Stuart VI, a okupaci severního Sostynu označil za "aroganci moci".

Na vlnu nesouhlasu narazilo v Gwainwaithu také připojení Železných hor jakožto korunní dependence. Někteří kritici poukazovali na to, že vznešené hodnoty a ideály, na kterých je Gwainwaithské království založeno, jsou trpaslíkům úplně ukradené, starají se jen o zisky z obchodu a jejich režim je nechutná plutokracie, ač svými takzvanými politickými reformami úspěšně předstírají opak. Ihned padl protiargument, že je to kritika značně pokrytecká, protože i v gwainwaithském Parlamentu by se mezi zástupci Lidu hledal elf z ulice dost obtížně. Nic však nebylo možné vytknout jiné námitce, že totiž ty zákony, u nichž bude potřeba prosadit platnost na celém území Gwainwaithského království, budou muset nyní schvalovat tři zákonodárné sbory (gwainwaithský Parlament, dor-amarthské Generální shromáždění a trpasličí Althing, navíc ještě dvoukomorový) namísto dosavadních dvou a hrozí, že se jejich přijímání stane značně zdlouhavé. Ozývaly se hlasy volající po zásadní revizi gwainwaithského ústavního pořádku.

Dne 3. září došlo k již delší dobu očekávané události, abdikaci sostynské královny Alvy. Uchýlila se do exilu v Brithombaru, s doživotní roční apanáží ve výši 5 000 zl, kterou jí vyměřil Parlament. Trůnu se vzdala ve prospěch svého bratra Nollicka, obratného a pragmatického politika, který si dobře uvědomoval, že jeho okleštěné království (žádné nerostné bohatství, špatná zemědělská půda) nemůže bez spojenectví buď s Gwainwaithem, nebo s Manninem přežít, ale zároveň mu bylo jasné také to, že aby přežil i on jako sostynský král, musí se tvářit, jako by byl vladařem mocné a suverénní říše, a zároveň svoji faktickou moc začít upevňovat.

Začal ihned jednat s Gwainwaithem o ukončení okupace. Gwainwaithská Státní rada částečně vyhověla jeho požadavkům a stáhla kontingenty námořní pěchoty z Ynnydu, Niau a dalších přístavů. Nollick to doma prodal jako ohromný úspěch, v Ynnydu mu davy celé hodiny provolávaly slávu. Nyní byla ta pravá chvíle svolat Zemský sněm, kde zamýšlel prosadit své zákony směřující k utužení panovnické moci.

Ze 40 křesel ve Sněmovní síni královského paláce v Loghanu jich zůstalo plných 21 neobsazených: 16 vyhrazených pro trpasličí města, 3 patřící městům, která připadly Manninu, a 2 pro příslušníky zemanského stavu volené do Sněmu v krajích, které rovněž získal Mannin. Na Zemském sněmu tedy zasedlo 6 zástupců měst, 9 zemanů a 4 páni, vyšší šlechtici s dědičným právem účasti na Sněmu. Z panských křesel nezůstalo neobsazeno ani jedno, protože panská léna ležela všechna v té části Sostynu, která Nollickovi zůstala. Nollick proto své požadavky formuloval tak, aby byly výhodné především pro šlechtu. Nechal Sněm hlasovat o následujících návrzích:

(a) Zřízení stálých vojenských posádek ve městech. Celkem by se mělo jednat o přibližně 600 mužů (t.j. jedna setnina v každém královském městě), a měli by být pod velením Koruny. Zástupci měst samozřejmě protestovali, šlechtici nadšeně hlasovali pro. Sostynská města měla v době ohrožení nepříjemný zvyk zavřít brány a svoji domobranu poslat střežit hradby, takže nepříteli v poli se musela postavit výlučně šlechta se svými venkovany. Toto opatření zajistí, že zbabělá kramářská holota udělá za války to, co bude v zájmu celého království, a nikoliv jen v zájmu jejich brlohu. Dále by měli tito vojáci v době míru plnit úlohu Zemské stráže, a starat se o bezpečnost mimo městské hradby, což se šlechticům rovněž zamlouvalo. Vojáky přitom bylo možné snadno naverbovat z řad uprchlíků z jižního Sostynu, což zároveň částečně řešilo problém, co s nimi. Pro tyto výhody Sněmem dokonce bez problémů prošel i Nollickův požadavek na vypsání berně za účelem postavení tohoto vojska a následné zvýšení výměru téměř všech druhů daní za účelem jeho vydržování, byť to ve srovnání s daňovou politikou jeho sestry byl obrat o stoosmdesát stupňů.
(b) Zřízení Apelačního soudu, ke kterému by se mohli odvolávat poddaní a měšťané proti rozsudkům rychtářů, vrchnostenských a magistrátních soudů i vojenských soudů Zemské stráže.("...aby v našem království zavládlo jednotné právo.") Na rozdíl od těchto soudních dvorů a také Zemského soudu bude jmenování soudců zcela v moci panovníka. Prošlo jen těsně. Nikdo nebyl příliš nadšen představou, že by se skupina jakýchsi králem jmenovaných chytráků, dokonce snad, nedej Griane, právníků, měla zabývat dejme tomu odvoláním pasáčka vepřů proti trestu padesáti ran holí uložených rychtářem za rušení nočního klidu v opilosti, přičemž by pasáček argumentoval tím, že jediná osoba pod vlivem alkoholu v soudní síni během přelíčení byl právě rychtář, následkem čehož došlo k justičnímu omylu. Přijetí návrhu velmi pomohlo, když dal král k lepšímu vtipy, jaké se v Gwainwaithu vyprávějí o sostynském soudnictví, protože v Sostynu nesnášejí, když si cizinci z čehokoliv sostynského utahují. Král také účastníky sněmu uklidnil ujištěním, že tento soud tu nebude kvůli pasáčkovi vepřů, nýbrž kvůli bohatému obchodníkovi z Gwainwaithu, kterého od podnikání v Sostynu odrazuje představa, že by onen ožralý rychtář měl rozhodovat například o jeho sporné pohledávce.
(c) Zřízení druidské správy Hvozdu. Nollick se ještě v rámci jím zaváděných reforem nějak potřeboval vypořádat s problémem, jaký vztah zaujmout k hvozdu podél západní hranice a k 30 000 tam žijících lesních elfů, kteří byli natolik mimo jeho kontrolu, že ho to dráždilo. Začal proto jednat s Gwainwaithem o připojení "svého" hvozdu k tomu "jejich", čímž by se sostynští lesní elfové dostali pod plný dohled gwainwaithských druidských kruhů, které už odjakživa měly v sostynských lesích mnoho svých vyslanců. Sostynský hvozd by přitom zůstal součástí Sostynského království, gwainwaithští druidi by jej měli pouze ve správě. Gwainwaithský Parlament po konzultacích se Státní Radou a Vznešeným Kruhem s Nollickovým návrhem nakonec vyslovil souhlas, zejména z toho důvodu, že faktické rozšíření Hvozdu znamenalo i rozšíření telepatického pole, které by pak bylo schopno pokrýt celé území Sostynského království v jeho staré rozloze a dosáhlo by dokonce až do západního Aššuru. Sostynský Zemský sněm o tomto návrhu vedl dlouhou diskusi: Na jedné straně byli všichni jeho účastníci na lesní elfy dopálení za to, že se neobtěžovali během manninské invaze vylézt z lesů a bránit svou milovanou vlast, a mnozí se domnívali, že přes druidské kruhy by sostynská vláda mohla s lesními elfy účinněji jednat. Otázkou bylo, zda se druidi vůbec budou s Loghanem bavit a se sotynskými lesními elfy nebude disponovat výhradně Gwainwaith. Pochybovači nakonec sami sebe ujistili, že gwainwaithští druidi jsou na Brithombaru dostatečně nezávislí a návrh byl přijat.
(d) Vyhlášení celní unie s Manninem. Hlavní město Loghan se dostalo díky své poloze na nové státní hranici do nepříjemné situace. Zásobování ze Sostynu znamenalo namáhavou dopravu přes průsmyk Daa Clegh a import z Manninu byl zatížen nemalým vývozním clem. Nollick se tedy Sněmu dotázal, zda může Manninu navrhnout celnice na manninsko-sostynské hranici odstranit. Pro obyvatele údolí podél horního toku Shenn-Ushtey bylo město Loghan vždy nejvýznamnějším trhem, takže by toto opatření bylo výhodné pro obě strany. Až na několik hlasů volajících naopak po zavedení retorzních cel odpověděl Sněm téměř jednomyslným souhlasem.


V Manninu se zatím Stuart VI těžce vyrovnával s porážkou u Daa Clegh i s Dimbarskou smlouvou, která i přes jemu přiznaný územní zisk nejvíce posilovala Gwainwaith. Tato porážka mu přinesla dva poznatky, sice cenné, ale nepříjemné ve svých důsledcích: Zaprvé, zdání manninské velikosti a moci klame a Gwainwaith je v současné době prostě příliš silný, vojensky, ekonomicky i politicky, než aby se s ním jeho země mohla vážně měřit. Zadruhé, v Manninu existuje malá, ale vlivná klika šlechticů a kněží, kteří jsou do té míry spřáteleni s obchodními kruhy v Gwainwaithu, že jakékoliv jeho snahy po ovládnutí elfského království přinejmenším nepodpoří a ještě spíše proti nim budou aktivně vystupovat. Případ se zradou dvorního stratéga lorda Cumhala, pána z Dun Delganu, který gwainwaithské vládě předal kompletní plány manninské invaze, byl pouze špičkou ledovce.

S vědomím těchto věcí se rozhodl pro méně razantní postup a vytáhl proti Gwainwaithu pouze do obchodní války. V listopadu předložil Zemskému sněmu ve Sniaulu následující návrhy:

(a) Vyloučení třetích zemí (=Gwainwaithu) z obchodní výměny Manninu s Aššurem a ostatními východními zeměmi. Manninské království je významným exportérem vína, a to nejen do ladgalenských zemí, ale i do Aššuru. Z Východu dováží zejména hedvábí a koření. Tento obchod se však až dosud uskutečňoval téměř výlučně přes gwainwaithské obchodníky. Stuart VI se rozhodl využít toho, že po získání jižního Sostynu sousedí Mannin s Aššurem, a vybudovat kupeckou stezku, která by vedla od hranice s Aššurem podél Svobodného pobřeží a přes Carmarthen do Haukadaluru, kde by se napojila na silnici z Loghanu do Sniaulu a Lerphoyllu. Aby byla stezka bezpečná, hodlal nejprve provést razantní zákrok proti carmarthenským goblinům (=všechny je vyhubit).
(b) Připojení jižního Sostynu k Manninské Koruně. Stuart VI navrhl jej připojit přímo, nikoliv jako údělné knížectví, jak mnozí čekali (zvláště pak jeho syn, který se už viděl na knížecím trůně). Král zachoval rozdělení tohoto území na dva kraje, které získaly hlas na Zemském sněmu, ustanovil však nové držitele lén. Jihosostynským městům ponechal částečnou samosprávu, aby se uspokojili tamní svobodymilovní měšťané. (Stuart VI se zcela plánovitě snažil v jižním Sostynu vystupovat v roli vladaře-tatíčka, který neměl tušení, jak ošklivě si tam počíná jeho vojsko, a nyní chce moudře a dobrotivě zjednat nápravu. Tato taktika se mu docela dařila.)
(c) Celní unie se Sostynem. V listopadu uzavřel se sostynským králem Nollickem smlouvu o celní unii mezi oběma královstvími, která umožnila obnovit obchod mezi Loghanem a městy a vesnicemi v údolí Shenn-Ushtey prakticky v tom rozsahu, v jakém existoval před válkou a rozdělením Sostynu. Nyní navrhl Stuart VI Zemskému sněmu ratifikaci.
(d) Úprava statutu Svobodného pobřeží. Většina Svobodného pobřeží se dle návrhu stane korunními statky, s výjimkou Cronk-ny-Baa, kde nový manninský král souhlasil s návrhem Kurie na odstoupení tohoto území Loigovi z Raue, čímž by se z něj stal samostatný stát.

Všechny tyto návrhy manninský Zemský sněm bez větších námitek schválil. Dnem 1.1.1166 LL mělo být oficiálně vyhlášeno knížectví Cronk-ny-Baa, které vedle Manninu přislíbily uznat i Sostyn, Gwainwaith a Aššur.

V gwainwaithském Parlamentu se v souvislosti s chystaným vyhlášením nového státu dostal na přetřes všeobecně známý vztah mezi budoucí hlavou státu Loigem z Raue a vrchním velitelem Pohraniční stráže generálem Randirem. Jeden z poslanců interpeloval ministra války s dotazem, zde je únosné, aby tak vysokou hodnost v gwainwaithských branných silách zastával někdo, kdo je přítelem cizího panovníka. Ministr se sice za Randira se vší rozhodností postavil, ten ale nemínil kolem své osoby rozdmýchávat skandály, a raději sám koncem roku 1165 rezignoval. Král Finglor VIII jej vzápětí jmenoval do funkce sice prestižní, ale v podstatě jen reprezentativní -- do úřadu guvernéra nově zřízené korunní dependence Ered Engrin.