PJ2: Výprava na Kauai

Poté, co Radar úspěšně přečetl myšlenky náčelníkovi Ilalaoemu, bojovníkovi Kamaiolemu, šamanu Wailunanuihuanovi, co si družina přátelsky popovídala s Odem, a co jim Fortinbras odpověděl na jejich posla, již měli o situaci mnohem lepší přehled. Dala se shrnout do následujích bodů:

(1) Tak trochu zabředli do intrik uvnitř Gildy, jejichž cílem je svrhnout Fortinbrase. Nezbývalo než doufat, že tím nezhoršili vztahy mezi Gildou a Spojeným Impériem, jak jim kladl na srdce Lenwe.

(2) Dagobert je nyní s největší pravděpodobností už na cestě do Aquillonie. Aspoň něco pozitivního...

(3) Fortinbras je chce využít k prozkoumání oněch záhadných trosek na ostrově Kauai, kde má být ukryt poklad. O samotný poklad mágovi přitom vůbec nejde, je učenec a badatel a zajímají ho jen a pouze samotné trosky -- co to bylo za stavbu, kdo ji postavil, a tak.

(4) Komu na druhou stranu o poklad zatraceně jde, je Wailunanuihuano, který se družinu asi pokusí zlikvidovat. Hopojské perly patří hopojskému lidu!


Právě starý mrzutý šaman s obtížně vyslovitelným jménem, ani se nijak zvlášť nepokoušející své antipatie k "cizincům z moře" skrýt, dělal nyní družině největší starosti. Domorodci ho chovali ve velké úctě a prohlašovali o něm, že umí taková kouzla, jako nikdo jiný, a že když si to přeje, tak i stromy v pralese ožijí. Něco podobného mu přečetl v myšlenkách i Radar. To bylo vážné, a zejména Thorgal, který již měl s druidy jisté specifické zkušenosti, nabádal k nejvyšší opatrnosti.

Společně s Alanem vymyslel plán, jak šamanovi jednoduše zabránit v kouzlení během expedice: Večer před odjezdem na Kauai Radar vyzve šamana k soutěži "O nejmocnější kouzlo měsíce", čímž ho donutí vyplýtvat většinu magenergie, ne-li rovnou všechnu. Až bude ráno šaman meditovat, čirou náhodou půjde kolem Alan a čirou náhodou do něj vrazí.

Výsledek celé akce naprosto nesplnil očekávání. Šaman sice výzvu přijal, ale jediné, co předvedl, byla telekineze. (I tak domorodci usoudili, že to bylo mocnější kouzlo, než dým, který vytvořil Radar). Tím pádem nevyplýtval ani mag a žádná ranní meditace se nekonala. Družině nezbylo nic jiného než se smířit s tím, že šaman si s sebou kromě sukovice bere i svoji magenergii.

Ráno dne 8. května 859 PZ vyplul z Makalii katamarán s posádkou o složení Radar, Thorgal, Donar, Alan, Wailunanuihuano, Kamaiole a Lohiau a zamířil směrem ke Kauai. Zhruba v polovně cesty se na obloze objevil černý bod, který se rychle zvětšoval: Fortinbras na létajícím koberci. Jednalo se o model s mnohem menší nosností, zato však výrazně rychlejší než ten, který družina použila při cestě k Jehlanové hoře. Mág se z výšky nějakých dvaceti sáhů nad hladinou jal sledovat plavbu katamaránu i dění na palubě. Domorodci kvůli tomu ztropili nemalý povyk, Kamaiole dokonce pustil kormidlo a začal Fortinbrasovi hrozit svým nepříliš nebezpečně vypadajícím oštěpem s kostěným hrotem. Ani družina nebyla z guvernérovy návštěvy zrovna nadšená a Thorgal si dokonce dovolil se na něj osopit, cože to má znamenat. Fortinbras klidně odpověděl, že pouze se zájmem sleduje jejich počínání. Pak se nicméně přeci jen od katamaránu poněkud vzdálil, takže domorodci se v domnění, že Thorgal Fortinbrase zahnal, trochu uklidnili: Šaman přestal cosi zlostného brebentit, tlumočník Lohiau se přestal třást a Kamaiole se opět chopil kormidla. Plavba mohla pokračovat.

Východní část ostrova Kauai (na západní nemohli, protože na tomto území zřídila Gilda trestaneckou kolonii) byla velmi obtížně přístupná: Pobřeží zde obklopovala hradba útesů, o kterou se tříštil příboj, a místo, aby moře omývalo útulnou písečnou pláž, vlévalo se do neproniknutelné změti kmenů a větví v mangrovovém pralese. Ten pokrýval většinu východní části ostrova, jen uprostřed se tyčilo několik vrcholů (vyhaslých sopek), a na úpatí jednoho z nich měla stát ona záhadná zřícenina.

Když Kamaiole s velkou zručností proplul s katamaránem kolem útesů do pobřežní laguny, neměli ještě zdaleka vyhráno. Laguna byla oblíbeným lovištěm mořských krokodýlů, a jeden z nich, kapitální kus hodně přes osm sáhů dlouhý, usoudil, že okolo plující katamarán je jedlý. Šlo z jeho strany o fatálně chybný úsudek: Dřív, než si stačil kousnout, snesla se na něj sprška šípů z Thorgalova luku, šipek z Alanovy kuše, a zejména Radarových modrých blesků. Ránu z milosti mu na dálku zasadil šaman úderem nenávisti. Jediný, kdo se z rychlého vítězství neradoval, byl Kamaiole, jenž v boji přišel o svůj oštěp, který po krokodýlovi vrhl. Naštěstí měl bojovník s sebou ještě svoji chloubu -- mohutný kyj.

Katamarán uvázali na okraji mangrovového pralesa a začala namáhavá cesta do vnitrozemí. Fortinbras jistě nemusel Oda jako znalce zdejších poměrů dlouho přesvědčovat, aby se jí nezúčastňoval. S výjimkou Donara, šťastného majitele prstenu černé vodoměrky, strávili přes polovinu pochodu po kolena až po pás ve vodě, zakopávajíce o kořeny stromů. Trvalo jim celý zbytek dne, než se prosekali porostem mangrovového pralesa a neméně neproniknutelné vegetace na svahu sopky. Trosky, dokonale ukryté v džungli, se před nimi objevily zcela náhle. A stejně náhle také Wailunanuihuano vyběhl k místu, kde měl být ukrytý poklad.

Měl být, ale nebyl. Šaman se chvíli zuřivě přehraboval ve spadaném listí, pak vstal a hroze družině holí spustil vodopád hopojštiny.

"Poklad ne tady. Zlé cizinec ukrást perla," snažil se Lohiau o simultánní překlad do Obecné řeči.

Donar a Thorgal tasili meče.

Už nikdo se nikdy nedozví, zda měl šaman v úmyslu opravdu seslat obávané kouzlo hněv lesa. V tu chvíli totiž utrpěl smrtelné zranění ve formě několika rozsáhlých sečných ran.

Kamaiole, z jehož pohledu se ani nemohlo jednat o nic jiného než o podlou a zákeřnou zradu, reagoval jako každý správný bojovník -- chytl ho amok. Donar brzo poznal, že zdání klame a že za jistých okolností může být i Hopojec nebezpečný v boji. Nicméně Kamaiole přesto nebyl barbarovi rovnocenným soupeřem, už jen z toho důvodu, že jeho dřevěný kyj se zasazenými kousky obsidiánu a rákosová suknice nepředstavovaly v konfrontaci s Dorwinem a kroužkovým brněním právě optimální zbraň a zbroj.

Tlumočník Lohiau se do boje nezapojil. Bohatě stačilo už to, že byl likvidaci svých dvou krajanů přítomen, neboť tento zážitek mu přivodil těžký duševní šok. Alanovi dalo velkou práci mu vysvětlit, že nemají v úmyslu totéž udělat i s ním, protože on je hodný, zatímco ti dva byli moc a moc zlí. Lohiau se sice časem vzpamatoval, ale jestliže už před před soubojem s Wailunanuihuanem a Kamaiolem byl téměř nepoužitelný k čemukoliv, po něm se prakticky proměnil v chodící zavazadlo. (Družina neměla v té době ani tušení, že jí zůstane na krku skoro rok).

Jelikož se začalo stmívat, rozhodli se, že v pralese přenocují, a do průzkumu zříceniny se pustí až druhý den ráno. Zřícenina nebudila příliš důvěry, už proto, že se o ni zajímal Fortinbras. Takové místo je lepší studovat odpočatý, s plnou zásobou magenergie, a ve dne. Z týchž důvodů také ulehli ke spánku v dostatečné vzdálenosti od těchto trosek a pochopitelně postavili hlídky.

Nebyla to klidná noc. V době, kdy držel hlídku Alan, se do tábora přišel podívat jeden z obyvatel kauaiského pralesa, zhruba sáh velký brouk s fosforeskujícími krovkami, známý jako ohnivec. Vedle světélkování vynikaly jeho krovky také neobyčejnou pevností, o čemž se mohl přesvědčit i lupič již po několika výstřelech z kuše, kdy se šipky od brouka jen neškodně odrazily. Alanovi nezbylo nic jiného než vzburcovat zbytek družiny. Proti Dorwinu a modrým bleskům už neměl ohnivec sebemenší nárok.

Tato drobná peripetie však donutila družinu prodloužit si odpočinek v pralese o další den. Protože zásoby jídla se začaly tenčit, Thorgal se vypravil na lov. Vrátil se z něj s poznatkem, že ostrov Kauai má faunu sice bohatou, ale vesměs nepoživatelnou.

Druhého dne ráno konečně začala Fortinbrasem vyžádaná prohlídka zříceniny. Poblíž jedné ze zdí zela v zemi tři sáhy hluboká jáma, kterou, jak družina záhy zjistila, bylo možné sestoupit do vyzděné místnosti, zřejmě součásti rozsáhlých podzemních prostor, které kdysi byly sklepením zřícené stavby. Ve stěně této místnosti se Alanovi podařilo nalézt tajný vchod do úzké chodby. Rozhodli se, že ji prozkoumají. Za tajným vchodem bude schováno jistě něco důležitého! A opravdu bylo.

K úžasu celé družiny Donar, jdoucí jako obvykle při průzkumu podzemí v čele, náhle zmizel. Alan se odvážně přiblížil k místu, kde ke zmizení došlo, poněkud se předklonil -- a tu zjistil, že jeho hlava trčí z obrazu v místnosti, která vůbec nebyla v podzemí, a dokonce ani na Kauai! Byl to, zkrátka a dobře, honosně zařízený pokoj v domě uprostřed nějakého města. Uvnitř stál krajně překvapený Donar.

Když si družina (jíž se mezitím naskytl kuriózní pohled na bezhlavého Alana) od zloděje vyslechla, jak se věci mají, Radar moudře pokýval hlavou a řekl:

"S největší pravděpodobností jde o teleport. To místo, kde je teď Donar, odtud může být i tisíce mil daleko. Řekni mu, Alane, ať se radši vrátí zpátky -- ať projde tím obrazem, kterým tam přišel."

Radarova rada se však ihned ukázala jako nepoužitelná. Obraz se k Donarovi nechoval jako teleport, nýbrž prostě jako obraz. Alan Donara chytil za ruku a pokusil se jej do obrazu vtáhnout, ale ani to nešlo.

"Vskutku velmi zajímavé," komentoval to Radar. "Ten teleport je zřejmě jednosměrný. Jakmile jím někdo úplně projde, neboli, celý se vynoří z druhé brány, tak jako to udělal Donar, už do ní nemůže vstoupit. Zajímavé, o něčem podobném jsem nikdy neslyšel."

"Ale co teď?" ozval se Thorgal. "Přece tam Donara nemůžeme nechat."

"Ovšemže ne," přisvědčil kouzelník. "Jelikož ale nemůže on k nám, budeme muset my jít za ním a doufat, že společně se nám podaří se odtamtud vrátit."

Ještě před tím, než teleportem prošel zbytek družiny, využil Radar jeden ze svitků posel k odeslání zprávy Lenwemu. Dalo se čekat, že jejich návrat do Romy se poněkud opozdí...