Území Chattijského království je dobře vymezeno přirozenými hranicemi: Ze západu a z jihu je takovou hranicí hřeben mohutného pohoří Luvi, kvůli němuž lze z těchto směrů lze do země vstoupit jen několika málo průsmyky, a to ještě s obtížemi a v letním období, kdy v nich neleží sníh. To je pro obranu Chatti velké štěstí, neboť bez této přírodní hradby by bylo z východu vystaveno neustálým útokům Orjatů a z jihu mnoha dalších, menších, avšak o nic méně divokých kočovných kmenů. Na východě je omýváno mořem Thalassou a na severu jej od Mitanni oddělují řeky Denuš a Tabar, z nichž prvně jmenovaná pramení na západě, v pohoří Luvi, a je levostranným přítokem řeky Kitsuvatny, zatímco druhá na východě, v pohoří Tmólos, a do Kitsuvatny se vlévá zprava.
K tomu je však třeba dodat, že i když pohoří Luvi sahá vysoko na sever nad tuto hranici, nečetní horalé, kteří je obývají, jsou samozřejmě chattijského původu a za svého krále -- pakliže vůbec nějakého krále uznávají -- považují vládce Chatti, nikoliv Mitanni.
Okrajové části království jsou tedy hornaté, avšak ve středu je nížina, kterou od severu k jihu protéká řeka Kitsuvatna, jež v mitannském hlavním městě Waššukkanni ústí do Aššuru. Jejími nejvýznamnějšími přítoky, pramenícími v Luvi a Tmólu, jsou vedle již zmíněných Denuše a Tabaru dále Šahar zleva a Zar zprava.
Víc než polovinu rozlohy království zabírají lesy a hvozdy: Na západě bukové, jedlové a piniové, na východě cedrové. V nížinách je však také mnoho polí a zejména pastvin, zatímco vrcholy Luvi pokrývají horské louky s kosodřevinou a ty nejvyšší z nich jsou celý rok přikryty ledem. Díky množství lesů je v zemi velká hojnost zvěře. Podnebí v nížině je mírné a příznivé, s horkým létem a deštivou zimou, na horách je samozřejmě chladněji a zimy tu bývají se sněhem.
Chattijců je hrubým odhadem kolem dvouset tisíc. Na rozdíl od Aššuřanů, Orjatů nebo třeba Hopojců jsou nade vší pochybnost národem, který je spolu s Mittanci a Ioňany vzdáleně příbuzný lidem z Ladgalenu i Aquillonie, a to jak vzhledem, tak jazykem, v němž lze nalézt pro mnoho věcí slova podobná těm, která jsou v naší řeči; například "voda" se chattijsky řekne vadar. Je však velmi těžké se chattijský jazyk naučit, neboť má dosti složitý systém skloňování a časování.
Rozdíl mezi klimatem v nížině a na horách se projevuje i na obyvatelích: Ti z hor jsou barbaři, vesměs mnohem větší a silnější než lidé z nížiny, zároveň však i poněkud méně bystří a nepříliš půvabní, právě tak jako u nás v Aquillonii. Zatímco u nás v Aquillonii se však mezi lidmi a barbary díky tomu, že žijí daleko od sebe a mluví odlišnými jazyky, ostře rozlišuje, zde tomu tak není, protože barbarští Chattijci jsou sousedy lidských Chattijců z nížiny a mluví sice jiným nářečím než lidé z nížiny, avšak ne natolik, aby to bránilo vzájemné domluvě.
Mravy a obyčeje Chattijců se dlouhá staletí nezměnily, takže nadutec ze Západu by o nich snadno mohl říci, že jsou zaostalí. Většina jich žije jen v malých vesnicích a osadách o několika desítkách obyvatel, v jejichž uspořádání hrají silnou roli příbuzenské vztahy a hlavní roli při rozhodování tu mají rodoví stařešinové. Jejich autorita zasahuje i do vztahů uvnitř jednotlivých rodin, což činí chattijské rodinné právo mnohem méně patriarchální než u Aššuřanů, Mitannců či Ioňanů, kde je moc muže nad manželkou a nedospělými dětmi takřka neomezená.
Z vesměs chvályhodných mravů tohoto národa je nutno obzvláště vyzdvihnout, jaký význam přikládají pohostinnosti. Hosta pokládají za požehnání pro dům a naopak za velmi neblahé považují, pokud se hostovi pod jejich střechou něco zlého přihodí. Proto je celým Chatti možno cestovat bez měďáku v kapse a nestane se, že by pocestný musel spát venku a nedostal najíst. Hostitel ho navíc bude střežit jako oko v hlavě. Je však třeba pamatovat na to, že odmítnout pozvání je považováno za těžkou urážku.
Chattijci se klaní, tak jak je na Východě zvykem, mnoha božstvům, avšak v daleko největší úctě chovají Matku Bohyni Kubabu (Ioňané ji nazývají Kybelé), kterou zpodobňují na voze taženém lvy a s korunou z hradební zdi na hlavě. Po celé zemi jsou tomuto božstvu zasvěceny desítky svatyň a chrámů, v nichž Kubabinu kultu slouží stovky kněžek. Jednotlivé chrámy a svatyně jsou však na sobě zcela nezávislé a neexistuje zde žádná církevní hierarchie, tak jako je tomu u kultu ladgalenského Griana.
Chattijci mimo jiné věří, že po smrti člověka dojde jeho duše pokoje teprve tehdy, až se jeho tělo promění v prach. Své mrtvé proto nepohřbívají, ale spalují na pohřební hranici. V náboženských otázkách jsou vesměs velmi smířliví, a pokud někdo nehaní jejich víru, nechají ho v míru vyznávat tu jeho.
Řemesla tento národ příliš nepěstuje a málo si hledí i polních prací, z části proto, že obilninám se v chattijské půdě příliš nedaří. Proto nad poli převládají pastviny a Chattijci se hojně zabývají chovem ovcí, skotu a koní, což také napovídá o skladbě jejich stravy. Mnoho z nich loví v lesích zvěř a těží dřevo, po němž je velká poptávka zejména v Mitanni (Chattijští voraři jej dopravují po Kitsuvatně až do Waššukkanni.) Jsou dobří tesaři a domy stavějí nejčastěji dřevěné, jen tam, kde je nedostatek dřeva, užívají kamení nebo i vepřovice. Na jihu a jihovýchodě země je několik havířských osad, jejichž obyvatelé v tamních horách dobývají železnou rudu a zhotovují z ní železné nástroje a zbraně, které sice nesnesou srovnání s ladgalenskými a ve střetu se západní čepelí se nezřídka lámou jako třísky, jenže i pro chattijské špatné železo platí, že je lepší než nejlepší bronz, který se na Východě ještě stále hojně používá. Celkem zručně dokážou Chattijci zacházet také s hrnčířským kruhem a vyrábět nádobí z pálené hlíny, vydělávat kůže a z ovčí vlny tkát hrubé sukno. Oblékají se velmi prostě, dokonce ani zdejší velmožové si příliš nepotrpí na drahá zdobená roucha, tak jako jejich aššurské a mitannské protějšky, natož pak na šperky.
Chattijci nejsou ani kdovíjací obchodníci, obchod se většinou odbývá po staru směnou zboží. Král a některé knížecí domy sice razí mince, ale v zemi je jich v oběhu -- počítaje v to i mince cizího původu -- ve srovnání s okolními zeměmi jen velmi málo a užívají se hlavně v obchodním styku se zahraničními kupci.
Ani učenost či jakékoliv vzdělání není u Chattijců ničím běžným, a to i navzdory tomu, že se jejich jazyk narozdíl od aššuršitny a mitannštiny zapisuje hláskovým písmem, převzatým od Ioňanů, jež není tak těžké se naučit. Mezi Chattijci je také jen velmi málo kouzelníků a alchymistů, a to ještě prachmizerných; jen s přírodní magií jsou na tom o něco lépe.
Oč méně dovední jsou Chattijci v řemeslech, obchodě a naukách, o to lepšími jsou vojáky. Jak je obvyklé na celém Východě, bojují nejčastěji s oštěpem, který užívají k boji zblízka i jako vrhací zbraň. Obzvlášť houževnatí a zuřiví válečníci pocházejí z horských klanů, které mezi sebou často svádějí šarvátky. Horalé mají v největší oblibě dvoubřitou sekeru, na Východě známou hlavně pod ionským jménem labrys. Do bitvy nenosí žádnou zbroj a chrání se pouze malým kulatým štítem. Mnoho z nich slouží jako žoldnéři v knížecích službách. Vedle toho disponují chattijští velmožové i určitým počtem jízdních lučištníků. Sami chattijští šlechtici, tedy knížata a jejich družiníci, bojují v sedle a dost často nosí západní zbraně a brnění.
Přestože je v Chatti poměrně málo trvale sloužících vojáků -- nějakých pětset -- král, knížata a klanoví náčelníci mohou postavit v případě války hotovost i desetkrát větší. I v tom se Chatti příkře liší od ostatních zemí Východu, které sice disponují velkými stálými armádami, ale rychlé doplnění či navýšení počtu vojáků není snadné, protože řadoví obyvatelé nesmějí vlastnit žádné zbraně, a neumějí tudíž ani pořádně bojovat, což ovšem tamním vládcům vyhovuje, protože lid, který neumí sáhnout na zbraň, se mnohem snáze ovládá.
Naprostá většina obyvatel Chatti je svobodná, otroků je zde ve srovnání s ostatními východními zeměmi málo, méně než desetina všeho obyvatelstva, a vlastní je hlavně zdejší velmoži. Upadnout do otroctví nicméně není nijak těžké, protože i chattijské právo zná institut dlužního otroctví, a je tu široce využíván, není-li dlužník schopen dostát svým závazkům. Považuje se zde ovšem, stejně jako v Ionii, za zločin otroka bezdůvodně zabít, na rozdíl od Aššuru a Mitanni, kde se na otroka pohlíží jako na věc, s níž může její majitel nakládat zcela libovolně.
Chattijci jsou obecně mnohem méně spoutáni mocí státu, než je to na Východě obvyklé. Několik chattijských rodů v čele s dědičně vládnoucími knížaty sice získalo velkou moc a bohatství, ovládají rozsáhlá území a na obyvatelích vynucují vlastní právo a vymáhají daně, výše zdanění i míra vměšování do života poddaných je však ve srovnání s měřítky obvyklými pro byrokratický státní aparát v Mitanni, nebo dokonce v Aššuru, takřka symbolická.
Co se týče rozdělení moci v zemi, je nutno rozlišovat tři oblasti: Zaprvé centrální část země pod vládou krále a osmi knížecích rodů, zadruhé hory rozdělené na klanová území, a konečně pobřežní oblast mezi Thalassou a pohořím Tmólos, kterou ovládají ionské městské státy.
Celému Chatti pak vládne král ze svého sídelního města Chattušaše. Není to monarcha s neomezenou mocí, vynutitelnou početným státním aparátem a vojskem, jako je tomu v Aššuru a Mitanni. Schopnost krále donutit kohokoliv k čemukoliv silou končí za hradbami Chattušaše. Chce-li cokoli ovlivnit na územích knížectví, horských klanů či ionských obcí, musí se obrátit na jejich vládce, a záleží jen na tom, jaké úctě u nich se panovník těší, je-li mu vyhověno. Chattijští králové jsou podle tradice soudci vzájemných sporů mezi knížaty či klany; právě to, jak spravedlivě a nestranně tyto spory rozhodují, rozhoduje, jakou si u svých vazalů vytvoří autoritu.
Chattijských knížectví je osm, jmenovitě Viluša, Palaya, Huitar, Kusan, Temi, Karchiša, Azza a Kaneš. Poslední z nich není nic víc, než větší hradiště, avšak jeho vladař je ostatními považován za jim rovného. Knížata hovoří i o králi Chatti jako o jim rovném, přesněji jako o prvním mezi sobě rovnými, což velmi dobře vystihuje podstatu zdejší monarchie. Chattijské království vzniklo r. 551 LL (246 PZ), dalo by se říci, zespoda sjednocením původně zcela samostatných knížectví a klanů v boji proti Aššurské říši, a to se projevuje dodnes. V Chattušaši sice vládnou už víc než šest staletí příslušníci jediné dynastie, a žezlo přechází z otce na syna, ale to platí jen o vládě nad samotným městem, tedy o titulu chattušašského knížete. Královský titul však není dědičný: Knížata a náčelníci klanů krále ze svého středu vždy po úmrtí či abdikaci starého panovníka volí na sněmu, zvaném pankuš. Původně to bylo shromáždění všech svobodných mužů ve zbrani, na němž už nyní zasedají jen jejich velitelé, ovšem jejich hlas má váhu odpovídající počtu vojáků, které jsou s to postavit. Proto mohou knížata, kterých je jen osm, hravě přehlasovat padesátku klanových vůdců.
Pankuš svolává králův nejvyšší úředník, nosič královské pečeti. Tento sněm se neschází jen kvůli volbám krále, ale ještě ve dvou případech: Zaprvé v době každoročního zasedání královského soudu, kdy panovník rozhoduje v přítomnosti knížat a klanových vůdců jejich vzájemné spory. Klany však své spory raději řeší válkou a úloha krále na těchto soudních sněmech spočívá v případě horalů spíše ve sjednávání míru či příměří. Druhým případem, kdy se svolává pankuš, je napadení království. Pak přicházejí knížata a klanoví vůdci s ozbrojenou hotovostí a na sněmu se koná válečná porada. Velení celého vojska se poté ujímá král.
Kvůli volbě krále se za dobu, co Chattijské království existuje, sešel pankuš celkem dvaadvacetkrát, a vždy rozhodl, že tento titul patří chattušašskému knížeti. Z voleb se tedy stalo sice formalní, leč nezbytné stvrzení udělení královského titulu dědici chattušašského trůnu. Má to svůj prostý důvod: Žádný kníže, natož pak klanový náčelník, se bohatstvím a důstojností nemůže měřit s chattušašským vladařem. Vždyť sídla chattijských knížat jsou jen obyčejná hradiště o pár stech obyvatelích (jen v Kaneši jich žije kolem dvou tisíc), s domky ze dřeva a nepálených cihel, bez kanalizace a bez dlážděných ulic, a mitannští a ionští vtipálkové radí všem, kteří tam mají namířeno, se příliš neopírat o tamní hradby, aby nespadly.
Naproti tomu desetitisícový Chattušaš na soutoku Zaru s Kitsuvatnou snese srovnání se všemi velkými městy Východu i Aquillonie, ba i s mnohými v Ladgalenu: Za jeho mocnými zdmi jsou nádherné, mramorem obložené paláce se zahradami, lázně, honosné chrámy, i prosté, ale bytelné kamenné domy. Má nejen dlážděné ulice a podzemní systém stok, ale také vodovodní potrubí, kterým se přivádí voda do královského paláce a do veřejných lázní. Chattušaš zkrátka vypadá, jako by do té země ani nepatřil.
Popravdě většina z toho, co je v tomto městě k vidění, je dílem cizích architektů i řemeslníků. A velmi mnoho cizinců zde také bydlí, co do pestrosti složení obyvatelstva nemá Chattušaš mezi městy Východu soupeře. Plná třetina obyvatel je odjinud než z Chatti: Žije zde na patnáctset Ioňanů, asi tisícovka Mittanců, kolem tříset Aššuřanů, víc než sto gwainwaithských elfů, pár desítek lidí z Manninu a Sostynu a rovněž několik málo trpaslíků. Většina z těchto cizinců jsou kupci či řemeslníci, kteří těží z jeho výhodné polohy na hranici tří knížectví, Azzy, Temi a Kusanu, ani ne padesát mil od průsmyku, kterým se dá pohodlně přejít Tmólos do Ionie. Chattušaš je odnepaměti městem, kde se obchoduje s mitannským hedvábím a kořením, ionským nádobím, kožešinami z Temi, cedrovým dřevem z Azzy a železem z Kusanu. Zdaleka ne všichni chattušašští cizinci jsou ve městě dobrovolně, protože nemálo z nich patří mezi otroky, a zdaleka ne všichni chattušašští cizinci jsou tu kvůli obchodu: nezanedbatelný počet jich do Chatti přišel veden dobrodružnou povahou, nikoliv tedy za žádným pořádným zaměstnáním -- to platí zejména pro ty ze Západu. (Ačkoliv i ty, byť nepřímo, přilákal do Chattušaše obchod -- dobrodruhům se daří především tam, kde je dost peněz.) Chattušaš je tedy město velmi živé, dnem i nocí a po celý rok.
Král vládne svému paláci i městu prostřednictvím deseti družiníků: V důstojnosti první z nich je nosič královské pečeti, tedy něco jako králův tajemník, za ním následuje náčelník palácové stráže, třetí je strážce pokladu, jemuž přísluší i dohled nad královskou mincovnou, a čtvrtý je správce města, který se stará o pořádek na ulicích Chattušaše a o výběr daní. Dalších šest družiníků jsou přísedícími královského soudu a královými rádci bez konkrétních výkonných pravomocí. Musím dodat, že vedle nich má král i rádce neoficiální, mimo jiné i moji maličkost. Chattušašský dvůr je velmi skrovný, slouží u něj kolem sedmdesáti osob, včetně třicetičlenné palácové stráže. Další stovka ozbrojenců pod velením správce města působí v ulicích. Skrovnost a neokázalost dvora jde ruku k ruce s neokázalým vystupováním panovníka. Chattijský král se nepovažuje za boha, a nevyžaduje, aby před ním poddaní padali tváří k zemi jako v Aššuru a Mitanni.
Z toho, co jsem o Chattušaši napsal, vyplývá, že mu vládnou panovníci, pro které se často užívá hezkého přívlastku osvícení. K takovému osvícení ovšem u nikoho nedochází samo od sebe a je výsledkem výchovy a vzdělání. Následníci chattijského trůnu se na rozdíl od mnoha jiných princů z chattijských knížecích domů necvičí pouze ve zbrani, ale i v naukách. Jak jsem vyrozuměl, v několika posledních generacích se stalo zvykem posílat chattušašské prince za vzděláním až do Brithombaru. I současný král Šuppiluliumaš III tam prožil své mládí a elfsky mluví skoro stejně dobře, jako svou mateřštinou. Mnohem více než jeho předchůdci si uvědomuje, že jen s válečníky se vládnout nedá, a snaží se získat do svých služeb i ty, jejichž schopnosti jsou jinde než v síle paží. Jistý zájem by samozřejmě byl, ale královy nároky jsou velké a ne všichni uspějí tak, jako, při vší skromnosti, třeba moje maličkost. Nemohu nezmínit, že teprve nedávno jsme získali pyrofora, jehož doporučení se králi zdála dostatečná a zároveň byl ochoten pracovat pro chattijský dvůr. Není jím nikdo menší než sestra sostynského krále Nollicka princezna Glynis, jež je ovšem současně vyslankyní Sostynského království se všemi výsadami z toho plynoucími, protože by se nehodilo, aby dáma z tak vznešeného rodu byla pouhou královou služebnicí.
Namísto výkladu o horských klanech bude dle mého soudu užitečnější a zajímavější se obšírněji zmínit o ionských městských státech, byť podle mínění mnohých je Ionia zemí na Chattušaši naprosto nezávislou. Faktem je, že do dění v Ionii chattijský král zasahuje ještě méně než do záležitostí knížectví a klanů, neboli, nezasahuje do něj skoro vůbec. Ioňané se také neúčastní pankušů, které jsou výlučně chattijskou záležitostí. Obyvatelé měst z východního pobřeží Thalassy však posílají králi vždy po jeho nástupu na trůn několik kamenů ze svých hradeb jako formální uznání jeho svrchovnosti nad nimi; k tomu se jejich spolek zavázal poté, co vojsko chattijského krále porazilo Orjaty vedené Daminsürenem a zabránilo jim v dobytí ionského pobřeží.
Ioňané patří mezi ty nečetné národy, kterým nevládne dědičně král či skupina aristokratů, a které si své vládce sami volí. Takové uspořádání má tu výhodu, že se při něm mohou u vlády stěží udržet různí válkychtiví šílenci, jeho nevýhodou však je, že na druhou stranu nepřeje ani těm, kteří chtějí zavádět sice potřebná, leč u občanů neoblíbená opatření. Obdobný systém vlády známe i u nás v Aquillonii, avšak v Ionii, na rozdíl třeba od Kraje nebo od Gildy, mohou volit všichni dospělí svobodní muži, tedy i nemajetní. Tento rys by, podle mého soudu, ještě zesiloval sklon volené vlády podléhat náladám lidu, nebýt jedné další odlišnosti ionské demokracie od demokracie, dejme tomu, hobitů v Kraji.
Ioňané totiž mají silný pocit sounáležitosti se svou obcí, tak silný, že v jejich jinak velmi bohatém jazyce se obec, stát, i společnost řekne stejně, polis. Být členem polis znamená podílet se aktivně na jejím chodu, a kdo tak nečiní, je terčem opovržení. Uspořádání ionských států dává k takové aktivitě široké možnosti. Vezměme jako příklad největší ionské město v Chatti, Olbii. Samotné má patnáct tisíc obyvatel, s okolními vesnicemi téměř dvojnásobek. Toto území je rozděleno na třiadvacet fýl, každé pod vládou dvacetičlenné rady starších neboli gerúsie. Jednou za dva roky se schází lidové shromáždění neboli apellá, do něhož každá fýla vysílá po třiceti mužích. Toto lidové shromáždění volí dva sbory: Zaprvé stočlenný lidový soud čili heliaiu, která je odvolacím soudním dvorem, zadruhé padesátičlennou Velkou radu neboli prytaneiu, která se schází každý měsíc a vydává veškeré vyhlášky a zákony a volí či losem vybírá obecní úředníky: asi třicet písařů, přes padesát dozorců nad pořádkem a na dvacet výběrčích daní, a sbor pětadvaceti archontů (zvaný též Malá rada), kteří na ně dohlíží. Jelikož funkce není možné kumulovat a funkční období jsou časově omezená, neexistuje olbijský občan, který by aspoň jednou v životě nezastával žádnou volenou funkci nebo státní úřad. V ostatních městských státech je to velmi podobné. Ioňan si tedy nikdy numůže a ani nesmí dovolit v klidu zalézt do svého soukromí.
Z výše uvedeného plyne, že i služba v armádě se týká povinně všech ionských občanů a že všichni podstupují vojenský výcvik. Jejich pěchota, oděná v lehkých kožených brněních a ozbrojená dlouhými kopími, sice nevyniká v boji muže proti muži, ale v těsném uspořádaném šiku, který se pohybuje po bitevním poli jako jakýsi ohromný ježek, je jen stěží k poražení.
Je až k nevíře, že tito lidé si přes všechnu tu práci pro obec, kterou si sami na sebe nakládají, najdou čas také na nějakou jinou, ale je tomu tak. Prosluněné svahy na kopcích ve východním předhůří Tmólu skýtají ideální podmínky pro pěstování vinné révy, a Ioňané toho plně využívají. Stejně tak plně využívají toho, že v tmólských horách jsou bohatá ložiska železné i stříbrné rudy. Jsou vynikající zemědělci i řemeslníci, kteří hospodaří na rozsáhlých velkostatcích a zboží zhotovují v manufakturách o desítkách, ba i stovkách pracovníků. I obchodem se zabývají ve velkém a Thalassu brázdí jejich lodi. Milují vzdělání a učenost: Žádný jiný národ nemá tolik mudrců a filozofů a skoro každý ionský občan dovede číst a psát.
K tomu je třeba dodat, že ač jsou ionské velkostatky, manufaktury i obchodní flotily v soukromých rukách, a v ionských polis jsou proto mezi občany velké majetkové rozdíly, jejich politickou rovnoprávnost to nijak neovlivňuje a bohatí nemají ve zvyku své bohatství vystavovat na odiv.>
Východní učenci často srovnávají Ionii s Gwainwaithem. Je pravda, že obě tyto země se v mnohém podobají, ale stejně tak se v lecčems ostře liší. Každého samozřejmě napadne, že elfové jsou, co se týče vědy, magie i řemeslné dovednosti přeci jen o dost dál než Ioňané, i že gwainwaithská ústava zakazuje otroctví a přiznává volební právo i ženám, přičemž obojí je v Ionii nemyslitelné. Jde však také o to, že elfům je zcela cizí ionský koncept ztotožňování státu a společnosti. V gwainwaithské společnosti existuje celá řada soukromých spolků a sdružení občanů, které v ionské polis chybí. Gwainwaithská ústava a demokracie jsou založeny na individuální svobodě jednotlivce a elfové si přísně hlídají, aby jim stát příliš nelezl do soukromí, a to především pomocí kodifikovaného veřejného práva, které přesně stanoví, co stát a obec vůči občanovi smí a co ne. To samozřejmě klade značné nároky na představitele státní a obecní správy a Gwainwaiťany by také nikdy nenapadlo státní ani obecní úředníky volit bez jakýchkoliv požadavků na kandidáta nebo dokonce losovat.
Gwainwaithští elfové žijící v Chatti tvrdí, že v některých ohledech jsou jim podobnější takzvaně zaostalí Chattijci než civilizovaní a demokratičtí Ioňané. S Chattijci je prý spojuje úsporné státní zřízení, všeobecně rozšířená soukromá držba zbraní, obliba lovu a nechuť k polním pracem. Ať už je to jak chce, považuje gwainwaithská diplomacie Chattijské království v současnosti za svého nejbližšího spojence na Východě. Kdo by se divil, proč to není jejich obilnice Aššur, nechť si představí zemi, jejíž obyvatelé jsou v nejlepším případě státními nevolníky, kde je okrádání cizinců národní tradicí, kde se píše na hliněné tabulky a hlavní zbraní je těžkopádný válečný vůz, kde se dvořané plazí před králem po zemi a přitom stíhají brát úplatky a defraudovat vybrané daně, a sám sebe se zeptá, jestli by takovou zemi za spojence chtěl.