PJ2: Útok na pevnost Nardol

Galdorův bratr Gilmyr byl mezi přibližně deseti dobře střeženými vězni z vyšších kruhů, které vládci nové Republiky drželi pod zámkem v pevnosti Nardol na útesu o rozloze třicet krát sto sáhů asi míli od jižního pobřeží ostrova Kauai. Nardolské posádce velela Morwen, sestra bývalého generálního kapitána a nynějšího člena Výboru pro veřejné blaho Morthina. Bíréndra bohužel neměl tušení, jak početná je nyní tato posádka, ani kdo v ní slouží, domýšlel se však, že musí jít o vojáky, které tam přivedli drakomluvcovi služebníci.

"Ve zdejších poměrech je teď těžké se vyznat," vykládal. "Oficiálně ta pevnost, jakožto všechen bývalý majetek Gildy, samozřejmě patří Republice, ale mám dojem, že přinejmenším někteří vězňové jsou tam držení výlučně na Morthinův rozkaz, nikoliv z rozhodnutí Výboru. Proto tam také hlídají Morthinovi lidé."

"A co je to za zbraně, které ti odtamtud máme přinést?" zeptal se Alan.

"Bastardy, halapartny, kuše, štíty, kroužkové zbroje... Od každého jistě aspoň deset kusů. V Nardolu je totiž bývalá rezervní zbrojnice námořní pěchoty, nyní zbrojnice Republiky."

"Já jenom, že by pro nás bylo daleko snažší ti ty zbraně prostě přivézt z Impéria," řekl Alan. "Už jenom dostat odtamtud toho Gilmyra nebude žádná legrace, a kdyby k tomu ještě měla přibejt taková fůra harampádí, no nevim, nevim."

"Netrvám na tom, že to musí být zbraně z Nardolu," řekl Bíréndra. "I když by vykradení té zbrojnice přineslo hned dvojí užitek, protože bych vedle vyzbrojení svých lidí zároveň poškodil vzbouřence. Pokud je však ve vašich silách dovézt výzbroj z Impéria, pak ji dovezte z Impéria. Pamatujte ale na to, že kdo dává rychle, dává dvakrát."

Alan s Thorgalem se ihned jali vymýšlet rafinovaný plán Gilmyrova osvobození. Raná koncepce, založená na nenápadném příjezdu zneviditelněné družiny na Nardol na palubě zásobovací lodi, byla brzy opuštěna jako příliš riskantní. V jednom nicméně měli oba jasno: Nejdůležitější bude provést vše tak, aby věznitelé odhalili Gilmyrův útěk co možná nejpozději a družina tak měla dost času se vytratit. Ruindorský mág a jeho létající domácí mazlíček samozřejmě vzbuzovali obavy. Potkat tuto dvojici se družině rozhodně nechtělo, a všichni se svorně spoléhali na to, že drakomluvce do pátrání po někom tak bezvýznamném nebude zasahovat, a pakliže bude, tak ne příliš důsledně a nenasadí veškeré dostupné magické prostředky.

"Má to ale jednu slabinu," upozornil Thorgal. "Když zmizíme hned po Gilmyrově vysvobození, tak už nebudeme moct pátrat po Ceckatým Tornádu."

"To je toho," mávl rukou Alan. "Tak holt Longovi řekneme, že jsme hledali, seč nám síly stačily, ale Ceckatý Tornádo jako by se do země propadlo. Hlavní je vymyslet, jak to provedeme s Gilmyrem."

"A co kdybych tam pro bratra prostě doletěl?" navrhl Galdor. "Když na mě kouzlo sešle Radar a navrch mě zneviditelní, tak tu míli k pevnosti od kauaiského pobřeží bez obtíží doletím nikým nepozorován a budu mít dost vlastní magenergie na to, abych dostal Gilmyra hyperprostorem z kobky i abychom oba odletěli zpátky."

Alanovi i Thorgalovi se Galdorův plán zalíbil a ani Radar proti němu nic nenamítal, zbývalo tedy jen vyřešit otázku přepravy na Kauai. O to se postaral Bíréndra, který družině přidělil dva katamarány, zásoby potravin a čtyři domorodce, z nichž jeden ovládal Obecnou řeč,

Ráno 31. července 861 PZ opustily oba katamarány přístaviště u Bíréndrova sídla na Oahu, řízeny zkušenými domorodými kormidelníky propluly nebezpečnými vodami plnými útesů, a odpoledne zakotvily na jihovýchodě Kauai. Družina se rozhodla zde plavidla zanechat a dál pokračovat pěšky, protože katamarány by z pevnosti mohl někdo snadno zahlédnout.

I když je vedl šaman, cesta kauaiskou džunglí jim zabrala zbytek dne i celý den následující. Večer 1. srpna dorazili k pobřeží na jihozápadě ostrova, odkud již byla vidět pevnost Nardol.



Po setmění, těsně před začátkem akce, nahlédl Radar do křišťálové koule, aby se ujistil, že Gilmyr je skutečně v kobce. Pak seslal na Galdora a jeho ďáblíka Fritze kouzlo neviditelnost, na Galdora samotného pak kouzlo leť a první pokus o Gilmyrovo vysvobození začal. Díky fatálnímu neúspěchu při sesílání kouzla leť však skončil velmi brzy: Ani ne dvacet sáhů od břehu přestalo zaklínadlo působit a Galdor a Fritz se zřítili do moře.

Značné množství magenergie tak přišlo vniveč (korunu všemu nasadil Galdor, když na sebe po nedobrovolné koupeli bez váhání seslal kouzlo lazebník, aby se opět učinil upraveným a elegantním), a zkoušet to znovu za dané situace by bylo příliš riskantní. Proto se rozhodli na pobřeží přenocovat, aby ráno mohli oba kouzelníci nameditovat, a pokus opakovat následujícího dne večer.

Jelikož na pobřeží byl mangrovový prales trvale zaplavený mořem, museli strávit noc ve větvích stromů. Přesto si oba kouzelníci odpočali natolik, aby mohli podstoupit náročné zaostření vůle a obnovit zásoby magenergie. Večer už vše proběhlo podle předpokladů a neviditelný Galdor s neviditelným Fritzem na rameni odletěl k pevnosti.

Tiše se snesl na dobře osvětlené nádvoří k místu, kde byly stropní vstupy do podzemních kobek, uzavřené mřížemi. Nechal Fritze teleportovat dovnitř, aby zjistil, ve které ze tří kobek jeho bratr je. Když mu to Ďáblík telepaticky oznámil, seslal na sebe Galdor kouzlo hyperprostor, aby se do příslušné kobky dostal.

Jenže se nepovedlo. Místo, aby byl v podzemní u Gilmyra, stál dál na nádvoří -- a viditelný. Stráž si jej také hned všimla a začala volat na poplach.

Galdor jako každý kouzelník dobře věděl, že magie je nevyzpytatelná, proto nepodlehl panice a zkusil kouzlo seslat znovu. Teprve když neuspěl ani na druhý pokus, usoudil, že něco opravdu není v pořádku a že nastává ten pravý čas ke klasickému, nemagickému útěku.

Dřív, než stačil přelézt nardolskou hradbu, zadrnčely tětivy dvou luků a dva šípy skončily v jeho hýždích a zádech. Nedbaje bolestivého zranění, rozběhl se dolů k moři, ale svah byl příliš prudký a terén příliš křivolaký, takže zakopl a na břeh moře nedoběhl, nýbrž se skutálel, pochopitelně vydatně potlučen. To mu na další prchání vzalo chuť, nehledě na to, že prchnout stejně nebylo kam. Předal proto Fritzovi veškeré své věci, které nechtěl vydat nepříteli, nařídil mu, aby se ukryl, a pak už se jen posadil a důstojně čekal, až ho přijdou zajmout.


***

Morwen, velitelka pevnosti Nardol, si pozorně prohlížela nově přibyvšího vězně na dně kobky. Jeho značná podoba s jedním z těch, kteří si již delší dobu užívali jejího pohostinství, lupičem jménem Gilmyr, jí pochopitelně nemohla ujít. Tím spíše, že oba dva měla zavřené pěkně spolu, takže mohla srovnávat.

"Ráno si promluvíme," oznámila zajatci elfsky. Pak se otočila ke svému pobočníkovi a přešla do orjatštiny.

"Ach, tihle elfové," povzdechla si. "Zřejmě bratři. Jeden miluje druhého natolik, že je kvůli tomu ochoten vloupat se pro něj do vězení. Škoda, že ho nenapadlo vyjádřit svou bratrskou lásku raději ve formě výkupného."

"Jaké jsou rozkazy, má paní?" zeptal se pobočník.

"Postav zesílené hlídky a dávejte pozor jak na něj, tak na moře. Ten elf je totiž kouzelník a někde na pobřeží má komplice. Viděla jsem je ve své křišťálové kouli."

"Mám po nich začít pátrat?" projevil Orjat iniciativu.

"V žádném případě," řekla Morwen. "Teď v noci byste stejně nikoho nenašli a jen byste oslabili posádku. Dělejte, co říkám."

"Jak poroučíš, má paní."

Šermířka se vrátila do svého pokoje a ihned odeslala pomocí svitků s kouzlem posel dvě zprávy, jednu svému bratrovi na Terra Nova, druhou svému pánovi do Ruindoru. Mínila totiž, že o cizí družině slídící v okolí by rozhodně měli vědět, zvlášť, když zahlédla, že mají ladgalenské zbraně.

Pak pro všechny případy ulehla oblečená, ve zbroji a vším, co by mohla potřebovat v boji, po ruce.


***

"Tak co uděláme?" zeptal se Thorgal, když od doby, kdy Galdor odletěl k pevnosti, uplynuly nejméně dvě hodiny.

"Vyšleme dalšího kouzelníka," pokusil se rozptýlit napjatou atmosféru drobným žertem Alan. Radara tím ovšem moc nepobavil.

"Možná tam mají nějakou ochranu proti kouzlům," napadlo Thorgala. "To by se snad dalo nějak zjistit pomocí koule."

"Kdyby tam měli démona ochránce před kouzly," uvažoval nahlas Radar, "Galdor by neproletěl přes jeho ochrannou bariéru, jelikož ta brání nejen průchodu kouzel, ale i osob nebo předmětů, na něž jsou kouzla seslána. Předpokládám, že v takovém případě by se prostě vrátil. Jiná věc je démon odsavač magenergie. Ten se projeví až ve chvíli, kdy chce někdo nějaké zaklínadlo seslat. Zkusím tedy přikázat kouli, aby mi ukázala místo v pevnosti Nardol, kde je démon odsavač magenergie."

V křišťálové kouli se objevila malá zšeřelá místnost, v níž kdosi ležel na lůžku.

"To je určitě ta čubka, co tomu velí," mínil Thorgal. "Dalo se čekat, že to bude v její komnatě. Přátelé, Galdora tam nemůžeme nechat. Já navrhuju na ně zaútočit a vyrubat je."

Byla to sice razantní změna plánu původně založeného na diskrétnosti a nenápadnosti, leč okolnostmi plně vynucená. Dohodli se, že nebudou používat žádná kouzla a k pevnosti prostě doplavou, přidržujíce se padlého kmene stromu, na nějž naloží své svršky, zbraně a zbroj. Ostatní věci zanechají na pobřeží. Čtveřice domorodců, Bíréndrových elitních válečníků, se přirozeně rovněž zúčastní.

Třebaže byla teprve třetí noc po novu, vidět bylo poměrně slušně. Přesto se jim podařilo díky nenápadnosti jejich plavidla se asi za hodinu dostat k úpatí útesu, aniž si jich kdokoli všiml. Thorgal pomocí telepatie snadno přečetl myšlenky jednomu ze strážných na ochozu věže. Tak se dozvěděli, že posádku pevnosti tvoří šermířka Morwen a čtrnáct orjatských lučištníků a že mají nařízeno obzvlášť bděle hlídat. Skryli se za skalním převisem a čekali, až se rozední. Chtěli zaútočit za denního světla.


***

Zatímco Radar, Thorgal, Alan a čtyři domorodci vyčkávali východ Solu, neměli ani tušení, že dvěstě mil na jih odtud si je v kouli prohlíží pár zlatých očí bez zorniček. Mág, o jehož jméně zatím pomlčíme (ostatně, prostý lid v Manninu věří, že už jen mluvit o temných elfech přináší smůlu), byl tím, co vidí, nesmírně překvapen.

"No tohle!" zvolal. "Zase oni! Buď jsou hodně stateční nebo hodně hloupí... Morwen každopádně udělala dobře, že mi podala zprávu. Nebude na škodu se s těmi hrdiny seznámit osobně."


***

Sol se vyhoupl nad východní obzor a dal svým světlem signál k útoku. První na řadě byla samozřejmě velitelka pevnosti. Radar se soustředil a celou silou své mysli na ni udeřil.


***

Morwen probudil pocit prudké nevolnosti. Určitě za to nemohl fakt, že spala ve zbroji, tím spíš, že nevolnost byla stále silnější. Ruindorská válečnice si brzy uvědomila, o co jde. Sáhla po křišťálové kouli a ta jí útočícího mága ukázala sice v plné nádheře, leč tak, že nebylo možné přesně určit jeho polohu, skočit k němu hyperprostorem a několika seky mu předvést, jak se vede čestný a férový boj.

Udělala tedy zatím to jediné, co udělat mohla: Zkusila se dostat mimo kontakt s myslí útočníka, aby ji musel znovu zaměřit. Dotkla se křišťálové sošky s odsavačem magenergie, telepaticky přikázala démonovi, aby přestal působit, vytáhla z brašny svitek s kouzlem hyperprostor, zlomila pečeť a v mžiku byla po pás v moři na opačné straně útesu, než stálo přístavní molo. Ulehčeně si vydechla -- zdálo se, že mág ji opravdu ztratil: alespoň prozatím.


***

"Zmizela mi!" vykřikl Radar. "Není ještě mrtvá, ale je pryč!"

"Hlavně nepropadej panice," poradil mu Alan. "Útoč dál, na ty, co vidíš -- támhle nahoře na věži."

Radar soustředil sílu své mysli na vrcholek věže a podal si jednoho ze strážných. Ubožáka vmžiku usmrtil a začal ovládat jeho podrobené tělo: Opustil své stanoviště a vydal se po točitých schodech dolů na nádvoří. Druhý strážný se mága v těle svého druha samozřejmě pokusil zadržet a nejspíš se ho zeptal, co to dělá. Radar neuměl orjatsky, a tak jen naznačil, že je mu špatně od žaludku. Lest vyšla, strážný ho nechal být.

Seběhl na nádvoří a zmizel na latríně. Ta mu dobře posloužila k ukrytí podrobeného těla, takže mohl vrátit plné vnímání svému původnímu tělu a podívat se, co se děje kolem.

Morwen nikde nebylo vidět, neukázala se ani v Radarově křišťálové kouli. Thorgal, Alan a čtyři hopojští válečníci mezitím opustili úkryt a začali šplhat do svahu k hradbě kolem pevnosti. Rudý Ďábel se rozhodl, že jim otevře. Znovu předal vnímání svému podrobenému tělu, opustil latrínu a vykročil k bráně. Toho si samozřejmě všiml nejen strážný na věži, ale i další dva Orjati, kteří tou dobou byli na nádvoří. Zavolali na něj, ale Radar si jich nevšímal a šel dál. To už začalo být nápadné, strážný ve věži začal křičet na poplach a ti dva dole tasili šavle. Mág však ještě stačil odstranit závoru a otevřít vrata, než opět předal vnímání svému původnímu tělu a zanechal svého podrobence Osudu, který měl v tomto případě podobu ostří šavle.

Doplnil zásobu magenergie ze zásobníku, seslal na sebe neviditelnost, a šel k otevřené bráně, aby se podíval, jak se vyvíjí boj, který se uvnitř právě rozhořel.


***

Radarův výkon byl sice obdivuhodný, ale přesto zbytečný: Ještě před tím, než v těle orjatského lučištníka otevřel bránu, přelezli Thorgal a Alan nardolskou hradbu, která nebyla vyšší než dva sáhy. S jistým zpožděním je následovala i čtveřice elitních hopojských válečníků, kterým tento výkon přeci jen působil trochu potíží.

Orjati už zaujali svá místa u střílen v obytné budově a několik dalších jich čekalo na nádvoří s tasenými šavlemi. Na ty se Alan, Thorgal i Hopojci s gustem vrhli.

Posledně jmenovaní ovšem během chvíle padli za oběť orjatským lukům a jen jedinému z nich se podařilo vůbec zasadit svým kyjem ránu dřív, než ho smetly šípy. To Thorgalovi a Alanovi, kteří byli zdatnější, zkušenější a v neposlední řadě ve zbroji, se v dešti střel vedlo o poznání lépe. Lupič, vyzbrojený stejným reflexním lukem, jaký používali Orjati, avšak navíc ještě vylepšeným útočným démonem ze sféry Mahasiah, vysílal šípy, které v řadách nepřátel rozsévaly zkázu. A proti Thorgalovu mocnému chodeckému meči neměly orjatské šavle v boje muže proti muži nejmenší nárok. Oba se proto brzo probojovali až ke zdi obytné budovy, přímo pod střílny, kde z nich pochopitelně nemohli být ostřelováni. Thorgal si stoupl vedle dveří a špatně udělal ten Orjat, který si troufl z nich vystrčit nos.


***

Radar to vše, sám neviděn, pozoroval od brány. Z tohoto místa také mohl spatřit to, co Thorgal ani Alan nemohli: Totiž, že na střeše obytné budovy, přímo nad místem, kde byl v tu chvíli Thorgal, stojí jeden z vojáků s kotlíkem plným hořícího oleje. Byl by hraničáře rád varoval, ale tím by přišel o neviditelnost, která mu zajišťovala aspoň jakous takous ochranu před Morwen. Radar proto raději dál zůstal utajený. Byl si ostatně jist, že Thorgal nastálou situaci s přehledem zvládne.

Současně ho napadlo, že brána není tím nejlepším místem, kam se postavit, ani jako neviditelný, protože při eventuelním pohledu do křišťálové koule je příliš snadno identifikovatelné. Šermířce by se pak třeba mohlo zachtět zaútočit naslepo, a co je horší, mohla by i uspět. Proto raději odešel o několik sáhů dál podél hradby. Přišel tím o možnost podívat se, jak Thorgal s přehledem zvládá polití hořícím olejem.


***

Morwen do sebe obrátila flakónek Welfova lektvaru pro zvýšení obratnosti. Byl to toho dne už druhý kouzelný lektvar, který pozřela: Tím prvním si alespoň částečně vyléčila zranění způsobené podrobováním. Pro přípravu k boji tváří v tvář už nemohla udělat víc: V pochvách z krokodýlí kůže, zavěšených křížem na zádech, měla své dvě šavle, opatřené útočnými démony ze sféry Jésael, na sobě plátovou zbroj s obyvatelem sféry Nahaiah a Welfův lektvar ji na čas udělal stejně mrštnou jako ten nejlepší hobití zloděj z Kraje. Ale žádné z těchto opatření ji nechránilo před tím největším nebezpečím, které jí hrozilo, totiž podrobením.

Když jí křišťálová koule ukázala jako odpověď na dotaz "ukaž mi mága, který mě dnes ráno zkoušel podrobit" jen kus hradeb, Morwen se definitivně vzdala nadějí na to, že by ho mohla tímto způsobem vypátrat. Nechala tedy mága mágem a raději se začala věnovat těm, jejichž polohu znala naprosto přesně. Bylo ostatně načase, protože ti dva už nějakou chvíli zle masakrovali její mužstvo.

Zlomila pečeť na svitku a seslané zaklínadlo ji přeneslo na bitevní pole.


***

"Thorgaléé!!" zařval Alan. "Pozóór, za tebou je čubka!" Ohořelý hraničář se otočil právě včas na to, aby před očima zahlédl lesknoucí se čepel šavle. Velitelka pevnosti ho velmi elegantně vedenou, stylově čistou ranou vzala naplocho přes spánek. Pak už Thorgal viděl jen mihotající se hvězdičky a do dalšího boje nezasáhl. Alan na válečnici vystřelil dva šípy, ale bylo to zhruba podobně účinné, jako kdyby ji bodal kružítkem.

"Hej ty!" křikla na Alana elfsky. "Jestli chceš, aby to tvůj přítel přežil, tak zahoď luk a zavolej vašeho mága, ať vás mám všechny pěkně na očích."

"Ale náš mág neumí elfsky," namítl lstivě Alan a odhodil svou střelnou zbraň. "Budu muset volat baersky."

"No ovšem, abych ti nerozuměla," řekla válečnice věcně. "Vytáčíš se, váš mág umí elfsky zajisté docela dobře."

"Chci se přesvědčit, jestli opravdu žije," ukázal Alan na nehybného Thorgala.

"Ale přesvědčuj se rychle," odsekla Morwen. "Počítám do třiceti a pak tu chci mít toho mága."

Udělala chybu, když si Alana pustila k tělu. Mylně ho ohodnotila jako protivníka, s kterým není třeba bojovat, protože je možné jej v případě potřeby kdykoliv zašlápnout. Když ji lupič zčistajasna kopl do obličeje, jediného citlivého místa, které nechránila její skvostná kouzelná zbroj, musela své hodnocení změnit. Přestala počítat a přešla do střehu.

Alan chvíli před tím, než zaútočil, jakoby mimochodem pozřel lektvar rychlosti, takže byl k neudržení. Lavině kopů a úderů pěstí i hranou dlaně do své roztomilé tvářičky se Morwen nemohla ubránit. Pravda, pod vlivem Welfova lektvaru uhýbala jako fretka a lupič také párkrát naprázdno promáchl, ale i tak bylo úspěšných zásahů víc než dost. Mimo to se Radar z křiku, který z pevnosti přicházel, ve své moudrosti dovtípil, kde se nyní velitelka nachází, a jal se znovu podrobovat. Válečnice stihla Alana všehovšudy dvakrát seknout, než ji jeho poslední vydařený kop poslal k zemi.

Stejnou technikou pak hladce vyřídil zbytek pevnostní posádky (až na jednoho muže, kterého ze střechy sundal Radar pomocí podrobování) a stal se hrdinou dne. Dodejme, že jeho život visel na vlásku, jelikož po fortelných zásazích Morweninými čepelemi by jakékoliv další zranění stěží ustál. Vše ale dobře dopadlo a pevnost byla zejména lupičovým přičiněním zdárně dobyta.


***

Všechno šlo jako po másle. Galdor, Gilmyr i dalších deset vězňů bylo vyproštěno ze smrdutých kobek, přeživší Orjati nemilosrdně podřezáni, zatímco jejich velitelka byla prozatím, i přes Thorgalovy protesty, ponechána naživu. Z obavy před nejrůznějšími těžko zjistitelnými a nebezpečnými kouzelnými předměty, které by u sebe mohla mít, jí, ještě než se probrala z bezvědomí, sebrali nejen zbraně a zbroj, ale také všechno oblečení i šperky. Pro všechny případy jí pak Alan ještě svázal ruce i nohy a dal roubík. Teprve pak mohli v klidu zvážit, jak s ní naloží.

"Já bych ji oddělal," prohlásil Thorgal, kterého vůbec nedojalo, že ho šermířka ušetřila. "Když ji pustíme, tak se nám pak bude mstít."

"Podřezat ji můžeme vždycky," odporoval Alan. "Navíc, taková nahá čubka se nám může ještě hodit," dodal spiklenecky.

Morwen sebou zavrtěla a cosi zahuhlala přes roubík. Zdálo se, že by ráda promluvila. Alan jí to velkodušně umožnil a nachvíli jí roubík sejmul.

"Dobrá práce," řekla. "Jenže nad mým pánem vyhrát nemůžete. Radila bych vám projevit trochu velkorysosti a pustit mě, máte pak šanci, že vás ušetří."

"A to je všechno, cos nám chtěla říct?" ušklíbl se Alan a chystal se jí dát znovu roubík.

"Vy to nechápete?" podívala se na družinu soucitně. "Můj pán přiletí na drakovi! Ví naprosto přesně, co se tedy děje, protože má k ruce dost theurgů na to, aby si to zjistil. A navíc jsem mu posílala posla hned po vašem večerním útoku. Ale když mě pustíte, tak..."

Jelikož se zajatkyně začala podle Alanova názoru hloupě opakovat, uťal její proslov roubíkem. Radar ihned zkusil ověřit pomocí křišťálové koule, zda Morwen mluvila pravdu. Při té příležitosti se ukázalo, že jejich kouli došla magenergie, a je už tudíž nepoužitelná. Naštěstí měli ještě jednu, kterou sebrali zajatkyni. A v té se objevil obraz jejího pána v plné nádheře na dračím hřbetě.

Začali počítat, jak dlouho může trvat, než posel doletí z Hopoe do Ruindoru a než tutéž trasu v opačném směru překoná drak. A vycházelo jim, že pokud by se mág nacházal na severozápadním mysu a reagoval by na zprávu bez prodlení, měl by tu i s drakem být co nevidět.

Boj s touto dvojicí by stěží mohl skončit jinak, než porážkou družiny, takže jediný rozumný postup v dané situaci byl zařídit se podle přísloví "kdo uteče, ten vyhraje". Drakovi se sice nedalo ani utéct, ale dalo se předpokládat, že pokud se družině a osvobozeným vězňům podaří ještě před jeho příletem ukrýt v pralese, nebude možné je ze vzduchu vypátrat.

Alan s Gilmyrem ještě v rychlosti prohledali pevnost se záluskem na jakékoliv cennosti, ale nic zvláštního nenašli, nepočítáme-li to, o čem už družina věděla od Bíréndry -- zbraně. V pevnostní zbrojnici bylo po patnácti kusech halaparten, mečů bastardů, lehkých kuší a kroužkových zbrojí. To vše spolu s šaty, zbrojí a zbraněmi Thorgala, Alana a Morwen -- spoutanou válečnicí samotnou (stále nahou) -- naložili na člun, který byl uvázán u mola v nardolském přístavišti. K jeho veslům usedlo celkem šest z jedenácti vězňů včetně Gilmyra a oba kouzelníci. Thorgal, Alan a zbylí vězňové -- ti, kteří si troufali na Kauai doplavat -- užili jako dopravního prostředku kmene stromu.

Nutno poznamenat, že oněch jedenáct v Nardolu vězněných obchodníků, pocházejících většinou z Kudu, rozhodně nebyli -- s výjimkou Gilmyra -- žádní otrlí dobrodruzi. Plavání ani veslování nebylo jejich silnou stránkou, takže přepravu z Nardolu ke kauaiskému pobřeží značně zdržovali. Alan s Thorgalem proto navrhli na ně nečekat a vydat se ke Kauai rychleji. Kupcům se ten nápad nikterak překvapivě nelíbil a jali se hlasitě protestovat.

"Uvažujte," poradil jim Thorgal. "Ten drak, až přiletí, půjde v první řadě po nás. Takže s námi jste teď ve větším nebezpečí než bez nás. A ve vodě jsme úplně bezbranní. Čím dřív se my dostaneme na břeh, tím dřív budeme moci podniknout opatření na naši i vaši obranu."

První část sdělení byla stoprocentně pravdivá, o druhé už by se dalo s úspěchem pochybovat, obchodníci nicméně Thorgalovy argumenty přijali a přestali protestovat.

"My s Alanem poplaveme, jak nejrychleji budeme moct," řekl Thorgal Radarovi, Galdorovi a Gilmyrovi. "Vy tam zatím můžete pohodlně doletět i s našima věcma. Ale nejdřív podřízněte tu čubku, protože nehlídanou ji nemůžeme nechat."

"Já bych ji nezabíjel," odporoval Galdor. "Je to koneckonců naše rukojmí. Vždyť nebude nehlídaná, budou ji hlídat tady páni kupci," ukázal na posádku člunu.

"Už si to živě představuju, jak ji hlídají," ušklíbl se Thorgal. "Objeví se drak, čubka řekne, když mě rozvážete, tak vás nesežere, oni ztratí nervy a udělají to, ona popadne tady jednu z těch zbraní a všechny je pobije. Podříznout."

"Tak víš co?" řekl Galdor. "Já tady s nimi radši zůstanu a hlídat ji budu já. Souhlasíš?"

"Ale nešetři ji," řekl hraničář. "Kdybyste měli v patách toho draka, podřízni ji."

Jinak ale Thorgal souhlasil, a také kupci byli vcelku spokojení, že s nimi zůstane někdo, kdo se vyzná a ví, co a jak. K pobřeží tedy odletěli jen Radar a Gilmyr; Thorgal a Alan se pustili kmene a nejvyšší rychlostí, jakou byli s to na takovou vzdálenost udržovat, vyrazili, tempo za tempem, tamtéž.

Jako první samozřejmě dospěli k pobřeží letící Radar a Gilmyr, čestné druhé místo náleželo Thorgalovi a Alanovi (byť zejména Alan doplaval velmi vyčerpán), jako třetí se umístil člun s Galdorem, Morwen a pěti kupci, kteří veslování zrovna neholdovali, a poslední skončila podle očekávání posádka plavící se na kmeni stromu. Když se těchto pět plavců blížilo k pobřeží, na jižním obzoru už bylo vidět draka. I on se blížil k pobřeží, akorát podstatně rychleji. Naštěstí se zdržel tím, že několikrát zakroužil na pevností, takže dobrodruzi i vězni měli dost času se uklidit do nitra pralesa.


***

Jelikož Galdorův člun přistál nějakých čtyřista sáhů od místa, kam doletěli Radar s Gilmyrem a doplavali Alan s Thorgalem, musel nyní čaroděj o Morwenině osudu rozhodnout zcela sám. Že by zajatkyni ponechali svázanou a nesli ji, ihned vyloučil. Morwen nebyla žádná éterická víla a dalo se očekávat, že neduživí kupci budou mít v pralese, ve vodě a ve změti kořenů mangrove dost práce sami se sebou na to, aby se ještě tahali se stodevadesáticoulovou a šestnáctisetmincovou válečnicí. Nápad jí rozvázat nohy také zapudil, protože pak zase hrozilo nebezpečí, že jim v pralese zmizí. Zato další možnost, která ho napadla, podřezat ji a nechat na místě jako svačinku pro krokodýly, už neměla chybu. Jenže sotva vzal do ruky dýku, zjistil, že mu chybí potřebná otrlost.

"Nedokážu to," informoval lítostivě Morwen i pětici kupců. "Na, udělej to za mě," vyzval jednoho z nich, podávaje mu vražedný nástroj.

"Já?" vytřeštil oči obchodník. "Proč já?"

"Copak tě nevěznila a netrápila?" pobízel jej Galdor.

"Věznila, ale to přece stejně nejde, jen tak ji zabít. Napřed musí před soud, a když ji odsoudí, patří do rukou katovi. Jak já, počestný měšťan, k tomu přijdu, abych dělal práci kata?"

"Tak dobře," povzdechl si Galdor u vědomí toho, že se bude muset vrátit k předtím zavrženému postupu. Sundal zajatkyni roubík a přeřezal jí pouta na nohou. "Zatím tě ještě nechám naživu, ačkoliv si to nezasloužíš."

"Jak to víš?" zeptala se Morwen.

"Viděl jsem tu tvoji pevnost," odpověděl čaroděj. "Tak jdi pěkně přede mnou. A ne aby tě napadlo na mě něco zkoušet. Když se budeš slušně chovat, možná ti dám něco na sebe, abys nemusela chodit nahá."

Morwen zamumlala něco v tom smyslu, že tak mravů dbalého a kurtoazního muže už dlouho nepotkala, ale nic nezkusila a poslušně vykročila do pralesa.

Po několika desítkách sáhů cesty do nitra mangrovového porostu potkali Thorgala, který jim šel naproti. Téměř současně se však stalo ještě něco dalšího, mnohem méně očekávaného a mnohem méně příjemného: Odkudsi přilétl drozd, posadil se Morwen na rameno a zašvitořil: "Už víme, kde jsi. Vydrž, brzy budeš na svobodě." Pak se rozplynul.

Než se stačili Galdor, Thorgal a kupci vzpamatovat (Morwen, zdá se, něco podobného čekala), přiletěl druhý posel, adresovaný tentokrát Galdorovi.

"Známe přesně vaši polohu," oznámil příjemným, uklidňujícím hlasem čaroději. "Nemá cenu se schovávat, je to nedůstojné nás i vás. Propusťte paní Morwen a vyjděte z pralesa na pobřeží."

Patrně se nejednalo se o žádné plané vyhrožování: Zřetelně slyšeli zvuk dračích křídel rozrážejících vzduch, střídavě slábnoucí a zase se zesilující, jak drak kroužil nad místem, kde stáli. Ve chvílích, kdy jim prolétal nad hlavami, se chvěly větve v korunách stromů jako při vichřici. K této hrozivé zvukové kulise se navíc přidal mocný hlas nesený kouzlem tlampač na míle kolem.

"Vyzývám všechny, kteří se nyní ukrývají v pralese s falešným pocitem, že jsou v bezpečí, aby se přestali chovat jako malé děti a vyšli na pobřeží. Nic se jim nestane."


***

"No není to smůla?" zeptal se řečnicky Alan. "Musej votravovat zrovna teď, když mi přišel tak pěknej list." Opravdu to smůla byla. Výstraha, sdělená pomocí kouzla tlampač a podbarvená hukotem dračích křídel, totiž neurvale vyrušila trojici Radar -- Alan -- Gilmyr, pohodlně usazenou v koruně rozložitého stromu mangrove, uprostřed karetní hry, která se pro lupiče vyvíjela velmi nadějně.

"Navrhuju hrát dál," pokračoval Alan. "Stejně nemaj tušení, kde jsme, a jestli maj, tak ať si pro nás přijdou."

"A navíc máme démona ochránce před kouzly," pochvaloval si Radar a poklepal na nejcennější předmět z kořisti z Velmistrovy tvrzi v Sostynu, nohu od postele. "Na dvacet sáhů od nás neprojde žádná magie."

Na Radarovo rameno usedl posel a spustil: "Víme přesně, kde jsi, milý kolego. Natolik přesně, že nic nebrání mentálnímu souboji. Bojuj, nebo se nám ukaž."

"Za těchto okolností," přehodnotil situaci Radar, "bych se stejně nedokázal soustředit na hru, takže radši vylezu nahoru a podívám se, co a jak."

"Kdyby došlo na ten mentální souboj, nandej mu to a sraž ho z oblohy!" zavolal ještě za mágem šplhajícím vzhůru ve větvích mangrove Alan.

Jakmile se Radar namáhavě prodral k vrcholku koruny, dostalo se mu odměny v podobě pohledu na blankytně modrou oblohu bez mráčku, azurově modré moře, smaragdově zelený koberec mangrovového pralesa a vůkol kroužícího purpurově rudého draka. Na jeho hřbetě seděli hned dva temní elfové, jejichž vlající černé pláště vhodně doplňovaly celou barevnou scenérii. Jeden z nich držel hůl, z čehož se dalo usuzovat, že nejde o mága, nýbrž o čaroděje. Zřejmě díky ostrému zraku jejich dopravního prostředku o Radarovi věděli stejně rychle, jako on o nich. Drak se zastavil dvacet sáhů nad jeho hlavou, drže se ve vzduchu mohutnými rozmachy křídel. Překřičet tyto poryvy bez použití tlampače bylo dost náročné, ale silný hlas je přirozeností každého kouzelníka, který se za žádných okolností nesmí snížit k tomu, aby svá zaklínadla stydlivě kuňkal.

"Výborně," pochválil ho temný elf bez hole, zřejmě mág drakomluvce. "Aspoň mág dbá na důstojnost svého stavu a neschovává se v zatuchlém pralese ve společnosti hadů, pavouků a ještěrek. Jistě dokáže silou svého charismatu přesvědčit i ostatní, aby opustili úkryt."

"Nevím, kde jsou," namítl Radar.

"Lžeš. Můžeme v tvé mysli číst jako v knize."

"Přesvědčím je, aby vyšli," slíbil Rudý Ďábel po zralé úvaze, že mentální souboj s touto dvojicí by mohl skončit všelijak, jen ne sražením protivníka z oblohy.


***

"Ať je po jejich," kapituloval Galdor. "Jsi volná. Hodím tě hyperprostorem do moře, pár sáhů od břehu. Souhlasíš?"

"Čaruj," vyzvala jej Morwen.

Galdor tak k pramalé Thorgalově radosti učinil. Hraničář si připravil luk, utrousiv něco v tom smyslu, že ji ještě pořád může zastřelit, a ráznými kroky se vydal k pobřeží, následován Galdorem a kupci, jejichž plány pro nejbližší okamžiky rozhodně s žádným podobným hrdinským činem nepočítaly a omezovaly se na to, pokud možno neudělat z těchto nejbližších okamžiků zároveň okamžiky poslední.

Na pobřeží se jich sešlo všech patnáct. Kupci vypadali při pohledu na draka velmi rozrušeně. Thorgal musel se zármutkem připustit, že Morwen už zastřelit nestihne. Drak ji totiž mezitím vylovil z moře a seděla už na jeho hřbetě spolu se dvěma temnými elfy.

"Všichni vězňové jsou tímto propuštěni," řekl drakomluvce. "Pokud by si snad někdo z nich nebyl jist, že je schopen přežít v kauaiské džungli, bude samozřejmě kdykoliv vítán v bezpečí nardolské kobky. A se členy družiny vedené tímto statečným mágem," ukázal na Radara, "si v klidu popovídáme tamtéž."

Drak se bleskurychle snesl až k zemi a obratně chytil do pařátů Radara a Galdora. "Páni kouzelníci se s námi proletí, vy ostatní za námi připlujete na člunu a přivezete veškeré vaše i Morwenino vybavení," rozkázal drakomluvce Thorgalovi a Alanovi. Vzápětí nato je zasáhlo kouzlo poslání, seslané současně oběma temnými elfy, a dodalo jim ke splnění otohoto úkolu pořebnou motivaci.


***

Jako první vyslechla oba kouzelníky Morwen, hned jak si na sebe vzala náhradní šaty. Narozdíl od těch, které nosila pod zbrojí, to byly šaty dámské, avšak i tyto ušil ladgalenský krejčí a byly velmi luxusní. Takto oděna by se mohla klidně ukázat u sniaulského dvora mezi předními manninskými šlechtičnami.

"Před čtrnácti dny," řekla, "došlo v terranovském přístavu k mimořádné události. Připlula tam rybářská bárka pod vlajkou Spojeného Impéria se dvěma elfy, dvěma lidmi, a jedním barbarem. Jeden z těch elfů se představil jako Radar, prohlásil se za vyslance Spojeného Impéria, vykázal se příslušným pověřovacím dekretem, a domáhal se audience u teranovské vlády. Odmítl však respektovat zákon Republiky Terra Nova, který vyžaduje uvalit ochrannou vazbu na posádku jakékoliv cizí lodi s výjimkou lodí khazadských do doby, než může být vyslechnuta Výborem pro veřejné blaho, a byl proto vyzván k tomu, aby opustil přístav. Velitel přístavu má velmi dobrou paměť a dosti podrobně všechny členy posádky popsal v hlášení. Onen popis se na vás i na vaše přátele výborně hodí, takže mě ani nepřekvapuje, že máte u sebe tohle," vytáhla z obalu z voskovaného plátna pergamen s císařskou pečetí, dokládající Radarovu diplomatickou hodnost. "Je ta listina pravá?"

"Proč by měla být falešná?" ohradil se Radar.

"Neříkám, že je falešná, jen se ptám."

"K čemu ten výslech, když mi můžete dát přečíst myšlenky?" mračil se Radar.

"Pane Radare," usmála se Morwen, "mě nezajímají vaše myšlenky. Co se vám honí hlavou, je jen a jen vaše věc. Co platí, je vaše slovo. Dejme tomu, že ta listina je pravá a vy jste skutečně vyslanec Císaře Anakreona II. Pak si ale jistě uvědomujete, že jste se na území Republiky Terra Nova zabýval činností, která je s postavením diplomata neslučitelná. Spojené Impérium a jeho vladaře to staví do poněkud trapné situace. Možná byste chtěl vašeho panovníka tohoto skandálu ušetřit a pravost této listiny naopak zapřít. Nyní máte možnost, protože já se vám v hlavě hrabat nemíním. Bude platit to, co řeknete."

"Co by následovalo, kdybych ji zapřel?" zjišťoval opatrně Radar.

"Musel byste plně nést následky vašeho počínání. Což nutně neznamená trest smrti, jak si pravděpodobně myslíte. Bude muset rozhodnout Výbor pro veřejné blaho."

"Ach tak, ten váš demokraticky zvolený Výbor," řekl Radar sarkasticky.

"Je nadmíru zvláštní, že výraz demokracie používá a její nedostatek nám vyčítá poddaný dědičného monarchy," odrazila jeho výpad Morwen.

"Dobrá, nechme toho," mávl rukou Radar. "Dejme tomu, že bych na pravosti toho dekretu trval. Byl bych pak přijat jako vyslanec Impéria?"

"Já o zahraniční politice nerozhoduji. Předpokládám však, že by bylo nutné, aby se nám za vaše nepřístojné počínání nejprve oficiálně omluvil Císař Spojeného Impéria. Pokud tak učiní, bude to první krok k ustavení řádných diplomatických vztahů."

"Dovolil bych si podotknout," vmísil se do hovoru Galdor, "že já osobně tu nejsem kvůli politice, která mě ani v nejmenším nezajímá. Přijel jsem sem osvobodit bratra. Co vám vůbec udělal, že jste ho strčili do té páchnoucí díry?"

"Nic," odvětila válečnice. "Neberte to osobně, není v tom nic víc než ta politika, která vás přece nezajímá. Všichni zde věznění pánové byli zadrženi z toho důvodu, že jsou významnými poddanými Spojeného Impéria, tedy státu, který má uzavřen vojenský pakt s naším nepřítelem číslo jedna Gildou. Ze stejného důvodu byl zkonfiskován majetek Spojeného Impéria či jeho poddaných. Tito pánové by samozřejmě mohli být kdykoliv propuštěni při splnění určitých podmínek, jako je přehodnocení vztahů Spojeného Impéria s Gildou nebo aspoň zaplacení výkupného."

"Tak proč jste s námi o tom nazačali jednat?" zeptal se Radar.

"Proč bychom měli začínat my?" užasla Morwen. "Vaši poddaní v našem vězení jsou váš problém, vy se starejte. Vlastně už jste se starat začali, že, Vaše Excelence? I když nikoli zrovna tím nejšťastnějším způsobem. My diplomacii chápeme zcela jinak, než Vaše Excelence ráčila předvést dnes ráno. Ještě teď mě brní hlava."

"A smím se zeptat, jak byste si představovali ideální vztahy mezi Spojeným Impériem a tou vaší Republikou?" chtěl vědět Radar.

"To je jednoduché," odpověděla Morwen. "Vezměte si příklad z Khazadského království. Ale stále ještě neznám vaši odpověď na otázku, zda jste, nebo nejste vyslanec Spojeného Impéria."

"Jsem vyslanec Spojeného Impéria," prohlásil Lenweho nevlastní bratr pyšně.

"Budiž. Dnes večer sem připluje s rezervní posádkou můj bratr Morthin, člen Výboru pro veřejné blaho. Předáte mu svůj pověřovací dekret a dohodnete se na dalších příslušných záležitostech. Tím jsem s vámi, Vaše Excelence, skončila, ale ještě vám něco chce můj pán."


***

Ani drakomluvce neodolal pokušení pohrabat se v Radarových věcech. Zatímco jeho služebnice považovala celkem logicky za nejdůležitější jeho pověřovací dekret, mága nejvíce upoutal pečetní prsten, který tenkrát Radar odebral zabitému Velmistrovi Bratrstva Pentagramu v polorozpadlé tvrzi poblíž Loghanu. Bez okolků se Radara zeptal, odkud ten prsten má.

"Proč se mě ptáš, místo abys mi jednoduše přečetl myšlenky?" odsekl Radar.

"Ale kolego," řekl drakomluvce káravě, "o jaké jednoduchosti to mluvíš? Vždyť i to nejjednodušší kouzlení je velmi vysilující. A já už se dnes nechci namáhat. Naopak velmi toužím od tebe, vyslance tak ušlechtilého vladaře, jako je Anakreon II, konečně slyšet nějaké to vřelé, upřímné slovo."

A uslyšel. Rudý Ďábel vše drakomluvci vylíčil, neopomenuv pro všechny případy zdůraznit, že když majitele prstenu zabili, jednali de facto v sebeobraně. Temný elf se k tomu, co slyšel, vyjádřil všehovšudy jedenkrát: To když Radar použil při vyprávění o Velmistrovi coby temnému elfovi obrat "z tvého rodu". Tento výraz navozoval drakomluvci představu spřízněnosti s Velmistrem, která mu z blíže neznámých důvodů značně vadila.

"Z mého rodu, říkáš?" ohradil se. "Můj rod s ním nemá pranic společného, milý kolego. Byl to temný elf a byl z Ruindoru, a to je asi tak všechno, co máme společného."

Na závěr výslechu dal Radarovi jako odměnu za sdílnost vzkaz a zároveň dobrou radu pro Císaře Anakreona II.

"Ruindor nechce příliš zasahovat do aquillonských záležitostí, a totéž očekává i od Aquillonie. Vyřiď ve Spojeném Impériu, že Anakreon II udělá nejlépe, když nechá Terru Novu na pokoji, a zapomene, že existuje nějaký Ladgalen a země na východ od něj. A pokud to zapomenout nedokáže, nechť se aspoň chová tak, jako by to zapomněl."


***

Thorgal a Alan splnili to, co jim ruindorští kouzelníci uložili pomocí kouzla poslání, a nejen to: Dokonce přiměli ty kupce, kteří se rozhodli zůstat na Kauai, aby své rozhodnutí změnili a raději se vrátili do bezpečí a pohodlí nardolské kobky. K tomu stačilo věcně a stručně popsat, jak velký je mořský krokodýl a jak obtížně se před ním prchá.

Poslání se však nijak netýkalo Thorgalova a Alanova vztahu k oběma temným elfům; v tomto ohledu jim kouzelníci ponechali zcela svobodnou vůli. Proto je oba zpočátku přirozeně rozčílilo, s jakou samozřejmostí jim drakomluvce, sotva dorazili do pevnosti, začal rozkazovat. Vskutku, myslet si, že dobrovolně a bez donucení odevzdají zbraně a půjdou si dřepnout do kobky, bylo od toho chlapa zpropadeně drzé a domýšlivé!

Počáteční rozčilení jim ale dlouho nevydrželo. Rozvzpomněli si, jak probíhal jejich souboj s Velmistrem v nardolském podzemí, a tato vzpomínka je donutila potlačit v sobě touhu drakomluvce napadnout. Zarmouceně si uvědomili, že drakomluvce není ani drzý ani domýšlivý. Když se ještě krátce podívali na v povzdálí odpočívajícího draka, dobrovolně a bez donucení odevzdali zbraně a odebrali se do kobky.


***

Navečer připlula z terranovského přístavu loď s členem Výboru pro veřejné blaho Morthinem a dvaceti Orjaty na palubě. Morthin vyslechl Radara a v podstatě mu zopakoval to, co už Radar věděl od Morwen. Republika Terra Nova bude trvat na omluvě od Spojeného Impéria. Pokud se Impérium omluví, přijme Republika Terra Nova Radara jako vyslance Impéria. Pokud ne, bude Radar i s celou družinou z území Republiky vyhoštěn. Do té doby zůstanou všichni v internaci v pevnosti Nardol. Jejich zbraně a osobní předměty však budou v každém případě zkonfiskovány.

S tím také Morwenin bratr odplul zpátky do Terry Novy, hlavního a jediného města nové republiky, zatímco Orjati zůstali, aby nahradili družinou pobitou posádku. Rudý drak se vznesl, zakroužil nad pevností a zamířil i s oběma temnými elfy na jih k Ruindoru. Život v Nardolu a okolí se opět vrátil do starých, nudných kolejí.