Alanův deník, 17.7.861PZ.
Včera odpoledne jsme narazili na první obydlenou vesnici. Přistáli jsme a loď schovali do lesa. Domorodci se nas báli, nechtěli s námi ani mluvit, jen nám naznačovali, abychom šli pryč. Dovtípili jsme se (přesněji řečeno to z nich vytáhl Galdor tlumočníkem), že asi mají neblahé zkušenosti s khazadskými trpaslíky (malí lidé z moře s vlasy na bradách), kteří je odvlékají jako otroky do dolů (tahat kámen ze země). Taky něco blábolili o rudém drakovi (velmi velký červený pták, který plive oheň) a novém hopojském králi, který je prý také člověk z moře (???).
V průběhu plodné konverzace s obyvateli vesnice Hilo začalo být zřejmé, že jsme z odpovědí poněkud rozpačití, takže nám ukázali cestu do další vesnice, jménem Mana, kde prý žije šaman Kekipi, který jistě všechno báječně objasní (moudrost šamana Kekipi je větší než oceán). Vesnici jsme našli, šamana nikoli. Šaman totiž nežil ve vesnici, ale poblíž vesnice Mana někde v pralese - dost podstatný rozdíl. Naštěstí jsme v Maně potkali Kekipiho vnučku Leilani, která nás slíbila k dědečkovi zítra dovést. Navíc nosí jen krátkou rákosovou sukničku a celkem jí to sekne.