PJ2: Eirienino vyprávění

Tak on se vám Ferdiad pochlubil, že mi dal dáreček za tu pomoc s hledáním čelenky z té chcíplotiny, teda, co to povídám, ze svatých ostatků? A že to přehnal s cenou? No, to asi opravdu přehnal. Ale já jsem v tom nevinně, pánové, nezmámila jsem ho. Ani kdybych chtěla, taková přebornice, abych mohla zmámit generálního vikáře Kurie, zatím nejsem. Dokonce jsem ani nejednala s Ferdiadem s úmyslem stůj co stůj z něj něco vydojit. Prostě jsem jenom dostala nápad se skočit podívat do Kione Droghadu, kdo že je teď generálním vikářem, když už jsme se do řešení téhle otázky v Laksaa tak pěkně zapojili. Náhlá inspirace, chápete? Já jsem holka neposedná a nevydržím dlouho na jednom místě. Ale poslyšte, já vám to radši všechno řeknu po pořádku, abyste byli v obraze, co jsem za ten skoro rok dělala a jak a proč jsem se ocitla zrovna tady na jihu.

Tak tedy, jelikož jsem už taková činorodá a dobrodružná povaha, rozhodla jsem se během té doby, co jsme byli v Amon Sûlu, vrátit do Manninu a zjistit, kdo je generálním vikářem, s tím, že když bude v úřadě Ferdiad, možná z toho i něco kápne, když Cathbad, tak mám prostě jenom o jednoho nepřítele víc. Taky jsem se rozmýšlela, jestli vám mám o tom říct, když se vás to svým způsobem taky týkalo. Snad mi prominete, že jsem to nakonec neudělala. Odhadla jsem, že byste beztak asi sotva svolili k tomu, se vrátit zpátky do Manninu a putovat tímhle utěšeným královstvím dalších pětset mil, a k tomu do sídelního města hlavy Svaté Církve, jenom kvůli docela pochybným vyhlídkám na odměnu. Tak jsem se s vámi rozloučila a zamířila na jih.

Angusova koně jsem nechala přivázaného u stromu asi míli od pevnosti, tak, aby ho patrola snadno našla, a do sedlové brašny jsem dala dopis pro Randira, že mu tu fuksu dávám. Kdybych mu ji totiž nabídla přímo, tak by se vzpouzel, a udělal by mi přednášku o důstojnické cti, o služebním poměru a související povinnosti řádně vykazovat vedlejší příjmy, a mě by strašně nebavilo ho přemlouvat. A toho koně jsem se musela zbavit: I kdybych na něm chtěla jezdit, jako že ne, protože se mnohem radši pohybuju po vlastních nohou, tak do Manninu bych s ním každopádně nesměla. A tak nějak mi připadalo, že si ho Randir zaslouží za to, jak se o mě hezky staral. Od té doby jsem s ním ale nemluvila, takže ani nevím, co s ním udělal.

Dá rozum, že už jsem se nemohla ukazovat na connaghtském panství, kde se to pořád ještě hemžilo královskými gardisty, tak jsem to vzala podél hranice něco přes padesát mil na východ a diskrétně a nenápadně ji překročila až tam.

Tahle část Manninu je příšerný Buranov, to vám povím! Na panstvích v povodí Shenn-Ushtey, Tarroo a Feaghu a na severním pobřeží mají aspoň jakž takž solidní poměry, ale jinde jsou většinou buď šlechtici, kteří se liší od sedláků akorát tím, že nosí meč, a někdy ani to ne, a nebo, pokud mají čirou náhodou větší léno, místo světských správců jim tam všechno řídí církev. Takže šlechta i hnojikydi tam tancujou, jak tamní kněžíci pískají. Stačilo by jedno kázání na téma "O bezbožnosti a zkaženosti elfů", a privilegium neprivilegium, jak by zmerčili moje uši, vezmou cepy a umlátí mě. Tentokrát to sice u křupanů bylo vzhledem k okolnostem výjimečně bezpečnější než v Connaghtu a v Rhumsaa, ale přesto jsem tudy projížděla tak nějak nerada, a dost jsem si oddechla, když jsem konečně došla na korunní statky.

Začala jsem se zajímat, jak to doopravdy je s Ferdiadem a Cathbadem a brzy zjistila, že Ferdiad se opravdu stal generálním vikářem a Cathbad, usvědčený ze svatokrádeže, sedí v kobce a čeká ho hranička z kvalitního, dobře proschlého dřeva. Církevní agendu měl tedy pevně v rukou Ferdiad, u kterého jsem byla dobře zapsána, a tak jsem mohla v klidu vyrazit do Kione Droghadu.

Tam jsem se ohlásila k audienci, že mu jako chci blahopřát ke jmenování, a Ferdiad mě přijal – daleko srdečněji, než jsem se vůbec odvažovala doufat, a nešetřil na moji adresu chválou, že nebýt mě, kdo ví, jak by to s ním dopadlo, a že prý jsem výjimečná žena. Prostě žvanil. Jednak z něj ještě nevyprchala euforie z toho jmenování, a jednak ho lehce vzrušoval pohled na mé poprsí. Oblékla jsem si k audienci zjevně šaty s příliš hlubokým výstřihem. Naštěstí dokázal svoje pudy opanovat, takže jsem se s ním nemusela prát. A na závěr audience přišlo to nejlepší, věnoval mi jako drobnou pozornost nádherný, velký safír. Život je někdy zvláštní, že ano? Chlapovi, o kterého bych i stála, dám dárek, a úplně jiný chlap, kterého bych se ovšem dotkla leda třísáhovou tyčí, naopak obdaruje mě.

Takový dar ovšem zavazuje dokonce i tak nevychovanou křupanku, jako jsem já, takže jsem Ferdiadovi slíbila, že ho nechám, aby mě představil Jeho Svatosti Amerginovi XI, i když mi to nebylo zrovna po chuti. Představení proběhlo asi za deset dní po mém příchodu do města, na oslavě veleknězových padesátých narozenin. Už jsem zažila hodně, ale takovou pařbu, jako byly narozeniny Jeho Svatosti, ještě ne. Dobře si pamatuju, že kněz, co seděl vedle mě, mi podroušeným hlasem vykládal, že bych se měla kát ze svých hříchů a že mimo Církev není spásy, než spadnul pod stůl a usnul. Někdo se taky pokoušel několikrát bezvýsledně prorazit můj magický střeh. Manninský klérus se zkrátka umí odvázat.

Co ale bylo horší, mezi hosty se objevil i Nejvyšší ochránce Koruny, Patrick z Leinsteru. Odvedl si mě stranou na malý důvěrný rozhovor. Nebral si vůbec servítky a řekl mi to, co už vím dávno, totiž že jsem odporná, zákeřná, prolhaná a bezbožná elfská čubka, která zneužívá patentu královského chodce k zločinným spiknutím a k rušení zemského pořádku, a dodal, že si je jist, že bych měla co říct k tomu, jak to bylo s Cumhalovým útěkem a se zabitím Anguse, a ať si nemyslím, že když jsem mimo jeho pravomoc, že si mě nemůže podat. Ale že prý když budu rozumná, a tak dál, a tak dál - metoda cukru a biče.

Samozřejmě jsem ten jeho cukřík nehodlala lízat, takže hned, jak jsem odešla z paláce a vrátila se do svého pokoje v hostinci U znaveného poutníka, přišel na řadu bič. Navštívili mě dva mládenci z Patrickovy sítě, moc šikovní hoši to byli. Odemkli si lupičským náčiním, a téměř neslyšně vpluli dovnitř. Naštěstí jsem nespala, takže jsem stačila sáhnout po meči a vstát, ještě než se na mě vrhli. Dali mi sakra práci, skvěle viděli v šeru a v zásobě měli nepřebernou škálu úderů, kopů a dalších zákeřností, a nestyděli se je proti slabé a bezbranné dívce použít. Pomohla jsem si drobet magií v meči, a nakonec je oba rozsekala, ale kdybych byla spala, tak by jim nedělalo potíže mě přeprat. Hrůza pomyslet, co by pak se mnou bylo!

Hned druhý den jsem se s Kione Droghadem rozloučila a zamířila na východ, na nehlídaném místě přešla hranici se Sostynem a za pět dní na to jsem byla v Tjörnu, největším trpasličím městě v Železných horách. Tam jsem prodala ten safír, asi dost pod cenou -- to víte, trpaslíci -- za sedmnáct tisíc. A jelikož to byl Tjörn, město horníků, hutníků a kovářů, hned jsem si objednala nový chodecký meč a kroužkové brnění, v té nejlepší dílně, v nejlepší kvalitě a na míru.

Musela jsem na to víc než měsíc čekat, výroba loghanské čepele dá práci. Někde jsem četla, že prý taková čepel prochází asi tisícinásobným kalením a popouštěním, takže jsem rozhodně trpaslíky nemohla podezřívat z toho, že by se po tu dobu za moje peníze flákali.

A během toho čekání kráčely Tjörnem dějiny, trpaslíci porazili u Daa Clegh Stuarta VI. Takže bylo co oslavovat, a oslavovat oni umějí stejně dobře jako se ohánět sekerou. V tjörnských hospodách tekly proudy punče, zpívalo se, tedy spíš hulákalo, celou noc, a jako by toho rámusu bylo málo, místní pyrofoři každý večer pořádali ohňostroje. Moc se toho naspat nedalo, takže mi nezbylo nic jiného, než slavit s místními. Když se dozvěděli, že jsem z Gwainwaithu, byli ke mně velice vlídní a pěli chválu na naši moudrou a osvícenou vládu. Aby taky ne, když spolku trpasličích měst refundovala poplatky za těžební licence sostynské Koruně za posledních deset let, od nichž ti fousatí škudlilové delší dobu bezvýsledně žádali osvobodit. No, teď budou konečně poddaní toho správného království, kde vyhodíte do vzduchu zlaťák a spadnou dva. Jen si to představte, volný obchod s Brithombarem, bez sostynských kvót, vývozních cel a koncesí! Možnost exportu té nejlepší oceli na východ! Z toho kouká pro trpaslíky i moje spoluobčany takový balík, že ráda věřím, že se kvůli němu trpaslíkům vyplatí předstírat, že dodržují všechny podmínky, které Parlament stanovil pro jejich přistoupení, a spoluobčanům se tvářit, že nevědí, že trpaslíci to jenom předstírají. Víte, můžete sice zkoušet trpasličímu jarlovi vysvětlovat, že upírá kopáčům ve svých dolech jejich nezcizitelná práva, ale to se nejdřív musíte ujistit, jestli nemá náhodou v dosahu sekeru. A proč si zbytečně dělat zlou krev?

Z Tjörnu jsem odešla hned, jak jsem měla meč a brnění. Pro elfy a lidi to není nijak zvlášť pohodlné město, dveřmi musíte procházet v předklonu a v posteli spát se skrčenýma nohama.

Ten uspěchaný odchod mě nicméně málem stál život. On totiž Tjörn leží v údolí řeky Feagh, které obklopují vůbec nejvyšší hory v celém Ladgalenu, takže když chcete z tohohle města jít kamkoli jinam než podél řeky do Manninu, k tomu v půlce října a nejste trpaslík, koledujete si o malér. To byl můj případ. V průsmyku jsem chytla solidní sněhovou vánici. Naštěstí nejsem leckdo, ale chodec, a proti nepřízni počasí mám nějakou tu magii, takže jsem to zvládla, ovšem s tím, že do první osady na druhé straně toho sedla jsem nepřišla pružným chodeckým krokem, ale připlazila jsem se tam. Tamní trpaslíci se dali slyšet, že na elfa to nebylo nejhorší. Já si to taky myslím, ale příští zimu už nebudu blbnout a budu se pro jistotu držet v teplejších končinách někde u moře.

Pak jsem se stavila v Brithombaru si vyřídit svoje finanční záležitosti. Zjistila jsem, že jsem zase o něco bohatší, protože akcie loděnic šly nahoru. Aby mi ty peníze nevlezly na mozek, dala jsem pět tisíc zlatých na konto Spolku pro pomoc obětem války v Sostynu. Pobyt ve svém milovaném rodném Gwainwaithu jsem završila tím, že jsem si zašla do Hvozdu k jednomu chodeckému velmistrovi se zas jednou trochu vzdělat v oboru. Nejradši bych Randira, ale on musí velet těm svým pohraničníkům, nechápu, co ho na tom tak baví, ale to je vedlejší. Zkrátka a dobře, prodělala jsem výcvik a po delší době jsem si taky pořídila pejska.

Potom jsem se vypravila do Cronk-ny-Baa, abych si nechala za zbytek peněz zaklít od Loiga z Raue do toho nového meče démona. Loig má dobré ceny a démon od něj vydrží věčně. Původně jsem chtěla jít přes Aššur, ale v Ynnydu jsem se doslechla, že v jižním Sostynu se v lesích ještě ukrývají spousty strádajících uprchlíků, kteří by se rádi dostali přes Carmarthen sem na Svobodné pobřeží, ale bez pomoci hraničáře to nikdy nemůžou dokázat. Tak jsem si řekla, že ještě pár lidem budu k užitku, a asi dvacet jich převedla. Nebylo to nic jednoduchého, shánět v horách za pochodu jídlo pro tolik lidí, a navíc na nás zle dotírali goblini. Ale povedlo se, ti lidi si na pobřeží založili osadu, v Aššuru nakoupili nějaké osivo a domácí zvířata, takže snad se jim tam povede dobře.

Musím říct, že mě dost dožralo, že v Dimbaru přiklepli jižní Sostyn Manninu. Nejsem sama, v Gwainwaithu se kvůli té smlouvě dost protestovalo, nakonec, pro toho, kdo nevydělává na oceli, je k vzteku i to připojení Železných hor. Po Prvním ministrovi a ministrovi zahraničí prý demonstranti házeli pukavce, a ratifikace v Parlamentu taky prošla jenom velice těsně. Teď jen pevně doufám, že k těm mým chudákům do osady nepřijde nějaký šlechtic a nezačne vykřikovat, že odteď je to jeho léno.

Pánové, už jsem se tu pomalu začala nudit. Ani nevíte, jak jsem ráda, že jdeme na tu saň. Jak vy to jenom děláte, že kdekoliv jste, tam se něco děje? Jestli ještě víte o nějakém zajímavém povyražení, sem s ním. Jenom vás musím upozornit, že teď už se nemůžu v Manninu vykazovat dekretem královského chodce, ale to vám asi došlo. Časy, kdy jsem se po tomhle království mohla po zuby ozbrojená jen tak poflakovat mezi Lerphoyllem a Kione Droghadem, sem tam někomu vyléčit chřipku a na službu trůnu zvysoka kašlat, jsou nenávratně pryč. Ale ono je toho víc, co je v téhle mizerné době nenávratně pryč...