Poté co jsme zjistili základní informace (na čemž jsem měl nemalou zásluhu) vydali jsme se po stopách karavany. Nejprve jsme procházeli krajem kudůků, kteří jsou celkem v pohodě, až na to , že mají zvláštní zvyk po vstupu do hospody zasekávat svoje zbraně do špalku u dveří. Je to krásný zvyk, protože do neozbrojeného kudůka se přece jen lépe strefuje. Ne že bych podváděl, já jsem skutečně svou zbraň (šavli) zarazil do toho špalku, ale to víte po špiritusu se lehce zapomíná na ten kouzelný šurich a tu dýku v rukávu a v botě. Nicméně k žádnému incidentu nedošlo, teda alespoň v hospodě ne. Zato cestou jsme narazili na ubožáka kterého očividně někdo přepadl (parchant jeden doufám, že ho teď žerou červi -- což vlastně žerou). Část naší skupiny (samozřejmě především Thorgal) ho začali utěšovat a nabídli mu pomoc (také jsem mu chtěl nabídlout pomoc, ale po Donarově duševní (on fakt má cosi jako duši -- aspoň se to říká) proměně sem variantu s věčným milosrdenstvím nahlas nevyslovoval, určitě bych byl první na kom by ho zkoušeli). Trochu se mi příčilo pomáhat někomu koho někdo spravedlivě okradl ... -- teda jenom mi to připadá jako špinit prádlo, které pradlena právě vyprala. Nicméně na stranu Thorgala se přidal i Donar (nějak mu poslední dobou to dobro leží v žaludku potřeboval by propláchnout něčím ostřejším -- já se mažu skoro denně a jakej jsem) což už je většina naší skupiny -- alespoň co se týká síly, inteligence zůstala na naší straně. Ale co, mohli jsme aspoň doufat, že se nám ten chudák (svině jedna prašivá) nějak odvděčí, což se taky stalo. Proměnil se v medvěda a zavolal svoje komplice (medvědy) a pustili se do nás. Poprvé jsem vyzkoušel veselý klacík jež jsem vysomroval od kouzelníka (jakási hůlka, která pohlcuje kouzla, aby je obratem vracela sesilateli - podle hesla co sis nadrobil to si sežer). Poté co jsem toho grázla trochu připekl jsem se začal soustředit na obranu a nechal barbara aby ten póvl dokončil ... mnó je pravdou, že Thorgal s Donarem se docela snažili, ale konec konců to byl jejich nápad někomu pomáhat.
Další noc jsme strávili v opuštěné hospodě kde se nám zdál každýmu sen. Naše sny byly podobné a přesto rozdílné, teda tak jsme je chápali (krom Donara, který nechápal, která bije což je u něj nepodstatné). Jistý khazadský filozof by to nazval kolektivním sněním, já bych to teda spíš nazval kolektivní kocovinou.
Karavanu jsme však stále měli daleko před sebou a tak jsme šli dál.