Doslova pohromou pro civilizované země Východu jsou divoké kmeny kočovných pastevců obývající suché a nehostinné stepi a polopouště jižně a východně od Aššuru, Chatti a Mitanni. Tito kočovníci ve snaze zmocnit se mnohem žírnějších pastvin na území těchto tří království na ně už několik set let podnikají ničivé nájezdy. Jen výjimečně lze s nimi svést něco po dobrém. Například mitannským králům se s náčelníky některých kmenů podařilo uzavřít spojenectví a s jejich pomocí se definitivně vymanit z aššurského vlivu. Za odměnu získaly tyto kmeny řídce obydlené území na severu tohoto království. Většinou je však třeba čelit kočovníkům vojensky. V nejtěžším postavení proti jejich nájezdům se nachází Aššurská říše, která není z jihu chráněna horami, jako jih a východ království Chatti a Mitanni, takže kočovníci mohli a mohou snadno pronikat na její území po celé délce této hranice.
Proto není náhodou, že právě Aššur se musel pod náporem nájezdů z jihu vzdát části svého území, jehož se v 10. stol. LL zmocnil kmenový svaz Orjatů pod velením Velkého Chána Ögödeje. Orjati se ukázali ve srovnání s ostatními kočovníky jako poněkud civilizovanější a vytvořili na tomto dobytém území cosi, co se při troše dobré vůle dá označit za stát a je všeobecně známo jako Orjatská horda.
V Orjatské hordě žije kolem 250 000 původních, aššurských obyvatel a necelých 120 000 potomků orjatských dobyvatelů. Oba národy se za víc než 150 let vzájemné koexistence téměř vůbec nesmísily a žijí mimoběžně, svým tradičním způsobem života: Aššuřané obdělávají pole a chovají dobytek ve stálých vesnicích, zatímco Orjati dál kočují se svými stády koní a ovcí. Aššuřané ovšem pochopitelně nemají rovnoprávné postavení s Orjaty: Jednak nesmějí vlastnit žádné zbraně (dokonce i nůž může být jen jeden v každé vesnici) a dále musejí odvádět orjatským náčelníkům značně vysoké daně v naturáliích. To, že jsou z velké části živeni podrobeným aššurským obyvatelstvem, umožňuje orjatským mužům se více než práci věnovat výbojům do okolních zemí, zejména do Aššuru.
Centrální správa země je slabá nebo téměř žádná. Trůn vládce Orjatské hordy, Velkého Chána, je dědičný, ale každý následník musí být vždy potvrzen churalem, sněmem orjatských náčelníků.
Velký Chán a jeho družina jako jediní převzali usedlý aššurský styl života a sídlí ve městě Bulagu, postaveném kolem bývalé aššurské pevnosti. Zde se také pravidelně každý rok scházejí churaly a Chán, jeho rádci a orjatští náčelníci zde společně rokují o všem, co je třeba projednat a rozhodnout centrálně. Většinou jde o koordinaci rozsáhlejších vojenských akcí.
Orjatská armáda je samozřejmě výlučně jízdní. Jezdecké umění orjatských válečníků je vyhlášené, a jsou též skvělými lučištníky a jejich šavle jsou nadmíru obávanou zbraní. Jejich sílu v boji a neohroženost překonává pouze krutost, s jakou si počínají při plenění.
Jelikož Orjati již několikrát použili pro Aššuřanům i Chattijcům magii natolik mocnou, že stěží může pocházet od jejich vlastních kouzelníků, existuje domněnka, že Orjatská horda je podporována Ruindorem. Ačkoliv pro tuto hypotézu chybějí přímé důkazy, stěží si lze představit jinou magicky vyspělou zemi (nebo i samostatně působícího kouzelnického velmistra) s větším zájmem na podpoře Orjatské hordy, než by mohli mít ruindorští mágové: Kdyby se Orjatské hordě podařilo když ne dobýt (což vzhledem k lidnatosti a rozloze Aššurské říše ani není pravděpodobné), tak alespoň pořádně vyplenit úrodné údolí Aššuru, které je gwainwaithskou obilnicí, velmi by to poškodilo jejich hlavního soupeře, Gwainwaithské království.