PJ: Obrazy z Modrého bazénu.

Když postavy vstoupí do Modrého bazénu, na chvíli jakoby se zastavil čas. Před očima se každému mihnou dva obrazy (podle hodu na k6). Všechny zvuky v obrazech jsou slyšet nezřetelně, jakoby z dálky. Slovům není rozumět, ale je poznat, jestli někdo křičí nebo šeptá. Postavy se pohybují jaksi mimo obraz, jako kdyby byly nehmotné a létaly prostorem.

Obraz první.

...zásnubní hostina na nějakém hradě, v trůním sále. Na stěnách visí gobelíny, na čelní stěně jsou velké, vzácné mechanické hodiny, zázrak moderní vědy a techniky, zabírají tu stěnu skoro celou. Právě odbíjejí desátou večer. Všude spousta služebnictva, kolem dlouhého stolu elfští šlechtici, v čele sedí elfský král, jeho manželka a mladá, krásná princezna. Zní tichá hudba. Všechny zvuky jsou ale slyšet nezřetelně a jakoby zdálky, o slovech se lze spíš jen dohadovat. Předstupují dva šlechtici a žádají o ruku princezny. První je vysoký, plavovlasý elf a princezna se na něj usmívá, druhý je rovněž hezký, ale starší muž s ryšavými vousy, nicméně podle drahocenných prstenů se zdá bohatší. Princezna si volí plavovlasého, druhý se ale podle už skoro zapomenutého zvyku dožaduje souboje. Králi se to příliš nelíbí, ale musí zákon ctít. Dává přemístit stoly, aby uprostřed sálu bylo dost prostoru a souboj začíná. Oba bojují obouručně dvěma sonwaithskými kindžály. Mladší je obratnější v pohybu, ale starší zase na první pohled zkušenější šermíř. Boj trvá dlouho a zezačátku má starší převahu, mladší se jen brání. Po čase se ale na starším začne projevovat únava, i když stále útočí. Najednou mu mladší překvapivým výpadem vyráží jeden kindžál, který se zařinčením dopadne na podlahu a zlomí se. Karta se obrací, útočí mladší. Po chvíli starší přijde i o druhou zbraň. Mladší se stává vítězem, svému soupeři daruje život. Po tváři poraženého přeběhne zloba, ale pak přijímá svou porážku jako šlechtic a jde popřát novopečeným snoubencům. Stoly se vrací na místo, znovu zazní hudba a plavovlasý elf s princeznou tančí. Hostina trvá dlouho do noci...

Obraz druhý.

...hrad stojící na kopci. Jeho silueta nápadně připomíná hrad nad Diamantovými jeskyněmi až na to, že není šedý, omšelý a pobořený, ale bílý a stojí na mnohem nižším zalesněném kopci. Slunečný den, na hradě vlají prapory, ze stájí je slyšet řehtání koní, z kuchyně hlahol služebnictva. V hlavní budově v  trůním sále sedí u okna mladá elfská princezna a vyšívá a občas vyhlíží z okna. Ve zdobené kolíbce opodál spí malé dítě. Princezna právě uviděla zástup vracející se z lovu. Je to divný průvod, trubky nezní, všichni jdou mlčky. Princův kůň je prázdný. Princezna sbíhá po schodech na nádvoří. Oznamují ji, že princ byl zabit na lovu, když šli po stopách jeho koně, našli jen spoustu krve, jednu princovu rukavici, přeražený oštěp a stopy ohromného tygra. Princezna se bledá a beze slov vrací nahoru do své komnaty ke kolíbce s dítětem. Vrhá se na postel a usedavě pláče...

Obraz třetí.

...hon v lese. Plavovlasý elfský princ se žene na koni lesem za prchající srnou. Jeho družina je už mimo dohled, ale stále ještě je zdálky slyšet troubení loveckých rohů a štěkot psů. Jeho kůň je srnce blíž a blíž, když ta se náhle zastavuje a mění v ohromného tygra. Zmatený princ zastavuje koně, tygr se otáčí a vrhá se na něj jediným mohutným skokem. Sráží ho z koně. Princ má jen lehkou loveckou výstroj, a ačkoli se zdá být obratným bojovníkem, nerovný boj je krátký. Prince odnáší tygr v tlamě, zděšený kůň prchá...

Obraz čtvrtý.

...mladá elfská princezna sedí sama na trůně. Nad trůnem visí tři obrazy s černou páskou, na prvním z nich je starší muž s královskou korunou, na druhém nejspíš královna a na třetím je mladý plavovlasý elf, na hlavě má tutéž korunu co král z předchozího obrazu. O slyšení u princezny žádá muž. Oproti mladičké princezně bude asi starší, protože tvář mu zdobí ryšavý plnovous. Pokleká na jedno koleno a něco princezně říká. Ta ho zdvořile poslouchá, ale jakoby byla duchem jinde. Muž se přibližuje k trůnu, stále mluví, shýbá se a chce jí políbit lem šatů. Princeznu to zřejmě moc netěší, ucukne a odměřeně cosi odpovídá. Muž mluví dál, naléhavěji, k něčemu se jí snaží přemluvit, znovu před ní pokleká a chce ji obejmout v pase. Princezna zakřičí, do sálu vbíhají stráže. Přes mužovu tvář přeběhne stín vzteku, ale pak se zřejmě omlouvá a nechává se stráží vyvést z paláce...

Obraz pátý.

...pod nějakým hradem, který nápadně připomíná ten, co stojí nad Diamantovými jeskyněmi až na to, že kopec je mnohem pozvolnější a hrad není šedý a pobořený, ale zářivě bílý a vlají na něm prapory, leží elfské vojsko. Velitelem je starší muž důstojného vzezření, na sobě má lehký zdobený kyrys, u pasu se mu houpe na první pohled vzácný meč, na rukou má drahocenné prsteny a tvář mu lemuje ryšavý vous. Také nahoře na hradě se ježí kopí. Obránců ale není mnoho a velí jim podle všeho mladičká, nezkušená panovnice jen s několika svými starými rádci. Obléhání trvá dlouho, ale těch dole je víc a za padlé obránce se nemá na hradby kdo postavit. Nakonec jedna zteč proráží, posledních pár obránců se snaží bránit věž s princezninou komnatou, ale jsou smeteni. Do princezniny komnaty vpadnou útočníci v čele s velitelem. Ve vedlejším pokoji je kolíbka a v ní pláče dítě. Velitel posílá všechny pryč, skryje meč a pokleká před princeznou, něco jí naléhavě říká. Princezna odmítavě vrtí hlavou, jde k dítěti a tiší ho. Velitel vstává a přistupuje blíž, princezna vytahuje ze zdobené truhličky dýku a něco křičí. Velitelovu tvář ovládne vztek. Přiskočí k princezně, po kratším zápase jí vytrhne dýku a odhodí ji do kouta. Vzpouzející se princeznu hází na postel a trhá z ní šaty...

Obraz šestý.

...ve kruhové místnosti sedí muž důstojného vzezření. Je už starší, alespoň podle ryšavého plnovousu, který mu lemuje tvář. Soudě podle jeho vzhledu a věcí v místnosti by to mohl být mudrc nebo kouzelník. Listuje v nějaké knize. Náhle ho cosi vyruší a on vyhlédne z okna. Na nádvoří hradu vedou stráže nějakou mladou elfku v potrhaných šatech do podzemí, dva muži za nimi nesou zdobenou kolébku s malým dítětem. Jiní dva rozžhavenou kovářskou výheň s náčiním. Průvod vstupuje do podzemí hradu, stráže zažehnou pochodně, elfka se na ně dívá lhostejným, prázdným pohledem. Jdou dál, stále níž, je tu vlhko, po stěnách kape voda. Jsou v nevelké kobce, kolébku pokládají na zem, elfku přikovávají starými, rezavými okovy ke stěně. Rány kladiva probouzí dítě v kolébce, začíná plakat. Pláč vyburcuje elfku z letargie, její dříve naprosto netečný výraz náhle vyjadřuje čirou nenávist. Právě když stráže zatloukají poslední hřeb, elfka promluví. Mluví tiše, skoro bezhlesně, ale stráže od ní odskočí a křižují se. Elfka domluví a skloní hlavu. Je slyšet praskot kamene, podlaha se zachvěje. Právě v tom okamžiku muž se muž ve věži, který už opět sedí u stolu a hledí do knihy, chytí za srdce. Překotně vstává, poráží židli, bere do ruky knihu...