V nejbližších dnech mě ve srovnání s dny právě uplynulými zřejmě čeká sice nudné, ale zato klidné období. Dnes jsem se totiž rozloučila s Radarovou družinou a jsem na cestě do Aššuru, zatímco oni si to hasí na koberci na sever do Brithombaru.
Kvůli té půtce s Velmistrem jsem nakonec strávila v jejich společnosti o dost déle, než jsme všichni původně zamýšleli, takže když jsme včera zabitím Eöla udělali za touto mrzutou záležitostí konečně tečku, byl můj odchod nasnadě.
Ten útok na loupežnický srub jsme díky Alanovi a Thorgalovi samozřejmě měli do posledního detailu naplánovaný. Oni totiž strašně rádi plánují. Mají vždycky dokonalý plán, co udělat, když nepřítel zaútočí zleva, i co si počít, když přijde zprava. Sice pak často naběhne zprostředka, a plány se ukážou jako nepoužitelné, to však Alana s Thorgalem od dalších taktických orgií v žádném případě neodradí.
Takže tentokrát bylo v plánu, že srub spadne, když na něj Alan hodí z koberce sudy s vodou. No, nespadl. K tomu všemu začali loupežníci volat, že se vzdávají. Koho by to napadlo, že se ti rošťáci budou chtít vzdát tak rychle?
Tušila jsem v tom nějakou zradu, zvlášť když po Eölovi nebylo ani vidu, ani slechu, a jistě jsem nebyla sama. Thorgal se hned začal ptát, kde je Eöl, ale ti perfidní zločinci neuměli elfsky, což rovněž nebylo v plánu. Thorgala to rozčílilo natolik, že jednoho z nich přetáhl naplocho tak silně, až z toho omdlel (loupežník, ne Thorgal).
Napadlo mě, jestli se Eöl náhodou nepotuluje kolem neviditelný, a nechala jsem ho hledat démonem v mém meči. Potuloval se. A nejen on, jak se brzy ukázalo.
Nevím, proč si Eöl vybral za první cíl útoku zrovna mě. V každém případě neudělal dobře, protože měl jen náhradní tupý a zrezivělý meč a odřené kožené brnění, a tak jsem ho se svojí výzbrojí měla vyloženě na háku. Jenže dřív, než jsem mu stačila zasadit smrtící úder, zasáhla mě šipka z kuše, namočená ve spící panně. Tím pro mě boj skončil. Bylo to k vzteku, ale dalo se nakonec čekat, že budou mít spící pannu. Samozřejmě, když jsou ve hře zbraně za několik desítek tisíc, tak proč nepustit chlup a nevrazit tři stovky do tohohle svinstva?
Naštěstí opět následovalo příjemné probuzení, protože souboj pro nás skončil vítězně, i když nám Eöl a dva lupiči tím útokem utajeným pomocí neviditelnosti zle zavařili: Donara odstavili stejně jako mě spící pannou, na Thorgalovi ušetřili a do bezvědomí ho pouze zkopali. Všechno ale zachránili z létajícího koberce Alan a Radar pomocí magie nejtěžšího kalibru, kterou Radar provozuje od přírody a Alan ze svitků, a tu holotu ubleskovali. (Radar sice při tom zasáhl i Thorgala a Donara, ale to jsou ty příslovečné třísky při kácení lesa.)
Větší část bandy, jejíž členové se s Eölem, ani s těmito dvěma lupiči nemohli měřit, se potom dobrovolně vzdala. Někteří z nich se vehementně dožadovali vydání trpasličím úřadům, poukazujíce zcela správně, že jsou na území gwainwaithské korunní dependence Ered Engrin, takže asi nebyli až tak tupí, jak se tvářili, i když myslet si, že bychom něco takového opravdu udělali, na druhou stranu ani nesvědčilo o nějaké mimořádně brilantní inteligenci. Samozřejmě jsme je druhý den odvedli do Sostynu a předali Zemské stráži pod velením kapitána Aherna v jejich pevnosti poblíž Loghanu, aby zde mohli být postaveni před soud.
Přestože vyšetřovatel, žalobce i předseda soudního dvora v tomto řízení z úsporných důvodů splývali v Ahernově osobě, rozsudek přece jen nebyl až tak závislý na jeho libovůli, jak by se mohlo zdát. Jeho Veličenstvo Nollick totiž v rámci reforem zavedlo i do soudních procesů pro chámy nepříjemné komplikace jako například veřejné přelíčení, přítomnost obhájce a možnost odvolání, což vynášení rychlých a spravedlivých rozsudků značně ztěžovalo. Ahern na nás proto naléhal, abychom šli svědčit k hlavnímu líčení. Přátelé o tom ale nechtěli ani slyšet, takže nakonec jsme vypomohli jinak: Já a Thorgal jsme všechny obviněné magicky zpracovali před předběžným výslechem v přítomnosti dvou přísedících auditorů, takže úplná přiznání včetně vyjádření účinné lítosti byla záhy na světě a důkladně zaprotokolována. Teprve pak s námi Ahern s výrazem uznání rozloučil.
Po tomto dobrém skutku následovalo druhé loučení v Loghanu s Ferdiadem (dost rychlé, abychom svojí drzou přítomností zbytečně nedráždili Irvinovy zloděje) a o chvíli později do třetice moje loučení s Radarovou družinou.
Ne, že by mě nepřemlouvali, abych s nimi ještě nějakou dobu zůstala, ale podle mě vědí stejně dobře jako já, že naše další soužití by už nemělo budoucnost. Zvlášť s ohledem na jejich úmysl založit kolonii -- ze srdce jim přeju, aby se jim to povedlo, ale do takových věcí by mě v životě nenapadlo se pouštět, a tím méně se někomu do nich míchat. Ale protože je známá pravda, že svět je menší, než by se mohlo zdát, je docela dobře možné, že se neloučíme nadobro a že jednoho dne mě v té jejich kolonii pozve Donar na skleničku kořalky z vlastní palírny, o které mnohokrát zasněně vyprávíval v lehkém alkoholovém opojení za dlouhých večerů.