PJ2: Dějiny Východních zemí, jak je sepsal Fortibras z Narothu

Úvodem toho krátkého pojednání, jež se opírá o zápisy pořízené učeným Arahaelem Gelmirionem z Brithombaru během doby, kdy po těchto zemích putoval se svou družinou a zanechané v královské knihovně ve městě Chattušaši, je nutné uvést dvě důležité poznámky.

První se týká náplně samotného pojmu "Východní země", neboť ten je v Ladgalenu používán v různých významech. Někdy se jím jednoduše myslí všechny země na východ od Ladgalenu, jindy jen ty, které leží mezi Ladgalenem a Velkou východní pouští. V tomto užším významu budu tohoto termínu užívat také já, a toto pojednání se proto bude týkat pouze dějin Aššuru, Mitanni, Chatti, Ionie a Orjatské hordy. Pro země za Velkou východní pouští budu užívat výrazu Dálný východ; podotýkám, že ani ohledě tohoto pojmu nepanuje mezi autory jednotnost, neboť někteří takto označují i země východně a jižně od Aššuru.

Druhá poznámka se týká datování jednotlivých událostí. Ve Východních zemích se původně užívalo aššurského lunárního kalendáře s délkou měsíce 29 dní, tedy periodou mezi dvěma úplňky. Tento kalendář byl zcela beze vztahu k pohybu Solu po ekliptice, a tedy i beze vztahu ke střídání ročních období. Tento nedostatek byl za vlády aššurského panovníka Šarukina Velikého odstraněn reformou kalendáře, která se ujala i v ostatních Východních zemích a kterou se délka měsíce snížila o jeden den, takže 13 měsíců, tedy 364 dní, pak až na jeden den odpovídalo jednomu tropickému roku. Tento jeden zbývající den byl vyhrazen k oslavám nadcházejícího roku, a podle dodnes používaného Šarukinova kalendáře připadá na 8. leden elfského solárního kalenáře, takže nový rok začíná ve Východních zemích vždy 9. ledna.

Kalendář a změny v něm však nejsou tou největší potíží, která znesnadňuje přiřazení data jednotlivým událostem. Touto potíží je letopočet. Jedinou Východní zemí, kde se užívá pevný letopočet, je Ionia. Rokem 1 tohoto Ionijského letopočtu (IL) je svržení krále ve městě Olbii a nastolení vlády lidu. V současné době (1165 LL, 860 PZ) se píše rok 573 IL. Ostatní země však pevný letopočet nepoužívají, a léta počítají od roku nástupu právě vládnoucího panovníka na trůn. Některé události týkající se Aššuru, Chatti a Mitanni jsou sice zmiňovány a datovány v ladgalenských či ionijských pramenech, u údajů o astronomických pozorováních lze letopočet snadno vypočítat, ale vzhledem k tomu, že seznamy panovníků nejsou úplné, nestačí to k tomu, abychom přiřadili pevný letopočet všem událostem, o nichž se z aššurských, mitannských a chattijských pramenů dozvídáme. Badatel zabývající se historií Východních zemí to tedy nemá jednoduché.

Nejstarší z Východních zemí je Aššurská říše, jejíž počátky sahají do dob dávno před založením Finrothu. Vláda prvních historicky doložených aššurských králů spadá nejspíše do období 1. stol. LL. Jádrem aššurské říše byla dolní část povodí řeky Aššuru; hlavní město Kalchu je více než tisíc let staré. Na rozdíl od Aquillonie a Ladgalenu vznikla aššurská civilizace bez jakéhokoliv kulturního vlivu elfů, což je vidět např. na aššurském slabičném písmu, lunárním kalendáři, náboženství, právu a dalších specifických kulturních rysech, jež u lidí v Ladgalenu a Aquillonii nenacházíme.

Aššurská říše se rychle rozrůstala směrem na západ, jih a východ. Kmeny a malé národy na západě a jihu aššurské stepi byly snadno podrobeny a asimilovány. Už ve 3. stol. LL dosahovala aššurská říše až k jižnímu Ókeanu a poušti Tarim. V této době byl východ Ladgalenu ještě téměř neobydlený, takže aššurská expanze by byla mohla bez potíží pokračovat i na tento poloostrov, ale Aššuřané zvyklí na nížiny a pláně se v té době ještě příliš báli lesů a hor.

Daleko konfliktněji probíhalo rozšiřování říše směrem na východ. Zde totiž aššurská rozpínavost narazila na již poměrně silné státní útvary: Království Mitanni, městské státy Ioňanů na pobřeží Thalassy a malá knížectví v zemi Chatti kolem řeky Kitsuvatny a v zemi Urartu východně od Mitanni na horním toky Aššuvy. (Posledně jmenovaná země měla až do 2. stol. LL styky, byť nepříliš intenzivní, s dálněvýchodní říší Šan). Tyto státy vznikly o přibližně 3 -- 4 století později než Aššur. Díky aššurským kupeckým karavanám se jejich obyvatelé postupně seznámili s aššurskou kulturou, mnohé z ní převzali a velmi rychle dohnali kulturní náskok Aššuřanů. Koncem 5. stol. LL už pro Aššur představovali nebezpečné rivaly, a tak se místo aššurských kupců objevily na jejich hranicích aššurské válečné vozy.

Jako první podlehlo království Mitanni, roku 507 LL dobyl aššurský král Rimuš I mitannské hlavní město Waššukkanni a zajal mitannského krále Parattarnu. Rimuš po tomto vítězství nesloučil Mitanni s Aššurem, ale učinil z něj vazalské království a ponechal mu částečnou suverenitu. Jeho syn Šamšiadad II využil Mitanni jako odrazového můstku k rozsáhlým výbojům na východ podél Aššuvy. Během 37 let jeho vlády se mu podařilo podmanit většinu knížectví v Urartu a z jejich panovníků udělal své vazaly stejně jako jeho otec z mitannského krále. Synové těchto vazalských panovníků museli bydlet jako rukojmí v královském paláci v Kalchu. Od dob Šamšiadada II začali aššurští vládci používat titulu "král králů", a užívají jej dodnes, třebaže jejich říši už dávno žádné vazalské státy nepodléhají.

Šamšiadad II se kromě výbojů na jihu věnoval také budování námořního loďstva. Stavbu nových lodí mu velmi usnadnilo právě podmanění Mitanni, čímž získal přístup k mitannským lesům u hranic s Chatti, jejichž dřevo bylo možné snadno dopravit až do Kalchu po Kitsuvatně a Aššuru. (Tyto lesy také Aššuřané během necelých sta let zcela vykáceli). V roce 539 se svou novou flotilou zaútočil na Dor Amarth a bez větších problémů ho dobyl. Dor-amarthští elfové sice požádali o pomoc gwainwaithské elfy, ale ti v té době rovněž zápasili o existenci s podobně rozpínavým Manninem, takže svým příbuzným nemohli v nerovném boji nijak pomoci.

Šamšiadadovi nástupci pak po následující dvě století válčili s koalicí vytvořenou na obranu proti Aššuru chattijskými knížectvími a městskými státy v Ionii. V čele této koalice stáli vládci největšího chattijského města Chattušaše, kteří byli vždy pokládáni za první mezi sobě rovnými chattijskými knížaty, a jeden z nich, Muvattališ, přijal r. 551 titul krále Chatti, a jeho rod jej jako symbol chattijské jednoty nosí dodnes. Ionijské městské státy, v nichž během 5. a 6. stol. LL narostla moc kupců a řemeslníků na úkol aristokracie, se naopak monarchů jeden za druhým zbavovaly a vládu přebírala lidová shromáždění. Na zahraniční politiku a spojenectví s chattijskými panovníky to však nemělo nejmenší vliv.

Jelikož si koalice nikdy nenechala vnutit střetnutí na rovném otevřeném prostranství, v němž by mohli Aššuřané použít své obávané válečné vozy, nepodařilo se aššurským králům nikdy dosáhnout významnějšího vítězství. Navíc musela aššurská armáda několikrát vypomáhat svým vazalům v Mitanni a Urartu proti kočovníkům ze severu, kteří čas od času pořádali nájezdy do jižnějších, civilizovaných oblastí. S nemalými problémy se potýkal i samotný Aššur: Dědičná choroba v královském rodě způsobila, že na trůn nastupoval jeden slabomyslný panovník za druhým a o moc v zemi spolu bojovaly kliky dvořanů. V provinciích vládli prefekti v podstatě bez jakékoliv kontroly královského dvora.

V té době, přesně roku 674, přišli Aššuřané o Dor Amarth, když jej dobyly gwainwaithské námořní síly. Aššurští admirálové se zoufale snažili ostrov bránit, ale dosáhli jen toho, že téměř všechny válečné lodi krále králů byly potopeny nebo zajaty. Gwainwaithští vyslanci pak přivezli do Kalchu králi Sardanappalovi I jako dar miniaturní modely lodí se vzkazem, aby si je pouštěl ve vaně a moře nechal dospělým. Králi i celému Aššuru nezbylo nic jiného než si tuto potupu dát líbit.

V roce 752 LL došlo v Kalchu k palácovému převratu. Vlády se chopil náčelník palácové stráže (tzv. Nesmrtelných) Šarukin. Jako král Aššuru panoval až do své smrti v roce 784 a do dějin se zapsal pod přízviskem Veliký.

Během dvou let se mu podařilo za pomoci armády a části šlechty obnovit v Aššuru moc panovníka, odstranit vzpurné dvořany a úředníky a nahradit je svými spojenci. Po provedení vnitřních reforem Šarukin zásadním způsobem přehodnotil také zahraniční politiku. Zanechal války na jihovýchodě a v roce 764 uzavřel s Chattijci a Ioňany oboustranně výhodnou mírovou smlouvu. Poté už mohl všechny své armády soustředit na sever Mitanni a zpacifikovat kočovníky. Během necelých deseti let je zatlačil až do podhůří Lukki a na obranu před jejich nájezdy vybudoval na severu Mitannské nížiny obranný val v délce téměř pětiset mil. Pod vládou krále králů se tak ocitlo víc než 6 milionů lidí a území o rozloze přes 700000 čtverečních mil.

Není proto divu, že se Šarukin Veliký začal okolo roku 778 cítit dost silný k tomu, aby zaútočil na Ladgalen. Zejména spadeno měl samozřejmě na Gwainwaith, neboť urážka, jíž se elfové vůči Aššurské říši dopustili, dosud nebyla zapomenuta. Obratnou diplomacií získal pro své expanzivní plány podporu jak chattijského krále a knížat, jejichž žoldnéři z řad luvijských a tmólských horalů mu měli pomoci s válkou ve vysočině a lesích na východě polooostrova, tak Ióňanů, kteří měli zkušenosti s bojem na moři a námořní přepravou vojáků.

Útok začal v roce 780 a byl veden ve dvou směrech. Více než 6000 válečných vozů pod velením samotného Šarukina zaútočilo po souši a vtrhlo do jihovýchodního Sostynu podél pobřeží. Současně s tím flotila o 150 galérách s více než 8000 vojáky na palubách vyplula přes Sostynský záliv a zamířila k pobřeží severovýchodního Sostynu.

Zpočátku se válka vyvíjela zcela podle Šarukinových představ. Oddíly válečných vozů postupovaly bez většího odporu k severu, kde se mezitím úspěšně vylodila jeho druhá armáda včetně chattijské jízdy i pěchoty knížat Anitaše a Telipinuše. V bitvě u Balley koncem roku 780 vojska krále králů porazila sostynskou zemskou hotovost pod velením údělného knížete, manninského korunního prince Conala, v letech 781--783 zlomila všechna izolovaná ohniska odporu na východě s výjimkou největšího sostynského přístavu Ynnydu a ovládla pobřeží po téměř celé jeho délce, a Šarukin na něm nechal vybudovat několik opevněných táborů. V polovině roku 783 sevřel z jihu i severu Ynnyd, a oblehl ho, včetně blokády na moři. Současně začal připravovat útok na Gwainwaith.

Šarukin si byl dobře vědom síly gwainwaithského loďstva, a proto měl v úmyslu vést útok po souši podél pobřeží. Ale řada jeho stratégů byla proti. Poukazovali na to, že elfové mezitím posílili posádky v pohraničních pevnostech a přesunuli k hranicím se Sostynem oddíly domobrany, takže útok z tohoto směru by se neobešel bez velkých ztrát, a navrhovali králi, aby neváhal zaútočit z moře, neboť gwainwaithské válečné námořnictvo bylo v té době silně oslabeno po nedávné válce s Ruindorem. A král králů nakonec dal na rady svých velitelů.

V červenci 783 LL vyplula z Kalchu největší válečná flotila, jaká kdy byla v Ladgalenu i ve Východních zemích (o Aquillonii ani nemluvě) postavena, téměř dvakrát tak velká jako ta, kterou Šarukin použil k útoku na Sostyn, a zamířila na severozápad k pobřeží Gwainwaithu, až na deset lodí, které se vydaly znovudobýt Dor Amarth.

Pokus o vylodění v Gwainwaithu okamžitě skončil naprostou katastrofou navzdory více než čtyřnásobné převaze v počtu lodí. Těžkopádné aššurské galéry se ani pod velením zkušených ionských kapitánů nemohly měřit s obratnými elfskými karavelami, které byly navíc vyzbrojeny katapulty a balistami. Elfové také své protivníky výrazně převyšovali v taktice námořního boje a měli k dispozici telepatickou komunikaci mezi jednotlivými loděmi. Během jediného dne přišli Aššuřané o 246 lodí, zatímco Gwainwaith o pouhých sedm! Šarukinovi se jen se štěstím podařilo se zbytkem flotily uprchnout. Stejně tragicky dopadla i snaha o ovládnutí Dor Amarthu. Drtivá porážka od Gwainwaithu králem králů velmi otřásla, avšak stále doufal, že se mu ještě podaří dobýt Ynnyd a udržet územní zisky v Sostynu.

Ale v Manninu mezitím Zemský sněm po třech letech sporů mezi šlechtou o to, zda lze napadení manninského údělného knížectví považovat také za napadení samotného království, nakonec odhlasoval vystrojení armády pro pomoc Sostynu. Conalův otec, manninský král Juan III, tak mohl v srpnu 783, kdy už byla kapitulace Ynnydu tak říkajíc na spadnutí, přijít městu i celé manninské državě na pomoc s 14000 muži. Šarukin proti ní vrhl všechny své síly: válečné vozy, chattijskou jízdu i pěchotu, dokonce i své obávané Nesmrtelné, celkem téměř 20000 mužů. A prohrál.

Ustoupil, či spíše uprchl s pouhými pětisty muži, spěšně se nalodil a odplul do Kalchu. Na ladgalenskou půdu už nikdy nevstoupil. Přes 3000 jeho vojáků padlo u Ynnydu do zajetí, včetně knížat Anitaše a Telipinuše, kteří kryli králův ústup, a zbytek aššurské armády skončil jako potrava pro vrány. Šarukinovy posádky pak ještě asi půl roku hájily dobyté území v jihovýchodním Sostynu, než byly donuceny se stáhnout. To byla definitivní tečka za aššurským tažením na západ.

Historikové a vojenští teoretici vedli a dosud vedou spory o to, jakých chyb se Šarukin dopustil během tohoto tažení a jak ovlivnily jeho výsledek. Většina z nich se nicméně shoduje na názoru, že hlavní cíl války, dobytí Gwainwaithu, by bylo nad jeho síly, i kdyby zaútočil po souši, byť měl Gwainwaith víc než desetkrát méně obyvatel než jeho ohromná říše. Gwainwaithské ozbrojené síly, založené na těsné spolupráci námořní pěchoty a dobře vycvičené domobrany se početním stavem Šarukinovu žoldnéřskému vojsku vyrovnaly a úrovní velení, organizací, disciplínou, bojovým uměním i kvalitou výzbroje jej předčily. Proto se mnozí domnívají, že Šarukin měl šanci nanejvýš dobýt Sostyn, kterou promarnil tím, že se nepokusil získat trpaslíky a sostynské elfy, nespokojené s manninskou nadvládou, aby přešli na jeho stranu, a namísto toho s nimi zacházel stejně, jako se sostynskými lidmi, tedy nepříliš vlídně. Ve spojenectví s trpaslíky i elfy by byl Sostyn zakrátko v Šarukinových rukou, ovšem je pravděpodobné, že ani při tomto rozvržení sil by jej nedokázal dlouhodobě udržet proti manninské moci.

Buď jak buď, Šarukin měl se svým západním tažením štěstí v neštěstí, neboť za svou porážku nemusel zaplatit jinak než ztrátou téměř poloviny své stálé armády a prakticky celého válečného loďstva, a také jistou ztrátou prestiže. Napadené státy mu totiž neoplatily stejnou mincí: Sostyn měl dost svých tradičních starostí s trpaslíky a elfy, Mannin potřeboval vojáky spíš na západě u hranic s Ruindorem, a Gwainwaithu se Aššur hodil daleko víc jako obchodní partner než jako (byť třeba i poražený) nepřítel.

Proto konec Šarukinovy vlády prožila jeho říše v míru, a mír panoval také za vlády jeho nástupů, Aššurbanipala VI, Sardanappala V, a Aššurnasirpala II. Byla to doba velkého rozvoje obchodu mezi Ladgalenem a Východem. Do Ladgalenu se začaly pravidelně dovážet ionské šperky z tepaného stříbra, mitannské koření, urartské hedvábí, z Ladgalenu na východ mířily sudy manninského vína, číše z gwainwaithského čirého skla, či zbraně vyrobené sostynskými trpaslíky. Drtivá většina tohoto zboží byla převážena gwainwaithskými loděmi a karavanami kupců ve službách krále králů a jeho šlechty, z čehož také plyne, do čích kapes putovaly největší zisky z těchto obchodů. Gwainwaith začal také nakupovat v Aššuru obilí, a v roce 830 byla založena Aššurská obilná společnost, korporace, která měla později ještě významně zasáhnout do dějin Aššurské říše.

Období prosperity skončilo roku 894, za vlády Aššurnasirpalova syna Tiglatpilesara I. Toho roku náhle udeřili proti Aššurské říši z jihu válečníci kočovných národů, kteří svou sveřepostí a houževnatostí v boji dalece převyšovali nomády v Mitanni. Nejpočetnější z těchto národů byli Orjati, slednocení a vedení Velkým Chánem Ögödejem a jeho bratrem Daminsürenem. Zatímco Ögödejův útok směřoval na vlastní Aššur, Daminsürenovi jezdci zamířili na východ a vtrhli do Ionie. Podle nikterak nadsazených údajů čítalo orjatské vojsko přes 60000 mužů. Tiglatpilesar jen s nasazením veškerých sil a s ohromnými ztrátami nájezdníky odrazil; Ionia by orjatskému náporu pravděpodobně podlehla, kdyby jí na pomoc nepřišla chattijská a mitannská vojska pod velením králů Labarnaše II a Tušratty IV.

Zatímco Ionia si už roku 896 mohla vydechnout, jih Aššuru Orjati pod Ögödejovým velením nepřestali ohrožovat. Obrana jižní hranice polykala ohromné finanční prostředky a král králů byl nucen drasticky zvýšit daně, tím spíše, že zároveň silně poklesly jeho zdroje příjmů z obchodu s ionijským zbožím. Jeho prefekti a správci doslova dřeli svobodné obyvatelstvo z kůže, a nespokojenost lidí začala narůstat nad únosnou mez. Navíc se kvůli daním dostal Tiglatpilesar do sporu se svým vazalem Tušrattou, který odmítl Mitanni ždímat podobným způsobem s poukazem na to, že jeho království nikdo neohrožuje. Tiglatpilesar I odpověděl rázně: Roku 904 nechal popravit Tušrattova syna (který stejně jako synové ostatních aššurských vazalských panovníků musel bydlet jako rukojmí na dvoře v Kalchu) a vzápětí poslal do Mitanni vojsko. Z východu navíc na Tušrattu zaútočila vojska urartských panovníků, kteří zůstali na Tiglatpilesarově straně, protože se obávali vzrůstu mitannského vlivu v případě, že by se zbavil aššurské nadvlády.

Zpočátku se válka pro Aššur a Urartu vyvíjela nadějně, jenomže Tušrattovi vyslanci uzavřeli v letech 906--907 spojenectví s náčelníky kočovníků v podhůří severního Lukki. S jejich podporou se brzo začala situace obracet. V roce 909 byla zcela zničena všechna knížectví v Urartu a jejich území ovládnuto Mitannci. Začalo dokonce hrozit, že Tušratta IV vtrhne do Aššuru, a nebezpečí orjatských útoků na jihu nepolevovalo. Jelikož v roce 910 Tiglatpilesar I zemřel, osud Aššuru nyní ležel na bedrech jeho syna Ninurty.

Ninurta byl odhodlán pokračovat v politice svého otce a donutit Mitanni za každou cenu k poslušnosti. Někteří rádci, zejména Tiglatpilesarův dvorní mág, Ioňan Agathoklés, krále přesvědčovali, aby uznal nezávislost Mitanni a uzavřel s ním mír, ale Ninurta byl neoblomný, a Agathokla dal dokonce poslat do vyhnanství. Daně dál zůstaly vysoké, navzdory špatné úrodě v letech 909 a 910 a hladomoru v okrajových částech království.

V roce 911 vypuklo v Aššuru lidové povstání, do jehož čela se postavil Agathoklés, tiše podporovaný Mitannci. Moc krále králů se sesypala jako domeček z karet. Za půl roku mág zbavil Ninurtu vlády, oslepil ho a uvěznil, a nastoupil na trůn jako Šamšiadad III. Během převratu povstalci prakticky úplně zlikvidovali šlechtu a její majetek zčásti rozkradli a zčásti rozdali lidem. Šlechtické velkostatky Šamšiadad III zkonfiskoval a prohlásil za královskou půdu a veškeré dvorské i správní úřady v zemi pak obsadil svými oblíbenci.

Zmatků v Aššuru pohotově využil Ögödej a zaútočil. Když král králů jakž takž nastolil pořádek v okolí Kalchu, zjistil, že orjatská jízda je hluboko v aššurském vnitrozemí a brzo vpadne do údolí Aššuru. Udělal to jediné, co mohl udělat: Požádal o pomoc Mitanni. Tušratta IV si nemohl přát víc.

Mitannci velmi rychle zastavili postup Ögödejových vojsk na sever směrem k řece Aššur, Šamšiadadově armádě se podařilo udržet pevnosti v pobřežním území na západě, a na východě narazili Orjati na vrcholy pohoří Lukki a na moc Chattijského království. Avšak z části aššurského území, kterého se mezitím stačili zmocnit, je už nikdo nedokázal vyhnat. Tak vznikla jižně od Aššuru Orjatská horda, zdroj trvalého nebezpečí jak pro Aššur, tak pro svého východního souseda, Chatti.

Tušratta během války s Orjaty ovládl přes polovinu údolí Aššuru a se sedmi tisícovkami válečných vozů se dostal na 300 mil od Kalchu. Mitannský král stál v tu chvíli před rozhodnutím, zda pokračovat v tažení směrem na sever a Aššurskou říši si podrobit. Nakonec se spokojil s pouhým aššurským uznáním nezávislosti Mitanni a s mírovou smlouvou. Dobře věděl, že je lepší mít za hranicemi sice nezávislý, ale zato spřátelený stát, než potenciálně odbojného vazala. Kromě toho jeho zájmy směřovaly spíše k Ionii a také k východní hranici, kterou začali stejně jako jih rovněž znepokojovat noví kočovníci.

Tak si Aššurská říše, stojící na pokraji zániku, udržela nezávislost. Šamšiadad III a jeho nástupci se nicméně dostali pod silný vliv Aššurské obilné společnosti, neboť vleklou válku s Orjatskou hordou začali aššurští vládci z větší části hradit prostřednictvím vývozu obilí do Gwainwaithu: V současnosti jej elfové od Aššuru nakupují téměř 100000 tun ročně, což je víc než pětinásobek celkové tonáže gwainwaithského obchodního loďstva. Díky tomuto obchodu přinášejícimu ohromné zisky státní pokladně nemuseli králové přikročit ke zvyšování daňové zátěže svobodného obyvatelstva, což bezesporu významně přispělo ke stabilitě říše. Tu Gwainwaith upevňoval i prostřednictvím své vojenské přítomnosti -- v letech 1003, 1057 a 1131 gwainwaithská námořní pěchota zlikvidovala v Kalchu pokus o palácový převrat. Námořní síly Gwainwaithu také zabránily tomu, aby aššurské a sostynské pobřežní vody ovládli aššurští piráti, kteří v době bezvládí za Agathoklova povstání značně zesílili.

Není ani třeba dodávat, že ústup aššurské říše ze slávy už se Šamšiadadovi III ani žádnému z jeho nástupců nepodařilo zvrátit ani zastavit. Velký podíl na tom měli i příslušníci nové aššurské plebejské elity, kteří si ze státních úřadů udělali dobře vynášející živnosti pro sebe i své rodiny. Korupce a nepotismus v Aššurské říši nabyly doslova obludných rozměrů.

Naproti tomu Mitanni, Chatti a Ionii potkal příznivější osud a v poslední době zažívají období prosperity, mimo jiné díky tomu, že byl obnoven obchod s Ladgalenem. I tyto země sice nadále mají problémy s kočovnými kmeny, ale s tím, co zakouší Aššur s Orjatskou hordou, to nelze srovnávat; dokonce ani v případě Chatti, které s Orjatskou hordou sousedí, neboť území Chattijského království je před masivním orjatským vpádem dostatečně chráněno horami.