V památném boji s Bratrstvem Pentagramu, který družina svedla v loghanském podzemí v noci z 1. na 2. 8. 861 za pomoci chodkyně Eirien, kněze Eogana a bojovníka Eöla -- posledně jmenovaný byl původně najatý Bratrstvem, avšak ze zištných důvodů přeběhl na stranu protivníka -- se podařilo pobít všechny členy sekty až na jejího velmistra, velmi mocného ruindorského čaroděje. Ten družinu i její pomocníky hladce přemohl, ale kupodivu je nezabil, nýbrž pouze odzbrojil a i se zbraněmi zmizel portálem. Jeden z cílů výpravy do loghanského podzemí, získat zpět sektou ukradený meč Nimlachel, tak zůstal nesplněn. Pokud něco družina (vedle spousty zkušeností) získala, tak to byl silný a nevyzpytatelný nepřítel v podobě temného elfa.
Při získávání informací o něm byl velmi užitečný Eogan se svou schopností komunikovat s astrálními sférami. Jejich prostřednictvím vyšlo najevo, že Velmistr -- ve družině se čarodějův titul ujal jako jméno -- obývá opuštěnou tvrz v Carmarthenských horách pouhých dvacet mil od Loghanu, obklopen gobliními vojáky a služebnictvem složeným zejména z nemrtvých. Sféry poodhalily také důvod, proč Velmistr ponechal družinu naživu -- má v úmyslu je znovu polapit tehdy, až bude zároveň schopen je dopravit do kobek ve své tvrzi. Pokud by se družina rozhodla zaútočit jako první a udeřit na Velmistra přímo v jeho sídle, měla by sice výhodu momentu překvapení, ale zároveň by v případě prohry ušetřila Velmistrovi starosti s dopravou. Právě z tohoto důvodu se Velmistrovi tato eventualita zalíbila a tím, že družině (a také Eirien a Eölovi) vzal zbraně, je chtěl donutit, aby si pro ně zkusili do tvrzi přijít.
Měl však proti sobě samé zkušené a prohnané dobrodruhy, které nebylo možné snadno vlákat do léčky. Ten nejprohnanější z nich, Alan, dokonce navrhoval se jakémukoliv střetnutí s Velmistrem úplně vyhnout, byl však demokraticky přehlasován těmi méně prohnanými. Ostatní totiž soudili, že není možné Velmistrovi dopřát možnost zaútočit jako první, byť by to třeba ani neměl v úmyslu.
V Loghanu se proto vzápětí po úspěšném boji se sektou domluvili na dalším postupu: Zatímco bude družina vyřizovat své záležitosti (diplomatickou misi v Kione Droghadu a inspekci Halfreda a Rudigera v Brithombaru), Eirien nasbírá o Velmistrovi a jeho aktivitách veškeré dostupné informace a zkusí rovněž přemluvit ke spolupráci některého ze zdejších druidů. Až družina zařídí vše, co zařídit má, pošle Radar posly Eirien i Eölovi a sejdou se všichni v Loghanu v Eoganově domě.
Družina využila značně vysokých obnosů, které během té doby obdržela, jmenovitě odměny od města Loghanu za likvidaci Bratrstva Pentagramu, odměny od Loiga z Raue za úspěšné vyřízení diplomatické mise v Kione Droghadu a výtěžku z prodeje trofejí ze saně v aukci v Brithombaru, ke svému podstatnému posílení: Začali hned v Loghanu létajícím kobercem, a v utrácení pokračovali v Tjörnu a na Cronk-ny-Baa: Tjörnští trpaslíci vyrobili Donarovi i Thorgalovi dokonale padnoucí, lehkou a přitom neobyčejně pevnou kroužkovou zbroj, Thorgalovi navíc ukuli chodecký meč s loghanskou několiksetkrát kalenou čepelí ostrou jako břitva, do něhož potom zaklel démona sám Loig z Raue, stejně jako do Alanova luku. Teprve když si ještě všichni napěchovali kapsy magickými svitky a flakónky s lektvary a Alan měl ohnivou hlínu snad i za ušima, zavládla ve družině spokojenost a přesvědčení, že nazrál čas na férový souboj s Velmistrem a jeho služebníky.
Důvodem k optimismu mohlo být rovněž to, že Eirien přivedla jako spojence velmi schopného druida, elfa jménem Orofin. Nezjistila sice o Velmistrovi nic převratného, co by nějak podstatně mohlo při boji s ním pomoci, a ani výprava do Lia Fail nesplnila to, co si od ní všichni slibovali, ale i přes tyto dílčí neúspěchy se zdálo, že vývoj tažení proti Velmistrovi mají v zásadě pod kontrolou. Situace se dramaticky změnila poté, co Radar poslal posla Eölovi a v Thorgalovi začaly hlodat pochybnosti.
"Tak nevím, jestli ses neukvapil, Radare," podělil se o tyto pochybnosti s ostatními. "Měli jsme si napřed zjistit, jestli nás nechce nějak podtrhnout. Já osobně bych se ani nedivil, kdyby to udělal, lidem jako on se prostě nedá věřit."
"Když se tak nad tím zamýšlím," pravil Radar svým oblíbeným poučným tónem, "shledávám, Thorgale, že tvoje obavy jsou do značné míry opodstatněné. Jenže posel už je na cestě a s tím se nedá nic dělat."
"Tím spíš teď musíme zjistit, co má Eöl za lubem," řekl Alan.
Zraky celé družiny se tázavě upřely na Eogana.
"Nezapomínejte," zamračil se kněz, "že věšteckými schopnostmi vládnu toliko z milosti Všemohoucího Griana, budiž Jeho jméno třikrát pochváleno, a že ten, kdo nadužívá Jeho dary, se dopouští hříchu. Budu se nicméně k Všemohoucímu přesto modlit, aby mi otevřel Eölovu mysl. Snad mne vyslyší, když jednáme k Jeho větší slávě."
Když se za hodinu vrátil z chrámu, tvářil se velice ustaraně.
"Thorgal měl pravdu," řekl. "Eöl podlehl Zlu a jen za mrzký mamon se přidal na stranu toho, jemuž říkáte Velmistr. Nyní bude třeba velké odvahy i víry ve Všemohoucího, abychom dosáhli vítězství. Budu se k Všemohoucímu modlit, aby nám všem dodal sílu k nadcházejícímu střetnutí." S těmito slovy se opět odebral do chrámu.
Zatímco Radar, Eirien i Orofin mlčky seděli, zachovávajíce inteligentní nadhled nad věcí a Donar si olejoval Dorwin, přičemž občas cosi velmi nepěkného utrousil na Eölovu adresu, Thorgal s Alanem vzrušeně diskutovali nad problémem, jak se k Eölovi zachovat, až dorazí. Bylo téměř jasné, že nyní se od něj Velmistr dozví, že se družina chystá k akci, což značně snižuje šanci, že se jim podaří čaroděje překvapit. A bylo velmi pravděpodobné, že Eöl se bude snažit je vlákat do pasti. Mají však předstírat, že o Eölově zradě nevědí, a zkusit proti Velmistrovi obrátit jeho vlastní léčku, nebo zákeřného bojovníka naopak raději okamžitě zneškodnit?
"Eirien, ty bys na něj mohla zkusit zrcadlo vzpomínek a melancholie," napadlo Thorgala. "Uvidíme, co to s ním udělá a co všechno nám prozradí. Podle toho se teprv rozhodneme, co s ním."
"Co to s ním udělá?" opakovala Eirien. "Zajímavější bude, co to s ním udělá, až zrcadlo přestane působit. Tedy -- pokud se mi vůbec povede."
Elfka kouzlo seslala hned, jak se Eöl objevil ve dveřích, a úspěšně. Bezcharakterní individuum se pod jeho vlivem rázem proměnilo v šlechetného rytíře bez bázně a hany, jemuž se ze všeho nejdřív udělalo ze sebe sama špatně.
"Co jsem to provedl?" rozeštkal se. "Co by tomu řekla moje nebožka maminka?... Já vás zradil!! Do konce života toho budu litovat! Ten temný elf mi slíbil Nimlachel a vůbec celou kořist po sektě, když se přidám na jeho stranu, a já se nechal zlákat! Můžete mi tu hanebnou zradu odpustit?!"
Vysmrkal se do Eirienina hedvábného kapesníku a pokračoval:
"Ale já ji odčiním! Přísahám na svou válečnickou čest! Vlastní rukou setnu tomu ruindorskému paznehtovi hlavu!"
Odhodlání vymýtit ze světa všechno zlo měl mít Eöl pouhou jednu hodinu (doba trvání zrcadla vzpomínek a melancholie), a tak bylo třeba kout železo, dokud je žhavé. Družina se jej začala vyptávat, jak to vypadá v tvrzi, kolik má Velmistr goblinů a hlavně jaké jsou jeho plány. Eöl na vše ochotně odpovídal, neopomínaje co chvíli všechny ujistit, že vezme meč a Velmistra i gobliny a kostlivce rozseká. Alan využil jeho chvilkové nepozornosti a pro všechny případy nařízl jeho kovanou hůl, aby je Eöl neměl čím zmlátit, až z něj dobro a láska vyprchají.
"Jak ho tak poslouchám, já bych ho přeci jen radši svázal," pošeptal Thorgal. "jít na Velmistra s ním, to nemůžeme riskovat."
A opravdu, sotva Eirienino kouzlo pominulo, Eöl se rychle vzpamatoval a změnil tón.
"Nevím, co přesně jste se mnou udělali, ale povedlo se vám to, jen co je pravda," začal. "Ale ještě, než se na mě vrhnete, zkuste chvíli uvažovat. Co vám budu platný mrtvý nebo někde zavřený? Beze mě nemáte proti tomu čarodějovi šanci. Řešení je přitom nasnadě: Vy chcete zabít Velmistra, já chci kořist. Tak proč se nedohodnout?"
"Nedostaneš ani měďák," řekl Alan.
"V tom případě bude lepší, když se naše cesty rozejdou," mínil Eöl, vstvávaje ze židle. Až do okamžiku, kdy se zvedli i Alan, Thorgal a Donar, který zároveň také tasil Dorwin, si nechtěl připustit, že by se družina odvážila mu bránit odejít, nicméně poté již situaci vyhodnotil správně: Vytáhl dýku, přeběhl přes stůl, ohnal se po Alanovi, a zamířil k oknu.
Cestou však byl několikrát citelně zasažen Alanovými pěstmi i Donarovou čepelí naplocho, a také Eirien si dopřála jeden úder nenávisti. Proskočit za této situace oknem a zmizet na rušné ulici nemohl pochopitelně stihnout ani válečník Eölova formátu. Pevně svázaný a s roubíkem v ústech byl zavřen do sklepa Eoganova domu, a družina se mohla v klidu poradit o jeho dalším osudu.
"Zabít je málo," zahájila rozpravu Eirien.
"Nemůžeme ho přece jen tak podříznout," řekl Thorgal. "Je to sice šmejd, ale zachránil nám tenkrát v tom podzemí život."
"Ovšem z čistě finančních důvodů," namítla Eirien. "Není proč být kvůli tomu sentimentální. Je zbytečné se o tom bavit, stejně ho nakonec necháme naživu, protože nikdo z nás tu asi nemá žaludek na to, aby někoho zabil jen proto, že je to bezpečnější."
"Pustíme ho," řekl Alan, "ale teprve až vyřídíme Velmistra. A to budeme muset udělat co nejrychlejc, protože se každou chvíli může podívat do křišťálový koule, co dělá Eöl, a až zjistí, že je svázanej někde ve sklepě..."
Alan měl nesporně pravdu v tom, že Velmistr byl v danou chvíli daleko ožehavější problém, než co udělat s Eölem, a tak se vrátili k promýšlení plánu útoku na tvrz. Od Eöla věděli, že jde v podstatě o ruinu s jedinou dosud stojící věží, v jejímž vrcholu má Velmistr komnatu s Branou teleportu ukrytou v zrcadle. Útok na věž proto musel být dostatečně překvapivý a drtivý, aby temný elf nedostal možnost uprchnout teleportem. Goblini, kteří si na nádvoří tvrze zřídili tábor, se jevili zejména z perspektivy létajícího koberce jako zanedbatelný problém. Vážnějším nebezpečím mohli být Velmistrovi nemrtví, zejména spektra, o těch však neměli nejmenší tušení, kde se v okamžiku útoku na tvrz mohou nacházet.
Plán útoku byl jednoduchý: Po setmění přiletí na létajícím koberci k Velmistrově komnatě, oknem vniknou dovnitř, zabijí Velmistra a zničí teleport. Poté systematicky prohledají celou pevnost, přičemž ji zároveň zbaví goblinů a nemrtvých, najdou Nimlachel a ostatní zbraně, osvobodí Velmistrovy zajatce, nasednou na koberec a vrátí se do Loghanu. Je ihned zřejmé, že s výjimkou několika málo případů, např. když by čaroděj v okamžiku útoku ve věži nebyl, nebo když by gobliní posádce v pevnosti přišly posily a ještě asi deseti dalších stejně nepravděpodobných komplikací takový plán prakticky nemohl selhat.
Jakmile se Loghan ponořil do tmy, létající koberec se sedmi pasažery na palubě se vznesl nad město, přeletěl manninskou hranici a zamířil k jihozápadu. Pevnost byla už zdálky dobře viditelná, protože v gobliním táboře na nádvoří hořely dvě mohutné vatry. Goblini se u ohňů dobře bavili a nevěnovali nejmenší pozornost nebezpečí, které se zvolna snášelo k věži jejich pána.
Jako první se ke vpádu do věže s Dorwinem v jedné ruce a lucernou v druhé připravil Donar. První, co uviděl v okně, sotva do něj posvítil, byl kostlivec. Evidentně tu stál na stráži a začal také ihned vřeštět na poplach. Donar jej sice okamžitě zabil a skočil dovnitř, ale v tu chvíli už byl Velmistr vzhůru.
Donar letmým pohledem zjistil, že v komnatě je kromě právě probuzeného Velmistra ještě dalších pět kostlivců, kamenná socha a spektra, a rychle si vybral soupeře -- nikoho menšího než právě spektru. Mezitím čaroděj vstal a stoupl si vedle postele. V ruce už přitom držel hůl, kterou si teleportoval do ruky, a byl plně připraven k boji. Zároveň skočila oknem dovnitř i Eirien, a když viděla, že má temného elfa přímo před sebou, začala střílet. Měla však nevídanou smůlu a nepodařilo se jí rozbít ochranné pole Velmistrova zrcadlového kouzla dřív, než ji čaroděj zneškodnil kouzlem usni, které hladce prošlo jejím magickým střehem.
Alan dovnitř naházel pár hrudek ohnivé hlíny -- měly účinek pouze na nejslabší z protivníků v místnosti, tedy na kostlivce. Kamennou sochu, která kontrovala dávkou lávy, těžce poškodil modrými blesky ze své ebenové hůlky. Fakt, že bylo možné i navzdory přítomnosti démona ochránce před kouzly blesky seslat, byl příjemným překvapením. Radar toho ihned využil a zaútočil jimi na Velmistra, ale ten je bez problémů lapil svojí holí a ještě stačil družinu vyzvat, aby se vzdala.
Hrubě však podcenil situaci. Thorgal, posilněn lektvarem rychlosti, se na něj totiž se svým novým chodeckým mečem vrhl jako smršť. Snadno zničil pole zrcadlového kouzla, již narušené Eirieninou střelbou, a zasadil Velmistrovi naplocho těžké rány, které ho vyřadily z boje. Vzápětí pak mohl pomoci Donarovi se spektrou, což byla vzhledem k vývoji boje pomoc víc než potřebná. Když vypomohl ještě Orofin úderem nenávisti, měl už Donar spektru na lopatě a mohl ji dorazit. Jen málokterý z nespočetných posledních úderů, které ve své kariéře zasadil svým soupeřům, Donara tolik potěšil, protože tento mu zajistil, že zásahy uštědřené spektrou se obešly bez následků. Dobít načaté kostlivce a kamennou sochu už byla pro Donara a Thorgala hračka.
Tou dobou už i ti méně bystří goblini zaznamenali, že věž byla přepadena, a začali se valit dovnitř. Alan zatarasil ústí točitého schodiště v podlaze komnaty, čímž družina získala čas k tomu, aby se mohla připravit na boj. Všichni se z koberce přesunuli do komnaty a samotný koberec, který mezitím začali goblini ostřelovat z luků, srolovali a oknem protáhli také dovnitř. Zatímco Alan ihned zničil Bránu teleportu v rámu zrcadla, Thorgal využil proti goblinům pod věží Velmistrovu hůl tím, že ji prostě hodil dolů a poté temného elfa probodl. Expoloze magenergie v holi zabila hned šest goblinů. Jakkoli bylo jen otázkou času, kdy goblini odstraní zátarasy a vniknou do komnaty, po točitém schodišti museli stoupat po jednom a družina tak měla při obraně svých pozic citelnou výhodu. Když Donar prvního odvážlivce, který se objevil u ústí schodiště, snadno zabil dvěma seky Dorwinu, zdálo se opravdu jisté, že nebude problém se přesile ubránit.
Avšak život dobrodruha je pestrý a bohatý na neočekávané zvraty: Jeden z goblinů, bezpochyby jejich hejtman, vlastnil svitek s kouzlem hyperprostor, a také ho použil. Družina, zaskočená jeho náhlým zjevením se v komnatě, měla záhy seznat, že tím výčet překvapení nekončí:
Goblin měl chodecké schopnosti, chodecký meč i luk, a zejména pak šípy napojené spící pannou. Donar, zasažený jako první, také okamžitě usnul. Radar bez váhání zaútočil modrými blesky, ovšem většina se mu vrátila zpátky, odražena goblinovým magickým zrcadlem. Spící panna na hrotu šípu, který přiškvařeného kouzelníka vzápětí dorazil, už byla zhola zbytečná.
Orofin stihl na zběsile střílejícího goblina seslat úder nenávisti a Alan hodit dvě dávky ohnivé hlíny, než si i je našly šípy se spící pannou. Své však oba odvedli, protože Thorgalovi už pak stačila jediná rána jeho novým mečem.
Postavení družiny ovšem bylo nyní vysloveně kritické, protože do komnaty se hrnulo po točitém schodišti nějakých deset goblinů, zatímco Thorgalovi stáli po boku už jen Eogan a Eirienin pes Tesák. Ne že by ti dva o sobě během boje nedávali vědět, naopak, první se celou dobu velmi hlasitě modlil a druhý neméně hlasitě štěkal, avšak nyní si situace žádala přeci jen ještě o něco vyšší nasazení. Naštěstí to oběma došlo.
Tesák skonal hrdinskou smrtí proboden mečem goblina, jemuž se zakousl do lýtka. Chvilka, po kterou se goblin musel zabývat psem, nicméně Thorgalovi umožnila ho hladce vyřídit. Vzápětí na to vytáhl svitek s kulovým černým bleskem a poslal malý pozdrav o patro níž. Prořídlé řady goblinů už začala pomalu opouštět chuť si jít nahoru do věže chlapsky zabojovat.
"Všemohoucí, dej mi sílu v této těžké hodině," zakončil své modlitby Eogan a vsugeroval nejbližším goblinům na schodišti pocit nesnesitelné bolesti. Kněžskou magií zasažená čtveřice se v křečích a s pěnou u úst zhroutila a skutálela dolů. Ostatní se definitivně obrátili na taktický ústup.
Šlo skutečně o ústup, a nikoliv o útěk. Goblini opustili pouze věž, zůstali však na nádvoří a hlídali východ. Tím ale dopřáli družině čas se dát dohromady: Účinky spící panny brzy pominuly, stejně jako Velmistrovo kouzlo seslané na Eirien. Radarova smrt byla sice záležitost poněkud trvalejšího charakteru, nicméně druidu Orofinovi se naštěstí podařilo jej k velké radosti celé družiny opět přivést k životu. Jedinou obětí na straně útočníků na Velmistrovu tvrz tak zůstal Tesák.
Nic teď už nebránilo konečnému zúčtování s gobliny. Čepel Dorwinu, Eirieniny a Thorgalovy šípy, a zejména Alanova ohnivá hlína rozsévaly v jejich řadách zkázu. Přidal se dokonce i Eogan se svou psychickou magií. Pokus jednoho goblina se zachránit útěkem neušel pozornosti Radara, který vše sledoval z věže, a byl mu rázně zatrhnut pomocí podrobení. Nešťastník vypustil duši necelých sto sáhů od pevnosti. Rudý Ďábel se poprvé ve své kariéře mága nespokojil s pouhým usmrcením oběti, ale začal goblinovo tělo ovládat. Když bylo po boji, sešel na nádvoří říci ostatním, že nemají útočit na goblina, který zachvíli přijde, protože se chce vzdát. O tom, že ho podrobil, se zatím rozhodl pomlčet, protože tušil, že bude třeba dlouhého vysvětlování, na které nyní nebyl čas. Spolu s ostatními přeživšími gobliny byl proto pevně svázán.
"Tak, to bysme měli," řekl Alan. "A teď se jde rabovat."
Rabování začalo nadmíru dobře -- Alan našel ve Velmistrově komnatě křišťálovou kouli. Družiny se zmocnila podobná vášeň jako tehdy v Zeleném údolí, kdy se s tímto kouzelným předmětem setkali poprvé.
"Podívej se, kde je Nimlachel!" pobízel Radara Donar.
"Ne, ne," odporoval Thorgal. "Nejdřív se podívej, co se děje na místě, kam ústil ten teleport. Kdo ví, třeba už o nás vědí..."
"Formulaci otázek pro křišťálovou kouli je třeba věnovat náležitou pozornost, neboť může silně ovlivnit relevanci obdržených odpovědí," upozornil Radar. "Nicméně se mi zdá, že znění Thorgalovy otázky je v podstatě již natolik precizováno, že bychom ji mohli položit."
Radar tak telepaticky učinil. V kouli se objevil obraz mohutné pevnosti s mnoha vysokými věžemi, sledované z ptačí perspektivy.
"Teď položím dotaz, co v tuto chvíli dělá majitel té pevnosti, kterou jsme právě viděli," řekl Radar. V kouli se místo obrazu objevilo nezřetelné světélkování.
"Nefunguje to," usoudil Donar.
"Neřekl bych," zavrtěl hlavou Radar. "Problém je spíše v tom, že majitel té pevnosti je zřejmě chráněn proti sledování pomocí astrálních sfér. I to je svým způsobem užitečná informace."
"To jo," souhlasil Donar. "A teď se zeptej, kde je Nimlachel."
"Dobrá," povzdechl si Radar. "Budu tedy po kouli chtít, aby mi ukázala, co se děje na místě, na němž se nyní nalézá Nimlachel."
Tentokrát koule uvnitř zčernala. "Podívejme," řekl Radar. "Nimlachel je zřejmě někde, kde je naprostá tma."
"Ta koule je na hovno!" rozčílil se Donar.
"Na hledání předmětů není zcela optimálním instrumentem," připustil Radar. "Nicméně naštěstí jsem před nedávnem nastudoval užitečné kouzlo, které mi umožní najít libovolný předmět i desítky sáhů daleko. Sešlu ho hned, jakmile dokončíme prohlídku komnaty. Možná tu budou nějaké dokumenty, z kterých se dozvíme něco významného."
A dokumenty v komnatě opravdu byly -- většinou se jednalo o seznamy míst, na která Velmistr poslal (nebo teprve měl v plánu poslat) gobliny plenit, a soupisy zisků z těchto akcí. Jedna listina se však družiny přeci jen týkala. Šlo o rozepsaný dopis následujícího znění:
Již brzo Ti budu moci podat důkaz o sílících stycích mezi Aquillonií a Ladgalenem. Dostaneš ty čtyři, kteří ve své pýše a pošetilosti sami přijdou ke mně, snažíce se zprovodit mne ze světa a zmocnit se svých zbraní, živé a zdravé, abys je sám mohl podle svého uvážení vyslechnout. Doufám, že to otupí ostří Tvého hněvu natolik, že budu moci opustit tento ponižující exil a stanout opět před Tvou tváří.
Na dopise bohužel chyběl adresát. V každém případě byl zřejmě určen někomu, kdo v Ruindoru zastává velmi významné postavení, možná i samotnému králi Lindirovi. Jednoznačně z něj vyplývaly pouze následující dvě věci: Zaprvé, Velmistr okamžitě poznal, že má co do činění s družinou z Aquillonie. A zadruhé, zdálo se mu to natolik důležité, že pokládal za nutné pokusit se dopravit družinu živou a zdravou do Ruindoru i za cenu rizika, které takový pokus obnášel, a očekával, že se za odměnu za to bude moci vrátit z vyhnanství.
Kromě těchto listin byl v komnatě nalezen větší finanční obnos (něco přes tisíc zlatých) a Velmistr měl zlatý pečetní prsten. Družina však věděla, že se v komnatě nachází ještě nesrovnatelně cennější věc: Předmět, v němž je zaklet démon ochránce před kouzly. Ale jak ten předmět najít, když s sebou nemají alchymistu?
Nakonec byla jako nosič démona vytipována Velmistrova postel, protože stála přesně uprostřed místnosti. Vynesli ji proto oknem na koberec, dopravili dolů na nádvoří, a zde Radar zkusil seslat dým dovnitř ochranné bariéry, která by eventuelně mohla postel obklopovat. Opakovaně neuspěl, a tak bylo téměř prokázáno, že démon skutečně někde v posteli zakletý je.
"Teď bych navrhoval ji pořádně prohlídnout," řekl Alan. "Celou bych s sebou totiž dost nerad tahal. Ten démon bude určitě v nějaký určitý části tý postele."
"Nejdřív hledáme nějaký popsaný papíry, teď se zas budem rochnit v pelechu toho šmejda," bručel Donar. "Asi si ten Nimlachel budu muset najít sám."
"Ba ne, já jdu s tebou," hlásila se Eirien. "Začneme tady tím srubem."
Ačkoliv se ve srubu, který si goblini postavili na nádvoří, dala nalézt spousta zajímavých a hodnotných suvenýrů, jako například náhrdelník z mumifikovaných lidských uší, Nimlachel mezi nimi nebyl. Byl tu však vchod do podzemí. Donar ani na okamžik nezaváhal, a když si opatřil světlo, s Eirien v patách nedočkavě sestoupil do sklepení pevnosti.
Zde nejprve s chutí zabil čtyři kostlivce, kteří se mu velmi neopatrně připletli do cesty, a prohledal všechny chodby. Kromě mučírny a pětice masivních dubových dveří pobitých železem neobjevil nic zajímavého.
Donar zkusil jedny z dveří vyrazit, ale nepodařilo se. Dveře se nepohnuly ani s Eirieninou pomocí.
"Jééé, ty seš ale slabá!" odhalil Donar zklamaně příčinu neúspěchu.
"Však jsem taky něžná, křehká dívka," bránila se Eirien, masírujíc si naražený triceps. "Ale co se tady budem mrzačit, když nám to Alan přece může otevřít."
Alanovi se mezitím podařilo za Radarovy asistence zjistit, v které části postele je zakletý démon ochránce před kouzly (šlo o nohu), a byl na sebe náležitě pyšný.
"Jste neschopní," řekl stručně, když si vyslechl, jaké má Donar potíže. "Pusťte mě na to."
Skutečně pak všechny dveře otevřel, i když mu práce nešla zdaleka tak od ruky, jak by se dalo usuzovat z jeho sebevědomím sálajících prohlášení. Donarovy naděje, že by se za některými mohl skrývat Nimlachel, se ukázaly jako falešné. Všechny totiž vedly do kobek, a v těch nebylo nic než vězňové -- lidé, které goblini zajali na svých plenitelských výpravách. Úkolu dostat sedm vyhublých, špinavých, polonahých a pološílených nešťastníků do přijatelného stavu se ujali Orofin a Eirien s Eoganem. Po odporných blafech z gobliní spižírny ve věži, které zajatcům naservírovali, se jen zaprášilo.
Radar zatím k Donarově velké radosti konečně seslal kouzlo najdi předmět. "Nimlachel je v podstatě přímo pod námi, takových pětatřicet sáhů," hlásil výsledek.
"To by mohl být v té studni," řekl Thorgal. "Hluboká je na to dost."
"Tak mě tam hned spusťte na rumpálu," navrhoval nedočkavě Donar.
"Co když tam ale hlídá nějaká nestvůra?" namítl Alan. "Sice by tam pak těžko mohla bejt pitná voda, ale stejně, jeden nikdy neví..."
"Tak mě tam spusťte a uvidíme," uzavřel dohady Donar.
Hladina ve studni sahala do výšky kolem tří sáhů ode dna. Voda byla dokonale průzračná a Donar i v záři lucerny snadno dohlédl až na dno. Na dně ležel jakýsi balík. Po nestvůře přitom ani vidu ani slechu, a tak se pustil lana a vrhl se do ledové vody. Vzhledem k tomu, že měl na sobě brnění, byl ponor na dno téměř bezpracný.
Avšak dřív, než stačil balík nahmatat, ucítil, jak na něj útočí neviděný. Válečnické reflexy jsou mimořádně vyvinuté. Samotného ho překvapilo, jak svižně se vynořil nad hladinu, chytil se lana, zaškubal za něj a pro jistotu ještě ze všech sil zařval "Tahejteeee!!!!
Hrůza kupodivu Donara nepronásledovala, jak mají nevidění ve zvyku, a tak průzkum studny dopadl pro barbara šťastně. I když mrzlo a byl skrznaskrz mokrý, při představě, jak se jednou rukou drží lana, které hlemýždím tempem stoupá nahoru, a druhou rukou máchá Dorwinem do prázdna v marné snaze zasáhnout neviditelného nepřítele, který ho postupně zabíjí, ho polilo horko.
Družina začala diskutovat, jak se k balíku co nejsnáze dostat. Radar chvíli koketoval s kouzlem dlouhá ruka, Thorgal zase s telekinezí, ale nakonec vše udělali mnohem jednodušeji: Donar na sebe seslal ze svitku kouzlo vodní dech, Radar ho kouzlem hyperprostor přenesl na dno studny, zde Donar popadl balík, a hyperprostorem, seslaným opět pomocí svitku, se vrátil zpět. O to, aby na něj hrůza během pobytu na dně neútočila, se postaral Radar, který na sebe nalákal její pozornost: Nejprve ji trochu rozdráždil bílými střelami, a pak s ní podstoupil mentální souboj. Neviděný ihned zamířil nahoru, aby si to s kouzelníkem rozdal tváří v tvář, jelikož rozdíl sil mysli vyzníval jasně v jeho neprospěch, ale Rudý Ďábel ho mentálně rozdrtil dřív, než se stačil ze studny dostat.
Vedle Nimlachelu byly v balíku ještě dvě velmi cenné zbraně s loghanskými čepelemi: Eölův obouruční meč, a také široký meč, který původně patřil jednomu z členů Bratrstva. Taková kořist už stála za to.
Thorgal ještě přesvědčil Eirien, aby se nechala spustit do studny a pomocí démona ve svém meči ozkoušela, jestli se uvnitř neskrývají další nevidění. Výsledek byl naštěstí negativní. Elfka se ještě potopila se svítícím mečem v ruce až na dno studny a důkladně jej prohledala, ale žádný další poklad už nenašla.
Zbývalo už jen vyřešit, co udělají s osvobozenými zajatci a s gobliny, kteří jim padli do rukou. Zatímco v prvním případě se družina usnesla, že není možné zanechat tyto ubožáky uprostřed hor napospas osudu, a bude třeba je dopravit na létajícím koberci do civilizovaných končin, v případě goblinů se poté, co zjistili, že ani sebelépe vedeným výslechem z nich žádné převratné informace nedostanou, shodli na tom, že nejlepším řešením bude rychlá a milosrdná smrt. Radar měl tedy nejvyšší čas začít družině objasňovat, že u jeho podrobence by usmrcení bylo nejen zbytečné, ale dokonce přímo nežádoucí. Vysvětlování začal k údivu všech tím, že podrobeného goblina rozvázal, vykládaje mezitím o tom, že toho není třeba zabíjet, protože už nemá žádnou vlastní vůli, a tím pádem už to vlastně není goblin. Radarova občasná neschopnost snížit se na duševní úroveň družiny ovšem pochopení výkladu citelně zkomplikovala.
"Já tomu nerozumim. Tak je to goblin nebo ne?" zeptal se Alan.
"Je i není," odpověděl Radar. "Tělesná schránka je gobliní, avšak mysl, která ji ovládá, je má vlastní."
"Zkrátka si toho goblina podrobil," pokusila se nepříliš úspěšně překlenout intelektuální propast v družině Eirien. "Hýbe s ním jako s loutkou..."
"Pozor!" zvolal Thorgal a vytasil meč. "Teď se právě pohnul! Jseš si skutečně jistý, že ho máš pod kontrolou, Radare?"
"Samozřejmě," zamračil se kouzelník. "Jak se právě snažím vysvětlit..."
"Je nějakej schlíplej," přerušil ho Donar, pozorně si prohlížeje Radarova podrobence.
"Vsaď se, že to jenom předstírá," řekl Alan. "Kdyby chtěl, bude čilej ažaž. Tihle goblini jsou lstivá cháska. Já bych ho na sichr radši zase svázal, i když ho Radar odvládá. Magie je sice dobrá věc, ale pořádnej provaz je pořádnej provaz."
"Není naprosto třeba jej svazovat," odporoval Radar nyní již lehce netrpělivým tónem. "Jsem to totiž já."
Družině poklesly čelisti.
"Moje já nyní přebývá ve dvou tělech," pokračoval Radar, "a sice v mém původním, elfském těle, a zároveň v novém, podrobeném těle goblina. Jistá malátnost, s jakou se pohybuje, je dána nízkým stupněm vnímání, který moje mysl tomuto tělu přidělila. Už to chápete?"
"Ne úplně," přiznal se Alan. "Jak říkám, já bych ho teď svázal, a pak o tom ještě dáme řeč. Donare, podrž mi ho, kdyby něco."
Barbarovy tlapy popadly Radarovo druhé tělo.
"Nechte toho, sakra!" rozkřiklo se Radarovo já z těla prvního a pokusilo se druhé tělo vymanit z Donarova sevření, ale bezvýsledně.
"Cuká sebou, parchant," řekl Donar pobaveně. "Vraž mu jednu do tý jeho zelený tlamy." Alan se nedal dvakrát pobízet.
Radar už nehodlal nic vysvětlovat, prostě přikročil ke svému podrobenci a seslal hyperprostor. Goblin se objevil na opačné straně nádvoří.
"Hypnul se, šmejd!" zařval Donar a shýbl se pro kámen. Mířil přesně. Thorgal si mezitím vzal luk a nasadil šíp na tětivu. Eirien jen užasle přihlížela a Radar, popuzený tupostí své družiny na nejvyšší míru, zuřil. Notně ztenčelé zásoby magenergie mu nicméně neumožnily dát svoji nelibost náležitě najevo, tak alespoň zahalil svého podrobence dýmem, aby Thorgalovi zabránil ho rozstřílet na kusy.
"Přestaňte!!" křičel Radar. "Já ho ovládám, ovládám, o-vlá-dám! Kolikrát to ještě chcete zopakovat!?"
"Tak mu poruč, ať vyjde z toho kouře," vyzval ho Alan.
"Neporučím."
"Takže ho neovládáš," usoudil logicky lupič.
"Ovládám!" zaúpěl Radar. "Ale vy ho zabijete, jakmile vyjde."
"Nezabijeme, když vyjde hned teď. A moh by třeba ještě udělat dřep, abysme měli jistotu."
Radar se zatvářil utrápeně. Jeho druhé tělo vystoupilo z kouřové clony a udělalo dřep. Družina ulehčeně vydechla a odložila meče, luky, kouzelné svitky, kameny a další pomůcky, jimiž byla připravena v nejbližší chvíli kouzlícího goblina napadnout. Radar podrobence pro jistotu rychle uklidil družině z očí a uspořádal krátkou přednášku na téma "Mágové a jejich strašlivé schopnosti".
"Takže ten goblin bude teď pořád chodit s námi?" zeptal se Thorgal v diskusi.
"Samozřejmě," odpověděl Radar. "Je to přece můj podrobenec. Ještě nějaké dotazy?"
"Stejně ho zabiju, jestli se ke mně přiblíží," zabručel Donar.
Po tomto povyražení začala družina konečně pomýšlet na odpočinek. Studenou noc strávili v gobliní strážnici ve věži, kde byl krb. Hlídky, které samozřejmě neopomněli postavit, se nakonec ukázaly jako zbytečné a až do rána je nikdo nevyrušil. Nejprve odletěl do Loghanu Alan s Eoganem a s kořistí -- dlouhými meči, luky a píkami z gobliní zbrojnice.
V Eoganově domě v Loghanu čekalo na kněze i Alana nepříjemné překvapení -- Eöl uprchl.
"Dyž von se na mě tak smutně koukal a byl takovej fešák," vzlykajíc vysvětlovala Eoganova hospodyně, proč Eöla pustila, "tak sem mu sundala ten hadr, co měl v puse, a von poudá, že prej se jako proti němu někdo spik, a falešně ho vobvinil, a že vás, velebnej pane, vobelhali a skočil ste jim na to, a že jestli ho nepustim, že byste taky moh mít nepříjemnosti kvůli tomu, že ho vězníte ve svým domě, že von je prej velkej pán. No vopravdu to říkal, velebnosti, ať do mě hrom uhodí, jestli lžu! Já sem jenom hloupá ženská, velebnosti, tak sem se lekla a pustila ho. No a von pak šel vopravdu něco udat městský stráži, co, to já nevim. Že mě nevyženete ze služby, velebnej pane, že ne?"
Eogan ihned vyhledal velitele městské stráže, aby uvedl věci na pravou míru, Alan zanechal náklad v jeho domě a se znepokojivou novinou se na koberci vrátil do tvrzi.
Špatnou zprávu přinesli i Eirien a Orofin, kteří se mezitím vypravili na lov, aby opatřili jídlo pro družinu a osvobozené zajatce. Druid během lovu preventivně seslal oko zření, a zjistil, že k tvrzi se blíží oddíl třiceti goblinů. Proto se rozhodli pevnost co nejrychleji opustit: Zajatce Alan vzal na létající koberec hned, jakmile se vrátil zpátky, ostatní se vypravili do Loghanu pěšky -- za normálních okolností by jim cesta trvala celý týden, avšak s Orofinem, který v hvozdu dokázal najít ty pravé pěšinky, to byla cesta jen o málo delší než na létajícím koberci. Radar cestou sledoval v křišťálové kouli Eöla -- démon jej ukázal, jak někam jde hvozdem doprovázen ozbrojenci ve stejnokrojích Zemské stráže. Na zádech nesl obouruční meč, takže se rozhodně nezdálo, že by byl zatčen.
Peripetie, která začala už před půl rokem v dřevorubecké osadě kdesi v aššurském pohraničí, tedy pomalu spěla k definitivnímu rozuzlení -- tím se mělo stát nyní již nevyhnutelné střetnutí s Eölem.