Mezi těmi milými, zemitými lidmi ze samoty nám bylo dobře, už jen díky tomu, že nás ve dnech, kdy by goblina nevyhnal, nechali přespat ve svých chýškách. Nicméně jestli jsme se chtěli dostat do Tregie ještě letos, a to jsme rozhodně chtěli, nezbylo nám nic jiného, než se s nimi rozloučit a pokračovat v cestě na jih déšť nedéšť.
Třetího dne jsme k tomu konečně sebrali síly. Když jsme se ale ráno chystali k odchodu, přišel za námi s prosíkem jeden z našich hostitelů, popravdě jediný, který byl na nás protivný, Bonifác, že prý rozvodněný potok poškodil ohradu a dvě ovce se mu zatoulaly. Když prý je najdeme, odmění se. Takové nabídce nešlo odolat, a tak jsme se pod Alanovým vedením vydali po stopách těch zvířat.
Alan ty stopy sledoval opravdu dobře (jak to jenom dělá?), protože asi po míli pochodu jsme zaslechli bečení a naneštěstí současně s ním i štěkot. Takže jsme nebyli první, kdo Bonifácův ztracený majetek nalezl, a ti, co říkali, že se tu zjara potulují divocí psi, opravdu nelhali.
Když jsme dorazili na místo, jedna ovečka už to měla za sebou, zatímco druhá utekla na asi dva sáhy vysokou skálu, kam se za ní pes marně snažil dostat. Že to ale byl pes! Hnusnějšího čokla jsem v životě neviděl: Velký jako tele, olysalý, z tlamy mu kapalo jako z chrliče, cenil tesáky a vrčel. Chyběla mu jedna noha (nedivil bych se, kdyby si ji sám ukousl v amoku), což právě zřejmě druhé ovci zachránilo život, protože mít všechny čtyři, jistě by dokázal vylézt na skálu za ní.
Kámen vržený Alanem psa nepřinutil k útěku, ale k útoku. My čtyři na jednoho psího mrzáka, to byla vzhledem k našim možnostem poměrně férovka. Počastoval jsem ho ještě v rozběhu jedním kamenem z praku, Radar na něj šlehl z očí blesky (to je ještě větší záhada, než to Alanovo čtení stop), to ještě pořád nestačilo, takže byl u nás, a co víc, kousal, potvora. Dostal ještě od Alana holí po hřbetě, a teprve dopad Donarovy kamenné širočiny na jeho lebku způsobil, že už si nikdy do nikoho a do ničeho nekousne.
Jenže jsme ještě zdaleka neměli vyhráno. Velice záhy jsme se měli přesvědčit o tom, že v Ilanských lesích žijí ještě jiní kousaví tvorové než psi. Stačili jsme celkem v klidu sundat tu druhou ovci ze skály a začali se dohadovat, jestli tady máme tu první nechat ležet nebo z ní okrájet to, co ožužlal čokl, a zbytek se slávou donést Bonifácovi. Jak se tak dohadujeme, Alan s Donarem najednou začali křičet, že je něco kouše. Mně a Radarovi chvíli trvalo, než jsme se rozkoukali, takže než jsme stačili něco udělat, Donar ležel bez vlády na zemi a ovce, kterou držel, znovu utekla.
"Koprouši!" křikl Alan. "Bereme Donara a zdrháme!"
Koprouši neboli kopromlaskové jsou ještě daleko ošklivější, než ten nejošklivější pes. Jsou to asi půl sáhu dlouzí, trávově zelení červi s velkými kusadly a ještě větší chutí na krev. Plazili se všude kolem, několik se jich nadšeně pustilo do psí mršiny. Byl tudíž pravý čas vytáhnout ze škorně na čerstvý vzduch svoji čepel na strašení počestných měšťanů. Jelikož jeden z červů právě ohrožoval bezvládného Donara a kámen, který po něm hodil Alan, jej sice zasáhl, ale nezabil, vrhnul jsem na něj dýku a přišpendlil ho k drnu. Bezprostřední nebezpečí tak už sice Donarovi nehrozilo, ale koprouši z celého polesí si to dál šinuli k nám. Alanův plán popadnout Donara a ustoupit měl opravdu něco do sebe.
"Banto, kryj nás," zavolal na mě Alan, který se právě chopil Donara a začal ho pozpátku vléci směrem k samotě, zatímco já jsem si chtě nechtě musel jít pro dýku. (Radar už pro jistotu vyrazil napřed.) Sotva jsem ale měl svou zbraň zase v ruce, vztek na tu žoužel, která nás odtud vyžene a připraví o odměnu, přemohl rozum (a to by se zloději stávat nemělo), takže jsem s ní stejným způsobem zaútočil na dalšího z dotírajících kopromlasků. Byl jsem si jistý, že ho zasáhnu, jenže jak říkával jeden jáhen z chrámu ve Fornost City, před kterým jsem žebrával, jediná jistota je u Orphaga -- tentokrát se dýka zabodla do země pět coulů od kopromlaskova těla.
"Banto, co blbneš?" ozval se Alanův hlas. "Řekl jsem snad jasně, že zdrháme!"
"Jo, jen co si vezmu kudlu!" houkl jsem. To ovšem nebylo tak snadné, vzhledem k tomu, že kopromlask, který měl být mrtvý, ale nebyl, se dost rychle plazil ke mně a nyní se nacházel mezi mnou a dýkou. Zvolil jsem nejkratší možnou cestu ke své zbrani a červa jsem prostě přeskočil -- sice po mně chňapnul, ale minul. Než jsem stačil vytáhnout svoji dýku ze země a udělat čelem vzad, otočil se i on a zaútočil znovu -- tentokrát úspěšně. Už jsem byl smířen s tím, že si to spolu chlapsky rozdáme nůž proti kusadlům, když vtom kopromlaska zahalil oblak dýmu -- to zasáhl svým kouzlem Radar, který naštěstí ještě nebyl tak daleko, aby neměl přehled o situaci.
Víc jsem se nezdržoval a co nejrychleji se odtamtud klidil -- v tu chvíli bych po žádném kopromlaskovi dýku neházel, ani kdyby držel v kusadlech váček zlaťáků.
Když jsme se přivlekli zpátky na samotu, zastihli jsme Bonifáce, jak v dobrém rozpoložení obědvá. Pohled na těžce zraněného Donara mu ani v nejmenším nezkazil chuť k jídlu. Lhostejně si vyslechl Alanovo oznámení, že jsme prodělali bitku se psem a kopromlasky, jedna ovce je mrtvá, druhá zaběhnutá, a když mu Alan navrhl, že půjčí-li nám luk, abychom se mohli lépe bránit, půjdeme ovci zase hledat, s posměchem odmítl, že prý v našem případě nemá nejmenší jistotu, že se vrátíme, a že když už nemá ovce, že by rád měl aspoň ten luk. To už Alana trochu rozčílilo, takže Bonifácovi vyčetl, že nemá ani trochu vděku k někomu, kdo pro jeho věc nasazuje krk, a závěrem mu pohrozil, že s takovou by taky u něj mohl zakokrhat červený kohout.
Podobné výhrůžky samozřejmě nikdo neslyší rád, a tak Bonifác odsekl, abychom se hned pakovali. Dokonci i ostatní obyvatelé samoty, kteří se k nám chovali mnohem vlídněji, byli toho názoru, že bude lepší, když půjdeme -- přeci jen, červený kohout má ve zvyku přeskakovat ze střechy na střechu.
A tak nám celý tenhle podnik nepřinesl nic kromě cenných zkušeností.