Banto: Obchodní státy

Schváleno PJ3 :-).

Existují dva základní zdroje práva, zákon a smlouva. Zákon má tu nepříjemnou vlastnost, že ať už ho vydá osvícený monarcha, přijme ho řádně zvolený parlament, nebo si ho dokonce odhlasuje lid v referendu, platí bez výjimky pro všechny, ať už s ním souhlasí nebo ne. Naproti tomu smlouva je závazná jen pro smluvní strany, to jest pro ty, kdo k ní dobrovolně přistoupí. Podmínka dobrovolnosti je naprosto zásadní, smluvu nelze považovat za platnou, pokud k ní některá ze stran přistoupí v tísni či pod nátlakem.

V obchodních státech neexistují zákony, veškeré právní vztahy upravují výhradně smlouvy. Takové smlouvy mohou obyvatelé uzavírat buď mezi sebou jako fyzické osoby, nebo mohou zakládat právnické osoby -- korporace. Založit korporaci může i jediná fyzická osoba, ale aby to mělo nějaký smysl, zpravidla se k tomuto účelu sdružuje s jinými fyzickými osobami a zakládají ji společně.

Každá korporace má svůj statut, což je zhruba řečeno popis toho, čím se zabývá a podle jakých pravidel funguje. Pravidla musejí zejména jasně specifikovat, jaké postavení mají v korporaci její zakladatelé (vlastníci), kdo z nich je jejím jménem oprávněn jednat, apod. Korporace pak mohou vstupovat do smluvních vztahů úplně stejně jako fyzické osoby, dokonce mohou zakládat dceřinné korporace, a to opět jak samy, tak ve sdružení s jinými korporacemi či fyzickými osobami, a tak dále a tak dále.

Naprostá většina korporací vzniká za účelem nějakého podnikání -- mohou to být zemědělské statky, manufaktury, dopravní společnosti, obchodní domy, banky, pojišťovny, špitály, uklízeči ulic, ale také třeba různé ochranky a detektivní kanceláře v úloze, kterou v běžném státě z větší části plní policie -- chce-li se banka zabezpečit před vyloupením, uzavře prostě smlouvu s ochrankou; stejně tak to ale může k ochraně pořádku na ulicích udělat za peníze z volebních daní obec. Rovněž vězení mohou být v obchodních státech soukromými korporacemi.

Dokonce i armáda je soukromou korporací, asi takovou, jako byla Svobodná kompanie v Zaklínači. Majitelé přitom vůbec nemusejí být vojáci, ti mají s korporací uzavřenou úplně normální zaměstnaneckou smlouvu, od velitele-kondotiéra až po posledního vojcla, ovšem jen po dobu válečného tažení. Zákazník, například sdružení několika obchodních domů a bank, které strašlivě namíchli drzí kupci z Císařství, uzavře s touto korporací smlouvu o dílo, např. vtrhněte do Císařství, srovnejte se zemí hlavní město a císaře naražte na kůl, ona najme zaměstnace a dá se do práce. Výhodou je, že v tomto uspořádání není potřeba žádný nebohý daňový poplatník, který by tuto kratochvíli financoval, aniž by se ho jakkoli týkala.

Jiné korporace slouží ke kulturnímu vyžití, např. různé kluby, církve, učené společnosti, baráčníci, pěvecký spolek Hlahol, atd.

Specifické postavení mezi korporacemi mají obchodní soudy, což jsou korporace, zřízené za účelem registrace korporací a rozhodování sporů při výkladu smluv a statutů. Obchodní soudy nemají přesně vymezenou teritoriální jurisdikci. Strany si ve smlouvě takzvanou rozhodčí doložkou mohou samy určit, ke kterému obchodnímu soudu bude směřovat případná žaloba. Pokud rozhodčí doložka ve smlouvě není (a to většinou není, u valné většiny smluvních vztahů dokonce úplně chybí písemná smlouva a její náplň soud zjišťuje výslechem svědků), je ve věci příslušný rozhodovat ten obchodní soud, v jehož rejstříku je žalovaná strana zapsána, nebo, je-li žalovanou stranou fyzická osoba, ten obchodní soud, v jehož rejstříku je zapsána obec, v níž má žalovaný sídlo. Otázka, kde žalovat někoho, kdo žádné sídlo nemá, je bezpředmětná, protože s takovým vagabundem stejně nikdo žádné smlouvy uzavírat nebude.

Soudci kolegií obchodních soudů jsou ustanovováni trvale, a to prezidentem soudu na návrh obecních rad, většinou z řad volených soudců v obcích (viz dále). Prezidenta soudu volí na určité funkční období ze svého středu kolegium.

Žalobce vždy musí zaplatit soudní poplatek, jehož výše závisí na tom, o jak závažný spor jde. Řízení u obchodního soudu probíhá před tříčlenným rozhodčím tribunálem, jehož obsazení si mohou za dvou třetin určit samy strany: Každá si vybere po jednom soudci z kolegia soudu; předsedu tribunálu jmenuje prezident soudu. Proti rozsudku rozhodčího tribunálu není přípustné žádné odvolání, lze podat pouze kasační stížnost na procesní nedostatky v řízení do rukou prezidenta soudu. Je-li stížnost shledána oprávněnou, je rozsudek zrušen a koná se nové řízení před jiným tribunálem.

Strany jsou povinny se pravomocným rozsudkem řídit. V případě, že tak nečiní, mohou být pohnáni k trestní odpovědnosti pro pohrdání soudem.

Trestněprávní věci, jako jsou vraždy, loupeže, krádeže, podvody, nactiutrhání apod. spadají do jurisdikce obcí, na jejichž území se žalovaný trestný čin stal. Obce jsou v právu obchodních států dalším specifickým druhem korporací. Jejich vlastníky jsou v nich usedlí obyvatelé. Jménem obce vystupuje obecní rada v čele se starostou, volená všemi občany, t.j. obyvateli, kteří v obci nejen bydlí (t.j. jsou zapsání v místní matrice), ale též platí volební daň (platit ji ovšem není povinnost). O bezpečnost v obci se stará občany volený šerif. Součástí statutu každé obce je i kodex trestního práva -- teoreticky může v každé obci platit úplně jiný, ale v praxi se liší jen v detailech. Obce mají vlastní soudy, jejichž soudci bývají rovněž voleni, stejně jako veřejní žalobci vystupující jménem obce (podmínkou zvolení je právnická licence udělená obchodním soudem). Obecní soudy mohou rozhodovat jak v trestních věcech, tak i v civilních přích mezi mezi fyzickými osobami sídlícími v obci. Soudce rozhoduje pouze o přípustnosti prováděných důkazů, případně stanovuje výši trestu, výrok o vině či o důvodnosti žaloby vynáší losem určená občanská porota. Trestní žalobu k obecnímu soudu může podat po složení soudního poplatku kdokoliv, většinou to však dělá veřejný žalobce.