Banto: Životopis

Narozen na statku na samotě Dlouhé Stráně ve Fornostu (jeden z Obchodních států) poblíž hranice s Císařstvím. Otec Bungo, matka Armoracia, mladší bratr Balto. Statek získal do dědičného nájmu od fornostské korporace Hartmann & Co., Inc., Bantův dědeček Branco,* který se pak do Fornostu přestěhoval z jiného Obchodního státu Nalbinu (daleko na západě, až u moře).

Až do 17 let prožíval Banto šťastné a harmonické dětství, naučil se polním pracím, rybolovu, ba i číst a psát, neb bez toho to v obchodě nejde a každej s vámi vyjebe, jak říkával Bantův otec Bungo. Jednoho dne však zavítal na Bungův statek oddíl asi 20 ozbrojenců a velitel Bungovi vlídně vysvětlil, že jeho klient by rád od Hartmann & Co., Inc., tyto pozemky odkoupil, avšak nájemní smlouva, kterou má Bungo uzavřenu s korporací, tomu poněkud brání, a že by tudíž jeho klient velmi ocenil (i finančně), kdyby ji Bungo vypověděl a co nejrychleji se odstěhoval. Bungo a Armoracia odvětili, že se stěhovat nebudou a že tuhle půdu dostane cizincův klient jen přes jejich mrtvoly. Jak prorocká to byla slova!

Úpravu Dlouhých Strání do stavu vhodného k převodu vlastnických práv přežil jako jediný Banto, jsa pro obveselení soldatesky vhozen do studny, v níž se ovšem neutopil, jak žoldnéři mylně předpokládali, nýbrž díky své i na hobita nadprůměrné obratnosti dokázal vylézt. Tím se podruhé narodil, a to do života zcela odlišného, než vedl předtím.

Byl to život krušný a nelehký. Odešel do sídelního města fornostského obchodního soudu, Fornost City, kde se vedle toho, že žebral a hladověl, též neúspěšně pokusil se domoci spravedlnosti. Fornostský šerif mu odmítl pomoci s tím, že Bungo neplatil volební daň, a že tudíž není ve veřejném zájmu se tímto případem zabývat, soukromý detektiv chtěl kupodivu zaplatit, u Hartmann & Co., Inc., předstírali, že žádného nájemce Bunga z Dlouhých Strání neznají a u obchodního soudu zas chtěli někoho, kdo by dosvědčil Bantovu totožnost. Jelikož Banto jezdil s Bungem do Fornost City často na trh, neměl to teoreticky být problém, ale v praxi se ukázalo, že si Banta kupodivu naprosto nikdo nepamatuje. Poslední možností bylo vypravit se stovky mil daleko na západ, až do Nalbinu, kde žili jeho příbuzní, Brancovy dcery, Bantovy tety Brassica, Bryonia a Betula. Banto byl připraven tuto cestu podstoupit, ale nejdřív si na ni musel opatřit aspoň trochu peněz, což byl problém, protože ho stále nikdo nechtěl zaměstnat. Dozvěděl se, že v malém pohraničním městečku Horní ztracená v Císařství se staví pevnost a hledají řemeslníky. Banto sice žádné řemeslo neuměl, ale přesto ucítil příležitost -- třeba by ho udělali aspoň nějakým podavačem, pomocným podavačem nebo přicmrdávačem pomocného podavače! Do nedaleké Horní Ztracené se vypravil.

Ale od samého začátku se to tam pro něj vyvíjelo velmi, velmi špatně. Bez vindry v kapse vlezl do hospody U lípy a nabízel hostinskému, že mu za polívku uklidí dvorek. Hostinský se už už chystal s ním vyrazit dveře, když tu Banta jedna hobitka, která seděla mezi hosty, pozvala ke stolu, představila se mu jako Rúth a nabídla mu, že mu jako krajanovi zaplatí večeři. Banto samozřejmě rád přijal, jenže za čtvrt hodiny došlo k poněkud prudší potyčce mezi Rúth a štamgasty, které popouzelo nejen to, že byla přednostně obsluhována, ale rovněž měla neuctivé poznámky o jejich zevnějšku ("smrdí jako mršiny a v podstatě taky tak vypadají"). Začalo se to mlít a Banto samozřejmě nemohl zůstat neutrální, byv považován za Rúthina parťáka. Dokonce došlo i na nože, přičemž čepel Bantovy spolustolovnice shodou okolností skončila v podbřišku jednoho z místních obyvatel. Shodou týchž okolností Rúth z hospody včas unikla, zatímco Banto nikoliv. Byl chycen a uvězněn ve zdejší šatlavě. Ukázalo se, že zatímco U lípy se to rvalo a pořádek tam rázně zjednával rychtář se stráží, někdo dokonale a hlavně pohodlně vyloupil opuštěnou rychtu. Z Banta se rázem stal komplic zlodějské bandy a jestliže zpočátku zapíral, po aplikaci palečnic už rád připustil, že je nebezpečný mordýř a loupežník.

Líčení před městským soudem už pak mělo vzhledem k jeho přiznání být pouze formální záležitostí, ale kde se vzal tu se vzal jakýsi člověk v červeném taláru, představil se jako mistr svobodných umění a doktor práv Albrecht z Albrechtsdorfu, vykázal se císařským patentem a tvrdil, že je Bantův advokát. Začal hrozit, že podá stížnost krajské apelační radě, protože jeho mandantovi (to měl jako být Banto) nebyla dána možnost se odvolat proti uložení tortury. Konšelé z bezvýznamného a chudého maloměsta se natolik zalekli možnosti mít "nahoře" polízanici, že Banta raději propustili. Banto ale tušil, že jeho samozvaný advokát ho z lochu nevytáhl jen tak pro nic za nic.

Bylo to zcela správné tušení. Vilém z Vlkova alias Albrecht z Albrechtsdorfu alias Mlejnek sice skutečně kupodivu byl doktorem práv, ale živila ho docela jiná činnost než advokátní praxe. Se svoji spolupracovnicí Zeou alias Rúth alias Fretkou se věnoval práci neskonale zábavnější a dobrodružnější, a sice podvodům a zlodějně všeho druhu.** Banta vytáhl z vězení na osobní přímluvu Zey, jíž se prý velmi líbilo, jak srdnatě si její krajan počínal a která prý rozpoznala, že by Banto mohl mít vlohy se od této dvojice něčemu přiučit. Banto měl sice vážné pochybnosti o vhodnosti této výuky pro bezúhonného občana, ale nebyl v postavení, kdy si mohl dovolit odmítnout.

Mlejnek jen nevěřícně kroutil hlavou nad Bantovou naivitou, s jakou si počínal ve snaze domoci se svých práv. "Tvoji odvahu bych chtěl mít, hochu," svěřil se Bantovi. "Ti, co nechali pobít tvoji rodinu, a mysleli si, že zabili i tebe, mají ve Fornost City když ne sídlo, tak aspoň velmi dobré styky, to je jisté, jako že jedna a jedna jsou dvě. A ty si tam přilezeš a nejen že drze kypíš životem a zdravím, ale ještě kdekomu vykládáš, jak strašně ti ublížili. Nediv se, že se k tobě nikdo neznal, oni ti kupci moc dobře věděli, v čem by se namočili, kdyby se postavili na tvoji stranu. Do toho města už nesmíš strčit ani špičku nosu. Možná to tehdy vyhodnotili tak, že jsi neškodný a nešli po tobě, ale mohli by to přehodnotit, a pak bys schytal někde za rohem dýkou mezi žebra. Jestli chceš spravedlnost, tak zapomeň na soudy. S těmi něco jakž takž pořídíš na Západě, ale tady je v právu ten silnější. Takže bych ti přátelsky radil se na pár let uklidit co nejdál a trochu na sobě pracovat, abys tu sílu měl. Ostatně pomsta, podobně jako uzené maso, nejlépe chutná studená."

Mlejnek byl možná parchant, ale radit uměl dobře. A jen u rad jeho pomoc neskončila. V jednom menším fornostském městě, kde měl zřejmě dobré styky pro změnu on, zakoupil Bantovi nejen šaty (sice obnošené, ale stále lepší než hadry, které do té doby nosil), ale ještě několik dalších užitečných věcí, zejména pak dýku, zbraň, bez které se žádný zloděj neobejde. Fretka ho pak začala učit zlodějskému řemeslu.

"Boji je vždycky lepší se vyhnout," dostalo se od ní Bantovi poučení. "Kdo uteče, vyhraje. Kdo se schová, vyhraje jakbysmet. A ze všeho nejdůležitější je vypadat neškodně. Ne nutně vždycky nenápadně, někdy bude naopak potřeba, abys na sebe upoutal pozornost a tím nám drobet usnadnil naši nelehkou práci. Dělej ze sebe potulnýho umělce, předváděj akrobacii, vyprávěj veselý historky, tvař se jako hovado. V nejlepším případě trhneš pár drobnejch, v nejhorším tě zasypou shnilejma vajíčkama, ale víc nic."

To byl vlastně v kostce hlavní důvod, proč Banta potřebovali. Na poutání pozornosti. A Banto se opravdu svědomitě snažil, předváděl akrobacii, vyprávěl veselé historky, tvářil se jako hovado, zkrátka bavil davy. Když jeho společníci mezitím měli při své nelehké práci nějaké potíže, pak také utíkal a schovával se. Dýku musel vytáhnout jen jednou, když ho jeden pronásledující měšťan začal dohánět. Víc dělat nebylo potřeba, neboť onen měšťan rázem ztratil iluze o Bantově neškodnosti a od dalšího pronásledování upustil.

Nějakou dobu se tato trojice nebezpečných zločinců a vyvrhelů pohybovala v pohraničí mezi Fornostem a Císařstvím, pak se ale Mlejnek rozhodl, že jim pšenka pokvete lépe na východě, v knížectví Ilan. Prý jsou tam nějaké zajímavé staré stavby, hrobky či co, a šikovný zloděj v nich může nalézt spoustu cenných věcí. S těmito zaručeně spolehlivými informacemi z páté ruky se Vilém, Zea a Banto do tohoto podle západních měřítek polocivilizovaného knížectví, země dělící Civilizaci od Divočiny, bez meškání vypravili.

A kdesi v Ilanu došlo mezi Bantem a dvojicí Vilém+Zea k zásadní roztržce. Nešlo o nic menšího, než o to, zda brutálně okrást nepříliš zámožného sedláka, který Bantovi až příliš připomínal jeho otce. Vzhledem k tomu, že zámožní měšťané byli v Ilanu velmi nedostatkové zboží, musela trojice zlodějů vzít zavděk tímto mizerným materiálem. Jenže zatímco Vilém a Zea s tím neměli nejmenší problém, totéž se nedalo říci o Bantovi. U nebohého hobita nakonec převládl pocit, že na přivádění nuzáků do ještě větší bídy se nemůže podílet, nad pocitem vděčnosti k dvojici svých učitelů, a Viléma+Zeu opustil.

V tu chvíli ještě netušil, že se brzo do stane do úplně jiné a mnohem ušlechtilejší společnosti...



*U hobitů je zvykem pojmenovávat děti tak, aby jejich jméno začínalo stejným písmenem jako jméno otce, což někdy činí orientaci v hobitích rodokmenech dosti nesnadnou.

** T.j. činnosti vlastně zase ne až tak odlišné od advokátní praxe.