Od vyplutí z Kudu se v podstatě nic nedělo. Lohiaha jsme vysadili na Terra Nova a konečně jsme ho tak dopravili domů. Nám i jemu se určitě ulevilo. Den na to jsme vyrazili na naši plavbu, naloženi jídlem a pitím na 50 dní. Počáteční vzrušení a neklid z nás vyprchal a my přivykli rutině. Počasí nám přálo. Prostě klídek. Nebýt na 200 mil od Ruindorských korábů -- pro loď 2 dny plavby (o rychlosti letu rudého draka jsem radši ani neuvažoval), bylo by to ještě lepší.
4. tého dne plavby (30. března 860) zburcoval celou posádku výkřik: "Loď na obzoru! Loď na obzoru!". Kvůli špatné viditelnosti jsme ji spatřili, až když byla asi 20 mil od nás. Plula se svěšenými plachtami a pomalu se blížila.
Sotva byla od nás 5 mil, seslal jsem pomocí své magické knihy Orlí oči a spatřil obrázek, který se mi vůbec nelíbil. Popsal jsem ho svým kolegům několika slovy: "Ta loď je rozbitá. Má velkou díru na přídi, těsně nad čárou ponoru. Paluba je úplně vymetená, nepočítám-li hromadu mrtvol a oběšence na hlavním stěžni. Všude je bordel. Ten ušmudlanej hadr, kterej vlaje na štěžni, je gildovní vlajka. Je to vrak."
Po probrání situace jsme se rozhodli přiblížit a zjistit, co se stalo; loď se mohla střetnout s ruindorskými koráby a mohli bychom se na ní něco dovědět. Čím blíže jsme byli, tím více bylo všem jasné, že se jedná o bludného barbara. Spustili jsme člun a naše družina, 1. důstojník Mardil a čtyři námořníci se vydali k opuštěnému korábu. Asi patnáct sáhů od vraku lodi začal hučet Alanův Meč noci. Jen jsme se po sobě podívali a já se ujistil, zda opravdu mám sebou svitek. Zamířili jsme ke přídi (tam hučení téměř ustalo), nechali námořníky a velitele ve člunu a opatrně vylezli na palubu. Já i Donar jsme šli první s tasenými meči.
Přestože bylo velmi chladné počasí, smrad z mrtvol byl téměř k nevydržení; rychle jsem obhlédl palubu a hledal nějaké stopy násilí a boje. Nic. Kromě oběšence na stěžni vůbec nic. Vypadali, že zemřeli nenásilně.
Zatímco jsem takhle uvažoval, Alan mě vrátil zpět do reality: "Hukot meče naznačuje, že ta potvora nebo potvory jsou někde v podpalubí na zádi. Co dál? Přečíst svitek? Vyčkat a zkusit to bez něj?"
Sice se nás zmocňoval strach a my chvilku rozvažovali, zda to celé nepustit z hlavy, ať už je zde možné nalézt cokoli, a že bychom se snad mohli obejít bez toho, avšak nakonec jsme se vydali obezřetně ke kabinám na zádi. Hukot meče sílil.
Donar v polovině paluby tiše baersky zavrčel: "Snad bysme tam mohli jít s Thorgalem sami."
"Když budete v nebezpečí, zakřičte a utečte zpět, my tu s Radarem počkáme a přečteme svitek; bude to bezpečnější, protože svitek by se v bojové vřavě nemuselo vůbec podařit seslat," dodal Alan.
Nechali jsme tedy naše přátele uprostřed paluby a vešli jsme do kajut.
"Je tu šero, skoro nevidim," zašeptal Donar.
Byla tam skutečně tma. Navíc jsem si vzpomněl na dávné Radarovo poučení ohledě nemrtvích -- a můj meč se stříbrně rozzářil. Osvětlil jsem tak nejbližších pár sáhů.
Mrtvolný puch tu byl ještě horší. Loď měla podobné uspořádání jako Drakoplaš. Jedna ustřední úzká chodba s dveřmi postranách, do nižších pater se lezlo poklopem v podlaze. Rozhodli jsme se prozkoumat nejprve kabiny na tomto patře. Začali jsme tou nejhonosnější -- a hned zavolali Alana s Radarem. Zřejmě to byla kajuta některého důstojníka. V jedné z truhel byly nějaké písemnosti a mapy.
Sotva dorazili, následovala krátká porada: Truhlu vyneseme ven, blíž ji prozkoumáme až v klidu na Drakoplašovi. Rychle prolezeme celou loď a najdeme ty nemrtvé. Zabijeme je a loď zapálíme. Snadné.
V dalších kajutách nebylo nic. Podle Alanova meče to něco mělo být dole. Otevřeli jsme poklop a přivítalo nás krysí pištění a silnější hučení meče. Začínalo to být skutečně zajímavý. Donar zabrumlal něco o veverčím sádle a nekrokrysách. Nervózně jsem se zasmál a následoval Donara dolů. Alan zatím vytáhl svitek a s Radarem zůstal nahoře.
Chodba byla identická s tou nahoře -- poklop do dalšího podlaží, dveře po stěnách a smrádek z mrtvol. Donar si za mojí asistence a Radarových blesků rychle s hejnem poradil. Ani na tomto patře se nepřítel nenacházel. Zbývalo jěště podpalubí.
V podpalubí byla voda. Tlející voda. Jak byla loď poškozena a nakloněna dopředu, po chvíli jsme byli ve vodě po pás. Podpalubí byla jedna velká místnost oddělená přepážkami, nyní slušně zatopená. Ve vodě pluly trouchnivé bedny, těla mrtvých námořníků, krysy a podobné krásy. Přemáhal jsem zvracení. Postupovali jsme za hukotem meče. Za pátou přepážkou jsem zahlédl nehmotné tělo -- duch a nebo přízrak, blesklo mi hlavou!
Nečekaje na ostatní vykřikl jsem: "Zaútočme!" A seslal jsem Úder nenávisti. Moc se nepovedl, zřejmě jsem se nemohl v té smrduté tlející vodě správně soustředit.
"V klidu Thorgale!," zařval Alan a klidněji pokračoval: "Právě jsem rozlomil svitek, takže ať nám vydrží."
Jak jsem dokouzloval, koutkem oka jsem zahlédl jak z Radarových očí vyšlehl bílý plamen. Kouzelníkova salva Bílých střel byla značeně ničivější než moje kouzlo, ale nestačilo to. Nemrtvý, nemoha se dostat skrz ochranou bariéru svitku, začal před námi utíkat -- totiž, prošel skrze strop.
V tichém porozumnění jsme se začali brodit zpět ke schodům do horních palub. Trvání svitku bylo omezené a chtěli jsme to dostat co nejdříve. Navíc nám všem bylo jasné, že to nebude jen tak ledajaký netvor -- normální přízrak (podobalo se to spíše přízraku, než duchovi) nemohl přežít Radarovo kouzlo! U poklopu nahoru nás čekalo překvapení -- přízrak si nás tam prohlížel a v jeho obličeji byl patrný výsměch.
"Churš<$#@×&>hypersféra II," ozvalo se za mými zády. A následovalo Alanovo: "Osm pravd a patero ctností kurva do prdele!"
Ohlédl jsem se a také zaklel. Kouzelník zmizel! Asi kolo jsme jen tak stáli, koukali po sobě a sledovali šklebící se přízrak.
"Radare!" zavolali jsme párkrát po sobě. Po našem křiku se však vždy rozhostilo pouze tísnivé ticho. Nemělo smysl dál otálet. Svitek měl za chvíli vyprchat. Začali jsme lézt nahoru a přízrak opět prošel skrz dřevěnou stěnu do kajut. S Donarem v čele jsme vrazili do dveří, o nichž jsme se domnívali, že tam přízrak mohl zmizet. Byl jsem připraven okamžitě kouzlit ze svého prstenu. Nic tam nebylo. Zpět na chodbu a rozkopnout další dveře. Po Radarovi se slehla zem. Takhle jsme prolezli asi dvě kajuty, než jsme přízrak opět zahlédli. První Alan, druhý já, Donar poslední. Okamžitě jsem seslal Zelené blesky ze svého prstenu. Jen zasvištěli, avšak škleb z němé tváře přízraku nezmizel. Už jsem v duchu počítal kola, která zbývají do konce svitku. Alan vystřelil ze své kuše posvěceným šípem.
Byla to štastná rána, šíp sice proletěl skrz, avšak v místě, kde prošel nehmotným tělem, se začali rychle šířit vlnky, jako když vhodíte kámen do vody. Přízrak se rozplynul.
V ten okamžik zhasl můj meč a místnost zahalila tma. Dokonalé načasování.
"To je dobrý," uklidnil jsem své přátele. "Skončilo mi kouzlo. Hned ho sešlu znovu. Skončil nám ovšem svitek. Rychle, prověř tu loď Alane svým mečem." Připravil jsem si další svitek.
Meč noci však mlčel a my se pomalu uklidnili.
"A teď Radar," ozval se za mnou Alan.
Znovu jsme párkrát zavolali, ovšem loď byla stále tichá. Vylezli jsme na palubu, stále opatrně a začali se rozhlížet na slunci. Donar si všiml, jak Radar dělá pár posledních temp ke člunu s našimi námořníky a ti ho vzápětí vylovili. Meč se stále neozýval a my nabyli dojmu, že vše je v pořádku. Najednou mi paluba s opravdu mrtvými mrtvolami přišla celkem útulná.
Prskající, prokřehlý, naštvaný, ale zároveň štastný Radar nám sdělil, že zakletí se nepodařilo a on se hypnul namísto toho, aby usmažil toho hajzla. Pár sprostých slov v jeho vysvětlující promluvě naznačovalo, že se z toho ještě úplně nevzpamatoval. Donar jen poznamenal, že vždycky když jde do tuhýho, kouzelník se vytratí. Jako třeba tenkrát v Khazzoveru. Radši ale zmlknul, když si všiml Radarova pohledu.
Protože jsme toho všichni měli dost, rychle jsme začali prohledávat kajuty. V jedné z kajut jsme našli kapitánův deník, jinak už nic. Přihodili jsme ho do truhly. Já ještě slezl znovu do podpalubí a rozsekal jednu truhlu -- nějaký hadry a látky. Alan, který mi svítil ze shora, poznamenal, že firma Mardok a syn nejspíš krachne. Vsuvka: Mardok a syn je Odova firma.
Ze skladu jsme vzali pouze několik těžkých kuší a dostatek šípů. Potom jsme kapitánovu kajutu polili olejem a zapálili.
Hned, jak jsme se dostali na Drakoplaše, umyli jsme se od toho hnusnýho smradu a začali prohlížet nalezené dokumenty. Zjistili jsme překvapivý a smutný příběh: Gildovní loď Arphelos se vydala na svoji pravidelnou plavbu z přístavu Harlond, když najednou se u dvou členů posádky začala projevovat neznámá nákaza. Zjistili, že kuchař otrávil celou posádku a byl dohodnutý s piráty, kteří se tak bez boje chtěli zmocnit lodi a nákladu. Kapitán dal kuchaře okamžitě pověsit; posádku však už nezáchránil. Netrvalo dlouho a onemocněli všichni. Smrt na sebe nenechala dlouho čekat. Těsně před svou smrtí kapitán kuchaře proklel, o čemž svědčí poslední zápis v deníku. Domysleli jsme si, že přízrak na lodi musel být kuchař, který nedošel po smrti pokoje.
Ještě jeden záznam vzbudil naši pozornost -- soupis nákladu uváděl vedle látek ještě jednu velmi zajímavou položku -- žold v hodnotě 10500 zlatých pro vojesnkou posádku na Terra Nova. Alan, no abych byl upřímný, my všichni jsme začali litovat, že jsme tu loď potopili tak rychle.
Když to shrnu, naše domněnky, že loď se stala obětí ruindorských hraničních stráží se nepotvrdily -- naopak z tohoto hlediska byla naše výprava na loď zcela zbytečná, protože o tom jakým oblastem se vyhnout víme stejně jako předtím, totiž nic. Na druhou stranu, posádka úkladně zavražděná pirátem, byla pomstěna; a to je dobře.
Z paluby Drakoplaše, který se opět stočil po větru, jsme pozorovali, jak vrak postupně zachvacují plameny. Temný oblak kouře se vznášel nad obzorem ještě dlouho potom, co nám bludný barbar zmizel z očí.