S Odem jsme nepochodili dobře, Radar ještě postupoval v Romě a my stále měli asi 3 týdny času. Již předtím jsem se rozhodl, že se podívám do Bukoviny na své rodiče a sourozence (a předám jim něco na přilepšenou).
Ačkoli moji přátelé zprvu nechtěli, nakonec jsem je přemluvil (zas tak moc jsem je přemlouvat nemusel) a stejně jako jsme s Donarem prve doprovázeli Alana do Sonwaithu, tak teď na oplátku Alan s Donarem doprovázeli mě do Dolní Bukoviny.
Doma jsem již nebyl 5 let, od doby co jsem se vydal do Baeru. Určitě nemusím ani zmiňovat, jak moc jsem se těšil. Čím blíže Bukovině jsme byli, tím více jsem Alana a Donara pobízel a nadával jim, že se loudají až hrůza.
Cestou se mě přátelé vyptávali, na moji rodinu a já jim ochotně vyprávěl. Zvláště Alan při zmínce, že mám doma 15 letou malou sestřičku (u Sola, vlastně velkou sestru!) se začal opravdu těšit.
1. února večer jsme dorazili k nám na statek. V podstatě se nezměnil, jen měl novou doškovou střechu. Od lesa vál svěží vánek a já už delší dobu nic neříkal. Donar taky nic neříkal, nicméně u něj mě to ani nepřekvapuje. Na chvíli jsem se zastavil, a přemýšlel koho asi najdu uvnitř. Ze zamyšlení mě vytrhl Alan, který poznamenal něco jako, že to je dost, a že hlady šilhá.
Počkej, až ti mamina napeče buchty, to odtud ani neodejdeš, pomyslel jsem si a nedočkavě se vydal k vratům.
Zabouchal jsem na vrata a čekal. Otevřely se dveře, bylo slyšet pár kroků a dědečkův hlas se zeptal: "Kdo tam?"
Málem jsem se zbláznil radostí. "Thorgal, dědo," a pro jistotu ještě jednou (a silněji): "Thorgal, dědo!"
Vrata se pootevřely a děda začal: "Thorgal, Thorgal, ... no račte prominout, ten tady ale už dávno nežije," zarazil se při pohledu na Donara a dodal opatrně: "Dobří lidé, teď slouží velkejm pánům u dvora."
Alan i Donar sice nic neříkali, ale celkem se bavili.
"Je hluchej," utrousil jsem k přátelům a otočil se na dědu a zařval jsem: "Já sem Thorgal, dědo!"
"Jo táák. Tak ty seš Thorgal, panáčku, aha." A najednou mu to došlo.
"Dobrý Sole, Karolínko, Thorgu, syn se ti vrátil!" opakoval si děda pro sebe.
"Hej! Tati, mami chachá, sem tu!" zakřičel jsem, otočil dědu, jemně jsem ho postrčil do dvora, pokynul přátelům a vydal se přes trávník ke dveřím.
Byl jsem už u pootevřených dveří, když se otevřely a vyšla nějaká mladá slečna. Hezká, řek bych. Alan se zorientoval mnohem líp:
"A ty, panno, musíš jistě být Jana, sestra, našeho přítele Kavky?" a předešel mě, aby ji políbil ruku. Nicméně ho zadržela Donarova ruka, která mu dopadla na rameno a zastavila na místě. Takže sem to byl nakonec já, kdo svoji sestru pozdravil jako první.
No, nemá smysl tady moje shledání s rodinou víc popisovat, prostě: Oko by nezůstalo suché, kdybyste tam byli.
Byli jsme všichni vzhůru dlouho do noci, já jim musel aspoň ve zkratce hned říct jak jsem se k nim dostal, co dělám, kdo jsou mí přátelé a jak se mám a spoustu dalších otázek. Donar i Alan tam zůstali se mnou a cpali se. Buchtama.
Moje rodina je na tom vpodstatě stejně. To co vypěstují na statku, prodají na elfím trhu a z toho jsou živi. Děda byl stále v celkem dobré kondici, ačkoli byl hluchý, jak poleno. Problémy jim dělal akorát jeden nově se přistěhující statkář, který zřejmě netušil, co to jsou hraniční kameny a otec s ním měl již pár sporů.
Nejvíc jsem se líbil Ormovi a, pochopitelně, mamuši. Orma jsem si získal, když jsem si s ním občas zašel hrát do lesa. Nejvíc ho zajímaly naše zbraně. (Donar mu je, lakomec, nechtěl pučovat.) A moje mamina by mě furt živila, jako bych celých pět let hladověl. Alan si to taky užíval. Darebák furt vychvaloval mámě kuchyni, že mu podstrojovala skoro jako mě! Svým přátelům jsem kladl na srdce, ať si mojí sestry nevšímají přespříliš. Pečlivě jsem vážil příhody, které jsem vyprávěl, za prvé, aby mi vůbec věřili, za druhé, aby se o mě tolik nebáli.
Na ten týden se téměř zastavila práce na statku a zvláště to platilo v den mých narozenin. Jejich oslava se vskutku vydařila. Děda už toho sice moc nevydrží, ale táta se nezdá. Sice jsme nakonec zůstali s Alanem a Donarem sami, ale bylo to dobrý -- už si ani nepamatuju, kdy jsem usínal, aniž jsem přesně věděl, kde mám meč a zbroj.
Následujícího dne mě překvapila Jana. Přišla za mnou a chtěla, abych jí ukázal, jako Ormovi, jak se střílí z luku. Navíc mermomocí chtěla vidět, jak říkala, nějaké čáry. Nakonec jsem s ní strávil většinu dne a vyprávěl jí i nějaké drsnější historky. Zkoušela střílet a celkem jí to šlo. Překvapilo mě, že neměla problémy s napínáním luku; na holku byla dost silná. Pořád se mě vyptávala na druidy, tak jsem jí vyprávěl svoje příhody ze Sedmihradska a khazadských hvozdů (lagdalesnkou příhodu o Kruhu jsem raději vynechal). Pak se její dotazy vysvětlily -- říkala, že se jí líbí jeden druid, ale rodiče o té známosti nechtějí ani slyšet (jedno dítě dobrodruhem stačí, vždy říkali -- teď však možná změní názor, když jsem se ukázal, daří se mi dobře a na rodinu jsem nezapomněl).
Vůbec z jejích řečí bylo zřejmé, že o tom hodně přemýšlí (jako já v těch letech) a vážně uvažuje, že by také odešla. Sice měla poněkud naivní představy, že ten druid si jí odvede do lesa a ona se taky stane druidem a budou žít štastně až do smrti, čemuž jsem se teda dost nasmál (což se jí nelíbilo), ale slíbil jsem, že si s rodiči promluvím.
Zvolil jsem následující strategii. Poprosím svoje přátele, aby mi pomohli urovnat ten spor se statkářem a potom si promluvím s rodiči, třeba na mě potom víc dají.
Večer jsem zašel s přáteli do hospody a ptal se po panu Krkovičkovi (ten statkář). Hosti se po nás divně dívali a zvláště pak Donar se jim nelíbil. (Instruoval jsem ho, že se má tvářit sveřepě -- Donar sice zprvu nevěděl, co to znamená, ale nakonec to pochopil.) Krkovička seděl v rohu a já si k němu bez ptaní přisedl.
"Zdravím, sousede. Jsem Thorgal Kavka, syn statkáře Thorga. Tohle tady je Alan Přesekžíla," vypůjčil jsem si přezdívku svého mrtvého přítele Igora (Krkovičkovi zaskočilo), "a tenhle pořízek je Donar Barbar," dokončil jsem, když jsem si všiml že Krkovička s otevřenou pusou hledí na Donara. (Krkovičkovi opět zaskočilo.)
Krkovička nic neříkal, jen koukal. Tak jsem pokračoval: "No, tak to bychom měli seznámení. Teď k věci. Přicházím urovnat ten spor ohledě hraničních kamenů mého otce. Prý jsi mu je posouval, sousede."
Nevěnoval mi ale takovu pozornost, jakou jsem si představoval -- fascinovaně hleděl na Donara, jak si povolil přesku meče a opřel si ho o nohu. Kalená čepel Nimlachelu se leskla v odlescích plamenů, jež plápolaly v krbu. Krása té zbraně brala dech. Pak pohlédl na majitele meče a ztěžka polkl.
Zase nic neříkal a tak jsem dodal: "Myslím, až dáme kameny na jejich správné místo, nikdo je už posouvat nebude, že?" A napil jsem se z jeho korbelu abych si získal jeho pozornost.
Bojácně se mi podíval do očí a já mu pohled uhrančivě opětoval.
"Ne, nebude s nimi nikdo hýbat, pane Thorgale," vykoktal celou větu, čímž mě dost překvapil, protože jsem ho tipoval maximálně na prosté 'ne'. Vstal jsem, hodil na stůl zlatku a pokynul svým přátelům.
Když jsem se vrátil z hospody domů, oznámil jsem pouze, že spor s Krkovičkou o hraniční kameny je nejspíš minulostí. Stručně jsem jim to podal.
Jana se smála a vyčkávavě na mě hleděla. Povzdechl jsem si a oklikou jsem začal.
"No tak rodiče, jakej je Thorgal? Není od věci, když se synek vydá do světa, co?" začal jsem, ale asi to nebylo nejšikovnější.
Táta se po mě podezřívavě podíval. "Podívej synku," napodobil můj hlas, "o co ti de? Už jsme si řekli, že na náš rozchod před pěti lety zapomenem. To, že žiješ ze dne na den a nevíš, zda budeš večer živ, není pro rodiče snadné přijmout; to, že namísto pořádné práce, sloužíš tomu černokněžníkovi Lenwemu, no dobrá, sice bych tě radši viděl na statku, ale je mi jasný, že to tak nedopadne. Co máš za lubem?"
Alan se jen tiše smál mému obratnému přesvědčování. Protože věděl, na co se chystám přispěchal mi napomoc, když však promluvil, jako pomoc mi to nepřišlo: "Pane Thorgu, Thorgal chce jenom říct, že Jana chce taky odejít od světa. Ne za tím lesním darmožroutem, ale prostě odejít. Tak jako Thorgal."
Táta se už nadechoval, ale Alan ho nenechal. "Podívejte, bránit ji nemůžete. A pokud k tomu mám, co říct, podívejte se na ní, jak jí svítí oči, když Thorgal vypráví. Navíc, podívejte na Thorgala, já ho sice neznám tak dlouho jako Donar, či dokonce Radar, náš hejtman, ale neřek bych, že se ve světě ztratí. Koneckonců, žije sice nebezpečně, ale má dobré přátele," zahrnul rukou sebe a Donara, "majetek (Zmiňovali jsme se vůbec, že jsme majitelé lodi? Je celkem velká.), slávu a určitě si získá i významné postavení (Vždyť ho čeká audience u samotného císaře!). Přinesl Vám tolik peněz, že můžete koupit stádečko krav a najmout si pomocníka. Vaše dcera Jana může získat to samé. Možná víc. Vždyť ji sám Thorgal může učit!"
Když Alan jednou začne, je těžké ho zastavit, zatímco mluvil, prvotní hněv mého otce pomalu opouštěl. "O statek se přeci může starat dál. Stačí ji ke štěstí, pokud jí pořídíte luk a občas ji pustíte na lov zajců, v zimě se stejně tolik nemusí pracovat. O žádné nebezpečí přeci vůbec jít nemusí. Navíc těžko lze očekávat, že odejde ze dne na den, jako Thorgal -- to ji Thorgal sám rozmluvil a ona souhlasila. Navíc, to že se naučí postarat sama o sebe se jí jednoho dne může hodit, o tom bychom Vám mohli vyprávět. A co teprv já."
Otec krátce zlobně pohlédl na Janu, potom na Alana a nakonec se dlouze zadíval na mě. "No to mě trefí šlak. Vy jste se na mě smluvili!" A bez dalších slov, opustil kuchyň a šel do ložnice.
Druhého dne se mnou od rána nemluvil, ale za to si šel promluvit s Janou.
Odpoledne, když jsem si hrál s Ormem, za mnou přišel. Poslal Orma pryč, já se posadil proti němu a čekal až začne.
"Podívej, Thorgale, vím že si paličák. A vím že schvaluješ, co se Jana chystá udělat. A taky vím, že to stejně udělá, ať jí říkám cokoli. V tomhle je ti podobnější než kdokoli. Věděl jsem, že chce něco takovýho udělat a doteď jsme ji mohli, než ses vrátil, strašit, jak je to nebezpečný, že náš syn je bůh ví kde, že už může být dávno mrtev, ale teď je s tím konec. Viděla tě. Slyšela tě. Chce teď dělat, to co ty."
"A to si otče myslíš, že sem dopad tak zle?"
"Ne. Ale Jana klidně může, co si budem namlouvat. Sama mi přiznala, co všechno jsi jí vyprávěl. Nicméně o tom s tebou mluvit nechci. Spíš jsem se tě chtěl zeptat, co bys dělal ty na mém místě?"
To mě překvapilo. "Dovolil bych jí, aby se občas šla podívat do lesa. A na zajce, jak mluvil Alan. To jí přece neublíží. Může poznat jaké to je, žít venku a třeba se jí to znechutí samo. Najmi si toho pomocníka. Koneckonců, proto jsem ty peníze přinesl, jako náhradu za mě. Jestli je ten druid poctivý člověk, nebraň jí v tom, ať se schází. Může jí leččemus naučit. Zkus to s ní takhle napůl. Třeba se samo ukáže, jak Vám jako druidka může být užitečná. Krkovičku jsem sice pěkně s přáteli vyděsil, ale časem ho to přejde. Netvrdím, že bys to s ním nezvládl, ale stačil jeden pohled na Donara a bylo po sporu. Takový respekt může mít i ona. Až se zase potkáme, promluvíme si o tom. A já pro ni udělám všechno, aby byla tak připravená, jak jen může být."
Mlčel. Nakonec promluvil: "Dobře. Vím, že to nemyslíš zle. Taky si uvědomuju, že u tebe nám žádné domluvy nepomohly a bude lepší, když jí spíš budem tiše podporovvat, než jí v tom bránit. Třeba se jí to samo znechutí, jak říkáš. Každý nění tak otrlý jako ty. Myslím si dokonce, že v tomhle je hodnější jak ty a nikdy by nás neopustila v tak složité situaci, jako jsi to udělal právě ty."
Strávil jsem doma s přáteli přesně týden. Osmého dne ráno jsme se vydali na cestu do Romy, kde jsme se měli setkat s Radarem. Tentokrát jsem odcházel mnohem spokojeněji než před pěti lety.