Velbloudi zůstali za námi a my utíkali za chodcem, kterého jsme zachránili u vchodu, dál úzkou chodbou do nitra hory. Najednou se před námi rozprostřel obrovský prostor -- nitro vulkánu -- a schodiště vedoucí dolů. Na přemýšlení a údiv nebyl čas, dál jsme běželi za Dwalinem. Já byl poslední (to jak jsem čekal na kouzelníka) a přede mnou běžel Igor. Znenadání začal šplhat nahoru k vršku kráteru, vzdálenému z našeho místa ještě dobrýh 800 sáhů. Překvapilo mě to a zastavil jsem. Křičel jsem na něj, aby nebláznil a běžel s námi dál, ale neposlouchal a lezl dál. Váhal jsem zda stát u něho a čekat s mečem v ruce na přibíhající orky, kteří už byli slyšet. Nemohl jsem ho tam přece nechat na pospas těm bestiím. Hukot orků se blížil a já se musel rozhodnout. Igorovi jsem dlužil život. Zbytek družiny běžel dál s Dwalinem v čele. Proti sobě stály dvě stejně obtížné rozhodnutí: opustit Igora nebo opustit Donara s Radarem. Čas kvapil a já se už musel rozhodnout. Rozběhl jsem se po schodech dolů za většinou naší družiny a musel jsem hodně uhánět, abych to stihl.
Dwalin přesně veděl, co dělá -- v nitru vulkánu je tajný úkryt stolinů -- horských trpaslíků. Po krátkém a divokém boji v podzemní jeskyni, jsme se stoliny vyběhli vzhůru dobýt zbylé orky na povrchu. My jsme tam běželi i z jiného důvodu. Igorovo tělo jsme našli rozbité pádem z několika desítek sáhů na schodišti. Na pohřbení nebyl čas. Svrhli jsme ho do propasti. Myslel jsem na to jak mi zachránil život u zeleného hada a já mu to neoplatil... .
Zbytek bitvy dozněl v údolí a my se snažili dostat velbloudy do stoliní díry. Nešlo to a my je museli pustit (nějakej ork si z nich udělá guláš, k sakru!). Se zbytkem věcí jsme dorazili do stoliního úkrytu. Dwalin se za nás zaručil a my mohli zůstat přes noc.
Druhý den ráno se k nám přidal trpaslík Gorin, zvaný Fešák, na cestu do Khazadu. Úkryt jsme opustili brzo, rozloučili se s Dwalinem a vydali se na dlouhou a nebezpečnou cestu neprozkoumanými Khazadskými hvozdy.