Po dni odpočinku a rabování, kdy jsme zjišťovali, co jsme vlastně získali, a kdy bojům se Zostem jsme věnovali sotva víc než myšlenku, mě napadlo podívat se zpět do dolů, zda tam nezbyli nějací Broni, či věci které by stáli za povšimnutí (například stříbro na loď). Donar se rozhodl jet se mnou, zatímco Gorin užíval dobytého majetku (zásoby alkoholu) a Radar se léčil z nachlazení a prolézal, myslím, knihovnu.
Na koních nám cesta uběhla velmi rychle. Znovu jsme prohledali opevnění. Nic jsme však nenašli. Šli jsme do dolů. Zapálili jsme lucernu a vzali jen to nejnutnější, naše zbylé vybavení (včetně křesadla) jsme nechali před vstupem do dolů. Chyba! V dolech jsme se místy museli plazit po břiše. Chudáci Broni. Stříbro žádný. Zato netopýrů všude plno. V jedné obzvlášť nízké a úzké chodbě jsme jich s Donarem vyplašili obrovské hejno. Jejich tlukot křídel mě tak rozhodil, že jsem upustil lucernu, chvíli bojoval a ztratil vědomí (nevím, zda přesně v tomto pořadí). Po směně temna jsem se probral do ještě větší tmy s Donarem na svých zádech (hledal pode mnou lucernu). Spojeným úsilím jsme lucernu našli, ale chybělo nám křesadlo. Co budeme dělat? Když už se k nám pomalu vkrádala panika, přišel mi na mysl spásný nápad. Seslal jsem kouzlo Najdi zvíře a lokalizoval naše koně (aspoň jsem doufal, že to jsou ti naši) a získal tak alespoň základní představu, kde může být východ. Bez zaváhání jsme pak s Donarem dolezli k východu. Jak jen je to světlo krásné!