Donara jsme potkali v hospodě. Naši nabídku přijal pouze jako dočasnou práci s tím, že nás asi opustí. Nyní mohu (s časovým odstupem) konstatovat, že přijetí Donara do družiny byl šťastný zásah osudu. Jeho zkušenost v divokém boji nám všem mnohokrát zachránila život. Věřím, že se z nás stali dobří přátelé a zažijeme ještě mnoho dobrodružství.
Stačí, abyste s ním strávili jen krátký čas, a nemůžete nezaznamenat jeho vskutku "barbarský" způsob života. Stejně jako v boji jeho rozum připouští jen dvě možnosti -- zvítězit nebo prohrát -- tak i mimo boj je jeho mysl velmi přímá až přímočará. A tak se naše cesta díky Donarovým činům, ano i výstřelkům, stala mnohdy trochu komplikovanější než jsme si přáli (vyvolávat roztržky v hospodách se přece nesluší), ale i mnohem zabavnější než jsme jen mohli doufat (no upřímně, kdo by si někdy s chutí neubalil jednu pořádnou nějakýmu kmánovi nad korbelem piva?).
Přestože se Donar řídí mnohdy spíše instiktem než rozumem jeho rozhodnutí jsou často lepší než moje. Jak to jen dělá? Možná to má co do činění s rčením o barbarech, ačkoli se v něm o nich přímo nehovoří (a jehož význam sám moc nechápu) : "Gordický uzel? Co to je?"
Donare, za mnohé Ti vděčím a věř, že vím, co to je přátelství.