Druid, kterého jsem potkal v divokých, hustých hvozdech pod Šedými horami, se už od první chvíle netvářil příliš laskavě. Ještě ten večer, co jsem utíkal s vlasy zježeným hrůzou jsem se ptal, čím jsem ho pohněval. Teď je mi ale téměř zcela zřejmá skutečnost, že milého druida jsem nenaštval já ani nikdo jiný, nýbrž onen druid by se tak zachoval vždy a ke každému. Byl to prostě zloduch.
Jak se to ale seběhlo? Ten den nebyl vůbec pěkný a já, nedbaje toho, jsem dál pátral a ptal se po záhadné karavaně. V jedné hospodě jsem si vzpoměl, že mi chybí jedna pomůcka pro seslání jednoho specifického kouzla pocestných -- dubový list darovaný druidem. Proto jsem se ptal na druida; už jsem myslel, že dopadnu jako vždy, totiž že nic nezjistím, avšak někdo mi přece jen řekl, kde mohu druida nalézt -- někde nedaleko na S v lesích má svoji chýši, občas sem prý zabrousí do hospody. Já ho poslechl a vydal jsem se ho hledat.
Druida jsem našel bez problémů (spíš on našel mě). Byl vlídnost sama. Začal jsem si s ním popovídat o lese, o zvěři, abych si ho naklonil. Myslím, že jsem neuspěl. Jakmile jsem totiž přešel k mé prosbě, zeptal se mě on, kolik mám peněz (nic není zadarmo a cena dubového listu je jedno sto zlatých). Přemýšlel jsem, co mu mám říct, ale on to měl zřejmě už všechno vymyšlený, seslal kouzlo, po kterým jsem neviděl nakrok; než jsem se vzpamatoval, Kolík začal zuřivě vrčet (zřejmě útočil) a já dostal jeho holí po hlavě. Moc mi neublížil a navíc, po pár kolech boje, jsem zjistil, že se v nastálé tmě neorientuje lépe než já. Selhalo mi sice světelné zaklínadlo (Svítící čepel), avšak díky Kolíkovi jsem měl představu, kde asi je a už jsem si říkal, že to nebude tak obtížný boj (začal ustupovat). Celou dobu jsem ho nebral na ostro. Poznal jsem, že jásat předčasně je blbost. Byl to druid a byl v lese. Stalo se něco, co jsem ani nevěřil, že je možné. Zničeho nic se z lesa začaly ozývat děsivé zvuky, padaly větve, zvedl se vítr... . Já dostal takový strach jako nikdy před tím. Slyšel jsem, jak Kolík zavyl (ale v tom zmatku to znělo jakoby z dálky a zastřeně) a začal strachy štěkat. Vůbec jsem se mu nedivil. Myslím, že v ten moment bych se nedivil ničemu, protože veškeré moje pocity byly nahrazeny jediným -- strachem, jaký jsem dosud nepoznal, strachem, proti kterému nešlo bojovat. Okamžitě jsem se otočil a začal utíkat. Nevím, jak dlouho jsem běžel, nevím ani kam. Ještě, že jsem si v panice, jaká mě zachvátila, udržel tolik soudnosti, že jsem neodhodil vše, co mi v útěku překáželo.
Po chvíli bezhlavého prchání jsem se zastavil. S potěšením jsem zjistil, že jednak Kolík mě neopustil, ačkoli byl trochu zraněný (pády, jak utíkal) a jednak že druid zmizel. Asi jsem ho porubal víc, než jsem si myslel. Na to abych ho vystopoval a pomstil se jsem pomýšlel asi tak jednu vteřinu. Pak jsem co nejrychleji zmizel s přáním už nikdy nepotkat podobného druida v lese.