Putování Sonwaithem bylo zvláštní v tom, že se stalo velmi mnoho neočekávaného a naše cesta se tak značně protáhla.
Původně jsme se vydali ze Sedmihradska přes Genthalionský průsmyk. Naším cílem bylo najít a zničit Meč Noci, obáváný Naithan. Jak ho nalézt a zničit nám měl prozradit Mudřec z jihu, sídlící podle některých zpráv právě zde, v Sonwaithu. Spěchali jsme, protože jsme věděli, že po něm pase i ten šílený temný elf, na kterého jsme narazili v Hoře z písku. Tolik naše plány.
Ovšem už naše zatčení v Sirhindu předznamenalo řadu zdržení, které s naším posláním vlastně vůbec nesouvisely. Na druhou stranu musím přiznat, že nebýt těch zdržení, možná bychom se nedostali tak daleko. Nebo tak blízko. Jak se to vezme. Zkrátka, nyní leží rozluštění našeho úkolu téměř na dosah ruky. Pokud neumřeme žízní. Nezabijí nás skřeti. Podaří-li se nám objevit vchod do děsuplné Jehlanové hory. A pokud budeme mít sakra štestí.
Teď ale předbíhám. Na tomto místě budu vyprávět o událostech, jež přímo nijak neovlivnili naše poslání. Tyto události se staly během jara tohoto roku (březen -- duben 858PZ). Nyní je už skoro zima a já letím na našem nově nabytém kusu nábytku (létající koberec) pro vodu a vzpomínám na všechny možné peripetie, které nás dostaly až na dohled Jehlanové hory.
O útěku ze sirhindského vězení jsem už mluvil. Co se stalo dál?
Sotva jsme překročili hranice Sirhindu s Džávánáhrálem a ubytovali jsme se v druhé vesnici těsně za hranicemi, pocítili jsme povážlivý nedostatek peněz. Tak povážlivý, že jsme se rozmýšleli, zda si nějaké nevydělat.
Krize na nás dolehla v Khátmándú, hlavním městě Džávánáhrálu. Sehnat peníze byla prostě nutnost. Mimojiné, jistě jste si všimli, že na sonwaithských názvech by si jeden zaplet jazyk; mnohdy jsme si jejich výslovnost a pravopis tudíž upravovali k obrazu svému (od té doby se v družině trumfujeme, kdo co víc zkomolí; prima zábava, zvláště Gorin v ní neměl soupeře).
Po naprosto fatálním neúspěchu (doslova) při pokusu krást byl Gorin sám okraden. Na to nás jěště ukecal, že bysme si měli vsadit na nějaký slepice, nebo co, že se tak dá dost vydělat. Prohráli jsme všechno. Zachránil nás kouzelník -- zjistil, že na jednom náměstí mají takouvou desku, kde se dá připíchnout veřejné oznámení, říkají tomu inzerát. Taky nám některé přečetl: "Nevíš co s načatým večerem? ... navštiv Maron!" (tenhle sklidil úspěch u Gorina), nebo "Koňský handl opět otevřen ...", a podobně, nás ovšem zaujaly tyto dva: "Wanted: Sandokan, zvaný Malajský tygr, poznávací znamení -- 2 jizvy nad levým okem, odměna 1000 zlatých. Hlaš se na radnici." a dost úhledně napsaný "Hledám doprovod do Diamantových jeskyní -- možnost nalezení pokladu a odměna jistá. Alchymista Theurg Theofrast."
Úřadům jsme se chtěli co možná vyhýbat, tudíž jsme se rozhodli napřed pro ten druhý. Kouzelník napsal a vyvěsil inzerát pro toho Theofrasta, že jako bysme o tom uvažovali a čekáme každý večer v hospodě u Chcíplího koně a ještě jeden asi v tom smyslu, že sháníme Mudřece z jihu a někoho, kdo nás k němu dovede. Jediná spolehlivější informace, kterou jsme totiž o Mudřecovi z jihu měli říkala, že žije kdesi na Stolové hoře.
Hned následujícího dne dorazil do hospody k večeru celkem seriózně působící dobrodruh a ptal se na něco hostinského. Ten kývl k našemu stolu. Oblečen byl do cestovního šatu, ale značně zachovalejšího, než byl ten náš. Hned na první pohled upoutala krásná hůl, kterou neodložil, ani když si přisedl k našemu stolu. Gorin z ní nespustil oči.
Podíval se po nás, odhadl a obrátil se rovnou ke kouzelníkovi: "Dobrý večer, pánové. Jmenuji se Theofrast, jsem alchymista, ten na jehož inzerát jste ráčili odpovědět." S Gorinem jsme se po sobě významě podívali. Na Khazzover a Zexe jen tak nezapomeneme.
Když jsme se i my představili, host pohrávaje si se svou holí pokračoval: "Rád bych se vypravil do Diamantových jeskyní. Jde o výpravu nebezpečnou a proto sháním doprovod. Lze tam nalézt velké poklady, ty mě ale tak nezajímají, jako kousek křišťálu o vhodné velikosti, který se dá nalézt bohužel pouze tam."
Podívali jsme se po sobě. Radar řekl: "Dobře tedy. Shrnu si to. Chceš si nás najmout na výpravu do Diamantových jeskynní. Vypadáš jako dobrodruh a od nás očekáváš pomoc při těžkých bojích, které nás tam zřejmě někde čekají, že? Ve tvém inzerátu se mluvilo o nějakých sklenozubcích a odměně. To nás taky zajímá. Shodou okolností nemáme totiž ani na zítřejší útratu v hospodě, a jak se říká, pořádek dělá přátele, hmmm ... no tak, abych přešel k věci, že, ... takže jaká je výše té odměny?"
Theofrast se zasmál pod vousy. "Takže Vás zajímá výše odměny a sklenozubci? Přesně v tomto pořadí, předpokládám? Vězte, že nabízím 500 zlatých za cestu tam a zpět plus poklady, které tam jistě získáme. A o sklenozubcích toho moc nevím. Snad jsou to nějaké potvory. Nějaký místní mudrc, nechává si říkat Vědoucí, by měl a mohl vědět víc."
"500 zlatých a poklady?" kouzelník nás rychle přeletěl pohledem. Krátce jsme kývli. "A cestovní výlohy," dodal ještě.
"Celkem se mi zamlouváte. Dobře, i cestovní výlohy. A mohu začít hned od zítřka, jak vidím?" zasmál se a zakončil: "Dnešní večeře jde na můj účet."
Celkem srdečné jednání, pomyslel jsem si a hned mi byl o něco sympatičtější. U večeře jsme to ještě probírali a s uspokojením zjistili, že i Theofrast má dost naspěch, což se nám hodilo. Dozvěděli jsme se, že ve městě je pouze krátce a o jeskyních toho nezjistil tolik, kolik by si přál, tuší však, že to bude nebezpečná výprava. O našich plánech, ačkoli se na ně vyptával, jsme se nezmínili, naopak Gorinovi se podařilo z něj vytáhnout, k čemu že se mu ten krystal hodí -- prostě na kouzlení, prý si z něj udělá jakýsi astron. Ještě jsme dohodli, že zítra věnujeme den pátrání, abychom se dověděli, kde je ten místní mudrc, co sklenozubci a Diamantové jeskyně vůbec. Taky jsme se dohodli na rozdělení pokladu 4 : 1. S tím jsme se ten den rozešli.
Tak jsme napůl přijali do družiny zatím neznámého alchymistu Theofrasta.
Naše jednodenní pátrání v Khátmándú se moc nevydařilo, nevěděli jsme se o jeskyních a sklenozubcích více než včera večer. Jediné co stálo za zmínku, bylo to, že Vědoucí je kdesi na jihu. Ani na náš druhý inzerát se nikdo neozval, prostě smůla. Protože jsme nechtěli čekat, rozhodli jsme se časně zítra vyrazit dál a ptát se cestou. Večer jsme se ještě sešli s Theofrastem v hospodě a dohodli to s ním. Jak jsme s ním rozmlouvali, přistoupil k nám dobře oblečený elf, byl lehce ozbrojen a řekl: "Zdravím Vás přátelé. Prý sháníte někoho, kdo ví, kde je Vědoucí? Ach, promiňte, ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Mírání. Shodou okolností se ve zdejším kraji dost vyznám, mám stejnou cestu a mohl bych Vás tam za menší odměnu dovést, máte-li zájem? Co takhle 120 zlatých?"
Málem mi zaskočilo. 120 zlatých za to, že někomu ukážu cestu. Už jsem se chtěl ozvat a poslat ho do háje, ale Theofrast mě předběhl: "120 zlatých? Není to trochu hodně? Nabízím ti 80. 40 až vyrazíme, 40 až tam budem."
Tázavě jsme se po sobě podívali, avšak nezasahovali jsme -- naše peníze to nebyly. Theofrast si prostě nežije zle. Gorin se naklonil k Donarovi a stranou mu pošeptal: "K čertu, a my se ani nepokusili smlouvat. Kat aby to spral. Já včera musel bejt pěkně nalitej."
To mě podrž, nakonec to Mírání usmouval na 100 zlatých, půl před odchodem, půl až tam budem. Theofrastovi na tom kusu křišťálu nějak záleželo. Dále dohodli, že všichni, tj. my, Radarova družina, Theofrast a Mírání, se sejdeme při východu slunce před hospodou připraveni vyrazit. Tahle šťastná událost a růst naší skupiny o 2 neznámé lidi za 2 dny se mi příliš nezamlouvala. Ještě že zítra to balíme. Vzpomínky na zážitky v Khazoveru se mi stále vraceli na mysl. Rozhodl jsem se být neustále na pozoru, zvláště pak před Míráním. Zbytek družiny sdílel mé obavy jen částečně. Utnul je Donar prohlášením: "Žádnej z nich nejni trpaslík, tak co. Když mě naštvou, tak je zmlátim, co se do nich vejde. A bude." Proti tomu nešlo nic namítat.
Po ránu jsme vyrazili, jak bylo dohodnuto. Ušli jsme asi 35 mil a zatočili jsme podél jednoho potoka do lesa. Po chvíli les značně zhoustl a jít se dalo je při potoku. Byla tam patrná malá cestička. Nelíbilo se mi to. Z Míráního jsem nespustil oči. Sám Sol mi to musel vnuknout, protože večer v táboře jsem si všiml, že Mírání něco sypal do měchů s vodou. Okamžitě jsem to pokradmu řekl Donarovi a nadešel Míránímu, aby nemohl utéct. Když se vracel od měchů s vodou, zastoupil jsem mu cestu a s taseným mečem jsem se ho zeptal: "Co's tam dělal?! Mluv!" Donar mě podpořil kletbou, přistoupil těsně k Míránímu a trhnutím si ho otočil k sobě: "Mluv darebáku!"
Mírání však zachoval chladnou hlavu a odpověděl: "Ale přátelé, přece se nebudem tak čertit, né? Bylo to překvapení. Budou se Vám po tom zdát krásný sny," a napovídal ještě spoustu dalších nesmyslů. Doteď nechápu, jak jsem mu to mohl sežrat. Navíc se sám z měchu napil. Byl jediný. Naše (a zejména moje) ostražitost k němu ještě vzrostla, ale jak jsme se měli dostat k Vědoucímu bez něj? Usínal jsem s mečem pod hlavou.
Druhý den ráno jsme vyrazili na cestu, všichni pokradmu sledovali Míráního. Mírání musel cítit, že mu nikdo příliš nevěří. I Theofrast byl silně znepokojen, aspoň tak vypadal. Začínal jsem podezřívat i jeho. K večeru, když se stromy trochu rozestoupily, bylo možné vidět 2 hory těsně u sebe, jednu špičatou a druhou, jež měla špičku useklou a porostlou stromy; na té špičaté bylo možno ostrým zrakem objevit vodopád, kaskádovitě spadající dolů. Byla to krásná krajina. Spát jsme měli pod nimi. Když jsme pod ně dorazili a rozložili tábor, Mírání nás doběhl. Šel jakoby močit, avšak jak zašel za houštinu, jako šíp vystřelil směrem k hoře, nechávaje své věci v táboře. Okamžitě jsme ho s Donarem následovali, avšak pouze jsme zahlédli, jak mizí v nedaleké jeskyni vedoucí do nitra hor. Vrátili jsme se pro ostatní a plni ostražitosti došli k jejímu vchodu. Nikomu se nám teď, večer, nechtělo prozkoumávat nějakou jeskyni.
Vrátili jsme se zpět do tábořistě a prohledali jsme Míráního věci. Nic důležitého jsme v nich nenašli. Začínalo se stmívat a navíc začalo hustě pršet. Nebylo vidět na 30 sáhů. Přesunuli jsme tábor o 300 sáhů vedle a po celou dobu drželi hlídky.
Noc jsme přečkali bez újmy, zato hned ráno nás zastihla nejhorší zpráva za posledních několik týdnů. Byla zcela nečekaná. K Radarovi slétl nějaký pták. Drozd. Než jsme mohli nějak zareagovat, pták promluvil: "Pozdrav mému bratrovi Radarovi od Lenweho. Přál bych si, abych pro Vás měl lepší zprávy. Bohužel, situace u dvora si žádá, abych poprosil jednoho z Vás o pomoc. Nemohu Vám říci více, ale jako Váš formální zaměstnavatel Vás žádám, aby se Gorin okamžitě dostavil do Romy a hlásil se u mě. Vy ostatní pokračujte dále. Mnoho štěstí a na brzkou shledanou. Gorine, prosím, nemeškej!," a rozplynul se.
To byl šok. Očekával jsem všechno, jen tohle ne ... . Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Theofrast, který to všechno víceméně v poklidu sledoval: "Do Romy? Lenwe? Kdo to je?" Nikdo mu nevěnoval pozornost.
Všichni jsme byli přesvědčeni, že na nás čeká v nejbližších hodinách nebezpečí. A čelit mu bez Gorina? Trpaslíka, který si získal i Donarovo přátelství? Radar po chvíli mlčení prohlásil: "Asi bysme se měli nějak rozhodnout, co vy na to? Kdyby to záleželo na mě, nikdy bych, příteli, nesouhlasil s tím, abys od nás odešel. Vždyť ti všichni dlužíme život. Pamatuješ na Pterygo? Ale takhle, ... ."
Chvilku trvalo než se ozval Gorin: "Chtěl bych s Váma zůstat, ale na příkaz Lenweho se mi nechce říct ne. Půjdu. Až se vrátíte do Romy, tak to roztočíme. Určitě se tam potkáme," a poťouchle dodal: "Vždyť víte, kde mě hledat."
Při loučení od nás Gorin dostal čtvrtinu aktuálního množství peněz (já mu dal navíc 2 ryzí zlaťáky, co jsem schovával na nejhorší časy), Donar mu dal léčivé lektvary a Radar sluneční prsten. Dali jsme si sbohem, Gorin se sbalil a vyrazil po proudu potoka na cestu. Za několik vteřin se ztratil mezi stromy.
Theofrast si nás stále zvědavě a vyčkávavě prohlížel. Koukl jsem se na Radara a ten přikývl. Stručně a záměrně neúplně jsem vylíčil Theofrastovi naše putování: "Může se sice zdát, že se jen tak bezcílně potloukáme po Sonwaithu, ale není to tak. Jsme ve službách jedné osoby, čaroděje Lenweho. Máme jeden úkol, který musíme splnit, nechceme a ani nemůžeme tě do toho zatahovat, není to totiž jen naše tajemství. Nicméně zde v Sonwaithu hledáme Mudřece z jihu, aby nám pomohl s naším úkolem. Peníze sháníme proto, že sotva jsme přešli Genthalionský průsmyk, přihodila se nám řada nepříjemností, mimojiné i to, že jsme přišli o peníze, které nám už stejně docházely. V civilizaci se bez nich prostě neobejdeme."
Theofrast se zdál být mým proslovem uspokojen a zeptal se, co že tedy teď podniknem. Jestli se máme vrátit, nebo hledat Míráního. Po kratší poradě jsme nechali věci v táboře a šli jsme v plné zbroji prozkoumat jeskyni, kde Mírání včera zmizel.
Hned uvnitř se ukázalo, jak moc nám Gorin chyběl. Nebyla to pravá jeskyně, vlastně to byl celkem dlouhý tunel (v ten okamžik jsme to ovšem ještě nevěděli). Obejít se nijak nedal -- od jeho ústí se zvedala strmá stěna téměř kolmo nahoru. Pomalu jsme vstoupili širokým vchodem, vyplašili pár netopýrů, jinak nic. Najednou ze stěny vystřelila šipka a trefila mě! Mechanismus pasti se nám sice nepodařilo bez Gorina objevit, ale zjistili jsme aspoň tolik, že po projití určitého místa, vystřelí šipka ze zdi. Řekl jsem Donarovi, ať tam strčí štít, abysme mohli bezpečně projít. Místo jsme si označili a ještě opatrněji postupovali dále. Šipková past tam byla ještě párkrát, ale již jsme si s ní věděli rady. Všechna místa, odkud šipky vyletovaly, jsme si označili. Trvalo to však celkem dlouho a postup tunelem byl namáhavý a úmorný.
Nakonec jsme jím ale prolezli a tehdy se před námi rozevřel nádherný výhled. Východ ústil do sedla těch dvou skalnatých hor, obě před námi trčely vzhůru jako svíce, vodopád padal z kamenných stupňů a mizel v dutině jedné z nich, té bližší, zřejmě proto, aby se na druhé straně vynořil jako potok, podél kterého jsme po celou dobu šli. Co jsme zjistili potom, už tak nádherné nebylo. Mezi dvěma vrcholy hor byl most. Ihned jsme zpozorněli. Náhodou jsem si všiml sotva patrných stop při kraji vodopádu. Po bližším prozkoumání jsem usoudil, že jde o dobře utajenou cestu. Mírání musel jít právě na tudy! Napadala mě spousta otázek. Dělali jsme poprask jen tak pro nic za nic? Sídlí snad Vědoucí právě na této hoře? Nebo nás Mírání vlákal do nějaké pasti? Stáli jsme tam dost hloupě, každý nás mohl vidě a my nevěděli, co podniknout. Promýšleli jsme, co dál a přitom pokukovali nahoru, když v tom si Theofrast všiml pohybu na mostě. Někdo, na tu dálku vůbec nebylo možné rozeznat podrobosti, přešel po mostě, naplnil vodou nějaká vědra a zase se vracel zpět. Museli jsme vědět, co se děje! Zneviditelněný Radar se rozhodl vylézt po cestičce a zjistit, kdo se na hoře nachází. My čekali ostražití v ústí tunelu.
Asi za tři směny se Radar vrátil a sdělil nám: "Na plošince je celkem 10 osob -- tři elfové (jeden z nich je Mírání), kroll, dva orkové no a taky nějaký divný humanoidi s hlavou slepice. Čtyři. Jsou ozbrojení a vypadají celkem nebezpečně. Vypadají jako loupežníci. Nevím co dál. Napadnout je? Utéct? Počkat?"
"Měli bysme je pozabíjet, hlavně toho krolla," zavrčel Donar. Nikomu jinému se ovšem do podobného podniku nechtělo.
Byl jsem to já, koho něco napadlo: "Pamatujete ještě na Čtyrrohý hvozd a Skřetí vrchy? A na vílu, která nám věnovala Dary lesa? Zrovna mě napadlo -- víte, je jedno kouzlo, no, co Vám to budu dlouze vysvětlovat -- zkrátka můžu se pokusit přivolat nějakého druida. Ten by nám měl pomoci. Navíc třeba bude i vědět, kde se nachází Vědoucí?" Vzápětí jsem si ovšem vzpomněl na své minulé setkání s druidem v lese: "Musíme s ním ovšem velmi opatrně. Vždyť jsem Vám líčil, jak jsem dopad v Sedmihradsku." Nikdo nic lepšího nenavrhl, tak při tom zůstalo.
Vrátili jsme se do tábora a já použil první ze čtyř dubových listů Paní Čtyrrohého hvozdu. Ten den jsme již nic jiného neudělali.
Následujícího dne jsme nečinně seděli, až kouzelníka napadlo, že přeci jen se pokusí o nějakou akci. Chtěl se nepozorovaně dostat k vrcholku hory a pomocí kouzla Čtení myšlenek zjistit, co jsou zač. Doprovodili jsme ho k ústí tunelu, tam se však rozhodl, že dál už si to zařídí po svém a vznesl se.
Asi po hodině vítězně sletěl k nám do tábora. "Je to vskutku doupě loupežníků. Mírání jim dělal volavku a vodil lidi do pasti," oznámil suše a pospal nám to podrobněji: "Chtěli nás zajmout, získat naše zbraně a popřípadě i vytřískat nějaké výkupné. Je jich tam skutečně deset, jak jsme zjistili prve." Donar sevřel pevně svůj meč. Radar vyprávěl dál: "Otevřený boj s nimi asi nemá smysl, vypadají dost zkušeně, navíc další z těch elfů by mohl být asi Sandokan, protože jeden z nic měl ty jizvy, jak popisoval inzerát. Nevím co dál. Navíc jsme vyplýtval téměř všechnu duševní energii na ta kouzla."
Druid se do večera stále ještě neukázal. Noc jsme přečkali opět bez problémů.
Následující den jsme opět mínili nepozorovaně vyčkávat příchodu druida. Čekání s lupiči v zádech se sice nikomu moc nelíbilo, měl-li nás však druid najít, museli jsme zůstat poblíž. Začalo jemně pršet pršet a během dvou hodin se tenhle jemný deštík změnil v pěkný lijavec. Postavili jsme stan a s Donarem jsem občas udělal obhlídku okolí tábora, aby nás lupiči nemohli nějak zaskočit. Radar se rozhodl seslat Oko a nechal ho bloudit kolem tábora.
Právě jsme se vrátili s Donarem z jedné obchůzky a všichni jsme si sesedli ve stanu. Ticho najednou tlumeně přerušil Radar: "Psst, právě jsem pomocí Oka zahlédl skupinku ozbrojených postav v těsné blízkosti tábora." Chvilku nic neříkal a my napjatě čekali. "Určitě jsou to lupiči, je mezi nimi Mírání, zřejmě nás hledají. Je jich šest. Přibližují se."
Díky této neuvěřitelné náhodě nevpadli lupiči do zad nám, nýbrž my jim. Před bojem jsme se dohodli, že budeme chtít zajatce. Byli naprosto zaskočeni. Během chvilky se vítězství přiklonilo na naši stranu. Byl to rychlý a snadný boj. Dva darebáky se nám podařilo zajmout, zbytek uprchl. Šlo o jednoho orka a jednoho slepičího tvora -- kobolda. Okamžitě jsme začali s výslechem. Nešetřili jsme je, avčak nic nového jsme se nedozvěděli. Znovu jsme přestěhovali tábor o kus dál a celou noc držely hlídky.
Během noci, v době, kdy hlídal Theofrast, kterému jsme začali po boji plně důvěřovat, na náš tábor zaútočila nějaká noční bestie. Theofrast se pochopitelně začal bránit, vzbudil nás a celou krátkou řež vyřešil až Donar dvěma seky. To horší se stalo až potom. Sotva jsme se uložili ke spánku, hlídkující Donar spustil poplach -- mršina přilákala opice, které nás sice nenapadly, ale vyvolaly zmatek, protože zbořily a poničily stan.
Kvůli nočním útokům jsme nebyli s Radarem schopni ráno meditace. Radar navíc pěkně nastydl, protože zbytek noci dospával na dešti. Aby toho nebylo málo, bestie, která napadla Theofrasta, byla nám dobře známá harpyje, bylo to sice možné rozeznat pouze s obtížemi, ale v takovýchto situacích se mýlím málokdy. Moje preventivní opatření -- ucpávky do uší -- se sice zbytku družiny nelíbily, ale přesvědčil jsem je. Protože jsme se museli bez magenergie spoléhat pouze na sílu našich paží, naše ostražitost ještě vzrostla. Hlídali jsme zajatce a stále čekali na druida.
Zrovna jsem se posunkama dorozumíval s Donarem, když v tom se těsně za našimi zády ozvalo: "Vidím, že se tu chováte jak barbaři!" Polekaně jsme se otočili, ruce na jílcích mečů. Z křoví se vynořila postava v plášti a mávala rukama kolem uší. Došlo mi, že chce abychom si vyndali ucpávky a také jsem si uvědomil, jak musela asi křičet, když jsme ji slyšeli. Vypadal jako druid. Namísto abych si vyndal ucpávky z uší, odvedl jsem ho k harpyji.
"Harpyje," povídám mu.
Nechápavě na mě hleděl, zavrtěl hlavou a něco řekl. Neslyšel jsem. Zařval: "Není to harpyje."
Teď jsem zase nechápevě koukal já na něj. Beze slova se sklonil a ukázal na zuby: "Vampýr. Velkej netopýr -- typický obyvatel těchto hvozdů." Nevěřícně jsem koukal na zuby, které mi ukázal. Skutečně jsem se zmýlil! Pomalu jsem si vyndal špunty z uší a zahambeně jsem totéž naznačil zbytku družiny. Vysvětlil jsem jim svůj omyl. Radar mě spražil pohledem a kýchl. Můj šípkový čaj mu moc nepomohl, ani nechutnal.
"Jsem druid Ašók. Co pohledávate v mém lese? To ty jsi mě zavolal?," upřel na mě druid oči.
"Ano. Jsem Thorgal. Byli jsme vlákáni do pasti zdejšími loupežníky. Žijí na této hoře. Sice jsme jich část pobili, ale nechceme je zabít všechny. Tady jsou nějací zajatci. Mysleli jsme, že by tě to mohlo zajímat. Mohli bychom ti je pomoci zajmout," kývl jsem na zajatce, obrátil se na družinu a zpět k druidovi: "Taky jsem tě chtěl jménem družiny o něco poprosit. Mohu? Hledáme zde cestu k Vědoucímu, místnímu mudrcovi. Loupežníci nás sem vylákali právě pod touto záminkou -- prý tu někde žije. Znáš k němu cestu? Můžeš nám ji ukázat?"
Druid si nás všechny prohlížel, nenávistně se zastavil pohledem na loupežnících a odpověděl: "Dobře tedy. Co tady dělala tahle špína," upřel zrak na zajatce, "mě v nejmenším nezajímá. Na Vašem místě bych se o to také nezajímal, však naleznou svůj osud. A nebude to dlouho trvat."
Pozorně se na nás zahleděl a po chvilce pokračoval: "Budiž. Uctěme nějak tento den. Nechte je být a odejděte v pokoji. Cestu k Vědoucímu Vám prozradím."
A začal vysvětlovat, kde nalezneme Vědoucího. Ten darebák Mírání nás zavedl úplně jinam! Když skončil, ještě jednou nás upozornil, že čím dřív odejdeme, tím lépe pro nás i pro les. Krátce se rozloučil a odešel, předtím však ukázal asi na sever: "Tudy je to nejkratší." A zmizel v lese.
Krátce jsme se radili. Výsledek: Přespíme a půjdem. Na Sandokana kašlem. Zajatce vezmeme s sebou a odevzdáme úřadům.
Po dvou dnech jsme dorázili do vesnice Biláspur. Zdejší starosta nám sdělil, že nemůže zajatce nikam zavřít -- a to proto, že tu prostě nic neni. Ale když mu je tam necháme, rádi je pověsí. To jsem nechtěl připustit, ačkoli zbytek družiny by se asi zvyklat nechal. Řekl jsem jim, ať na mě tedy den počkají, dovedu je do sousední vesnice. Souhlasili. Vyrazil jsem nazítří brzo zrána.
Cesta byla jednotvárná až do okamžiku, kdy při přechodu potoka, v celkem dost nepřehledném místě, se kobold pokusil o útěk. Neměl ale šanci. Po zbytek cesty jsem si již dával bedlivý pozor. K večeru jsem dorazil do té zpropadené vesnice a předal je starostovi.
Bohužel se to ještě zkomplikovalo -- pouze na základě mého svědectví je zavřít nemohli. Vyslali posla do Biláspuru pro mé přátele. Ti dorazili ještě téhož dne pozdě v noci. Potvrdili má slova a tím to pro nás skončilo. Dokoupili jsme tam rovnou zásoby a vydali se v polovině března konečně na cestu k Vědoucímu.
Cesta k Vědoucímu nám trvala tři dny a nic zvláštního se nestalo. Cestovali jsme hustými hvozdy, postupovali jsme pomalu, ale počasí se zlepšilo.
Konečně jsme dorazili na místo popisované druidem -- k pramenům potoka. Každým okamžikem se před námi měl objevit popisovaný palouk, když se z ničeho nic ozval elfský výkřik: "Pomóc, pomóc!," přerušovaný zuřivým štěkotem vlků.
Rozhlédli jsme se, shodili krosny a tasili zbraně. Muselo to přicházet od toho vývratu, asi 50 sáhů vpravo. S Donarem jsme se po sobě podívali a okamžitě vyrazili. Theofrast s Radarem nás následovali.
Skočili jsme do vývratu (dost velkého) a okamžitě zaútočili na pár velkých vlků, kteří ohrožovali elfskou stařenu. Proti Donarovu ostří neměli žádnou šanci -- jeden sotva unikl.
Já jsem pomohl stařeně posbírat chrastí a ona furt blekotala, jak nám děkuje a ptala se, co tady děláme.
Donar, který umí elfsky, si pro sebe poznamenal baersky: "Co tady děláme, babo? Mě by naopak zajímalo, co dělá babice jako ty tady? S tou tvojí hůlkou tě někdo stejně brzo sežere."
Já ji řekl, že sháníme Vědoucího. Měl by tu někde žít.
"Ale jó, ten tu žije nedaleko mé chaloupky, nedaleko, panáčci," ona na to.
Tak jsme ji doprovodili k té chaloupko-boudě (ostražitě -- hlavně Radar se rozhlížel pozorně kolem -- zřejmě si vzpomněl na toho medvědodlaka v Sedmihradsku). Já jí nesl to roští. Říkala, že takovým chasníkům, jako my nemá ani co nabídnout. Radar netrpělivě uťal její omluvy, jen ať nám raději ukáže, kde nalezneme Vědoucího. Já se ještě zeptal, co tady proboha dělá ona, stařenka, uprostřed hvozdu? Že prej tu šťastně žije, sdělila mi.
Pokývli jsme jí a vyrazili na cestu k Vědoucímu. Bylo to fakt blízko, asi po 200 sázích se před námi otevřela paseka s kůlem uprostřed. Na špičce toho kůlu, celkem vysokého, na jedné noze stál naprosto klidně elf. Musel to být Vědoucí. Oblečen v bederní roušku nás snad ani nezaznamenal. Pokukovali jsme po sobě a i Radar se tvářil dost nerozhodně -- báli jsme se ho vyrušit.
Zničeho nic seskočil a jen se dotkl země, změnil se na mžiknutí oka v tu stařenu a pak se nepatrně pousmál. Silným hlasem začal: "Můj malý test ukázal, že máte dobré srdce. Proto Vám možná pomohu. Hledáte u mě radu, není-liž pravda?"
První se vzpamatoval Radar a Theofrast. Radar pokývl Theofrastovi.
"Totiž ano, pane. Hledáme u Vás radu," řekl Theofrast.
"Nu? Co potřebujete?"
"Rádi bychom podnikli výpravu do Diamantových jeskynní, ale stále slyšíme o podivných sklenozubcích. A také o nich slýcháme, že jen Vědoucí ví, jak na ně. Rádi bychom Vás tedy poprosili, zda byste nám řekl, jaké nebezpečí na nás číhá v Diamantových jeskynních a co jsou zač ty sklenozubci a jak se s nimi vypořádat."
"Nejste zrovna skromní ve svých požadavcích, přátelé. V Diamantových jeskynních čihají mnohá nebezpečenství. A je pravda, že jedním z nejstrašnějších jsou i sklenozubci. Avšak ukázali jste odvahu a dobré srdce, chci Vám tedy pomoci."
"Další nebezpečí? Jaká, Vaše Ctihodnosti?," vpadl do hovoru Radar.
Chvíli nás pozoroval a pak rozvážně řekl: "Cesty osudu jsou spletité, a ani mě, ačkoli znám mnohé, není dovoleno spatřit všechny. Nemyslím, že by Vás tam kromě sklenozubců čekalo něco, s čím byste si nedovedli poradit. Každý má svůj osud v sobě a není dobře, ani pro něj, ani pro jeho přátele, i když to myslí sebe lépe, pokud ví, co ho čeká. Poradím Vám, jak na sklenozubce. Zbytek si musíte zařídit sami."
Theofrast nevydržel: "Aspoň mi řekněte, ctěný pane, jestli tam lze nalézt křišťál pro astron?"
Když na to vzpomínám, nemohu se ubránit tomu, že si z nás Vědoucí tak trochu nevystřelil, pakliže ano, má dost divný smysl pro humor. Odpověděl: "Aspoň jeden tam určitě je." A Theofrast byl v ten okamžik spokojen.
"A teď ti sklenozobci. Pomohu Vám. Jsou nezničitelní, ale ten, kdo zná zaklínadlo, se jich obávat nemusí. Problém je v tom, že pro každý den je to zaklínadlo jiné. Dobře si rozmyslete, na jaký den po mně budete zaklínadlo chtít. Než si to však rozhodnete, vězte, že Vám zaklínadlo prozradím jen tehdy, pokud správně odpovíte na několik mých hádanek. Příjimáte?"
Co nám asi tak zbývalo? Radar tedy za všechny odpověděl, že příjímáme. Podmínky hádání byly tyto:
Všichni spoléhali na Radara. Hádanky a odpovědi na ně zněly:
První hádanka byla lehká, druhá byla těžší, ale přesto ji Radar a Theofrast uhodl, třetí se nám nepodařilo uhodnout a museli jsme zaplatit 800 zlatých. Čtvrtou uhodl pouze Radar. Později se nám přiznal, že odpověď tipnul.
"Úspěšně jste prošli i druhou zkouškou. Zvolte si den, na který chcete znát zaklínadlo; zítra Vám ho prozradím. Vězte také, že Diamantové jeskyně je hora, ležící na Sever odtud, pár dní pochodu. Však se doptáte. Jsou v ní dvě jeskyně, nahoře se nachází opuštěný hrad, již zdaleka jsou patrně jeho dvě věže. Sklenozubec ja strážce křišťálu, mění svoji velikost a je nezranitelný. Po smrti se mění v křišťálový prach. No, určitě ho poznáte. Mé zaklínadlo platí na jeden den, to znamená od slunce východu do slunce západu."
Po chvilce dohadování jsme si zvolili datum se značnou rezervou -- 8. dubna. Vědoucí nás poprosil, abychom počkali do zítřka. Následující den jsme přišli plni očekávání na palouk. Vědoucí nás pozdravil a poprosil, abychom ho nevyrušovali. Sedl si se skříženýma nohama nad misku s vodou a začal meditovat. Po jedné směně trans polevil a on pronesl: "Osud se mi vyjevil. Teď si dobře pamatujte má slova, neboť to je požadované zaklínadlo: Anal Natrach Duchran Betrango Gildi Enbach. Pamatujte -- od slunce východu do slunce východu!"
Krátce jsme se rozloučili a spěchali zpět. Toho dne jsem ještě zkoušel hledat magický čtyřlístek, ale neúspěšně. Cesta do civilizace nám trvala pouhé dva dny. Další den (22. března) jsme nakoupili zásoby a doplnili výstroj. Donar z neznámého důvodu chtěl koupit past na zvěř. Chvíli jsem si myslel, že mu to skutečně rozmluvím, protože Donar mě pozorně poslouchal a pokyvoval hlavou. Po mém prosluvu, kdy se dověděl, jaká je to blbost, jak je to těžký a jak drahý (10 zlatých), mi pravil: "Máš pravdu. Theofraste, dej mi 10 zlatých." Mávl jsem nad tím rukou a šel si koupit šípy.
Vyrážíme k jeskyním. Donar si vleče svoji úžasnou past. Pokoušíme se lovit, ale neúspěšně. Donar do pasti samozřejmě nic nechytil. Dny pochodu jsou jednotvárné, ale všichni začínáme být netrpěliví. Očekávané dobrodružství nám začíná příjemně drnkat na nervy. Těšíme se.
Neuvěřitelné! Donar do své pasti chytil tapíra! Pěkně mi sklaplo -- jen za jídlo bychom utratili mnohem víc než těch 10 zlatých. Donar si mě celý zbytek dne pěkně dobíral. A Theofrast mi to taky nedaroval.
30. března se na obzoru objevila kýžená hora. Byla dominantou krajiny.
Den na to jsme dorázili pod horu po 10 dnech pochodu. Měli jsme osm dní rezervu. Hned jsme začali s hledáním vchodů do nitra hory. Trvalo nám čtyři dny, nežli jsme uspěli. Nalezli jsme dvě jeskyně na úpatí hory, vzdálené od sebe ne více než 15 sáhů; okolí jsme nijak blíže nezkoumali. Utábořili jsme se v uctivé vzdálenosti od hory. Zbylé dny jsme trávili odpočinkem a lovem. Okolí jeskyní je ale zřejmě úplná pustina -- nic jsme neulovili. Jídlo pomalu docházelo, ale spočítali jsme si, že nám nedojde a vydrží přesně na den do celé akce; pak už si holt budeme muset něco opatřit. Každý večer jsem přelil své magy do Zrcadla. Den před vstupem do hory jsme spali obzvláště dlouho.
8. dubna jsme vstali před slunce východem. Došli jsme ke vchodům. Do prvních paprsků Solu kouzelník hlasitě pronesl: "Anal Natrach Duchran Betrango Gildi Enbach."
Vstoupili jsme do nitra první jeskyně.