K hoře z písku jsme vyrazili kryti kouzly -- neviditelností a ochranou před vlky. Vyskytlo se několik potíží, ale ty jsme překonali. (Nejvážnější situace nastala po útoku varana, po němž jsme postupně všichni až na Gorina přišli o neviditelnost. Jako na potvoru se v zrovna v okolí vyskytovala skřetí hlídka a málem nás vystopovala. Naštěstí jsme unikli díky daru Královny čtyrrohého hvozdu -- javorovému listu. S jeho pomocí jsem zvedl vítr a vyvolal tak písečnou bouři, která pronásledovatele odradila a zahladila všechny stopy.)
Po několika dnech jsme dorazili k Hoře z písku. V relativním bezpečí písečných křovin jsme ukryti před skřety spřádali další plány. Poté, co kouzelník přečetl myšlenky velitele stráží a zjistil, co se o Hoře z písku dalo, jsme se rozhodli jednat.
Zpočátku šlo vše dobře. Skřetí hlídku jsme obešli a za vchodem, v boční místnosti, se zformovali. Gorin se zviditelnil, zapálil louč a do ruky vzal měch naplněný vodou ředěnou vínem, špiritusem a dávkou Ga (ani při náhodném setkání se skřety jsme nechtěli riskovat boj). Přilehlé místnosti byly plné chrápajících ožralých skřetích vojáků. Gorin si to rázoval chodbou, trochu se klimbal a vůbec i jinak dobře zapadal do prostředí (To je samozřejmě vyjádření obdivu, Gorine!). Nějaký spící ork se probral a něco na Gorina zahalekal. Gorin jen něco zahuhlal a šel dál.
Naneštěstí, jsme zjistili, že Gorinovo maskování nebylo tak dokonalé, jak působilo -- jak jsme později odhadovali asi v polovině cesty ke studni -- jsme narazili na skřety. Oba dva se zastavili (byli ožralí, jak zákon káže, ale drželi se na nohou) a spustili na Gorina tu svojí hatmatilku. Něco se jim na Gorinovi zjevně nezdálo. Ten pochopitelně nevěda co činit jen blekotal nerozpoznatelné opilecké žvásty. To už začali sahat po nožích, avšak než stačili podniknout více, Gorin zaútočil, já také neváhal a po kratším tichém boji byli skřeti mrtvi. Já se ovšem zviditelnil. Gorin si upravil maskování a pokusil se něco udělat i se mnou.
Přihrben, se stále neviditelným Donarem a Radarem za zády, jsem následoval Gorina dál do vnitřku hory. Konečně jsme dorazili ke studni. Byla hlídána několika trolly s lítými kojoty. Zaútočili jsme. Zpočátečního překvapení se trollové rychle otřepali a vyrazili proti nám. Oni vypustili líté kojoty, my Donara. Boj se však nebezpečně protahoval. S každým úderem navíc se zvyšovala pravděpodobnost, že si toho někdo nepovolaný všimne. Štěstí nám však stále přálo. Boj byl dobojován a znovu se nastolilo ničím nerušené ticho. Všichni jsem si oddychli. Trolly jsme hodili do studny a vyrazili chodbou vedoucí k mágově pracovně.
Chodba se z hrubě opracované štoly ve skále pozvolna měnila ve skutečnou chodbu. Po chvilce jsme dorazili k bráně. Na dvou sázích před bránou byli na podlaze dokonce dlaždice! Pouze díky Gorinově intuici jsme se vyhnuli pastím nastraženým v dlaždicích (při došlápnutí na dlaždici určité barvy vystřelovala ze zdi šipka). Připraveni na všechno jsme otevřeli dveře do mágových místností. Obydlí mága tvořili dvě místnosti. Mág nevězel ani v jedné, přesto nebylo jeho obydlí úplně opuštěné -- v okamžiku, kdy jsme rozrazili dveře do druhé místnosti proskočila zrcadlem mágova kočka. Jakmile jsme k zrcadlu dorazili my a dotkli se ho, rozpadlo se. Jedinými důkazy něčí nedávné přítomnosti pak zůstaly rozházené svitky na stole a svítící lucerna. Ve svitcích jsme našli odpovědi na většinu Lenweho otázek. Velká část našeho úkolu byla rázem splněna!
Nyní již nebylo nic snažšího než se dostat bezpečně z hory a dát vědět Lenwemu. Co se jevilo jako velmi snadná záležitost, se ukázala jako téměř neproveditelná věc. Obě chodby od studny ven byli hlídány celou armádou písečných trollů, orků a skřetů. Otevřený boj by znamenal naši jistou smrt. Unik pomocí kouzla byl v tomto okamžiku také nemožný, protože kouzelník byl zcela bez magenergie. Chodby hlídali, ale do mágovy pracovny měli zřejmě zakázaný přístup nebo se tam báli. Na tom jsme založili náš plán. Rozhodli jsme se počkat do zítra, přespat v mágově pracovně, nameditovat a pak neviditelní pomocí kouzla leť přelétnout nad hlavami hlídájících trollů a skřetů. A to se nám také povedlo!
Sešli jsme se podle dohody v našem táboře asi 2 míle od hory. Následujícího dne jsme vyrazili na cestu do pevnosti Manto. Tam jsme si chtěli v klidu odpočinout a probrat, co dál.