S barbarem jsme vyrazili z Romy časně z rána. Nemuseli jsme se s nikým zdržovat. Šli jsme pěšky a cestou se snažili získat alespoň kusé informace o cestě a tamějších obyvatelích. Nic podstatného jsme cestou nezjistili. Jediné, co narušilo naše putování, byla sražka s prvorozenými.
Čtvrtého dne jsme dorazili do oblasti zvané Hůrka. Blízko cesty se ozýval nářek. Raněný elf. Objevili jsme ho kousek od cesty. Byl zle posekán a umíral. Vyléčil jsem ho a sotva se mohl postavit na nohy, rozběhl se ke koni s křikem, abychom mu pomohli. Prý byla napadena jejich vesnice. Aniž se přesvědčil, že ho následujeme, rozjel se pryč. Po pár set metrech jízdy na koních (na místě, kde elf ležel se volně potuloval jakýsi kůň; toho si osedlal Donar) se nám z vyvýšeniny naskytl asi tento pohled: Obyvatelé vesnice asi o 10 chalupách, ze kterých mnohé hořely nebo byly jinak poničeny, se zuřivě bránili komandu asi 15 prvorozených. Koně jsme zarazili uprostřed trysku. Elf pokračoval dolů do vsi. Jeden z hloučku prvorozených si ho (i nás) všiml a vyjel nám naproti. Elfa zabil, ani nezpomalil. Kousek od nás zastavil a rozkázal ať si jdeme po svých. V rukou držel luk. My s Donarem jsme již byli částečně připraveni k boji. V tu chvíli jsem moc neuvažoval a přemýšlel, jak elfům co nejvíce a co nejrychleji pomoci. Napadlo mě následující. Co jsem mohl nejvíc, tak jsem zařval, že přijíždí posily prvorozených, Elfové že nemají šanci a dobijeme je. Boj ve vesnici byl totiž dost jednoznačný. Elfové neměli proti dobře vyzbrojeným a zkušeným bojovníkům moc šancí. Myslel jsem, že mě uslyší a utečou. My se pak už nějak pokusíme s prvorozenými dohodnout. Svůj křik jsem podpořil výbušným šípem umístěným zcela mimo elfí dosah. Bohužel (či bohudík?) šíp ani nevybouch, ani se do vsi nedonesl můj křik. Byli jsme příliš daleko. Prvorozený se nedomníval, že jemu (lépe snad říci komukoli) budeme nějak nebezpeční a otočil koně. Nedalo se snad už nic dělat. Jediné, co nám zbývalo byl boj. Vystřelili jsme po odjíždějícím prvorozeným několik šípů se spící pannou, ale bezvýsledně. Ve chvilce byl u nás. Já se moc nevyznamenal (převlíkal jsem si brnění a definitivně si slíbil, že pro příště budu vychutnávat nepohodlí kroužkové zbroje), takže většinu toho musel zařídit barbar.
Dobili jsme ho (na mez) a zjistili, že odněkud (z jiné vesnie) přišli elfům posily a prvorození se dali na ústup. Ve vesnici jsme pomohli napravit škody a sami se dostali z nejhoršího. Zkoušeli jsme vyzpovídat prvorozeného i elfy, ale nikdo nic důležitého nevěděl; snad jen několik informací o zdejším kraji. Zůstali jsme přes noc.
Do pevnosti Kud jsme dorazili dalšího dne.