V Manninu se na nás lepila smůla za smůlou a nikdo si nepřál víc než já, abysme se z něj konečně vyhrabali. Ač se to zprvu zdálo k neuvěření, tuhý boj s hodnostářem Angusem byl vskutku (aspoň na čas) posledním zážitkem v Manninu, který stojí za zmínku. Těsně po boji jsme to ještě jednou probrali s Thavronem a rozhodli jsme se dodržet Thavronovy podmínky, tj. co nejrychleji zmizíme, na minimálně 10 dnů se zahrabeme v pohraniční Gwainwaithské pevnosti a nikde se o tomto, hmmm, státním tajemství, nebudeme šířit.
Následujících pár hodin proběhlo ve spěchu -- trochu zahladit stopy po boji, honem do druidského tábora pro věci a šup co nejrychleji v doprovodu Thavronova přítele druida překročit hranice. To vše se nám úspěšně podařilo.
Jakmile jsme se dostali na Gwainwaithské území, s představou nadcházejších klidnějších chvil jsme trochu zpomalili tempo. Brzo jsme narazili na pohraniční hlídku složenou vesměs z elfů. Druid jim krátce vysvětlil, kdo jsme a kam jdeme, a oni nám přidělili doprovod. Všichni elfové měli úžasné kožené čepice. Líbily se hlavně Donarovi. Vsuvka: Když jsme dobojovali na té lesní cestě s Angusem, pochopitelně jsme ho prohledali. S vidinou, že najdeme ty jeho proslavený diamantový spodky, jak trefně poznamenal Alan, jsme ho prošacovali. Diamantový spodky sice neměl, ale jinak jeho oblečení v porovnání s naším vycházelo značně líp -- čistý a honosný. My se naposled koupali, když před 8 dny pršelo. Né že by se nad tím někdo z nás pozastavoval (kromě Eirien pochopitelně), ale teď, při pohledu na elfí čapky, se ukázalo, že přece jen na toho nejhezčího z nás to nějaký vliv mělo. Zkrátka a dobře, Donar se zastyděl, jak vypadá, a rozhodl se, že s tím něco udělá. Takže přistoupil k veliteli (měl nejhezčí čapku -- s třásněma) a s úmyslem, že ji získá stůj co stůj, ho oslovil s notnou dávkou svého vrozeného taktu: "Líbí se mi tvoje čapka, dej mi ji." Kupodivu velitel se nenaštval a Donarovi sdělil, že mu ji dát nemůže (je armádní a tudíž erární). Velitel zřejmě neznal Donara. Tomu se to pochopitelně nelíbilo (nehledě na to, že stejně nerozumněl, co mu velitel říká). Naštěstí to už si toho všiml Radar a začal ho uklidňovat -- vysvětloval mu, že kožená čapka není na pořadu dne. Nakonec si ho získal Alan tvrzením, že mu jednu ukradne, až se uložíme ke spánku. S tím se Donar spokojil, akorát nedal pokoj, dokud jsem mu jednu čapku skutečně v pevnosti nevyzuzal (skutek utek, viď Alane); nicméně velitele už nechal na pokoji.
V poklidu a bez dalších Donarových výstřelků jsme den na to dorazili do pevnosti. Byla celkem velká, vedla k ní malá cesta a hlídky byli evidentně bdělé -- už nás čekali. Shodou náhod se ve zdejší pevnosti (dověděli jsme se, že je to dost důležitá pevnost) nacházel vrchní velitel pohraničních posádek, jakýsi chodec, Randir, co se znal s Eirien. Ihned po vstupu nás k němu předvedli. Velitel hlídky mu sdělil, co mu řekl druid. Jeho to kupodivu neuspokojilo, chvíli si nás prohlížel, speciálně Eirien (ne až tak nesympaticky) a brumlal si něco o tom, že zájmy tajných služeb jsou mu v p... a čert aby vzal tu anarchistickou špindíru z lesa. Nakonec nám řek, ať si lehnem do ubikací mužstva a sdělil kouzelníkovi, že by s ním rád potom mluvil. Moc jsme se mu asi nelíbili.
Asi po hodině se vrátil kouzelník od velitele. Oznámil nám (trochu škytaje), že velitel je sice príma chlap, ale přece jen je kvůli čemu se trápit.
Rozhovor probíhal asi takhle, líčil: "Po té, co jsem se snažil zatloukat a zatloukat, podle Thavronovy rady, ze mě velitel nakonec vytáhl pravdu. Zkrátka jsem mu vyslepičil, co jsme skutečně dělali 10 mil od Gwainwaithských hranic na lesní cestě v době, kdy se mluví o válce s Manninem. Na oplátku jsem se sice dověděl celkem dost o tom, jak to tady funguje (představte si -- v tom hvozdu je cosi jako obrovský telepatický pole, které sahá až do Brithombaru) a jaká je politická situace (mluví se sice o válce, ale ve skutečnosti asi žádná nebude, zatímco v Sostynu už se bojuje plným proudem). Ovšem to nebylo všechno, co jsem mu vyslepičil."
Podíval se po nás provinile a sdělil nám: "Už to tak bude, Aquillonie se stává nejznámějším ostrovem Terru," nečekaje na naši reakci a přehlížejíc naše zmatené pohledy pokračoval, "když se dověděl, kdo a hlavně odkud jsme, ani se moc nepodivil, jeho reakce mě vůbec dost překvapila -- asi má pochopení pro trable. Spoustu sem se toho od něho dověděl." Z dalšího kouzelníkova řečnění a občasného poškytnutí vyplynulo následující (místy jsem se nastačil divit, co všechno se dá vykecat):
"Takže to bysme asi tak měli," zakončil Radar rozpačitě svůj monolog.
"V prdeli," doplnil Alan.
Naše plány začínali dostávat povážlivé trhliny. Představa rudého draka, zapalujícího pode mnou koberec letící nad nekonečným mořem, mě nijak zvlášť nebrala.
Začali jsme řešit, co podnikneme dál. Navíc se zřejmě budeme muset obejít bez Eirien. Dospěli jsme k tomuhle:
Po dobu těch deseti dnů nás čekalo pár překvapení -- nevěděl jsem co si o nich přesně myslet. Zřejmě to má co dělat s tím, že Gwainwaith není ani království ani císařství, ale republika. V pevnosti panoval dokonalý pořádek a kázeň, i morálka byla na vysoké úrovni -- na jako v císařském Kudu. Asi v polovině našeho pobytu dorazila zásobovací kolona a přivezla něco, čemu všichni říkali noviny. Byl to zvláštně popsaný kus papíru (potištěný, říkali nám a za našimi zády dodávali, že jsme asi skutečně zdaleka). Takže tyhle, hmmm, potištěné noviny obsahovaly nejnovější události -- a skutečně -- mimojiné naprosto otevřeně pomlouvali korunního prince a nikdo se nepohoršval, ba spíš naopak! Navíc i řadový voják čet líp jak já! Fakt divná země.
Já jsem se začal hned přeptávat, jestli někdo náhodou nehledá nějaký čtyři cizince, jaká je cesta do Echoru a tak vůbec. Nijak překvapivě jsem se nic zvláštního nedověděl. Abysme měli jídlo na cestu do Echoru, šli jsme s Donarem lovit, ale nijak moc se nám nedařilo, nakonec jsme přece jen ulovili malého jelena.
Málem bych zapomněl na Donarovu čapku a na Eirien. Od druhého dne, po té, co uviděl čapku velitele pevnosti, s ním nebylo k vydržení. Nakonec mě ukecal a já jsem s ním zašel za zásobovacím intendantem (tak řikají setníkovi) a nezbylo mi, než ho podplatit několika zlaťáky, aby ukradl jednu čapku ze zbrojnice a dal ji mému příteli.
Eirien. Tak nějak samo od sebe vyplynulo, že se rozejdeme. Hned ráno, 11. den, se sebrala a odešla zpevnosti. Prý na jih. Když jsme se loučili, vzpomínal jsem. Sice nás občas zatáhla do pěkné kaše (nedobrovolné dobrodružství v Laksaaském opatsví), ale vždy nám z ní taky pomohla. V bitvě s gnómem, který mě proměnil v kámen, mě odčarovala. Nemálo jsme se od ní dověděli o zdejších poměrech a bývala s ní i zábava. Stala se objektem Alanových sexuálních tužeb. A každý z nás je jí a jejímu skvělému lukostřeleckému umění zavázán za záchranu života v bitvě s Angusem. Štěstí, že s námi byla. Ačkoli jsme jí nabízeli více, spokojila se s Angusovým válečným koněm a postrojem. Ať ji Sol provází.
Když uplynulo 10 dní, rozhodli jsme se počkat v pevnosti ještě den a vydat se na cestu do Echoru se zásobovacím oddílem. Cesta do Echoru trvala něco přes 20 dní. Od karavany jsme se odpojili asi v polovině -- došlo jídlo a my museli začít lovit (ryby, muflon).
18. srpna jsme dorazili do Echoru. Před vstupem do města jsme zakopali brnění vlese a místo dobře označili. Ve městě jsme si vybrali dobrou hospodu a dali jsme se do pořádku. Hned jsem začal zařizovat s Donarem a Radarem naše záležitosti, Alan se porozhlídl po městě. Bylo to špinavé město, největší v této části Gwainwaithu, ležící při řece Brithon. Sházeli se tu hraničáři a dobrodruzi z širého okolí.
Já si pořídil aspoň část svého vybavení, taky jsme zpeněžili nějaké získané předměty (theurgova hůl, pár šperků) a uložili jsme peníze v nejproslulejší Gwainwaithské bance (Baravorn a bratři, běžný účet, všichni mohou cokoli, heslo: Trojhlavá saň). Definitivně jsme se dohodli na našem dalším postupu, tj. dorazit do Brithombaru, hlavního města říše, a začít s naším pátráním.