Vesnice, kterou sem viděl z toho stromu, se jmenovala Hilo, v jejím čele stál náčelník Kapono a celé to stálo za h***o. Tolik na úvod. Bylo v ní asi tak 30 lidí celkem a nějaké děti. Domorodci se nás dost báli -- vůbec nás nechtěli vpustit, nechtěli nám dát nic k jídlu a navíc mluvili jenom hopojsky.
Galdor se s nimi skrze Tlumočníka byl schopen domluvit, zatímco já s Alanem jsme zkoušeli posunkovou řeč a těch 5 hopojských slov, které jsme pochitili od Lohiaha, abychom si ukrátili dlouhou chvíli. Radar stál důstojně opodál a vše s bohorovným klidem pozoroval (potom se už jenom válel na Solu).
Galdor si pak ze zmatených odpovědí domorodců domyslel asi toto (nijak překvapivě):
Rozhodli jsme se pokračovat do další vesnice. Asi 4 míle dál na Sever byla další vesnice. Její jméno a jméno ctihodného náčelníka jsem už zapomněl (kdo by si měl ty hopojárny furt pamatovat). Tam se však na nás usmálo štěstí. Rozhovor jsme opět nechali na Galdorovi, který nám tlumočil.
Sice to už vypadalo, že pochodíme jako v té předešlé vesnici, avšak z nějakého popudu nám sám náčelník prozradil, že blízko v lesích žije velký šaman Kekipi, bývalý rádce samotného krále Lonomakui (jež už je po smrti), od nepaměti strážce duchů lesa. Dokonce se z jedné z místních domorodek vyklubala vnučka onoho šamana, Leilani. Galdor s ní dohodl, že nás k němu odvede. Mám dojem, když jsem jí tak pozoroval, že souhlasí spíš kvůli Galdorovi samotnému, než pro nějaký jiný důvod; když Galdor chce, dokáže si svým vystupováním vzbudit obdiv a úctu.
Za Kekipim jsme vyrazili druhého dne. Leilani si důležitě vykračovala vedle Galdora a ten se tvářil, že mu to není nijak proti mysli. Pobřežní roztroušené palmy se pomalu měnili ve hvozd.
Kekipi si rozhodně umí vybrat místo k meditacím. Těžko by někdo nalezl hezčí palouček, po okrajích porostlý kapradím a ostružiním s malým zurčícím potůčkem uprostřed. Bylo zřejmé, že Kekipi je druid.
Leilani nás představila, Kekipi ji vyslechl a pak nás oslovil. V očekávání jsme pohlédli na Galdora, ten nicméně odmítl kouzlit, aby zbytečně Kekipiho nepohněval. Nezbylo mi, než rozlomit jeden z našich svitků.
Kekipi nám přímo pomoc nenabídl, ale sdělil nám několik zásadních informací:
* Jenom bych na okraj dodal, že se mi vůbec nelíbilo postavení domorodců (časem sem se v tom jenom víc a víc utvrzoval) a jak jsem to tak pozoroval, uvědomil jsme si, že jsem něco podobného už zažil -- bylo to před tím, než jsme se vypravili na tu saň, která pustošila dřevařské vesnice ve východním podhůří Carmarthenu.
Tehdy jsem asi po 3 dny putoval sám s Eirien a viděl jsem válečné uprchlíky, jež převedla přes hory, viděl jsem pozůstatky vesnic vypleněných gobliními komandy a utrpení těch přeživších. Jindy sebevědomá Eirien toho už asi taky měla dost a posteskla si, proč ty chudáky nenechají sakra na pokoji, když už na první pohled je zřejmý, že jim není co vzít.
Domorodcům se sice dají brát perly, což ovšem v žádném případě neospravedlňuje jednání svrchované a svobodné republiky Terra Nova. Znovu sem si přečetl Ústavu Gwainwaithu, kterou mi Eirien dala a musím přiznat, že jsem se na to začal dívat v novém světle. [zpět]