Thorgal: Zúčtování s velmistrem

Boj, který jsme svedli s velmistrem Bratrstva Pentagramu, se nám nesmazatelně zapsal do paměti. Odehrál se v srpnu 860. Nyní jsme se chystali na odvetu. Tou dobou už zima notně pokročila a my měli v plánu s tím darebákem velmistrem co nejdříve skoncovat.

Od Loiga jsme si to namířili rovnou do Loghanu. Jen co jsme tam dorazili, kontaktovali jsme Eirien a Eogana. Dohodli jsme se, že se pokusíme zjistit co možná nejvíc informací, než se k nám Eöl připojí.

Eirien, jež se seznámila s přátelským druidem Orofinem, se s jeho pomocí podařilo zjistit, že velmistr s největší pravděpodobností přebývá v pevnosti na manninském území, asi 20 mil od sostynských hranic. Druid s jeho přítomností též spojoval nebývalou organizovanost gobliních skupin, které nyní plundrovaly kraj s překvapivou cílevědomostí a vůbec si počínali tak, jakoby dostávali rady od někoho mnohem zkušenějšího.

Zaměřili jsme se tedy na pátrání po nájezdech větších gobliních komand, kde byla jistá šance, že jejich velitel bude ve spojení s někým důležitým, buď samotným vrchním šéfem (ve kterém jsme očekávali ruindorského velmistra) anebo někým hodně důležitým ve sledu velení. Chtěli jsme zjistit, kde komando znovu udeří (abychom si na něj počkali), nebo kde právě udeřilo (abychom ho rychle vystopovali); naším záměrem bylo pobít gobliní tlupu, zajmout jejího velitele a toho pak bez milosti vyslechnout a vyzvědět, kolik je skryto pravdy za našimi a druidovými teoriemi.

Neopomněli jsme ani výzbroj -- kouzelné svitky (osvědčený hyperprostor, pro jemnou hodinářskou práci, jak se vyjádřil Alan, kulový černý blesk), lektvary a zcela nové zbraně (můj zbrusu nový chodecký meč, Alanův luk, to vše s démony od Loiga). Jak je vidět, nic jsme neponechali náhodě.

Eölova zrada a plán útoku

Podařilo se nám zjistit, že nedávno došlo ke goblinímu přepadu v jedné blízké vesnici jménem Lia Fail. Místní správce však byl dost svéhlavý a řádně tupý. Nejen, že nejevil nejmenší snahu nám pomoci, ba co víc, choval se k nám jak ke zlodějům a darmošlapům, ačkoli jsme mu velmi slušně nabízeli pomoc. Aby ho Quetzal schvátil! Nic jsme tudíž nepořídili, a protože Eöla jsme mohli očekávat každým dnem, vrátili jsme se do Loghanu a vyčkávali jsme jeho příchodu.

Během čekání jsme si ověřili s Eoganovou pomocí několik informací u sfér. Ani nevím, koho z nás napadlo, možná snad mě, položit nevinnou otázku, zda nás čirou náhodou Eöl nezradil. Odpověď sfér nás všechny ohromila! Eöl nás zradil velmistrovi! Nikdo nebyl schopen domyslet, co tento nečekaný zvrat pro nás znamená.

Náš dosavadní plán byl jednoduchý -- zjistit, jak velmistra na vhodném místě či ve vhodnou dobu překvapit a tehdy si to s ním vyřídit jednou provždy za přispění Eirien, Orofina, Eogana a Eöla. Pokud však byl Eöl spolčen s velmistrem, naše šance na překvapivý útok se radikálně zmenšily. Protože Eöl už nějakou dobu věděl, že jsme zpět v Loghanu, předpokládali jsme (jak se ukázalo správně), že to ví i velmistr.

Nakonec jsme se usnesli takto: Eölovi nikdo z nás nedůvěřuje a v boji s velmistrem s ním počítat nelze, protože jen Sol ví, na kterou stranu by se nakonec přidal, ať už by slíbil cokoli. Proto sotva dorazí, Eirien se ho pokusí zmámit svým Zrcadlem vzpomínek a melancholie, vyzvíme na něm vše, co půjde a podle toho se zařídíme, přičemž nejpravděpodobnější bude okamžitá akce proti velmistrovi, pokud se ještě vůbec odvažujeme pomyslet na překvapivý útok.

Sotva Eöl dorazil a Eirien se na něj zkoumavě zahleděla, ke všemu se přiznal, aniž by bylo nutné ho nějak pobízet. „Přátelé, já jsem taková svině, že jí není ani rovno,“ spustil plačtivě a všichni přítomní mu rázně přikývli. Během půl hodiny na sebe prozradil takové moře špatných skutků, že Eogan se odešel pomodlit a my se jen utvrdili v tom, že Eöl si příliš slitování nezaslouží.

V okamžiku, kdy Eirienino kouzlo přestalo působit, Eöl se na nás zle podíval: „Vy bando, nevím, co jste si to na mě vymysleli, ale teď mě necháte odejít a můžete poděkovat tomu zasranýmu Grianovi, že Vás jinak nechám bejt!“

Sice jsme cítili před Eölem respekt, ale přece jen, v koženém brnění, s nařízlou holí (Alanova práce) a obklopen šesti zkušenými dobrodruhy v plné zbroji, nám jeho prohlášení vyvolalo na tvářích pouze chmurný úsměv. Alan se ho pokusil usměrnit, ale Eöl se nijak neumírnil; snad doufal, že nás zastraší. Takže jsme ho po kratší potyčce ztloukli do bezvědomí, svázali a strčili pod zámek do Eoganova sklepa.

Bylo na čase rychle rozhodnout co dál. Od Orofina a nyní již i od Eöla jsme znali přesnou polohu pevnosti. Věděli jsme, kolik tam tak může být goblinů, jaké služebníky temnot si velmistr vyvolal a také to, že naše zbraně (z nichž měl cenu pouze Nimlachel a Eirienin meč) jsou skutečně v té pevnosti.

Všichni nakonec hlasovali pro okamžitou akci. Velmistrovi stačí jedna dobře položená otázka křišťálové kouli a překvapení je pryč. Vzali jsme vše potřebné, v bezpečí za městem jsme nasedli na koberec a vyrazili na naši soukromou trestnou výpravu.

Boj s velmistrem

Koberec se pod druidovým vedením pomalu přibližoval k pevnosti. Na nádvoří hořelo několik větších ohňů, v jejichž záři bylo možné rozeznat postavičky goblinů na stráži. Věž, ve které měl přebývat velmistr, však byla ponořena do tmy.

Pomalu a opatrně -- trochu šikmo -- jsme se přibližovali k oknu vedoucímu do místnosti. Naše jediná šance spočívala v překvapivém a drtivém útoku. V dostatečné vzdálenosti jsme si rozsvítili lucernu, ale její plechové okenice jsme nechali zatím zavřené. Nervózně jsem svíral hlavici svého meče a vduchu prosil démona, aby mi v následujích chvílích bezchybně plnil má přání. Donar bezhlasně pohyboval rty a upřeně hleděl k oknu věže, od kterého nás dělilo pár posledních sáhů.

Koberec dorazil k oknu. A vše najednou letělo ráz naráz. Celý boj trval několik okamžiků.

Sotva Donar vlezl do rámu okna a odkryl okenice lucerny, ozval se poplašný křik -- přes rameno jsem viděl, že přímo u okna stál kostlivec!

Donar zařval vzteky a zaútočil. Vůbec se nekryl, všechnu svoji sílu dal do útoku. Po dvou ranách kostlivec padl a Donar vpadl do místnosti jako bouře. Eirien, které Donarův bleskový vpád do místnosti uvolnil výhled, ihned začala střílet. Já stál tou dobou napravo od Donara a právě jsem dopíjel lektvar rychlosti.

„Dovnitř! Nahrňte se dovnitř!“ řval Alan.

Zevnitř se ozývaly zvuky divokého boje -- které prořízl Donarův poplašený výkřik: „Je tu spektra -- ustupuju!“

To mi na odvaze nijak nepřidalo, ale ustoupit nebylo kam. Navíc, protože stále nepřilétalo kouzlo od místa, kde jsem tušil velmistra, byla šance, že se nám ho rychlou akcí skutečně podařilo překvapit, což už se nemusí opakovat. Ignorujíc Donarův varovný křik, veden jedinou snahou dostat se podle původního plánu co nejdříve k velmistrovi a pokusit se ho omráčit (stále tu byla jeho nebezpečná magy nabitá hůl).

Radar netušil, zda je možné kouzlit a proto nedělal nic. Možná to mohl zkusit. Čekat na první kouzlo od velmistra se nemuselo nijak vyplatit. Eogan drmolil modlitby a Orofin vyčkával.

Tmou problesklo několik ohnivých kapek a zasyčely na koberci a na Alanovi. To vše jsem vnímal pouze koutkem oka. Pod vlivem Rychlosti a Dvojitého seku jsem se prosmýkl kolem střílející Eirien a konečně jsem získal plný přehled, jak to vypadá uvnitř.

Půdorys věže

Spektra zatlačovala Donara zpět k oknu. Velmistr už stál a v ruce měl hůl. To nebylo dobré. Plně jsem se soustředil na následujících pár okamžiků. Ty musely rozhodnout! Nepříliš silně jsem udeřil napravo a nalevo, jen abych získal prostor a mohl se dostat na dosah čaroději. Jako Donar jsem se soustředil jen na útok -- kamenné soše jsem nastavil pouze bok těla a doufal, že mě nezasáhne.

Pak to konečně přišlo -- od velmistra se valil směrem ke mě proud vzduchu, který mě však minul. Neohlížel jsem se, co to bylo za veselé kouzlíčko a co způsobilo. Zezadu a pak zepředu mě zasáhla vlna doznívajícího výbuchu Alanovy Ohnivé hlíny.

„Může se tu kouzlit! Tak prober se Radare!“ slyšel jsem Alanův křik.

„Artak bárak“ zaznělo mi za zády a vzduch pročísl modrý záblesk. Čaroděje však nezasáhl a zmizel v jeho holi!

Čaroděj měl v očích ještě ne zcela příčetný výraz, jak ho kouzlo vyčerpalo -- to byla moje jediná šance! Opřel jsem se do svého meče plnou silou a doufal, že Eoganovi modlitby budou vyslyšeny. Ano! Už v rozmachu jsem cítil, jaká to byla podařená rána! Velmistr se zapotácel a mě v tu chvíli došlo, že Eirien odvedla dobře svou práci -- stačila prorazit jeho Zrcadlové kouzlo. I přes to, že jsem vedl ránu plochou stranou meče, byla tak silná, že se pod jeho šaty objevila krev. Využívaje výhody, kterou mi podařený výpad poskytl, provedl jsem bleskově ještě jeden -- štěstí stálo opět při mě! Druhý drtivý úder už velmistr nevydržel a padl k zemi!

V zápalu boje mi ještě zcela nedošlo, co to znamená. Za mnou Donar strašlivě zařval.

Otočil jsem se, abych zjistil, jak jsou na tom moji přátelé. Jako první mi padla do oka ležící Erien, Alan stál u vchodu a házel jednu hlínu za druhou. Radar se připravoval na seslání nějakého kouzla a druid Orofin pravě seslal Úder nenávisti.

Donar zápasil se spektrou, nevšímaje si dotírajících kostlivců. „Nechte ji mě! Nikdo ať se tý svině ani nedotkne!“ stačil na mě zakřičet, když si všiml, že se mu chystám pomoci.

Odrazil jsem mečem (démon mi zatím posloužil velmi dobře) ránu kostlivce a zaútočil na kamennou sochu.

V okamžiku celou místnost na kratičký okamžik ozářil bílý magický záblesk -- konečně se ukázal i Radar. Pod jeho Bílou střelou se rozpadli v prach ještě stojící kostlivci a rozsypala se i raněná kamenná socha. Spektra však stále zaslepeně útočila na Donara, který už byl značně vyčerpán. Když znova máchla svým pařátem a zasáhla Donara do levé ruky, jež jí nastavil, aby si chránil obličej, udělal válečník úkrok stranou a jedním krátkým rozmachem ji odsekl hlavu.

Najednou bylo po boji. Trval tak půl minuty. Doposud se vše odehrávalo víceméně podle plánu. Dál už jsme museli improvizovat. Z nádvoří doléhali hlasy rozbouřených goblinů, dožadujících se rozkazů, někteří z nich se už hnali s meči k věži.

„Thorgale rychle, hoď sebou!“ trhl se mnou Alan a ukázal pohybem ruky na bytelnou truhlu a poklop. Hned jsem pochopil a řekl i Donarovi; my tři jsme ji bez problémů odtlačili na poklop. Donar si na ní stoupl a baersky pořvával dolů nadávky nejhrubšího zrna. Začalo mu docházet, co si vydobil zpět vítězstvím nad spektrou.

Zatím druid a Radar s Eoganem odtáhli Eirien i spolu s kobercem do světnice, kouzelník nám sdělil, že je pod vlivem stejného kouzla jako na nás velmistr sesílal minule a tudíž, že se probere, netuší ovšem kdy.

Já opatrně vykukoval z okna a sledoval jsem dění na nádvoří. Okomentoval jsem to pro své přátele dohadující se opodál: „Celkem se tam srocujou a občas tam někdo vykřikne nějakej rozkaz, aspoň se mi zdá. Každopádně nikam neutikaj a čekaj -- ozbrojený dlouhejma mečema a navlečený v bederních rouškách. Ty jejich šupiny je ale stejně chráněj líp jak kožená zbroj.“

„Dobře, dobře, chtěj smrt mají ji mít. Ač by se možná Budha zlobil, tentokrát se ze mě stane hříšník. Poslouchejte mě! Šmejdskejm goblinům hodíme hůl jejich pána, ať si ji užijou -- v okamžiku, kdy dopadne dolu, zabijeme čaroděje, ať to stojí, co to stojí. Odtáhneme truhlu, ty Donare, Thorgale a ty druide, promiň, vypadlo mi tvé jméno příteli, si stoupnete kolem a kohokoli, kdo vleze, sejmete. Eirien, Radar a já si stoupneme do kruhu kolem vás a zasáhneme v případě potřeby. Dohodnuto?“

Protože nikdo nepřišel s něčím lepším, udělali jsme to tak. Hůl Alan hodil do hloučku goblinů a Donar v ten okamžik vrazil čaroději dýku do srdce. Odstranili jsme truhlu a když jsme stojíce u poklopu zabili asi pátýho goblina, došlo i jim, že tudy cesta nepovede. Začali se stahovat dolů a Donar opět pořvával svoje poznámky o gobliních prasetech, zkurvenejch šmejdech a tak podobně.

Najednou přestal a padl k zemi. Ve stejný okamžik, kdy padl i Orofin, jsem si všiml toho nového nebezpečí -- nějakým záhadným způsobem (nejspíše pomocí Hyperprostoru, jak jinak?) nám do zad vpadl jeden goblin. Zrovna když jsem ho uviděl, vystřelil na Orofina a ten, zasažen, se okamžitě zhroutil. Goblin něco zároveň zařval tou jejich hroznou hatmatilkou a ze zdola se ozval válečný pokřik a nohy goblinů opět zaduněly na schodech.

Dva moji přátelé neschopni boje po dvou střelách (nevěřil jsem, že jsou mrtvi -- šípy museli být něčím potřeny (spící pannou?))?! Skoro sem si říkal, že už by se kolem stojící Radar, Eirien a Alan mohli na něco zmoct -- byl totiž momentálně mimo dosah mé loghanské čepele.

Stalo se něco, co jsem dnes už zažil: „Artak bárak!“ a příšeří prořízl modrý paprsek. V duchu jsem doufal, že Radar toho soupeře nepodcenil, protože to rozhodně nebyl řadový gobliní voják -- na zádech měl chodecký meč a s lukem zacházel lépe než já. Nepodcenil. Ovšem ani onen gobliní ataman nás nepodcenil. Od jeho Magického zrcadla se velká část blesků odrazila zpět k Radarovi! Radar se bez hlesu zhroutil na podlahu! To bylo takové překvapení pro všechny (ještě bojující), že když padla k zemi Eirien, ani sem se nad tím nepozastavil.

Já se během těchto pár vteřin dostal ke goblinovi poněkud blíž, a jen jsem ohromeně přihlížel, jak ztrácím jednoho spolubojovníka za druhým. Říkal jsem si, kde, k čertu, byla chyba? Vyřídili jsme velmistra a pak nás všechny pobije jeden zkušený gobliní válečník.

Nicméně goblin nepřemýšlel a jednal. Z posledních stojících (já, Alan a naprosto neškodný Eogan) si vybral jako prvního mě. Já nehodlal nic ponechat náhodě a jeho střelu jsem odrazil mečem. Goblin, jakoby ani nevnímal, se plynule otočil k Alanovi. Já už se viděl jako poslední bojující a vzteky jsem zařval a v přískoku jsem ťal po lebce jednoho vykukujícího goblina. Bylo jich tam dole ovšem kolem pěti a další stoupali nahoru po schodech. Alana však šíp jen škrábl, Alan se nepříčetně zasmál a celkem povedeným hodem goblinovi prořízl ruku. Záleželo na každé chvilce. V okamžiku, kdy se do místnosti začne hrnout horda goblinů, nedokáži se všem ubránit. A Eogan se stále jen modlí!

Koutkem oka jsem si všiml, jak do místnosti skočil poklopem raněný goblin, který se držel jednou rukou za hlavu a druhou kolem sebe mával mečem a ještě stihl něco řvát.

Vida, řekl jsem si, tak ten šmejd přežil moji ránu; takových bojovníků ještě pár a je vymalováno. Ignoroval jsem ho však -- kdyby se mi totiž podařilo teď seslat Dvojitý sek, mohl bych se k atamanovi snad dostat tak rychle, že už by nestačil vystřelit a než by vyměnil zbraně, měl bych výhodu několika útoků. Démon, doposud plnící mé rozkazy bez chybičky, však můj poslední příkaz neposlechl! Za celou dobu v pádu toho šíleného goblina nepronesl nikdo z družiny jediné slovo, pomineme-li kouzelníkovo zaklínání. „Kurva!“ zařval jsem a můj pohled přejel ve vteřině z matně se lesknoucího hrotu šípu na luk napnutý k prasknutí až na gobliní tvář, kde se dal rozeznat pohrdlivý úšklebek. Věděl, že to nestihnu.

V tu chvíli ho zasáhla další Alanova dýka. Hrot se pomalu odklonil ode mě a namířil na Alana. Tentokrát ho zasáhl plnou silou a Alan se opřen o zeď sesunul k zemi. Od Eogana jsem žádnou pomoc nečekal a taky nepřišla. Zezadu mě sekl nějaký goblin, ránu ztlumilo naštěstí mé nové brnění. Další šíp mířil opět na mě. Začínalo to být skutečně na pováženou. Zbyl jsem poslední z celé skupiny! „To přece nejde!“ říkal jsem si v duchu. Když jsem sesílal Odraz šípy, uvažoval jsem během překročení Donara o tom podělaném démonovi a o tom, co mu udělám, pokud to přežiju. Šíp se rozpadl na dvě části. „Máš kliku, máš kliku, ty magickej zmetku,“ pomyslel jsem si a napřáhl se k úderu, ignorujíc gobliny za mými zády.

Ataman měl v ruce luk a nemohl se moc dobře bránit -- taky to ani nezkoušel. Vztek mi dodal tolik potřebný klid a sílu a já, stejně jako při útoku na velmistra, nezaváhal. Sotva jsem se odvrátil od mrtvého gobliního atamana a otočil se dovnitř místnosti, sekli po mě dva goblini, další se sápali nahoru.

Eirienin pes Tesák zuřivě štěkal a dotíral na gobliny, jednoho celkem slušně kousl, když kopl do ležící Eirien, goblinovi došla trpělivost a ohnal se po Tesákovi mečem. Po druhé ráně se Tesák přestal hýbat.

Musel jsem se nějak zbavit těch, co na mě dotírali v místnosti a zároveň těch hnusáků, co sem strkaj hlavu poklopem. Taky jsem viděl Eogana, jak klečí v rohu, natočen do místnosti a drmolí modlitby. Kdyby nebyl mimo dosah, nejspíš bych ho vzteky skopal -- zatímco nás jednoho po druhém likvidujou, on se furt jenom modlí!

„Kněžoure, dělej sakra něco a přestaň se modlit!“ aspoň jsem na něj zavolal. Opět bez odezvy, ale mě už to víc naštvat nemohlo.

Bránil jsem se pouze chabě -- jen jsem ustupoval podél zdi snažíce se vytáhnout svitek s Černým bleskem. Do místnosti nalezl ještě jeden (třetí), když to už jsem držel svitek v ruce a rozlomil jeho pečeť.

Poslal jsem ho dolů poklopem, pod podlahu, hezky pěkně na ty valící se šunty. Ozval se výbuch a následně poděšené ječení, zvuk padajících těl a nad tím vším čpěl pach spáleného masa. Ač tomu teď těžko věřím, stěží jsem si tehdy mohl představit lahodnější vůni a krásnější zvuk!

„Cha chá!“ usmál jsem se na své přátele gobliny nahoře v místnosti a sevřel jsem svůj meč. Trochu se zarazili, ale žádného slitování se ode mně dočkat nemohli. Všechny jsem je pozabíjel.

Když se hroutil k zemi poslední, už jsem přiskočil k Donarovi a tahal jsem mu z opasku další Černý blesk, abych ho poslal do nižších pater věže. Když v tom se konečně ozval Eogan.

„Je na čase, můj synu, aby i velký Grian ukázal těm bezbožníkům svoji sílu a moc. Budou litovat, že se protivili jeho vůli a bránili vítězství dobré věci. Velký Griane, ať tvá děsivá moc sestoupí skrze tvého služebníka na bezvěrce!“ Poslední větu pronesl už opět v transu a já očekával, že (ačkoli skutečně bylo na čase) sepne ruce a padne opět na kolena v modlitbách.

Takže mě celkem překvapilo, když se pád na kolena nekonal, ruce se nesepjaly, nýbrž rozepjaly a v očích Eogana svitlo. Poslední čtyři nebo pět goblinů postávajících pod schody v podlaží pod námi padlo k zemi a začalo se svíjet.

Konečně něco! Poplácal jsem Eogana po zádech, a přešel jsem k oknu. Abych maximálně využil zmatku a ze získané výhody vytěžil maximum, vyhlédl jsem si nejhustší hlouček goblinů a rozlomil další svitek s Černým bleskem. Jejich nářek mě opět potěšil. Rozutekli se po nádvoří, zmateně pobíhali a ačkoli bylo pár těch, co se to snažilo organizovat, nikdo je zatím neposlouchal. Snad nám to získalo trochu tolik potřebného času.

Za pomoci Eogana jsem odtáhl truhlu opět na poklop a pustil jsem se s ním do ošetřování našich přátel. Donar, Eirien, Alan i Orofin byli na živu, pouze byly v mrákotách a evidentně pod vlivem nějakého ochromujícího jedu, Radar však byl mrtev! Jeho jedinou nadějí mohl být pouze Orofin a Eirien a jejich magické schopnosti.

Moje Uzdrav těžká zranění mdloby neodstranilo a proto jsem musel s Eoganem čekat, až se přátelé proberou sami od sebe. Eogan se opět začal modlit. Co chvíli jsem vyhlížel z okna a netrpělivě sledoval své přátele. Občas jsem zabloudil pohledem k Radarovi, bezmyšlenkovitě jsem žmoulal pečeť na jednom zbylém svitku s Černým bleskem a v duchu sliboval pomstu všem neřádům v téhle pevnosti.

Konečně procitla Eirien a současně s ní i Orofin. Oba se rozhlédli po místnosti a já se na ně povzbudivě usmál.

„Tyhle zbraně nejspíš patří tobě Eirien, ne?“ pokývl jsem směrem k mrtvému goblinovi a pak jsem beze slova ukázal na mrtvého Tesáka.

„Co ostatní, Thorgale?“ zeptala se Eirien, zatímco si brala zpět to, co bylo její.

„Radar zemřel,“ odpověděl jsem tiše a dodal jsem nejistě, „snad bys mu mohla ty nebo Orofin pomoci?“

„Jak je to dlouho, co jeho duše opustila tělo?“ podíval se na mě Orofin klečíc u Radara.

„Maximálně půldruhé směny, uděláš to pro něj?“ řekl jsem s nadějí.

„Doufejme, že nikomu z nás není souzeno umřít zde, v těchto prašivých zdech. Musíme však spěchat -- snad ho budu moci ještě zachránit! Položte ho na tu postel. Budu teď potřebovat klid, snažte se být tiše.“

Vzpomněl jsem si na Bratrstvo Strážců a Vznešený Kruh -- během následujících okamžiků jsem byl již podruhé svědkem navrácení duše do smrtelného těla.

I Eogan sledoval druidovo kouzlo se zatajeným dechem. Když Radar otevřel oči a pohlédl na nás, Eogan řekl „tvá moc je velká Orofine; snad nám skutečně není souzeno zde zemřít.“

Radar se tvářil všelijak (už podruhé přežil vlastní smrt). Poděkoval Orofinovi, který jen kývl -- byl po seslání tak náročného kouzla dost unaven. V několika větách jsem jim popsal, jak jsem se s Eoganem vypořádal s dotírajícími gobliny a jejich velitelem. To se už probral Alan i Donar a já jim to musel říkat znovu (ne že by mi to vadilo, protože jsem byl sám se sebou spokojen).

Tvrz

Sotva jsme se postavili trochu na nohy za pomoci zbylé magie, vyrazili jsme já, Eirien a Donar pobít gobliny na nádvoří. Kryti střelbou z věže (Alan) a ve stínu Donarova hněvu jsme my ostatní měli snadnou práci. Několik goblinů, kteří nestačili uprchnout se nám vzdalo.

Domnívali, jsme se, že pevnost je nyní nadobro vyčištěna od té sebranky a proto jsme se rozhodli, že v pevnosti přenocujeme, dáme se dohromady a opustíme ji jak nejdříve to půjde. Stále jsme však měli u velmistra vroubek -- Nimlachel. Donar se spolu s námi okamžitě pustil do rabování.

Prohledávání pevnosti nám připravilo ten večer ještě pár překvapení, ale vcelku se to už obešlo bez velkého nebezpečí, pomineme-li Donarův výlet do studny.

  1. V mágově pokojíku Alan s Radarem nalezli něco přes tisíc zlatých v hotovosti a nějaké cenné tretky. Dokonce i magickou křišťálovou kouli a kouzelnou nohu od postele s démonem Ochráncem před kouzly, při jejímž hledání Radar a Alan neváhali vystěhovat veškerý nábytek z věže.
  2. V malém sklepení o asi pěti kobkách, do kterého objevil vchod Donar, bylo několik těžce zbídačených vesničanů. Eogan s Orofinem je uklidnil a já s Eirien jsme jim sehnali nějaké jídlo a šaty.
  3. Za přispění Radara jsme určili polohu Nimlachelu -- ve studni na nádvoří. Hlídal ji sice jeden neviděný, ale proti Radarovi neměl šanci. Rozradostněný a promáčený Donar tak opět svíral v rukou Nimlachel.

Usoudili jsme, že to je snad pro tento večer už skoro dost a v tiché shodě jsme se začali připravovat na kutě. Radar však nesměle upozornil na zajatce. Po krátké poradě jsme se rozhodli dopřát jim rychlou smrt, ačkoli při pohledu na zmučené vesničany si ji stěží zasloužili.

Když však zbýval poslední goblin, Radar se ozval:„Toho nechte, ten nám neublíží.“

Donar se zarazil v rozmachu a tázavě se podíval na mága. To už Radar přistoupil ke goblinovi a přeťal mu pouta. Ohromeně jsme na něj zírali.

„To je v pořádku, nechte mě ať Vám to vysvětlím,“ děl Radar a pustil se do toho, „víte, přátelé, duše tohoto tvora už opustila jeho tělo, je nyní loutkou mé vlastní vůle. Napadl jsem jeho mysl a zabil ho. Goblin je již mrtev,“ dokončil Radar. Na to si goblin promnul zápěstí a poodstoupil od Donara.

Podíval jsem se na stojícího a dýchajícího mrtvého goblina, zahleděl se na kouzelníka a potom jsem přejel pohledem na Alana a Donara. Oba nechápavě sledovali Radara.

Eirien nevěřícně zakroutila hlavou. „Radare, promiň, že ti do toho kecám, ale to sis fakt vybral. Co myslíš, že se stane, až v jeho doprovodu dojdeš do nějaké osady a lidi ho uvidí?“

„Zabijou ho,“ zaradoval se Donar, zřejmě proto, že narozdíl od kouzelníkovejch blábolů tohle jasně chápal. A znova napřáhl.

„Nech ho!“ vrhl se Radar před goblina. „Ovládám ho!“

„Co se nám to tu snažíš nakukat, Radare -- podívej, zase se pohnul -- couvá ke dveřím,“ ukázal Alan na goblina, „zatímco co tu povykuješ kraviny, snaží se nám zdejchnout. Chyť ho Donare!“

Já ho honit nehodlal. Sundal jsem si svůj luk. Nerozhodně jsem se díval na Eirien, která byla naprosto v klidu a nejevila touhu do toho zasahovat. Protože jsme se už znali dobře, poznal jsem, že se tiše směje. Dívaje se na goblina, řekl jsem Radarovi: „Radare, zkus nám to vysvětlit ještě jednou a pečlivě, jaká vůle, jaká loutka, jaká mrtvola -- osobně mi ten goblin moc mrtvej nepřijde.“

„Ovládám ho,“ opakoval zvýšeným hlasem Radar, „to nejste schopní to pochopit, nebo co? ...“

„Ať udělá dřep, když ho ovládáš a přestane couvat k těm dveřím,“ skočil mu do řečí Alan, pohazujíc si se slušným šutrákem. Alan uměl házet dobře.

„... Polož ten kámen Alane, a ty skloň luk, Thorgale, žádný dřepy, ty si dělejte sami, cvoci. Poslouchejte dobře: Moje mysl nyní přebývá ve dvou tělech. V mém původním, to jest ve mně a nyní navíc i tom ohavném, gobliním. Mohu ho ovládat, ale musím si na to teprve zvyknout. To že sem trochu z formy je dáno tím, že musím pozornost své mysli rozdělit mezi obě svá těla,“ aniž bychom spustili zrak z goblina, poslouchali jsme dál (osobně mi to znělo dost zmateně), Radar chvíli hledal slova a pak vítězně řekl, „ten goblin, to jsem vlastně já!“

To už i nic nechápající Donar pochopil, že našemu kouzelníkovi přeskočilo. Přiskočil ke goblinovi, chytil ho a obrátil k nám a zakřičel: „Házej, Alane!“

„Nech mě, Donare!“ řekl goblin baersky (v tu chvíli mi to pochopitelně nedošlo). V ten okamžik ho zasáhl Alanův šutr.

„Au! Ty nemehlo!“ Zakvílel goblin a ... a zmizel.

„Tamhle!“ Ozval se Alanův vítězný výkřik.

„Vy tupci! Vy, vy ...,“ rozčílením Radar nemohl připadnout na vhodnou nadávku a vzkřikl: „Fumideó!“

Goblina zahalil oblak dýmu. Nepřestával jsem mířit na oblak. Eirien už se nesmála, jen vše nevěřícně pozorovala.

„Ovládám ho! Slyšíte!? Už to nebudu opakovat! Ovládám ho!!“ pro jistotu zopakoval značně rozčílený Radar.

„Ať okamžitě vyleze a udělá dřep, jinak to do něj našiju.“ prohodil zcela klidně Alan ignorujíc Radarův výhrůžný tón.

„Když vyjdu ven, ehm, chci říci, když vyjde ven, vy ho zabijete!“

„Nezabijeme,“ protáhl první slovo Alan, „musí ovšem vyjít okamžitě a dřepnout si, nebo bude mít vážný problémy!“

Radar si povzdechl a goblin se vyšoural před dým a kecl si na zadek.

„Přátelé, to sem ještě nezažila a že už jsem viděla dost,“ pronesla do toho Eirien a dívala se z jednoho na druhého. „Proč jim to proboha, Radare, nevysvětlíš nějak normálně?“

Radar nám to nakonec jakžtakž vysvětlil, vášně se uklidnili a tu noc už se skutečně nic dalšího nestalo.

Zakončení celého podniku

Na druhý den vysvitl Sol a z nedalekého hvozdu stoupala pára. S Orofinem a Eirien jsem stál na hradbách a usnesli jsme se, že by se hodilo něco k snědku a Orofina napadlo, že by mohl zjistit, zda v okolí nejsou nějaké tlupy goblinů. Odešel s Eirien na lov.

Když vesničané uviděli živého a nespoutaného goblina, vyžádalo si to dlouhé vysvětlování, proč ho nemohou rozsápat na kusy. Se zadostiučiněním jsme to pozorovali. Já se ptal sám sebe, jestli nám ten šunt (nikdy si nejspíš nezvyknu na to uvažovat o něm jako o Radarovi) stojí za to.

Orofin a Eirien se vrátili s pěkným mladým jelenem a jednou špatnou zprávou -- od pevnosti je dva denní pochody vzdálen oddíl asi 30ti goblinů, kteří sem podle všeho mají namířeno.

Nemohli jsme ovšem jen tak vyrazit z pevnosti -- bývalí velmistrovi zajatci byly příliš zubožení a v divočině nezkušení. Na etapy jsme je na létajícím koberci odvozili do Loghanu (což zabralo den a půl) a pak společně s posledními odlétajícími vesničany vyrazili pod Orofinovým vedením lesy nazpět.

Po příchodu do Eoganova domu nás čekalo nemilé překvapení. Eöl obalamutil služebnou a uprchl. Jak nám sdělila ukořistěná křišťálová koule, touhle dobou nás nejspíš honí někde v divočině.