Sotva jsme se vrátili, šli jsme navštívit Lenweho. Nebyl zrovna v Romě, a proto nás přijal jakýsi nafoukaný poskok (po dni chození od jednoho uředníka k druhému; ještě že jsem před odchodem z Romy potkal Lenweho přítele, chodce Orlla, ten byl o poznání přátelštější). Tajemník (neboť onen nafoukanec byl kupodivu tajemníkem Lenweho) nám nabídl buď 500 zl a propuštění ze služeb Imperia, nebo 1200 zl a další úkol. Vzali jsme úkol. Měli jsme vypátrat vpodstatě vše (až na dopadení zlodějů) o vyloupení císařského skladu zbraní ve městě Kud. Hodně jsme se ptali a ne na vše dostali od něho odpovědi.
Nakonec jsme se s přáteli usnesli na tom, že já s barbarem odejdu dřív a Radar s Gorinem postoupí; setkáme se v Kudu v první slušnější hospodě po dvou měsících. Dopadlo to tak, že jsme se s barbarem ještě asi pět dnů poflakovali v Romě a zařizovali (především já) věci kolem lodě (myslím, že se nám ji podařilo úspěšně pronajmout Hanze) a já si navíc vyběhal opravu kouzelné knihy, nabytí zásobníku a tak podobně. Barbar si přinesl podezřelou kostku a tvářil se mazaně; nevím proč, protože jednak si sní moc neházel a asi po dvou dnech mu sama zmizla. Před tím ovšem stačil ubít chromého psa a skopat pár žebráků (to jsem se ovšem dozvěděl až po té, co se vzepřel mému rozhodnutí odejít z Romy, neboť si přál onomu pejskovi (jak se sám vyjádřil) sehnat hrobníka!). Jeho chování mě více než naštvalo, zcela překvapilo; takže jsem ani nic nenamítal a zkoušel tomu přijít na kloub. S konečnou platností jsem shledal, že Donar pro mě zůstane doživotní záhadou.
Když však konečně pohřbil psa, tak jsme vyrazili na cestu.