Ráno, když došlo na placení, nám hostinský omluvně oznámil, že došlo ke krádeži -- ukradli nám koně! Všechny nás to rozčílilo. Žádali jsme, aby nám je hostinský zaplatil. Ten nechtěl. Nepomohly Radarovy a moje námitky, Igorovy výhrůžky ani Donarův řev. Přesto jsme se nehodlali vzdát svých nedávno nabytých koní. Hostinský, když viděl, že to jinak nepude a ze zřejmého strachu z barbara na nás poslal svoje pohůnky. Tady se stala první chyba. Chyboval hostinský. Lojza ani Ferda nebyli pro nás rovnocenými soupeři a Donar s nimi hladce vymet podlahu. Protože jich bylo ale víc, do boje jsme se zapojili všichni (i hostinský, který se popral s Igorem). Docela zábava. Fakt. Ale stala se druhá chyba. Tentokrát Donarova. Nechal se vyprovokovat jedním z poskoků, který zákeřně praštil našeho barbara do hlavy ze zadu. Donar na něj vytáhl meč. Takhle snadno se z pouhé hospodské rvačky stává řež překračující zákon. Hospodský se zaradoval. Donara jsme uklidnili, ale ostří už bylo venku. Hospodský poslal pro místní sbor udržující pořádek. Začalo to s námi vypadat dost bledě. Hlavně s Donarem. Měl jít sedět. Při vší skromnosti jsem to musel nakonec vyřešit já. Milého hospodského jsem si vzal stranou a kupodivu zapomněl na rány, které od nás dostal a stal se mým dobrým přítelem (kouzlo Zmam osobu). Když slavná domobrana dorazila shodli jsme se na tom, že to celé byl politováníhodný omyl, způsobený chybami na obou stranách, ale od toho jsou přece přátelé přáteli, aby takováto drobná nedorozumnění přehlíželi -- nebo snad ne?
Začalo se vyjasňovat, hostinský byl jako vymněněný. Dokonce jsem svého přítele požádal, zda by nebyl tak laskavý a nepůjčil nám koně na cestu do Romy. Velmi ochotně svolil, ačkoli chtěl ten den přivézt mouku ze mlýna.
Měl jsem trochu výčitky svědomí (Pravda, hostinký by nám měl škodu nahradit, ale na druhou stranu kde měl sebrat tolik peněz? Ale to, že na nás poslal svoje nádeníky?! Vždyť jsme byli jeho hosty! No fuj! Už toho zas tak moc nelituju.) Ale nakonec o tom, že jsem neměl koně v úmyslu ukrást svědčí i smlouva, kterou jsme spolu uzavřeli a svými podpisy stvrdili (já palcem, tehdy jsem neuměl psát), ve které stálo, že koně po příjezdu samozřejmě pošlu ihned zpět. A protože jsem dal své slovo a krást se mi příčí (viď Igore?) tak jsem je splnil. Dostatečným zadostiučiněním pro mne byla představa, jak se večer nepozná a bude se klepat, zda dodržím smlouvu. Ale slovo Thorgala není včerejší vítr, který se už otočil a fouká na druhou stranu!