Konečně se nám podařilo na ty šmelináře v Etemenanki vyzrát! Sice to nebylo zrovna legální, ale ta banda si nic jiného nezaslouží.
Do Etemenanki jsme se vydali poté, co jsme se rámcově dohodli na dalším postupu, jak mezi sebou, tak i s Loigem z Raue v Tjörnu. Chtěli jsme tu vyzvednout Drakoplaše a setkat se s Tyrem. Obojí se nám bezproblémů podařilo, nepočítáme-li přemrštěné ceny hospod a výpůjčného za vozíčky a hromady otravných capartů, bezpochyby najatých nějakou zlodějskou gildou. Rád bych ale zmínil jednu příhodu, jejímž hlavním hrdinou byl Donar.
Válečník se už delší dobu nudil. Pořád sice něco baersky hudrá, ať už je to o trpaslících, kterých v minulých dnech viděl víc než dost (ačkoli brnění od nich chceš, viď Donare?), nebo o tom "zkurveném hajzlovi, co mi ukrad Nimlachel" (jeden ze slušnějších výroků na adresu našeho dobrého přítele z Loghanu). Tak či tak jeho řečnění bylo už delší dobu dost k nevydržení. Začal se zajímat, co by se v takovém Etemenanki dalo rozbít, popř. koho zmlátit (když jsme u toho, naší barbarské posádce by to dost prospělo).
Jako první ho pochopitelně napadlo, že by mohl do arény (jak neotřelý nápad), naneštěstí pro našeho barbara, podobným hrátkám v Etemenanki neholdují. To ho dost zklamalo, avšak mě se na tom něco nezdálo. Copak je možný, aby v tak hnusně žoldácký díře, kde člověka okrádají i při půjčení vozíků nebyly herny a ostatní, nepříliš legální zábavy typu sázek, nelegálních soubojů apod.?
Má domněnka se potvrdila. Hostinský od Pěti sáhibů * poté, co jsem zahrál na jeho chamtivost prozradil, že jistá možnost by tu byla, což vzápětí potvrdilo kouzelníkovo čtení myšlenek.
Donar byl celý hrrr, když se to dověděl a už se začal protahovat a vykřikovat, komu že má tu držku rozbít? A hned chtěl, abychom mu takový nelegální souboj domluvili.
Chvilku jsem sice hostinského musel přesvědčovat, ale barbarovy proporce dávali tušit, že to bude dobrý boj a moje zlaťáky, které jsem mu nasypal do kapsy, mu jenom potvrdily, že nejsme jen tak ledajací sáhibové, leč přímo štědří sáhibové. Slíbil tedy, že se to pokusí domluvit.
Donar byl od té doby ve veselé náladě, což bylo ještě horší, než když hudral. Vždyť si to představte:
"Auu!!! Ses pomát, Donare? To už je potřetí za tuhle hodinu, cos mi jednu vrazil," pronáší pravidelně jeden z členů družiny v kolových intervalech.
"Trénuju, příteli! Do střehu!" poťouchle ** se tváří Donar.
Pravda, k Radarovi a Eirien (ta by mu to nedarovala) stále choval jistou úctu, ale já s Alanem jsme trpěli. Nicméně měli jsme se dočkat přece jen jisté satisfakce.
Hostinský evidentně znal ty správné lidi. Za dva dny se měl konat zápas. Radar cvičně přečetl myšlenky, abychom se ujistili, že se na nás nechystá nějaký podraz a zjistil něco o soupeřovi.
Donarův soupeř měl být zkušený zápasník. Mělo se jednat o čestný pěstní souboj, žádné údery pod pás, žádný zápas. Jen pěsti. Zjistili jsme ještě pár dalších údajů a výzvu jsme přijali. Místo a čas zápasu bylo domluveno a nic nebránilo tomu, aby ta sláva mohla vypuknout. Alan vybavil Donara pár radama (co asi tak může od pěstního boje čekat a jak se mu bránit).
Bylo asi půl hodiny před zápasem a nám znova sdělili pravidla (a kurz na Donara -- 1 : 5, moc mu holt nevěřili -- a my pochopili proč). Hlavní radou, kterou byl Donar vybaven, bylo, aby rychle přešel do zápasu tělo na tělo. Tak mohl co nejdříve využít své hrubé síly proti jistě mrštnému a rychlému soupeři. To však bylo zakázáno! Šlo skutečně jen o pěstní souboj!
No, takhle sem Donara ještě neviděl. To byla má odměna za 3 dny mučení, ha! Furt kňoural, do čeho že jsme ho to navezli, asi takhle:
"Kňou kňou, do čeho jste mě to navezli? Jak s nim mam bojovat? Dyť se mnou zamete podlahu! Jak s nim jen bojovat?" takhle mlel furt dokola a tvářil se fakt sklesle. Přiznávám, že jsem cítil jisté zadostiučinění.
To mělo vliv i na nás. Zželelo se nám naříkajícícho barbara a zvažovali jsme, jak Donarovi zajistit výhodu a nepřijít o vsazenou stovku. Naše ujišťování, že nejde o život Donar kvitoval jen mávnutím rukou. Terčem jeho výtek jsem se stal já, jakožto hlavní viník, který tento zápas inicioval.
Výsledkem rychlé domluvy bylo seslání rychlosti na pár prvních kol boje. Radar riskoval neúspěch zaklínadlem bez mluvení, my dělali křoví. Nicméně neuspěl. To byl opět mlýn na Donarovu litanii a do ringu vstupoval s roztrpčenou kletbou na rtech.
Souboj začal. Trval dost dlouho a byl hodně vyrovnaný. Oba soupeři si zasazovali tvrdé údery. Donar byl sice jasně silnější, avšak svému soupeři mohl styl jen závidět; ten když trefil, Donarem to vždycky pěkně cuklo. Některé údery byly vskutku mistrovské, dokonce i Alan uznával, že Donarův protivík je možná o chlup drsnější, než on sám. Tribuny jásaly a my povzbuzovali našeho Šampiona Severu.
Donar byl však možná o fous rychlejší a rozhodně značně houževnatější. To mu zápas vyhrálo. Asi mu pomohla dokonce i ta odevzdanost před zápasem, prostě nehodlal prohrát lacino, vyhecoval se a na nohou se udržel o chvíli dýl, než soupeř. Po jedné šťastné ráně jeho protivník už nevstal.
Donar se po boji projevil jako rytířský zápasník a poručil mi, abych soupeři pomohl na nohy. Alan s Radarem vyzvedli výhru a s uznáním poplácávali Donara po zádech. Ozývalo se trochu reptání, takže Alan, aby trochu uklidnil situaci, rozdal asi 20 zlatých na úplatcích, Donar si potřásl rukou se soupeřem a raději jsme se tam už příliš nezdržovali.
Takže takhle jsme na hrabivých obyvatelích Etemenanki vyhráli 400 zlatých.
* K jehož vydírání Alan vtipně poznamenal, že by si mohl přejmenovat hostinec na U pěti štědrých sáhibů, což je v Etemenanki ekvivalent U pěti velmi snadno se odírajících sáhibů, což si lze vyložit tak, jakože jsme naprosto tupý. [zpět]
** Když se Donar tváří poťouchle, malé děti se rozpláčou. (V Etemenanki ovšem banda capartů pouze přestane na směnu s žebráním.) [zpět]