Po dlouhém a jednotvárném putování Khazadskými hvozdy, kde jsme nebyli schopni jít déle než několik mil denně, jsme dorazili ke studánce. Bylo tam plno stop zvěře, což jsme uvítali -- zase nám už docházelo jídlo. Už když jsme přicházeli, zahlédli jsme jelena. Gorinovi se zdálo, že má poněkud delší uši, ale známe Gorina. U studánky jsme se občerstvili a když jsme spřádali plány, jak a kde lovit, někdo nás oslovil. "Hej vy tam!" (nebo něco na ten způsob) se ozvalo za náma. Nikdo tam nestál. Rozhlíželi jsme se s rukama na zbraních, ale nic se nikde nepohlo. Po chvilce se to ozvalo znova a já osobně jsem si douho nebyl jist, zda je to skutečnost nebo šálení smyslů. Uvěřil jsme tomu až potom, co odlítli a já (s kouzelníkem) jsem zjistil, že jsem úplně bez magenergie. Mluvili to s náma dva kameny! Zaskočen jsem nebyl pouze já. Všichni jsme na ně čuměli, jak vyvoraný myši (jak se říká u nás v Dolní Bukovině). Všichni až na Donara. Ten se vůbec nepodivil, sebral se a jeden z těch dvou mluvících kamenů sebral a poodnesl o kus dál. Jak teď vzpomínám, snad si na něj i sedl. Kouzelník, který se snažil zachovat si zdání moudrosti, blekotal nesmyslný dotazy. Každý z nás si pak přihodil svůj trošek. Naše snahy něco se dozvědět o lese, cestě a potom už o čemkoli nevedly nikam. Aby taky jo, když jedinej zájem, kterej o nás ty šutráky měli, byla naše magenergie -- doufám, že po tý mí je rozbolelo břicho, nebo co to maj (z jejich pohledu musela bejt pěkně zatuchlá, protože jsem už několik dní nespotřeboval ani mag).
Pořád jsme žvanili a žvástali, když tu najednou se zvedl první kámen, po něm i druhý, a odletěly pryč! Chvíli trvalo než jsme se uklidnili a vrátili se k naší předešlé rozmluvě o lovu. Jako by to bylo málo, po (už nevím kolika) minutách (či hodinách?) nám všem narostli oslí uši. Zřejmě z té vody. K čertu s magií.
Ještě dlouho potom jsme vzpomínali na jelena s dlouhýma ušima.