Konečně jsme přešli Genthalionský průsmyk a sešli do Sonwaithu. Právě končil únor a zvláště zde, na jihu, bylo patrné, že jaro přichází. Pod horami nás přivítala džungle. Ani jsme netušili jak, a byli jsme zatčeni jako podezřelí zločinci stráží jakéhosi státečku, o kterém nikdo z nás v životě neslyšel. Šlo to velmi rychle. Předvedeni před místního (znuděného) správce (říkal si Velký Guru) jsme se snažili obhájit. Radar a já jsme se to snažili vysvětlit, Gorin se zapojil ve vhodnou chvíli a velmi taktně nabídl úplatek. Nevím jestli byl správce uražen částkou a chtěl nás trochu podusit, abychom přihodili, každopádně se tvářil odmítavě. My jsme ovšem víc neměli. Korunu všemu nasadil Radar, který se pokusil něco zakouzlit -- pochopitelně byl přistižen a za půl hodiny jsme byli v tlející kobce -- a navíc se zvláštním režimem. V cele jsme měli pobýt do návratu maharádži (zdejší vládce); ten se měl vrátit někdy za dva měsíce.
Zvláštní režim znamenal, že než nás zavřeli do kobky, přivedli nás před jakousi kouli, každý z nás se jí dotkl. Vysála mi všechnu magenergii. Po té nás odvedli do cely. Krollí stráže dostali následující instrukce -- každé dvě hodiny vzbudit a polít studenou vodou. Nemusím ani dodávat, že meditace byla nemožná.
Kobka byla trojúhelníková, asi 10 sáhů čtverečních, s malým výčnělkem a (pevně) zamřížovaným okýnkem u stěny naproti chodbě a samozřejmě se silnými mřížemi vedoucími na chodbu. Ve výčnělku se povalovalo trochu slámy. Oknem bylo vidět do arény. Aréna se určitě už delší dobu nepoužívala -- svědčilo o tom naváté listí a rozpadlé kamenné sedačky. Za arénou jsme mohli rozeznat jednotlivé stromy pralesa. Po obvodu arény bylo vidět spousta malých okýnek -- takových jako to naše. To všechno nás přivedlo k domněnce, že tahle kobka nebyla zamýšlena jako kobka pro vězně, nýbrž jako kobka pro zvířata, která v aréně bojovala. Rozdíl ryze teoretický.
S naším postavením jsme se pochopitelně nehodlali jen tak smířit, kobku jsme důkladně prošmejdili -- přece ty zvířata nevodili do arény chodbou -- ale nic jsme nenašli. Jediným výsledkem bylo kousnutí tarantulí, která se ukrývala v hromadě slámy. Důkladně jsme to prohrabali, aby nás nečekalo podobné překvapení, až budeme spát své dvě hodinky. V noci však znovu -- tarantule. Plni pomstychtivosti na krollí stráže, které svoji povinnost vykonávali nadmíru svědomitě, jsme ji chytili a nalíčili pod prázdnou misku od jídla. Finta se vydařila, avšak nevraživost stráží se ještě zvýšila.
V okamžiku, kdy se objevila v tom prokletém výčnělku další tarantule, rozhodli jsme se prohledat to ještě jednou. To, na co bych přísahal, že je to škvíra v podlaze mezi šutry, byly ve skutečnosti padací dveře. Gorin je našel a otevřel. Vedli do černočerné tmy.
Vytvořili jsme si tuto strategii: O těchto dveřích nikdo neví, jinak by nás tu nezavřeli. Vedou zřejmě do nějakých chodeb pod arénu, o kterých snad už taky nikdo neví. Ačkoli je tam tma a nemáme nic, co se dá použít jako zbraň, zkusíme to projít. Zkusíme se vracet zpět do cely po dvou hodinách -- pro jídlo a proto, abychom naši chodbu udrželi v tajnosti.
Sešli jsme po schodech do podzemí. Neviděli jsme na krok. První šel Gorin a určoval cestu. Po pár sázích se kroky začaly trochu rozléhat -- místnost. Tipoval bych těsně pod úrovní arény, při jejím okraji. Jak se ukázalo později, Gorin čistě náhodou zvolil správný směr -- sunul se doprava -- kde bylo trochu šero (rozuměj na dvou místech prosvítal tenoučký paprsek světla. Ústila tam totiž téměř úplně zasypaná a zamřížovaná okýnka z arény. Asi po 25 sázích klopýtání v téměř dokonalé tmě jsme koněčně dolezli do nějaké další místnosti. Zjistili jsme že jediná chodba, jež z ní vede ven, je ta, kterou jsme přišli. Místnost jsme se rozhodli blíže prozkoumat tzn. protápat.
Měli jsme kliku. Po té, co jsme povráželi do věcí neznámého původu. Tak někdo, snad to byl Gorin, našel pochodně i s křesadlem! Po pár pokusech jsme je dokonce i zapálili a hned to s námi vypadalo líp. Místnost byla čtvercová. Tak 10×10 sáhů. Ty záhadné věci, do kterých jsme vráželi, byly čtyři sloupy uprostřed obklopené nějakými hliněnými nádobami. V nich byly nastrkané různé věci (pochodně, hadry, svinčík, a tak podobně). Při jednom okraji byly srovnané oštěpy. Do místnosti též ústila mříž. Zamčená. Skrz mříž bylo vidět do malé místnosti se studnou, na které byl (zřejmě funkční) rumpál. Málem bych zapomněl -- taky tam visel jakýsi svazek klíčů. Za nějakou dobu Radar odhadl, že je čas akorát tak se vrátit do cely. Cestou zpět jsme si již svítili. I první místnost byla čtvercová 10×10 sáhů se čtyřmi sloupy a nádobami kolem nich plných harampádí všeho druhu. Protože již však bylo pozdě, rozhodli jsme se přečkat v cele celou noc a podrobnější průzkum nechat na příště.
Na druhý den, posilněni vězeňskou stravou a vyzbrojeni oštěpy a pochodněmi, jsme se vydali znovu pod arénu. Z první místnosti vedli dvě chodby. Už při vstupu jsme zaslechli cupitání krysích tlapek. Při vstupu u jedné z chodeb nás napadlo krysí hejno. Boj s velkým krysím hejnem je obtížný i se zbrojí a zbraněmi. Když však máte pouze běžné šaty a klacek se špičkou na konci ... . Gorin povalil jednu nádobu, ve které byl olej a hodil na něj pochodeň. Vzniklý oheň nás dusil kouřem. Po boji jsme všichni byli zle pohryzáni a osmahnuti. Bohužel, tohle zapomenuté skladiště již nestvůry objevily před námi.
Hned poblíž první místnosti byly dvoje mříže. Gorin objevil sice nějaký svazek klíčů, ale k zámkům ve mřížích nepasoval jediný. Zbývala jediná volná chodba, která se táhla (přibližně) směrem ke studni s rumpálem. Asi po 20 sázích jsme ke studni skutečně došli. Místnost se studnou byla malá, ovšem studna se zdála být používána, ačkoli v ní téměř nebyla voda! Kolem byly stopy malých tlapiček a v tichu bylo slyšet pisklavé hlásky: "Beru, dej sem klíček!", "Nedám!" "..." Nevěděli jsme, co si o tom myslet. Vlastně to bylo srandovní. Radili jsme se, kdo to půjde prozkoumat. Z hovoru nás vytrhlo zapísknutí za studny: "Cizinci!" a dupot několika nožiček. Hned jsme byli ve střehu. Na dně studny byly zřetelné postavičky skřítků. Zvědavě jsme se chvíli prohlíželi, až se kouzelník jako první vzpamatoval a pozdravil. My jsme sklonili zbraně. Dole se ozývalo špitání.
A potom se ozvalo ze studny: "Máte klíček?"
Na to Gorin duchapřítomně odvětil: "Jo!"
A ze studny: "Dej mi ho!", "Nééé, dej ho mně!", "Já ho chci!" Pokřiky byly vystřídány zvuky pranice.
Kouzelník se zeptal, co se děje. Já se naklonil a posvítil dolů. Skřítci se tam prali, po chvilce přestali. Po krátkém dohadování jeden předstoupil a za vydatného pokřikování jeho druhů se nám poukoušel vysvětlit, co jsou zač. Udělali jsme si tuto představu: Skřítkové už dlouho (?) žijí v podzemí. Jsou trochu přihlouplí, protože jejich hlavní zábavou je hraní karet o klíčky.
Gorina napadlo, jestli mezi klíčky, o které hrají, není nějaký, který by se nám hodil (ty mříže). Sole, div se, byl! Dát nám ho ovšem nechtěli. Za to se jim líbily naše klíče (byly velké). Jo, jo. Nakonec jsme se dohodli, že Gorin si s nimi půjde zahrát. Hráli něco, v čem Gorin poznával jakousi hospodskou hru Větší bere. Radar uznal, že Gorinovy dlouhé prsty budou v této hře platnější než jeho rozum. Po několika hrách jsme měli potřebný klíč a se skřítky jsme se rozloučili. O zbytku podzemí nám bohužel mnoho užitečných rad nedali.
Za studnou byla ještě jedna místnost -- zaprášená, s několika ošuntělými hadry a polorozbitými vázami; jinak nic.
Vydali jsme se prozkoumat, co se skrývá za první mříží. Po pár sázích se chodba stočila a ústila do dvou meších místností ležících těsně za sebou. Nebylo v nich nic zajímavého. Z obou dvou se dalo dostat do velké místnosti. Útok přišel znenadání. Donar nestihl ani vykřiknout varování. Zvláštní nestvůry podobné přerostlému roháči (po boji mi Donar řekl, že to byly elfocvakové -- silné potvory zrozené z temné magie) bojovaly s nepřirozenou zuřivostí a vytrvalostí. Po boji jsme já a Donar byli zle pokousáni od obrovských klepet, kterými se nás nestvůry snažili zabít. Zatímco jsme si my s válečníkem ošetřovali zranění (provizorně -- byl jsem bez magenergie), kouzelník se zlodějem prolezli celou velkou místnost. Našli jen několik nádob s olejem.
Z místnosti vedla jediná chodba. Po několika sázích jsme došli na křižovatku. Vedli z níc tři cesty, dvě ústily do místností, poslední byla zakončena mříží. V první místnosti nás čekalo překvapení.
"Co tu sakra děláte? A co tu pohledává ten hnusnej trpasl?", pisklavým a vrzajícím hlasem prohlásilo špinavé dvounohé vyzáblé něco. To něco mělo lidskou postavu. Nevypadalo útočně, ale byli jsme v pohotovosti.
"To tam hodláte takhle čumět furt, co?" "Elfové maj ušiska, špičatý jak vidle, čuměj svejma očkama, ať už tááhnou ...", začalo si to notovat.
Kouzelník to okřikl, ať toho nechá. Ušklíbl se (už jsem si byl jistej, že to je "on") a pokračoval: "Sou to všechno šmejdi, tralalalala, ...". Nedalo se to poslouchat. Navíc dělal randál takovej, že jestli o nás něco doteď v podzemí nevědělo, tak teď už ano. "... a co teprv trpaslové, ty starý hajzlovéééé, ...", pokračoval v řevu.
Mezitím jsme se všichni nasoukali do místnosti a nerozhodně po sobě koukali. V rohu jsem si všiml třech nádob. Gorin se neudržel a zařval na to stvoření, ať je zticha a pokynul nám, ať se jdeme s ním podívat k těm nádobám. Gorin je postupně prošátral. Když šmatal do prostřední, tak ho něco kouslo. Ukázalo se, že ho hryznul jedovatý had -- tato událost zbudila nezřízené veselí u našeho uřvaného neznámého -- okamžitě začal skládat posměšnou písničku na Gorina. Ve třetí, poslední, váze Gorin nalezl nějaký klíč.
Z místnosti jsme se vrátili zpět na křižovatku. Prošli jsme zbývající cesty, ale nic jsme neobjevili -- za křižovatkou byly ještě dvě místnosti s haraburdím a vše končilo malým zamřížovaným výklenkem, snad začátkem delší chodby -- klíč nepasoval a my tudíž dále nemohli. Rozhodli jsme se vrátit a zkusit štěstí s klíčem u dosud neotevřené mříže (ta ještě před studnou), jež podle Radara vedla do severozápadní části podzemnímu labyrintu chodeb.
Klíč pasoval! Hned za mříží byla malá komůrka. V ní nás čekalo další překvapení -- kupodivu příjemné. Sotva jsme vešli, ozvalo se: "Blejsk!" a záblesk jasný jako třpyt Solu v raní mlze nás všechny oslnil. Zašátral jsem po zbrani a snažil jsem se nějak zorientovat. Nic se však nedělo. Po chvilce zase: "Podívejte jak umim blejsknout. Blejsk!," ozýval se nade mnou rozverný hlas. Do toho se připojil náš nevítaný průvodce, který na chvíli nechal Gorina Gorinem, a začal sprostě nadávat. Když jsem zase začínal vidět, zaslechl jsem znovu: "Blejsk!", avšak podařilo se mi podívat se jinam. Potom jsem se rozhlédl -- ve výši mé hlavy sáh před námi poletoval zvláštní tvor. Dokonalá -- zmenšenina draka. Stvoření již asi minutu nezařvalo "Blejsk" a kouzelník se zeptal, kdo to je. "Blejsknu si!" namísto toho odpovědělo. Sklonili jsme hlavy a zavřely oči. Potom dodalo, že je velmi zvláštní a šikovné a vůbec dokonalé a umí úžasně blejskat. Taky nám řeklo, že je to drak, vlastně spíš dráček, a poletuje podzemím a šmejdí.
Dráček byl zvědavý, co tu děláme my. Kouzelník mu odpověděl něco v tom smyslu, že bloudíme a hledáme cetu ven, přičemž stručně vylíčil, co nás doposud potkalo a dráček projevil přání se k nám (aspoň pro teď) přidat. Proti tomu nikdo nic neměl, pomineme-li našeho samozvaného hosta.
Takže jsme pokračovali. Sotva jsme otevřeli dveře do další místnosti, uslyšeli jsme šouravé kroky. Připravili jsme si zbraně. Ve světle lucerny se objevily ghulové! S Donarem jsme ustoupili až k místu, odkud jsme mohli útočit oba dva najednou. Donar i já jsme už byli hodně zranění. Ghulů bylo dost a sil málo. Když jsme dobíjeli druhého ghula, nešťastně jsem se kryl a ghul mi způsobil těžké zranění -- upadl jsem do mdlob, pro další boj jsem byl nepoužitelný. Když jsem se probral, ležel jsem v místnosti, kterou ještě před chvílí obývali ghulové a Gorin mi obvazoval rány.
Po chvilce se ze předu ozval Donarův radostný pokřik -- konečně našel nějaké lepší zbraně než naše ubohé oštěpy -- široké meče. Protože místnost byla ideální ke spánku, všichni byli unavení, já navíc neschopen boje, rozhodli jsem se v ní přespat. Pevně jsme ji zabarikádovali a mí přátelé drželi hlídky. Noc proběhla v klidu a ráno jsem byl schopen vyléčit sebe, Gorina i Donara z nejhoršího. Vybaveni lepšími zbraněmi jsme mohli pokračovat v průzkumu.
Řev a provakace ze strany našeho nového spolěčníka neubývaly (prostě se k nám přidal, lezl všude s náma a držel se nás jako klíště). Gorin se pomalu přestával ovládat. Není se mu co divit -- vůči jízlívým posměškům toho tvora, jež si vybral Gorina za hlavní terč svých provokujících poznámek, bylo těžké zachovat si chladnou hlavu.
V ten spásný okamžik jsem přišel na způsob, jak se našeho otravného průvodce zbavit! Můj plán vyžadoval spolupráci dráčka. Stranou jsem si s dráčkem promluvil a on se rozhodl mi pomoci. Vylákal jsem onu povykující a nadávající bytost před mříž. Na moje znamení dráček blejsknul, on to nečekal, já ano. Zatímco byl oslněn, lehce jsem ho postrčil za mříž a tu za sebou zamkl. Podařilo se! Spílajícího a nadávajícího jsem ho zanechal bez nejmenších výčitek jeho osudu.
Gorin si z nás oddechl zdaleka nejvíce. Pokračovali jsme v prolézání podzemí. Hned v další místnosti za "ghůlí" komnatou jsme nalezli tajné dveře a za nimi místnost. Na věšácích kolem viseli mnišské kutny a zpoza dřevěných protějších dveří se ozývaly modlitby. Opatrně, co nejtišeji, pootevřel Gorin dveře. Vedly do chrámu a naproti nim byl hlavní chrámový vstup a v něm světlo dobrotivého Sola! Z malé místnůstky ještě vedly mříže, kterými bylo vidět do místnosti, kde spali naše krolí stráže! Za nimi si Gorin všiml i našich krosen!
Nemohli jsme se rozhodnout, co udělat -- vzít kutny a zkusit proklouznout, nebo se pokusit najít jiný východ? Zatímco jsme se o tom šeptem radili, dráček nám oznámil, že sice jsme fajn, ale že už ho to nebaví. Aniž čekal, co my na to, protáhl se dveřmi do chrámu a zmizel.
Nakonec kouzelník přečetl jednomu z krolů myšlenky -- zjistil, že z jejich místnosti vede chodba dál, za arénu, kudy by šlo vylézt ven. Po kratší poradě jsme se rozhodli neriskovat průchod chrámem, ale pokusit se najít východ za arénou. Radar nás odhyperprostoroval do chodby, potom se on a Donar hypnuli pro naše věci. Rychle jsme si je rozebrali a opatrně pospíchali kolem nám dobře známých kobek pryč.
Podařilo se nám dostat se do arény a objevit díru ve zdi, zcela ukrytou pod navátým listím. To nás potěšilo, protože tady jistě dlouho nikdo nic nedělal a dělat zřejmě nebude. Opatrně jsme se jí protáhli a uvítal nás prales, který začínal prakticky hned za zdí.
Po chvilce jsme se ztratili z dohledu mezi stromy, avšak jen s obtížemi jsme udržovali jižní směr. Navíc se začalo stmívat. Přesto jsme ještě chvíli pokračovali -- chtěli jsme se dostat co nejdále od paláce.
Začali jsme hledat místo k přespání. Nalezli jsme jej omylem -- narazili jsme na tábor dřevorubců. Obávali jsme se, abychom jim nebyli nějak podezřelí, ale vše bylo v pořádku. Evidentně žili delší dobu mimo město a nic o útěku čtyř vězňů se jim nedoneslo.
Druhý den jsme vstali velmi brzo a rychle postupovali k hranicím Sirhindu (zeptali jsme se dřevorubců na nejkratší cestu). Hranice jsme přešli k večeru mimo cestu a doufali, že další státeček -- Džávánáhrál -- nás uvítá o dost srdečněji.