Už jsem zmiňoval, že nám chvilku trvalo, než nám došlo, že obraz byl vlastně teleport. Pro mě bylo dost těžké si něco takového vůbec představit. To Radar se s tím vyrovnával mnohem líp.
Všem bylo ale jasné, že je nutné něco udělat -- tj. rychle se ztratit. Okny jsme viděli do zahrady a pak dál do neznámého města. Všichni ovšem váhali a nikdo se neměl k činu, kor když nebylo vlastně jasné k jakému. Donar si ovšem hlavu dlouho nelámal -- oznámil nám, že se musí porozhlédnout kolem a svá slova hned doprovodil skutkem -- než jsme zalapali po dechu, vypil lektvar mlhovina.
Jeho věci z něj opadaly a Donar proplul škvírou ve dveřích pryč z místnosti. Tenhle Donarův kousek nám všem pročistil hlavy (až na našeho tlumočníka) -- ve spěchu jsme si udělali tento plán:
Byl to celkem dobrý plán, na tu bídu. Okamžitě jsme ho začali provádět. Počkali jsme na Donara. Mile nás vechny překvapil -- popsal nám trochu okolí (prostě nějaký zámek) a dokonce sebou přitáhl šaty. Spustili jsme se z okna ven do zahrady a ukryli se v keřích. Potom jsme se v předem vitipovaném místě opatrně přehoupli přes zeď. Zatím to šlo.
Šaty, které Donar vyhrabal na zámku, byly trochu moc honosné, rozhodli jsme se tudíž nechat si naše a oblékli je jenom tlumočníkovi, který by jako polonahý mohl přece jen poutat nechtěnou pozornost (napřed jsme je ovšem vyráchali v louži). Zbraně a zbylé šaty jsme uschovali do krosen. Zamířili jsme tam, kde jsme tušili bránu (viděli jsme ji z okna).
Město bylo zvláštní. Vypadalo mnohem čistěji než například Roma. V obchodech ve výlohách měli nebývalé zboží. Nápisy na obchodech sice byli psány známým písmem, ale neznámým jazykem. Obyvatelé (moc jich venku nebylo) si na nás posměsně a zvědavě ukazovali. Byli celkem dobře oblečeni. Moc jsme tam nezapadali. Snad právě proto si nás povšimla hlídka.
Přistoupila k nám a něco zablekotala. Já se začal přiblbě usmívat a podíval se na kouzelníka. Kupodivu to byl Alan, kdo promluvil jako první. Lidsky. Hlídka na to zase něco řekla. Zkusil to elfsky. Jeden ze stráží řekl něco, co znělo podobně. To už se hovoru ujal kouzelník. Lamavě spolu chvíli mluvili a pak nám kouzelník sdělil: "No, je to zlý. Tihle tvrděj, že se jim nelíbíme a musíme jít s nima. Říkal jsem jim sice, že jsme ti úplně nejobyčenější ze všech obyčejnejch, ale oni že prej né."
Říkal jsem si, že jedním kouzlem nic nezkazím, takže jsem vsadil na Zmam osobu a svoje chabé znalosti elfštiny. Bez úspěchu, navíc jsem přišel o svoji denní dávku magenergie! Ani Alan si nezískal jejich důvěru.
Protože otevřený boj byl úplný nesmysl, šli jsme. Cestou jsme si mezi sebou dohadovali nějakou historku, co jim povíme. Předvedli nás před nějakého úředníka. Výslech mohl začít.
Probíhalo to takhle: Úředník něco pronesl k Radarovi a párkrát to zopakoval. Radar nám to potom přeložil. My se dohadovali a pak Radar odpověděl. Asi to nepůsobilo nejlépe. Navíc jsme udělali pár strategických chyb. Třeba chtěli vědět, jestli máme zbraně. Jako bychom my snad mohli nějaké mít?! Takže jsme podle pravdy řekli, že žádné nemáme. Nehledě na to, že naše historka byla k těžko uvěření i nám, natožpak jim. Skutečně špatné to ovšem začalo být, až když nám bez rozpaků rozhrabali věci. Nejen, že našli zbraně, ale na šatech, které Donar ztopil, byl údajně jasně zřetelný emblém pána hradu. To už se dál úředník nedal balamutit a rychle to s námi skončil -- nechal nás odvést k hradnímu pánovi. Když má člověk smůlu, má prostě smůlu.
Octli jsme se zpět na zámku. Krátce nás předvedli před pána hradu (Jamys odněkud) a šoupli nás do vězení. Nebudu tu o našem pobytu ve vězení dlouho rozprávět. Ačkoli jsme čekali jen to nejhorší, dopadlo to s námi nad očekávání dobře. Dokonce mnohem lépe, než kdyby se úplně podařil náš původní chatrný plán.
Z hradního pána Jamyse se vyklubal (neobyčejně) hodný šlechtic. Jak se na jeho vlídnosti podílel strach z církevního vyšetřování celého případu, ke kterému by podle Jamysových slov nepochybně došlo, nelze posoudit. Každopádně jsme měli ohromné štěstí.
Po třech dnech v žaláři se na nás přišel Jamys poprvé podívat. Po chvíli váhání jsme mu řekli určitou část pravdy (že jsme se sem dostali teleportem a to ještě omylem, náš pravý původ jsme zamlčeli). Nicméně nám skutečně ještě doteď vrtá hlavou Jamysovo chování. Své maximálně vstřícné chování vůči nám sám vysvětlil tak, že se obává církevního vyšetřování a humbuku, který by kolem toho všude vznikl. (Až to jednou budu vyprávět Gorinovi, určitě poznamená, že měl jistou slabost pro dobrodruhy.) Od Jamyse jsme se během pár dnů (no, 23 dní jsme tvrdli v kobce) dověděli mnoho:
Lepší vyustění celého zatčení si nikdo nemohl ani přát! Přes mé pochyby a námitky, že se o sebe dokážeme postarat sami (Odo byl pěknej prevít, stejně jako jiní, které jsme během svých cest potkali), zbytek družiny rozhodl, že využijeme i poslední Jamysovi laskavosti a dohodneme se s Eirien.
Dlužím Vám také vylíčení poměrů ve světě, kde jsme se tak znenadání octli. V pravdě, nebudu plýtvat slovy, nelíbilo se nám tam. Speciálně království Mannin bylo zemí, kde církev měla ohromnou moc. Vedle zákazu nošení zbraní, si církev uzurpovala právo jako jediná na provozování magie! Studium magie a alchymie bylo úplně zakázáno. U Sola, kdo si myslí že jsou? Nehledě na to, že v Manninu se zřejmě bez posvěcení svatého Griana nehnulo vůbec nic.
Jistě proto nikoho nepřekvapí náš nový plán: Co nejrychleji se dostat pryč (jako cíl jsme si vybrali Gainwaith -- zemi elfů, kde si každý kouzlí a vůbec dělá, co a jak chce). Já sice prosazoval okamžitý a co nejrychlejší odchod z Manninu, avšak Radar rozhodl, že nejdříve půjdeme do hlavního města, abychom zjistili na vlastní oči, jak to tu vypadá. Také chtěl vyměnit naše zásoby zlata za platné peníze (bez peněz je to složitý a v Manninu neměl dobrodruh mnoho šancí, jak si vydělat).
Na moje připomínky nebrali zřetel a to se nám také vymstilo pár dní na to. Už abych byl zase doma, ve staré dobré Aquillonii.