Thorgal: Tria'el.

Poté, co nás unuděný místokrál téměř neposlouchal a uvrhl na nás tento nespravedlivý trest (boží soud), jsme hned za mříží podzemní kobky řešili, co s posledním členem Trojlístku. Igor by ho nejraději viděl mrtvého. Radar váhal. Donar ho chtěl strašně zmlátit, ale stejně jako mně se i jemu příčilo ho bez milosti zabít -- vždyť proti nám čtyřem neměl šanci. Kdybychom ho zabili, nebyli bychom lepší než on. Náhoda (nebo boží soud?) vyřešil onu záležitost za nás. Hned za mříží byla voda. Stáli jsme po kolena v ní a znenadání jakási chobotnatá příšera zaútořila na osamoceného posledního člena Trojlístku. Boj s chobotnicí ho stál život. Nijak moc jsme ho nelitovali.

V dobrodružství v zatopených kobkách pod Narothem se stalo několik klíčových událostí, které (každá svým způsobem) ovlivnily náše další příhody.

1. Já jsem získal Meč noci, který nám pomohl porazit ducha ve Vnějším Khazadu.
2. Donar tím, že rozbil lahvičku s čertíkem, získal démona únavy, jak se po několika měsících ukázalo -- naše první setkání s astrální bytostí nedopadlo zrovna nejlépe (ale mohlo dopadnout značně hůř).
3. Objevení tajné svatyně Prvorozených (uctívají padlého hada Quetzala) nás sice rozhořčilo, ale nic jsme s tím dělat nemohli. V Romě jsme se o tom zmínili Radarovu nevlastnímu bratru Lenvemu. Znovu jsme si na to vzpomněli až mnohem později - na cestě pro Zakázané knihy (kdy jsme poprvé této "lokální" příhodě začali přikládat zcela nový význam).
4. No a nakonec, všicni se zdokonalili ve svém povolání.

Když jsme utekli před uvolněnou šestinohou zelenou příšerou ke vchodu a ukázali mince s portrétem královny Oniel, stráže nás vypustili ven. Ve vyšších patrech Narothu, rodném městě Igora, jsme se dali trochu do pořádku.