Po nepřátelské poušti plné nástrah a dobrodružství jsme se dostali k hranicím Khazadské provincie Turon. Naše putování Turonem bylo zcela jistě nejzábavnější a i nebezpečí se nám (až na lov hrocha a nebezpečí skryté v podobě liány zvané zelený had, u které jsem již poněkolikáté unikl o vlásek smrti) po celou dobu putování Turonem vyhýbalo.
Do Turonu jsme vstupovali naplněni tísní. Dlouho před tím jsme mluvili o jeho obyvatelých -- Kentaurech -- ale ještě více jsme mluvili o jejich nezávislosti a někdy až přehnané ochotě střílet dříve než se ptát. Proto jsme si slibovali, že se budeme držet před nimi na pozoru, aby si nenašli sebemenší záminku k bitce (nemyslete si, že jsme se jich báli, to ne, ale nechtěli jsme dělat rozruch).
Hned na hranicích nás čekalo první překvapení. Ve dvou vzdálených tečkách na obzoru jsme rozpoznali Kentaury. Přiblížili se knám velmi rychle a suše nám oznámili, že jestli chceme projít jejich území musíme platit. Naše protesty, že přece jsou provincií Khazadu nám moc platné nebyly. Věrni heslu dne -- nebudit rozruch a moc nedráždit -- jsme zaplatili a oplátkou jsme dostali bílý šíp, který jsme vždy, když jsme se příblížili k vesnici měli vystřelit -- tak v nás mírumilovní vesničané poznali poutníky a nechali nás na pokoji.
Přes poněkud zarážející příchod se naše obavy z Kentaurů rozplynuly hned v první vesnici. Pohrdlivé úsměšky zcela zmizely po pár korbelech kumlasu (kvašené kobylí mléko -- hrozná břečka, Igor se po něm mohl utlouct). Jedna příhoda v přiopilé vesnici za všechny. Igor a Radar se šli společensky unavit do kentauří hospody. Igor vysloveně chytil slinu a pil dokud mohl. I Radara nutili do pití, ale ten se z toho po pár (dvou) korbelech snažil nějak vyvlíct. Snažil se, jak uměl. Hodil na sebe neviditelnost, aby unikl rozbujařeným Kentaurům a jejich neustálým nabídkám na kumlas (snad v tom byl i spor s místním šamanem, kdo umí lepší kouzla -- no, myslím, že už ani sám Radar to neví -- těch pár (dva) kumlasy udělaly svoje). Potom se neviditelný snažil proplést po čtyřech ven z přeplněné hospody, po pár kopancích od nic netušících kentaurů dospěl k závěru (myslím, že jako jediný z jeho nápadů ten večer za něco stál) , že vyleze oknem. Když se konečně stále neviditelný dostal k oknu, vylezl ven. No, on tak úplně nevylezl, vlastně spad po hubě do močky. Takhle napruzený Radar, stále neviditelný, natrefil u vchodu na právě se vracejícího Igora. Ten, zcela pod vlivem kumlasu, zápasil o poslední zbytky střízlivosti a z toho se mu zřejmě zachtělo zvracet, proto hledal cestu ke vchodu. Hned u vchodu spustil a zeblil zahnojeného Radara od uší až k patám. Naše poklidné putování Turonem bylo plné podobných příhod. Od jakéhosi místního vesnického kouzelníka se Radar naučil "vymítat zlé duchy" (zcela opilý kentauří šaman skákal kolem ohně a křepčil s vlčí kožkou na hlavě -- vyháněl zlé duchy). Já se přiučil nějaké bylinky (turonský brambor). Donar se choval až kupodivu slušně a nevýbušně (pouze pár výstřelků v hospodě). A konečně Igor prožil celý Turon (až na pár jasných chvilek, vypjatých nebezpečím) v alkoholovém oparu.
Druhý den našeho putování jsme přišli ke kamenitému údolí porostlému zvláštní liánovitou rostlinou (zelený had -- inteligentní, masožravá rostlina). Moc pozdě jsme poznali nebezpečí a důvod, proč na dně údolí jsou vybělené kosti. Než jsme si uvědomili, co se děje, rostlina zatáhla do svého středu Chlemta a pustila se do něj. Okamžitě jsme nebohému zvířeti přiskočili na pomoc, ale já jsem bohužel byl zaskočen dravostí kytky mnohem více než moji druhové. Mé zpoždění se mi stalo málem osudné (už po několikáté). vybralo si mne snad pět šlahounů, jeden se mi dokonce zaklesl za nohu, porazil mne a táhl do chřtánu, ukrytého uprostřed rostliny. Zbylé šlahouny mě naneštěstí hodně ošklivě poranili a přivedli mne do bezvědomí. Pouze díky včasnému Igorově zásahu (když se mu podařilo odseknout šlahoun u mé nohy a tak mne mohl zatáhnout do bezpečí), jsem stále na živu. Bohužel později jsem mu nemohl oplatit jeho službu tak, jako on mně.
Třetího dne jsme narazili na čerstvou stopu nosorožce. Ani nevím proč jsme se rozhodli ho ulovit. U jezírka jsme spatřili mládě a neznalí zvyků nosorožce jsme se ho pokoušeli lovit. Jaké bylo naše překvapení, když se před námi nebohé mládě dalo na útěk! O co větší ale ještě bylo, když na nás ze křoví, kam mládě zaběhlo, vyběhla rozzuřená matka! Asi by jsme neutekli, nebýt duchapřítomnosti Radara. Ten za námi vztyčil kouřovou clonu, kterou se nosorožec neodvážil proběhnout. Přesto jsme vyskákali na jediný strom v dohledu, kde jsme hledali bezpečí úkrytu. Bohužel se nám rozutekli velbloudi -- Hnus a Flus. Musel jsem je potom vystopovat.