Když se přede mnou otevřelo údolí poprvé, po dlouhém, namáhavém a pomalém postupu přes les, a viděl jsem, že se táhne do dálky dobrých 25 mil, uvítal jsem to jako dlouho očekávanou změnu v našem jednotvárném putování. Konečně si odpočinu, říkal jsem si, ale jako mnohokrát před tím jsem se mýlil. O tom mě měl přesvědčil hned následující den.
Nebylo možno si nevšimnout několika vesnic, věže na východě a tvrze na západě. Věž a tvrz zcela jistě ovládaly údolí. Byly to vcelku malé stavby a na tu dálku, z jaké jsme je viděli, nebylo možno poznat, zda jsou, či nejsou obydlené. Úvahy, kdo v nich žije, zda po nás bude něco chtít, co je to za obyvatele ve vesnicích, jestli se vůbec ví o tom, že v tomto zastrčeném koutě Khazadu je něco, co by stálo za prozkoumání, jsme odsunuli k rozluštění na zítřek, a protože byl večer, uložili jsme se na kopci na kraji lesa ke spánku. Pro jistotu jsme drželi hlídku.