Večer jsme se dohodli na určeném pořadí hlídek. Probudil jsem se ale ráno sám od sebe. Někdo na hlídce zjevně usnul. Když jsme si začali uvědomovat své okolí (Radar, Gorin a já) shledali jsme, že barbar je pryč. Na naše volání se nic neozývalo, a tak jsem se pustil do obhlídky stop. Nebylo tězké najít stopy malých tlapiček všude kolem a stopu jako když se táhne pytel mouky. Napadlo nás, že to může být po barbarovi. Ale kdo by přiměl Donara, aby se nechal odtáhnout a ještě k tomu naprosto tiše?!
Stopa nebyla stará. V táboře jsme ukryli nepotřebné věci a vydali jsme se do lesa. Postupovali jsme takto: Najprve já, Gorin 30 sáhů napravo a Radar pár stop za mnou. Došli jsme na palouk se studánkou uprostřed, jinak nebyl zvláštní ničím. Když tu se nám zničeho nic naskytl tento pohled: svázaný Donar obležený hordou asi 20 skřítků a u studánky stojící víla. Musela to být hodná víla, protože byla překrásná.
Zatímco Donar na nás nešťastně koukal s roubíkem v ústech (to poupravilo můj dojem z víly -- už byla pouze překrásná), víla kousek popošla a promluvial k nám: "Drazí přátelé, já, královna Čtyrrohého hvozdu, Vás zde vítám. Velmi ráda bych využila Vašich služeb. Za Vaši pomoc se Vašemu druhovi nic nestane; naopak -- za Vaše slovo -- ho propustím a po splnění úkolu se Vám odměním", zatímco jsem si vzpomněl na Khazzover a podvodného alchymistu Zexe, pokračovala, "odpovíte mi hned nebo chcete nějaký čas -- do večera -- na rozmyšlenou?"
Nevěda co činit, otočil jsem se k Radarovi, kterého v takovýchto situacích necháváme jednat a -- jakoby toho bylo málo -- Radar za mnou nestál. Gorina ukrytého v lese jsem pochpitelně také neviděl.
Otočil jsem se zpět na vílu: "Nejprve mi řekni, zda pokaždé, když někoho o něco žádáš, si pomoc takto vynucuješ. Okamžitě propusť Donara na svobodu. Teď hned." A mírněji jsem dodal: "Pak si můžeme promluvit o tom úkolu, který sis pro nás přichystala."
Víla si sedla na větev vrby a odpověděla, že nejprve slib (který stvrdíme přípitkem z poháru s Vodou Lesa) a potom propustí barbara na svobodu. Na to jsem přistoupit nechtěl. Tu náhle víla ztratila rovnováhu a přepadla do předu. Než ovšem stačila spadnout na zem ... zmizela! A co hůř, nejen ona, ale s ní i barbar a skřítkové.
"Vílo, Paní, kam ses poděla?" Odpovídalo mi však jen šumění stromů. Zavolal jsem na Gorina a Radara. Viděl jsem, jak Gorin vylezl z houští, ale Radar nikde. Náhle mě cosi poklepalo na rameno; otočím se ale nikdo tam nestál! Prokletý les! Co se tu, u Sola, děje?! Ukázalo se, že to nic, co tam stálo byl neviditelností krytý Radar. A jak se přiznal, byl to i on, kdo způsobil, že víla zmizela -- shodil ji z té větve. Tím mě vůbec nepotěšil a taky jsem mu to dal najevo -- překazil tak rozhovor, a tak možná jedinou šanci na Donarovo osvobození. Teď nám nezbývalo než čekat do večera.
Bylo spíš pozdě odpoledne, co se víla znovu objevila. Vypadala mnohem vážněji (avšak stále stejně nádherně) a znovu k nám promluvila -- stejně jako prve. Nezbylo nám, než se podrobit -- přijmout úkol. Na palouku se teď objevil i Donar, víla k nám vztáhla ruku a ní se objevil pohár, sama se napila a nabídla nám. První se napil Donar, postupně my všichni. Sotva jsme dopili, víla nám sdělila, co chce. Máme jí, Královně Čtyrrohého hvozdu, přinést její korunku, kterou jí ukradli skřeti ze Skřetích Vrchů. Její PŘÍKAZ jsme se rozhodli splnit -- já s Donarem dobrovolně -- přece jsme to slíbili. Kupodivu ani Gorin tentokrát nic nenamítal, Radar se k nám nakonec taky připojil. Víla nám řekla vše, co věděla o úkrytu těch banditů. (Poznámka PJ: proč byla družinka tak ochotná víle pomoci už můžeme po úspěšně překonaném dobrodružství objasnit, i když jen dvěma slovy: Voda Lesa.)
Z hvozdu ke Skřetím Vrchům nám to trvalo několik dní pochodu a lovu. Skřetím hlídkám jsme se vyhli. Konečně jsme stanuli před bočním vchodem do vulkánu -- neboť tato vyhaslá sopka byl cíl naší cesty. Díky Donarovi (a Hyperprostoru) jsme rychle pobili nepočetnou stráž. Díky dobrému nápadu (stopování) jsme se vyhli boční chodbou místu, kde nějaká potvora hlídala průchod. Díky velké dávce štěstí jsme v hoře vůbec nebloudili, rychle proběhli jeskyněmi a vulkánem a dostali se, kam jsme měli. Problémy začaly až tam.
Po chvíli Donar přišel s tím, že saň by se možná dala otrávit -- po 1500 dávkách Ga však saň dál vyváděla, jak kdyby právě nic nesnědla. Když zloděj napodruhé spadl ze stěny a málem se zabil, jsem přišel na spásný nápad. Rozpletli jsme lano a já ho za pomoci telekineze provlékl kolem na výstupku va skále. Potom už nebylo nic snažšího než na konec provázku přivázat laso a po něm bezpečně vyšplhat nahoru. V bezpečí od saně jsme si oddechli. Ukázalo se, že kolo povoluje a utahuje řetěz -- a co víc -- tahá na něm i saň. Saň jsme tak dostali zpět ke zdi, sešplhali dolů a už známou cestou utekli z hory. Celou dobu jsme čekali, že se na nás vrhnou skřeti, avšak k žádné srážce nedošlo. (Zřejmě jen několik jich vědělo o sani a pokladu, který hlídá; domnívali se, že od saně není úniku; navíc, kdyby na nás poslali ostatní, jejich "bohaté" tajemství by přestalo být tajemstvím a skřeti by poklad vzájemně a v souladu se svojí povahou rozkradli.) Pouze u vchodu byla zesílená stráž -- našli pobité druhy. Pro Donara nebyli vážnou překážkou. Utekli jsme do bezpečí lesa a vydali se zpět k víle.
Po pár dnech jsme se dostali zpět na paseku, kde naše dobrodružství celé začalo. Víla se objevila znenadání, uvítala nás a my ji předali korunku. S díky přijala a na naši počest vyhlásila oslavu. Předala nám odměnu -- Dary Lesa a zmínila se o nějaké dávno zapomenuté hrobce elfského náčelníka. Já ji navíc poprosil o další pomůcku k jednomu ze svých kouzel. Skřítci hráli na píšťalky a Donar se osmělil jako první a vyzval vílu k tanci. Předvedl nějaký baerský tanec. Potom jsem si dodal odvahu i já a zatančil si s vílou polku. Ani jsem nevěděl, že umím tancovat tak dobře -- zřejmě to bylo mojí výtečnou tanečnicí. I Gorin se bavil, závodil s trpaslíčky v pití, žel nebyli mu rovnocenými soupeři.
Po přátelském rozloučení jsme Čtyrrohý hvozd opustili a vydali se k elfské hrobce (přes Donarovu a mojí nechuť). Hrobka byla malá mramorová porostlá keři. Našli jsme v ní dokonale řemeslně zpracovaný meč a štít, který, ač železný, byl náramně lehký. Pro Gorina se našlo i několik zlaťáků v zašlé, ale krásně zdobené měděné truhličce. V truhličce byli i nějaké staré listiny, či spíše jejich zbytky, ale ty se po otevření definitivně rozpadly v prach a plíseň.
Tehdy jsme nadobro opustili oblast kolem Čtyrrohého hvozdu a pokračovali v naší cestě za Petrem Černým do Pískové hory. Neměli jsme ani tušení, že se s vílou a skřety ze Skřetích Vrchů ještě setkáme.