Cesta z pevnosti Manto proběhla relativně v klidu, nikam jsme nespěchali a cestou Radar a Gorin přemluvili mě a Donara k výpravě do skřetích vrchů pro zbytek pokladu.
Po krátké návštěvě u víli jsme se za několik dnů cesty hvozdy znovu dostali ke skřetím vrchům. Přes naši opatrnost nás zaskočil menší oddíl skřetů, jež se právě vracel z lovu. Boj, který jsme naštěstí všichni přežili, nás stál mnoho sil (a magů), takže jsme se rozhodli počkat do rána. Zahladili jsme stopy po boji, našli jsme si vhodné místo na spaní a určili hlídky.
Následujícího dne akce začala. Ukryli jsme naše věci, vyprázdnili pytle bez tíže, a vydali se do vulkánu. Známou cestou přes postranní vchod jsme se dostali (kupodivu bez problémů -- aspoň jsme si to mysleli) až k pokladu. Kolem saně jsme proběhli a začali plnit pytle. Bohužel nebylo to tak úplně bez trablů. Pytle se nesly sice samy, ale nějak nás vyčenichali skřeti. Cestou zpět jsme při ústí v jedné místnosti narazili na houf skřetích válečníků. Stáhli jsme se do úzké chodby, avšak už po chvilce boje bylo jasné, že věčně to takhle nepůjde. Donar sice bojoval jako lev, ale na místo jednoho padlého skřeta se v okamžiku postavili dva noví. Začali jsme ustupovat. Potřebovali jsme pryč z vulkánu. Na to jsme ovšem museli utéct skřetům. Ale jak? Těžko se někomu ztratit v labyrintu chodeb pokud to tam zná a vy ani nevíte kam ty chodby vedou. Gorin v tu chvíli dostal spásný nápad (zas tak spásný nebyl, leč v bitevní vřavě ho s námi jaksi nemohl zkonzultovat). Rozhodil mezi bojující skřety hrst zlatek z pokladu a zvolal na nás, abychom utekli zpět. Sám na nic nečekal a začal utíkat zpět jedinou cestou, kterou jsme znali -- do nitra vulkánu. My ho následovali. Ještě jsem koutkem oka zachytil, jak skřeti, kteří stáli v první řadě vrhli po zlatkách a tím znemožnili ostatním nás pronásledovat.
Takže díky Gorinovi jsme získali pár desítek sáhů náskok. Ale co s nimi? Z nitra vulkánu není kam utéct -- nepočítám-li saň. V tu chvíli jsme o tom však nepřemýšleli. Zastavili jsme se až na plošince ve vulkánu a zaposlouchali se. Skřeti nás pronásledovali! Ovšem zlatý Gorin nás znovu vytáhl z potíží. Ve své hůlce (trofej od Zosta) měl nějaké magy, které kouzelníkovi už scházely (takže nás nemohl hypnout, ani nijak jinak dostat pryč od skřetů), a pomocí kouzla z hůlky jsme levitovali k vrcholku vulkánu! Úžasné! Kryti výstupky a nerovnostmi skalní stěny jsme se dokonale ztratili svým pronásledovatelům a bez obtíží vylevitovali až k okraji (asi 300 sáhů).
Sejít dolů po povrchu sopky bylo sice náročné, ale šlo se nám lehce (zlato nadnášelo) a ještě večer jsme uletěli za zbytek kouzelníkových magů pár desítek sáhů od hory, abychom nezanechali stopy.
Dalšího dne jsme urazili znovu pár -- nyní již -- mil pomocí kouzla leť a dál šli potokem. Zlatá horečka vypukla naplno ve chvíli, kdy jsme se znovu shledali s našimi věcmi. Pravdou je například i to, že Gorin, aby pobral posledních pár zlatek (tj. dvě) odhazoval věci (konkrétně svoji placatku) v ceně mnohem větší. Ale abych byl upřímný, všichni jsme se nechali zaslepit tím bohatstvím. Někteří více (jako například Gorin, ale kupodivu i zlatem opovrhující Donar), někteří o trošku méně (zdání-inteligentního-nadhledu-si-zachovávající Radar, a musím přiznat, že i já) a někteří skoro vůbec (že by nikdo nezbyl?).