Dosažení Ynnydu znamenalo, aspoň pro mě, jistý začátek lepších časů. Konečně se něco dalo pohybu a my mohli začít realizovat svoje vlastní plány!
Už před časem jsme se rozhodli k následujícímu:
V Ynnydu projevovali obyvatelé svoji nenávist vůči elfům velmi otevřeně, vcelku vzato neustále; za celou dobu našeho putování po východdním pobřeží Systynu to tu bylo nejhorší (vzpomněl jsem si na Aedd Gynnvael ve staré dobré Aquillonii). Umocněno to navíc bylo i přítomností slušného regimentu Gwainwaithské armády, jež tu byla v rámci bratrské pomoci svému spojenci, Sostynu.
No musím přiznat, že elfští vojáci se chovali mnohem líp, než dav, který nenávistně doprovázel pohledem Eirien a Radara. Velmi rádi jsme se ubytovali v zájezdním hostinci a unikli tak pohledům dobrotivých sousedů, jež nevěštily nic dobrotivého.
Hned první večer jsme přemluvili Donara a nakonec souhlasil s tím, že se zbaví Angusova brnění. S Eirien jako tlumočnicí jsme se já a Alan, abychom odradili případné protielfsky naladěné občany, vydali zjišťovat, kde brnění nejlépe prodat.
Nakonec se nejpoctivějším (a nejlepším) obchodníkem ukázala být jedna elfská svině, jak hned překřtili mírumilovní občané města Ynnydu elfského theurga, sotva ho spatřili, jak vychází na ulici; umluvili jsme ho totiž, aby s námi šel do hospody za Donarem prohlédnout to brnění.
Ta chátra se kolem nás nakupila a nedovolila nám jít dát. Furt řvali něco o linčování. Problém byl ten, že Eirien nám to vše volně překládala, my se radili s Alanem co dál, Alan to pak vykřikoval na Eirien, nikdo z nás se nedokázal rozhoupat k činu, no prostě bordel. Elfský theurg odhodlaně uchopil svoji elementální hůl a opětoval pohledy svých dřívějších spoluobčanů, teď už však jen nenávistí zaslepéného davu, se stejným, tvrdým pohledem.
Bylo nám jasné, že srážce se nevyhneme -- a je pravdou, že to byla naše váhavost, která vše notně zkomplikovala -- měli jsme dát prvním pár lidem pěstí, a v tichosti vzít nohy na ramena; to se ovšem nestalo a nám už teď na útěk nezbývalo místo. Zachránil nás Alanův nápad.
Alan si všiml blízkých dveří, protáhl se k nim, zkusil je otevřít (šlo to -- nebyly zamčeny) a zavolal na nás: "Sem rychle!"
Na to Eirien silně zařvala: "Pryč holoto! Táhněte!" A v rukou se jí objevil planoucí meč.
Já využil zaváhání davu a popadl jsem elfa za rameno a svoji špatnou elfštinou jsem na něj zakřičel: "Pojďme -- schováme se v tom domě." Volnou rukou jsem srazil nejbližšího křiklouna a dostal se k Alanovi.
Poslední do domu skočila Eirien a Alan jen tak tak zabouchl dveře. Hned je zajistil svým klíčem.
Všichni jsme si oddechli a začali hloubat, co dál, v tom jsme uslyšeli dusot kopyt, výkřiky, dopadající rány a nářek postižených. Elfská hlídka srocený dav rozehnala za pomoci pádných úderů holí! Vykoukli jsme z domu, se zadostičením chvíli pozorovali, jak bojová nálad dav rychle opouští a vylezli jsme zpět na ulici. Hlídku jsme přemluvili, aby nás doprovodila až do hostince.
Tam jsem uzavřeli obchod. Prodali jsme brnění, nějaké další zbraně, které Donar tahal už asi rok, neúspěšně jsme nabízeli fantastické šupiny ze saně. Zejména já s Alanem jsme nebyli schopni pochopit, jak si je někdo může nekoupit. Holt se s těma krámama budeme muset táhnou dál. Navíc jsme si u theurga objednali vedle jiných maličkostí i dvě náušnice s démonem všech jazyků (jednu pro Rudigera a Halfreda -- zaplatili jsme ji z jejich peněz) a jednu pro nás. Na zpáteční cestě jsme nic neriskovali a Radar našeho známého zneviditelnil.
Následující dva dny jsem se drželi v bezpečí hospody a čekali, až theurg dokončí své dílo a řešili, co s notářem a kupčíkem.
20. července nás čekalo překvapení -- dorazil posel od Loiga a nesl nám důvěrné dokumenty s porobnými instrukcemi, žel jejich přečtení nám (zejména pak Radarovi, na něhož jsme v jednání zvláště spoléhali) přidělalo na tvářích několik vrásek.
V živé paměti jsme měli ještě sen, jež nám Radar vyprávěl, kde Ferdiad naznačil podmínky, za kterých by Loig mohl získat, co si přál (viz odp_ferd.htm).
No, názory Loiga byly diametrálně odlišné (viz dop_loig.htm). Řešili jsme to dlouho do noci a k uspokojivému výsledku nedospěli. Nadějí v jednání skrývalo pouze pár bodů.
Ferdiad tvrdil asi toto:
Loig na druhé straně nám oznamoval (asi tímto tónem):
Snad by sice šlo dohodnout nějaký kompromis, bohužel otázky, kdy se ti dva naprosto neshodovali převažovaly.
Jedidou nadějí bylo: v Manninu území nikdo nechtěl a Loig byl bohatý.
Snad by Loig mohl pouze složit něco jako slib o neútočení a slib loajality, což by nemuselo vylučovat ani případný finanční příspěvek do pokladnice Manninu, zavázal by se vyčistit hory na svoje náklady od goblinů (a tak chránit vlastně i jižní Sostyn). Jako gesto dobré vůle by postavil v Systynu dva kostely a klášter. Za to by snad Mannin mohl uznat Svobodné pobřeží jakožto nezávislé území a nechat Loiga na tom neúrodném, nechtěném a nepřístupném místě v pokoji.
Snad by Manninské korunně stačilo to málo, co získá, za to málo, co ztratí: území, které nikdo nechce dá za uklidnění pohraničí v jižním Sostynu, pomiňme dlouhodobější výhody: žádní goblini, žádní lupiči, těžko se lze obávat útoku Loiga z Raue, tudíž žádní manninští vojáci na hranicích a mohli by tak být jinde. Třeba ve válce.
Stuart si to mohl připsat jako své naprosté vítezství, stačilo by to vhodně podat -- "My, Stuart, milujeme mír a své podanné, proto, jakožto Ochránce Víry postavíme nové kostely ve zničeném Sostynu a zničíme tu goblinskou chamraď, co sužuje náš lid!" Že to bude Loig (resp. jeho peníze), kdo postaví kostely a vyčistí skřety a lupiče z hor se nikdo nemusí dovědět. Takový kompromis by snad Loig i Stuart mohli přijmout.
I kdyby to takto mohlo dopadnout, museli jsme především zjistit váhu našich argumentů, a to nejlépe jěště před tím, než začneme jednat s Ferdiadem:
Říkali jsme si, že s názory Ferdiada a požadavky Loiga se nikam nedostaneme, nicméně od cesty do Kione Droghadu nás to neodradilo. Nazítří jsme měli hotovy náušnice, několik lektvarů a nakoupeno jídlo. S Eirien jsem se dohodli, že nás doprovodí až k Ferdiadovi, když s ním tak dobře vychází (což Alan hned trefně komentoval, raději však né moc nahlas a baersky). Zbývalo poslední. Postarat se o Rudigera a Halfreda.
Odloučení od Rudigera a Halfreda mě zpočátku dost znervózňovalo -- říkal jsem si, jak asi uspějí, kdo je napálí (jako by napálil mě) a jak se někdy v budoucnu budeme shledávat (jestli se ještě vůbec někde shledáme). Přiznávám, že jsem se nějak nechal zaslepit vidinou těch 10%, za něž jsem již v duchu budoval hradby kolem našeho budoucího hradiště.
Uklidnil mě Alan. Tvrdil: "Podívej, Kavko, o co vlastně vůbec jde? Za prvé jsme pro ně udělali mnohem víc, než by udělali jiní na našem místě. Nehledě na ty prachy, který jsme jim ani nevzali, ačkoli jsme mohli. Za druhý, když už o těch penězích mluvim, jsou snad naše? Bojíš se, že jich na založení kolonie bude málo? Teď jsem získali celkem dost prodejem starejch krámů, v nejhorším získáme někde další -- co naděláme. Málo jich bude pořád."
To mě uspokojilo. Zařídili jsme jim dopravu lodí do Brithombaru, sdělili jim jméno hospody, kde nám mají nechávat pravidelné zprávy a hotovili jsme se na cestu.
Na druhý den jsem se vydával na cestu do Kione Droghadu přes Loghan v poklidu a s optimismem. Brzo mě opustil.