"Ležím velmi daleko od domova, tak daleko, že až strach pomyslet. Nade mnou se klene Khazadská obloha. Pouze hvězdy jsou všude stejné.
Narodil jsem se 6.února 839 po založení jako první syn svobodného statkáře Thorga. Narodil jsem se v noci, v lese, když se rodiče vraceli z elfího trhu. Když jsem se později ptal, proč mám tak divné jméno, tatínek mi řekl, že se jmenuji jako můj praprapradědeček, který se také narodil na cestě, mimo domov, zrovna když padala hvězda -- znamení věštící dobrodružný, podivuhodný život. A tehdy jsem poprvé uslyšel vyprávění o mém dávném dědečkovi, o dalekých krajích, kde byl a o příhodách, jaké prožil. A to všechno mě nadchlo. Toužil jsem cestovat, bojovat a vstoupit do legend.
Náš statek není vůbec velký, spíše naopak. Stojí na kopci nad vesnicí zvanou Dolní Bukovina (je to divné, protože žádná Horní Bukovina neexistuje), vzdálen od ní asi 1 míli. K lesu to máme necelých 100 kroků. Moje maminka, jménem Katka, pochází z vesnice. Její rodiče jsem nikdy nepoznal. Zemřeli ještě dříve, než jsem se narodil; vím jen tolik, že museli pracovat na panském. Můj tatínek je (jak už jsem zmiňoval) svobodným statkářem. Jeho svobodné postavení mu vydobil právě můj praprapradědeček Thorgal. Krátce po mě se narodila moje mladší sestřička; to mi byly čtyři roky. Dostala jméno Jana. Pět let před mým odchodem do Baeru se narodil dosud můj poslední sourozenec -- Orm. Naše rodina, i když je svobodná, není příliš majetná. Spolu na statku s námi žijí ještě moje babička Karolína a děda, kterému se už od dob jeho narození říká Mudra. Není nás mnoho a aby nás statek uživil musí se hodně pracovat.
Bylo mi něco po 14 roce a přišel první suchý rok. Bylo skutečně velké sucho. Přes naši ves se stěhovala jedna statkářská rodina, prý až od moře; odcházeli za lepším živobytím (aspoň to tvrdili). Zatoužil jsem odejít také. Poznal jsem, že pokud neodejdu za dobrodružstvím, které bylo všude kolem, ale naší vísce se jaksi vyhýbalo, nebudu šťastný. To, co jsem hledal, jsem na statku nalézt nemohl. Přišel druhý suchý rok. Teď, když tady ležím na zádech na Jihu Khazadu, uvědomuji si, že ačkoli pro náší rodinu to byl jen další neúrodný rok, pro mne to byl počátek změny. Stále častěji a déle jsem zůstával v lese, než abych pracoval na poli, kde mé pomoci bylo třeba. Nemyslel jsem tím skutečně nic zlého. Přál jsem si odejít a cestovat. Práce na poli mi ničila i to málo, co jsem mohl zažít -- ve snech. Přesto si myslím, že bych stále ještě oral naše políčko, nosil vodu od vyschlého potoka a možná bych byl už i ženatý, kdyby... kdyby k nám nedorazila ta zpráva. Přinesl ji jeden dobrodruh, který u nás v hostinci pobyl dvě noci.
"V Baeru je zlato!" Zpráva se stala trhákem kraje. Vyvolávala samozřejmě mnoho otázek: "Baer? To je ta země, kde žijí ti hromotluci Barbaři? Ale ano, vzpomeň si -- tehdy před 2 lety tu přeci jeden vymlátil hospodu! Pivo mu prý nechutnalo. A nežijí tam někde i ti, no...ti velcí s těma ušima...Krollové?" Ticho. Strach. "Jsou zlí, velcí a strašní. Fuj! Ještě, že jsou tak daleko!" Takové a mnohem nesmyslnější zprávy zaplavili Dolní Bukovinu. Pro mne se Baer stal okamžitě krajem plným kouzel, zlých Krollů, čarokrásných pannen čekajících na to až je získám, prostě vším, o čem jsem snil. Rozhodl jsem se v podstatě ihned. Jediné, co mně mrzelo, byl můj rozchod s rodinou. Maminka plakala, táta mě zrazoval, tvrdil, že je mne potřeba tady na statku (a měl pravdu!), ale já si nemohl pomoct. Nakonec neřekli ani ano ani ne. Můj odchod z domova byl napůl útěk. A to mě trápilo.
A jak to dopadlo? Cestou do Baeru jsem se připojil k jiným "zlatokopům". Když jsme dorazili až na samý Jih Baeru, čekalo nás nemilé překvapení -- nebyli jsme dost rychlí, všechny dílce již byly rozebrány. Cestou jsem poznal i odvrácenou stranu dobrodružství -- všudypřítomnou smrt. Přeci jen se nakonec štěstí obrátilo. Doneslo se mi, že jeden člověk, chci říci elf, hledá někoho, kdo ho doprovodí do hlavního města císařství -- Romy. Za 20st na ruku jsem se já, hraničář Thorgal a ještě jeden člověk -- co na tom byl stejně jako já -- Igor Přesekžíla -- nechal umluvit (vlastně jsem poté nabídce skočil, až jsem se bál, abych si nepřerazil nohy), že doprovodím ctihodného kouzelníka Radara do Romy, kde obdržím druhou, značně vyšší odměnu, stihneme-li to do dvou měsíců. A potom...hmmm...potom se uvidí...
A vidělo se.
Ležím tu v Khazadu, je 3.dubna 857 a vzpomínám, protože se může stát, že za týden moje kosti budou někde na dně Soutěsky děsu. Už se mi podařilo bojovat, projít celkem slušný kus světa a jsem moc, strašně a velmi rád, že tomu tak je. Poznal jsem, že můj nynější život je přesně to, co jsem hledal a co nechci měnit. Ale za naši skutečnou, opravdovou svobodu platíme mnohdy vysokou cenou, mnohdy tou nejvyšší. Přesto říkám, poznal jsem hrdost a volnost a získal jsem je v boji. Jednou oboje (volnost zcela jistě, hrdost, doufám, ne) v boji zase ztratím, ale i kdyby -- stálo (a stojí) to za to.
Málem bych zapomněl: chci se podívat do Dolní Bukoviny. Moje sestřička už určitě hodně vyrostla. Chtěl bych tam jít a podívat se, jak se jim daří. Určitě dobře!
Ale teď už se mi chce strašně spát. Dobrou Kolíku. A hlídej..."