Když jsme úspěšně vyřídili záležitosti v Etemenanki, usnesli jsme se, že nastal konečně čas, abychom se už nenechávali unášet proudem událostí a raději sami začali řídit jejich běh.
Po delších dohadech (viz plany_t.htm, tjorn1.htm), jsme se usnesli na těchto krocích (později jsme je v Brithombaru upřesnili, jak bude patrno dále):
Jako první byla na pořadu dne cesta do Brithombaru se zastávkou u Loiga.
S Loigem jsme prodiskutovali naše další plány a uzavřeli s ním dohodu o pronájmu Drakoplaše, kterého, jak tvrdil, bude využívat pro obchodní plavby podél Aššurského pobřeží. Nijak jsme nesmlouvali a rovnou přistoupili na Loigovy rozumné podmínky. Zbavili jsme se tím starostí o námořníky do té doby, dokud je nebudeme potřebovat.
Rozloučili jsme se s Eirien (Eirien se vydala přes Carmarthen sbírat informace v okolí Loghanu) a hned na to jsme nasedli na koberec a přímou cestou na Sever jsme zamířili k Brithombaru. Radar měl v úmyslu vyřídit cestou jistou obsílku pro jednoho známého -- duhového draka, kterého potkal na výpravě za Arahaelem (viz luinen.htm).
Devátého dne letu Radar usoudil, že jsme natolik blízko, aby mohl Posel bezpečně dorazit k drakovi. Radar se osmělil dokonce požádat draka o několik informací. Vidět na vlastní oči duhového draka! To se nestává každý den ani nám!
Nečekali jsme dlouho. Radar zjevně odhadl místo dobře a drak byl ve své jeskyni. Znenadání se zdvihl velký poryv větru a já se s překvapením rozhlédl kolem. V pestrobarevných záblescích se v plné nádheře nedaleko našeho koberece s nevšední grácií vznášel duhový drak! A hned nás, tedy Radara, (elfsky) oslovil: "Rád tě vidím Radare! Co to s tebou letí za chamraď?"
Radar se rychle vzpamatoval. "To jsou mí přátelé. To oni tvoří moji družinu," řekl, představuje nás.
Drak si nás chvilku prohlížel a pak navrhl: "Je nedůstojné tady takhle poletovat a pořvávat na sebe jako banda dárošů. Tamhle v dáli, vidím pěkný palouček, s jemnou trávou a roztodivnou stonožkou, která ji okusuje (ne že bych se chtěl vytahovat, jaký mám zrak). Sleťme tam a pohovořme si."
Nečekaje na nás, elegantně zamířil udaným směrem. Snažil se držet rychlost s naším kobercem, snad ze slušnosti. Měl jsem možnost si ho dobře prohlédnout. Ten ledový drak z Aquillonie, navzdory svým úmyslům, vypadal velmi majestátně; když jsme ho pozorovali v letu, působil elegantněji, než kdejaký dravec. Tenhle duhový z Lagdalenu nevypadal sice tak důstojně, ale v plynulosti letu mu nemohl konkurovat nikdo! Cestou snad ani nemáchl křídly, na kterých sluneční paprsky vytvářeli fantaskní obrazce. Musel si být vědom, jak na nás působí a asi byl i trochu ješita (mohu-li vůbec popisovat dračí charakter lidskými vlastnostmi), protože před přistáním se prosmýkl mezi větvemi a vykroužil dokonalý oblouk a jedním plynulým pohybem přistál. Ztělesněná elegance.
Počkal, až sestoupíme z koberce, a oslovil opět Radara: "Proč jsi čekal tak dlouho, než ses mi ozval, mágu Radare?"
Radar bez zaváhání odpověděl, zatímco my (Alan, Donar a já) jsme stáli ve skupince asi krok za ním; Radarovi nelze upřít značnou dávku sebedůvěry. "Vážený draku, mé magické schopnosti nejsou tak velké, jak bych si snad přál."
"Snad lidé už nezapomněli, jak vyrábět magické svitky?" Drak se odmlčel a nahlas přemýšlel: "Nebo se doba od mého posledního probuzení tak změnila, kdy to vůbec bylo? 10 let?"
"Máš pravdu, a já se Ti omlouvám, ale prostě nebylo v našech silách se Ti ozvat. Měli jsme po návratu do Aquillonie spoustu starostí (jistě se nemohou rovnat starostem tvým) a pramálo šancí dát Ti vědět. Až teď jsme se dostali opět do tvé blízkosti a hned jsme se Ti ozvali. Velmi si vážíme, že ses s námi setkal."
"Hmmm ... no dobře. Jsem celkem zvědav, jak jste se dostali do Aquillonie a zase zpět. Můžeš mi to vypovědět? Je příjemné vyslechnout si poutavý příběh a to ten Váš jistě bude!"
Takže Radar vypověděl naše příhody. Drak budil dojem, že podřimuje, protože zavřel obě oči.
Když Radar skončil drak to ohodnotil: "Vždy mě překvapí, jak Vy, lidé, zachváceni svými malichernostmi a nicotnými problémy komplikujete životy sobě i jiným. Ještě více mě však překvapuje, že mnohdy, aniž byste prohlédli do tajů úradků moudrých tohoto světa, konáte své nevýznamné činy, jež ve svém důsledku mohou tyto úradky změnit či dokonce zhatit. Snad právě proto nemůžeme my, moudří, vždy s konečnou platností určit co bylo, je a bude. Jak už jsem Ti říkal Radare, moudrost draků ve srovnání s moudrostí lidí je jako Slunce ve srovnání se svící. Ani nevíš, jak moc je toto přirovnání výstižné. Přesto, jakožto ani Slunce neosvětlí všechny kouty světa, ani naše moudrost neobsáhne všechno dění světa. Byl to zajímavý příběh."
Drak dokončil a chvíli nás pozoroval. Zívl a já potlačil pokušení o krok ustoupit. Skutečně bych si nepřál, aby na mě dostal chuť. Radar vyčkával.
"No budiž. Tví přátelé nechť mi odpustí tu 'chamraď'. To mi tak občas vyklouzne. Hmmm. No, koneckonců, Vy jste se mě chtěli na něco zeptat, není-liž pravda?"
"Ach ano," předstíral Radar, jakoby si právě teď vzpomněl (drak to ohodnotil uznalým odfrknutím -- měl smysl pro humor), "je zde pár věcí, na které bychom se já a mí přátelé rádi zeptali. Víš, náš panovník, jemuž formálně sloužíme, nás pověřil jistým úkolem. Částečně tedy i pro něho, zvětší části ovšem ze zvědavosti, bychom rádi prozkoumali různé kouty tohoto světa a nalezli pokud možno, novou a bezpečnou cestu do Aquillonie, mimo dosah Ruindoru. Naše otázky se proto týkají jednak Ruindoru a jednak geografie kontinentu Rhûn"
"Tak se ptejte ..."
Teď už jsme se osmělili i my. Jako první se zeptal Alan a hned vychrlil několik otázek najednou: "Ctěný draku, zajímá nás jak vypadá a kam se stáčí útesová bariéra? Jaký je přibližný tvar pevniny Rhûn dále od Aššuru? Existuje průplav spojující oceán a záliv, kde se nachází Iónská města?"
Drak chvíli popisoval, na co si vzpomínal, odkázal nás ovšem (jako Loig) na profesora Brithombarské university Inbrantelotha Gilitiliona. Padlo ještě několik doplňujících geografických otázek, geograficko--ruindorských (jak vypadá ruindorské spojení s draky? kde všude se jich máme obávat) a pár otázek o Ruindoru (co po nás ten šmejd z Loghanu může chtít?), avšak na ty nám drak odpovědět nedokázal, nebo nechtěl. Protože byl nejspíš v dobrém rozmaru a Radar vyslovil jistou pochybnost o akceschopnosti draků, pokud se týká lidských záležitostí, chvíli se s námi (Radarem) špičkoval na téma "dračí vs. lidská moudrost."
Když už nebylo na co se ptát, řekl jsem: "Velmi si ceníme, že jsi nám odpovídal na naše otázky. Je snad něco, čím by Ti mohla být malá skupinka dobrodruhů nápomocna?"
"Už dlouho jsem si nedal selátko nadívané lanýži. Možná, kdybyste mi jedno připravili," olízl se " anebo raději mi ho přichystali během barbecue, (například za přispění kuchařů z brithombarského hotelu Rimlonth) vůbec bych se nezlobil" dokončil drak a šelmovsky mrkl a pohodil ocasem, čímž vyvrátil menší strom. Obrátil jsem se na kouzelníka, a šeptem se zeptal, co že to je to barbecue.
Radar odpověděl za mě. "Bude nám opravdovým potěšením se s tebou opět setkat a odměnit se Ti za Tvé rady aspoň takhle. Kdyby sis však v budoucnu na nás vzpomněl a seznal, že Ti můžeme být něčím prospěšní, rádi Ti posloužíme."
Načež se drak zvedl, všem nám popřál šťastnou cestu a se slovy "trochu se proletím, než si opět schrupnu" se jedním rozmachem křídel vznesl nad stromy. Brzy byl vysoko a my jsme mohli opět obdivovat jak na něm Slunce tančí.
Tento rozhovor nebyl jedinou zaznamenání hodnou událostí, která se během letu přihodila. O tu druhou se nepostaral nikdo jiný než Donar. Ještě před odletem, při nákupu jídla na cestu, si na mě vyzuzal, že si chce koupit husu. Ubezpečil jsem ho, že já žádnou husu, aby mi srala na koberec, nepotřebuju, na což mi Donar řekl, ať neremcám a koupím mu teda k ní i klícku a nasadil svůj oblíbený výraz, o němž si myslí, že s ním vypadá vychytrale. Faktem však je, že v těchto situacích se s Donarem raději nehádám a dělám, co mi řekne. Je to tak snažší.
Takže s námi letěla i husa. Když ji jednou krmil a zkoušel, jak moc ztloustla, ten pitomej pták se pomát či co a znenadání se na mě rozběhl a chtěl mě klovnout. Zrovna sem se bavil tím, že sem pouštěl dolů malý lístečky a díval se, jak padaj. Tak mě to překvapilo, že sem ji nakopl. Ta husa pitomá to nepřežila. Donar se tím na mě rozezlil a asi dva dny mi dělal různý naschvály. Mimojiné, když ji pekl, nechtěl mi dát. Hamoun.
Jinak se nic nepřihodilo a my bezpečně doplachtili před západní bránu "hlavního města světa", jak se nechal slyšet Radar, uchvácený pohledem na město Brithombar z ptačí perspektivy.
V Brithombaru jsme se hned po příletu nechali ubytovat v osvědčené hospodě U Spuštěné kotvy.
Po důkladném odpočinku jsme se začali starat, co Halfréd a Rudiger. Kupodivu nám skutečně nechali vzkaz u hostinského a ten zněl nějak takto:
"Vážený pane Radare, zatímco Vy jste se věnoval Vašim záležitostem, my jsme se podle Vašeho nařízení i nařízení milosti našeho císaře pokoušeli vydělat jisté jmění na obchodech v Brithombaru, v tomto městě příležitostí! Prosíme Vás, abyste vyhledal správce našeho majetku, pana Borgila. On Vám podá všechny informace, které Vás mohou zajímat. Momentálně jsme si dovolili opustit Brithombar a odcestovati na odpočinek k moři. S úctou Váši oddaní služebníci, Rudiger, Halfréd."
Něco podobného jsme vskutku nečekali; a to nás ještě měl překvapit pan Borgil. Zvláště pak já jsem od něho kráčel se třemi pocity: (1) V Brithombaru zbohatne každej trouba, (2) Halfréd a Rudiger mají 50 000 zlatých a (3) naše družina vydělala na těch smradlavejch šupinách ze saně 6 200 zlatých; sice jsem nepochopil pořádně, jak k tomu všemu došlo a jak je to možný, ale nakonec jsem uvěřil Radarovu a Alanovu ujišťování, že tomu tak vskutku je. Nehledě na to, že Donar prodal ty sprostý obrazy, co sebou vláčel od akce v Loghanu, za 500 zlatých! Prostě neuvěřitelné!
Radar ještě toho večera poslal posla za Rudigerem a Halfrédem, aby se okamžitě dostavili do Brithombaru. Zatímco jsme na ně čekali, vydali jsme se na Brithombarskou univerzitu za Ilbrantelothem Gilitilionem, od kterého jsme chtěli získat všemožné geografické poznatky o Rhûnu a útesové bariéře. Kupodivu i tam jsme pochodili velmi dobře a po rozmluvě s příjemným staříkem jsme si odnášeli mapu řádně prozkoumaných území kontinentu Rhûn. To nám posloužilo jako téma dalekosáhlých plánů kudy nejlépe do Aquillonie.
Po Halfrédově a Rudigerově příjezdu jsme se přestěhovali k nim do honosné rezidence a začali upřesňovat naše plány. Rudiger s Halfrédem nás pořád přemlouvali, abychom se prohlásili za vyslance císařství Roma; pak by se to hrnuly zlaťáky, argumentovali oba dva! To jsme však po kratší výměně názorů zamítli. Rozkazy císaře byly v tomto bodě jasné -- potichoučku, bez rozruchu připlout, nakoupit a odplout. Dohodli jsme se s nimi takto:
Tím jsme v Brithombaru vyřídili vše potřebné a mohli jsme se začít věnovat výcviku a myšlenkám na to, jak zkoncujeme s velmistrem Bratrstva Pentagramu.
Po výcviku nás čekala ještě příjemná povinnost -- obstarat drakovi jeho barbecue. Za tímto účelem jsme navštívili hotel Rimloth. Větší podnik pro zazobance jsem nezažil. Všude zlato, uklizeno, stejně oblečení sluhové, hrůza. Když jsme tam vešli (rovnou hlavním vchodem pochopitelně), doprovázeli nás neuctivými pohledy, které se změnily v údivné v okamžiku, kdy jsme je požádali o vypůjčení kuchařskécho týmu asi na jeden týden a hned na to v respekt, když jsme zamávali naditou peněženkou. Zcela podle hesla náš zákazník náš pán, se už od té doby nedivili ničemu. Kuchař se dokonce nepodivil ani našemu velmi seciálnímu hostu -- duhovému drakovi.
Tato akce nám zabrala celých 10 dní a stála nás asi 200 zlatých (kuchaři a lanýži něco stojí). Nicméně být za dobře s duhovým drakem, to se může hodit.