Docházelo nám jídlo. Naše úplně první zastávka na pevnině za účelem opatřit si něco k jídlu se nám nevydařila (v Ruindoru se toho moc pořídit nedá) a ani naše snahy získat něco v Manninu se nevyvedly (jednání s kněžími není snadné) -- viz plavba.htm.
Avšak zejména to, co stalo v rybářské vesnici, nás poučilo -- v Manninu nelze prostě přistát a koupit jídlo, aniž by se o to vše nezačala okamžitě zajímat církev -- což nevěstilo nic dobrého. To konec konců dosvědčoval i zajatec, kterého jsme si vezli sebou -- celkem významný církevní hodnostář, který přes naše vysvětlování a přesvědčování dál zaslepeně lpěl na víře v Griana, což nám zas tak nevadilo, a, což bylo horší, nechtěl se vzdát pomsty.
Náš další plán byl tedy vesměs dost jednoduchý -- u příští vhodné vesnice zakotvíme, námořníky ohlídáme, aby nikoho neznásilnili a vybijeme jim půlku stáda. (Pevnina totiž byla dost pustá -- samé vřesoviště a pustina -- a neskítala tudíž žádnou šanci cokoli ulovit.) Dobře jim to zaplatíme. S církví a místním kněžourem, bude-li tam nějaký, se vůbec nebudeme bavit. Jak jsme si řekli, tak jsme udělali.
Pár dnů jsme pluli kolem pobřeží a jídlo docházelo, i když jsme snížili potřeby
Chceme jídlo a chceme ho teď. Žádný ptaní, prostě braní.
kozy a zase kozy
obchod se šlechticem
lovíme v hraničních horách Manninu
U Loiga
Tehdy jsme se museli rozhodnout, co dál.