Po boji na Bludném Barbarovi (viz bludnyb.htm) nás čekalo několik dní klidnější plavby.
Čtvrtého dne na to jsme si v poklidu seděli v kabině a probírali, jak a kde začneme v Lagdalenu shánět zboží, co kolonizace (viz kolplan.htm), když nás vyrušil nenadálý shon na palubě.
Okamžitě jsme vyběhli z kajuty ven. Čekal nás podivný výhled -- moře zbrázděné pouze malými vlnkami bylo kolem naší lodi značně neklidné! Na palubě byla snad celá posádka, včetně kapitána. K němu jsem ihned zamířil a chtěl vědět, co že se to děje. Suše mi oznámil, že snad by to mohla být velká a nebezpečná mořská potvora -- krakatice obří. Vypadá údajně jako značně přerostlá chobotnice. Je schopná zaútočit na celou loď a vážně ji poškodit. Nebyl schopen říci, zda je to skutečně ona a pokud ano, zda zaútočí.
To mi stačilo. Na nic jsem nečekal a seběhl jsem rychle do podpalubí pro rachejtli. Všichni na palubě se ozbrojili a vyčkávali. Asi hodinu se nic nedělo, místy bylo možné zahlédnout tmavý stín v hloubce pod lodí. Krakatice -- protože to byla ona -- nás stále sledovala a zřejmě rozvažovala, zda si nás dá k obědu či nikoli. Vše se nakonec odehrálo v pár kolech.
Krakatice se vynořila na levoboku asi 3 sáhy od zábradlí (hned u Donara) a současně na pravoboku se vynořilo její chapadlo, které dosáhlo až na palubu a omotalo se kolem stěžně. Současně s ním začalo několik menších chapadel tápat po palubě a hledalo něco k snědku.
Byly jsme sice připraveni, ale mohlo to být lepší. Donar začal okamžitě sekat do chapadel, která se ho snažila omotat. Bylo ale hned zřejmé, že to nebude mít lehké -- krakatice se ho snažila dostat každým chapadlem a Donar byl rád, že stačí chapadla odrážet. Ani jsem si nechtěl představit sebe na jeho místě. V ten moment kolem mě zasvištěly Rudé blesky a ovzduší vyplnil zápach spálenin. Alanova dýka neudělala mnoho škody. Stejně tak i posádka se sice připojila do boje a námořníci začali odsekávat chapadla, avšak bez zvláštního účinku. Více nám pomohl Tyr a Mardil. Tyr svým úderem a Mardil několika blesky. Nevěřil jsem tomu, že krakatice je stále ještě naživu. Bylo zřejmé, že vytahovat rachejtli je hloupost. Odpálení by mi trvalo pár kol a tou dobou by Donar již mohl být po smrti. Jeho jedinou nadějí bylo, že krakatice nepřežije další kolo. Seslal jsem Úder nenávisti připraven opět jej seslat hned, jak budu moci. Naštěstí nebylo třeba. Sebral jsem jí posledních pár životů. To ovšem nebyl úplný konec -- jedno chapadlo krakatice zůstalo omotáno kolem stěžně a ve smrtelném záchvěvu (a zřejmě i pouhou svojí vahou) ho krakatice zlomila.
Zraněn byl sice pouze Donar, boj byl navíc velmi krátký, přesto ale Drakoplaš vypadal jako by projel bouří -- stěžeň zpřetrhal část lanoví, prolomil zábradlí a málem se celý skoulel do vody, držely ho poslední zbytky provazů.
Oprava stěžně zabrala 4 dny a i my jsme se zapojili do práce. Všem bylo jasné, že loď již nepopluje tak rychle, což se vzápětí potvrdilo. Skutečnost však byla horší očekávání -- rychlost lodi klesla asi o polovinu.
Opravy stěžně proběhly celkem hladce, ale posádka začínala reptat, přičemž právě snížení rychosti na to mělo značný vliv. Plavba už trvala dlouho a s rozbitou lodí bude trvat ještě dýl, říkali někteří námořníci. Prostě a jasně, námořníci chtěli do bordelu. My (Tyr, Alan a já) jsme vynaložili velké úsilí a dost času, abychom posádku přesvědčili, že vše je v pořádku -- a bordel bude. Padla na to část našich rumových zásob.
Sotva jsme asi po dvou dnech uklidnili námořníky, dalšího dne ráno nás vyrušil rozčílený kupčík Alfréd (jak jsem mu začal říkat). Vpadl do kajuty, pláč na krajíčku a neustále volal, že byl okraden.
Vrazil přímo do Radara a v prvé chvíli ho tak polekal, že se ho kouzelník už už chystal usmažit, pak se ale ovládl, zle se na Alfréda podíval a zchladil ho:
"Vážený příteli, nač tolik křiku pro pár zlatek? Kolik ti vůbec ukradli? Všechny diamanty? Za těch 15 000?"
Alfréd se zarazil a nešťastně se na nás podíval: "Jak víte, že sebou vezu tolik?" Radar se jen usmál do vousů.
Já jsem cítil, že tohle je přesně to vzrušení, co potřebuju; celý nadšený, že budu moct uplatnit po dlouhé době svoje psychická kouzla, jsem se pustil do pátrání. Pro prvního podezřelého jsem nemusel chodit daleko; rozhodl jsem se, že začnu Falkem.
Falka jsem našel na palubě a požádal ho, aby nám pomohl při vyšetřování. Sotva jsme vešli, Donar zahradil s Alanem dveře, Radar se tiše bavil mému snažení, Alfréd to nedůvěřivě sledoval a já seslal Odhal vinu. Bohužel pro Falka jsem hned uspěl a nabyl jistoty, že Falko skutečně peníze ukradl.
Radar mínil, že dřív, než něco podniknem, měli bysme to oznámit Tyrovi a rovnou pro něj zašel. Tyr na Falka opakovaně seslal Odhal vinu a to dokonce se zesíleným účinkem -- Falko se ihned ke všemu přiznal a řekl, kam to schoval. Tyr se k tomu postavil dost rázně a pohrozil Falkovi ráhnem, bude-li se to opakovat.
Vděčný Alfréd nám pak nechal diamanty v úschovně.
Loď se pomalu plazila k cíli, dny byly stále stejné (nudnější), ale jednou to přijít muselo. Bylo sychravé ráno, když se ozval křik:
"Země! Země na obzoru! Zéééměěě!"
Okamžitě jsme přikázali zastavit. Tyr odhadoval vzdálenost na nějakých 10 mil, na tuto dálu a ve špatné viditelnosti nebylo možné mnoho rozeznat ani pomocí Orlích očí. Nakonec jsme se rozhodli připlout blíže, zakotvit v nějaké opuštěné zátoce a provést průzkum -- námořníci se už těšili na chlast a děvky -- my ovšem věděli svoje.
Pobřeží bylo opuštěné, zvlněné kopce samý vřes a naši pozici jsme odhadovali někam na začátek Manninu. Sotva jsme nalezli skalními útesy trochu krytou zátoku, spustili jsme kotvy a provedli minimální výsadek. Nepřítomnost jakéhokoli stavení (a tím i hospod a děvek) znamenala pro naše námořníky trpké zklamání, které se projevilo celkem hlasitým remcáním.
Naše družina se rozhodla podniknout menší opatrný průzkum pobřeží, zatímco námořníkům jsme dovolili trochu se protáhnout na pobřeží, přísně jsme však zakázali jakékoli ohně. Zanechali jsme je pod dozorem Radara a vydali se do vnitrozemí kryti Neviditelností. Já se vydal na východ, Donar s Alanem na západ. Do večera jsme chtěli být zpět.
Když jsem ušel asi 30 mil, s překvapením jsem zjistil, že to, co jsem považoval za podivnou skálu, je ve skutečnosti vršek hradní věže. Ačkoli bylo jasné, že pokud to prozkoumám, dorazím do tábora dlouho po setmění, risknul jsem to.
V podhradí byla menší vesnička asi o 15 chalupách a já dumal, co to může být za lidi. Vyhýbaje se psům, přiblížil jsem se ke stavením na doslech. Jazyku jsem nerozuměl, jestli to znělo jako mannština, to jsem si již nebyl schopen vzpomenout. Vypadali hodně zbědovaně, těžce se lopotili, nikde žádný nápis, znak, hradní vlajka, cokoli. Více otálet jsem se neodvážil. Vrývaje si do paměti vzhled hradu, opustil jsem vesnici a zamířil zpět na pobřeží.
Dorazil jsem po Alanovi a Donarovi. Stručně jsme probrali, co jsem zjistili -- jejich zprávy byly mnohem znepokojivější.
Donar s Alanem narazili na gobliní vojenský tábor ve vzdálenosti asi půlky denního pochodu. Bylo jich údajně tak na pět set, měli s sebou skupinku zajatých rolníků (tak padesát). Šance, že jim budeme moct pomoct byla minimální -- naprosto bez představy, kde se nacházíme, co nás kolem může potkat, kdo tu vládne, jsme nechtěli nic riskovat.
Nahnali jsme námořníky zpět do lodi a ještě tu noc jsem mezi sebe a skřetí tábor položili dobrých 50 mil, ačkoli námořníci vážně remcali a odplouvat se jim na širé moře moc nechtělo (jak se nechali slyšet -- kde je ten slibovaný přístav a sličné domorodky? někteří se později nerozpakovali vyjádřit své touhy prozaičtěji -- chceme chlast a děvky).
Ba co hůř, začínal nás trápit nedostatek jídla a pití -- vodu snad někde nabereme, ale s jídlem jsem si začal dělat starosti -- neútulné a holé pobřežní vřesoviště vylučovalo přítomnost něčeho jiného než myší a komárů.
Asi po dvou dnech plavby s pevnou zemí na dohled a Mardilovým havranem občas prozkoumávajícím pobřeží trochu více do vnitrozemí se ráz krajiny trochu změnil -- k vřesovišti se přidali útesy a od pobřeží se zdvihalo nějaké pohoří (v dálce byly vidět vysoké vrcholky kopců a hor). Uléhal jsem ten den s pocitem, že bychom už měli přece, u Sola, dorazit k nějaké osadě!
Když jsem se probral, okamžitě jsem si uvědomil, že něco není v pořádku -- kolem dokola byla neproniknutelná tma a ze shora, jakoby s paluby, ke mě doléhal slabě znějící vábivý zpěv! Zpěv byl slyšet však dost slabě a nemohl mě vzbudit -- pak mi to došlo -- ta rána! Ještě chvilku bylo ticho přerušováno tím lahodným zpěvem a pak se ozval praskot dřeva -- teda, hned jsem se v duchu opravil -- lámáním trámů a prvními výkřiky lidí. Sice jsem ještě nikdy nebyl v lodi, která najela na útes, ale vsadil bych svůj meč, že právě to se dělo! Drakoplaš sebou prudce a drsně otřásl a jeho pohyb, myslím ten věčný kolébavý pohyb vyvolávaný mořem, ustal; namísto toho se celá konstrukce lodi párkrát trhla, jak zřejmě skála rozervávala další a další prkna. Bezmyšlenkovitě jsem s mečem v ruce vyběhl s kajuty. Lámání dřeva ustalo a ozval se opět ten zpěv -- harpyje, blesklo mi hlavou! Na patě jsem e otočil a letěl zpět pro brnění a něco, čím bych si zacpal uši.
Cestou na horu jsem se s málem srazil také s trochu zmateným Tyrem a Mardilem , oba dva s omotanými hlavami se na mě přátelsky zašklebili a běželi na palubu; bitka s harpyjemi byla rychlá (bylo jich proti nám málo) ale hlavní škoda se už stala. Z noční hlídky nikdo nepřežil. Drakoplašovi sice zatím nehrozilo potopení, ale visel na útesu (ve tmě kolem nás jsem matně rozeznával vraky jiných lodí) a nebezpečně se nakláněl. Díra byla přesně na hranici ponoru a část podpalubí byla zatopena. Jedna silnější vlna a mohlo být po křehké rovnováze.
Protože jsme s tím nemohli teď udělat vůbec nic, zesílili jsme hlídku, zabezpečili, co šlo, a vyčkali rána.
Když Ralf ráno s Tyrem obhlédl díru, bylo zřejmé, že na otevřené moře se s touhle dírou nemůžeme odvážit. Dobu oprav Ralf odhadoval minimálně na 5--7 dní. Co se dalo dělat? Ne bez námahy jsme vyprostili loď a opatrně splývali s přílivem na mělčinu. Opravu lodě Tyr svěřil Ralfovi a sám dohlížel na námořníky. My se vydali na krátký průzkum pobřeží.
Ráz krajiny se hodně změnil -- písečná pláž zvolna přecházela ve zvlněnou krajinu. Malé kopce byly pokryty lesy. To mohlo znamenat jediné -- jídlo. Asi 2 hodiny chůze od lodi se na pobřeží nacházela malá rybářská vesnice. Byla v malém údolíčku, tvořeném nějakým potokem, který z okolních lesů stékal přímo do moře. Dominantou byla náves s kostelem. Nerozhodně jsme se po sobě podívali a sestoupili jsme do vesnice.
Scházeli jsme pomalu po svahu na náves. Cestou jsme vymýšleli nějakou přijatelnou historku. Samozřejmě si nás obyvatelé okamžitě všimli. Způsobili jsme celkem slušnej rozruch. Na návsi nás očekávali snad všichni vesničané, v jejich čele stanul dobrosrdečně vyhlížející kněz (aspoň tak vypadal). Zastavili jsme se pár kroků od nich, nezapomínaje na to, kde jsme, odložili jsme zbraně (Donara jsme u nich nechali hlídat) a přistoupili blíže. Vyjednávání se ujal Radar.
Nabulíkoval jim, že jsme Gwainwaithská loď bouří zahnaná z otevřeného moře, on je velitel, posádku tvoří samí barbaři (doslova) z Aššuru a ještě jižnějších zemí, kteří, považte, neumí ani elfsky. Hrozně neradi obtěžujeme naše manninské přátele, ale věřte, nelze jinak. Ztroskotali jsme nedaleko útesů, východně od vesnice, kde nejspíš skončila i některá místní šalupa.
Zahnáni bouří a daleko od domovského přístavu (Etemenanki) potřebujeme jídlo (dobře zaplatíme), vodu a trochu času na opravu. Samozřejmě nijak nehodláme obtěžovat místní mírumilovné a pracovité obyvatele. Jen co doplníme zásoby a loď bude plavbyschopná, vyrazíme na cestu do dalekého Aššuru.
Kněz sice vše odkýval, upokojil se, ale po přivítání (pozval nás na faru), když přišlo na obchod (už jsme si říkali, jak z toho krásně vybruslíme) si kněz najednou vzpomněl, že takhle významný obchod nemůže uzavřít jen tak a musí dát zprávu do vnitrozemí.
Jakmile se kněz jednou rozhodl, byl neoblomný, furt mlel dokola to samé. Nemůže nám nic prodat, dokud o tom nespraví své nadřízené. Ne, nejde to. Opravdu je mu to líto. Snad by nám mohl prodat jídlo na den? To že je málo, ale to ho mrzí ... prostě jsme s ním nedokázali pohnout. Alanovo přemlouvání ani Radarova kouzla nic nezmohla.
Pravda, chtěli jsme sice vybít půl stáda a rychle zmizet, ale chtěli jsem zato zaplatit -- a to více než dobře. Ale kněz se rozhodl zdržovat. Snad se mu něco na naší historce nezdálo. Nijak zvlášť jsme po tom nepátrali.
Kněz nám řekl, že ještě dnes vyšle posla a dá vědět svým nadřízeným. Jen jsme na sebe pohlédli a všem nám bylo hned jasné: Posel nesmí dorazit a přivést nějaký prašivý hodnostáře alá vikář Cathbad! Nato jsme se já a Donar rychle vypoklonkovali. Jako výmluvu jsme použili poškozenou loď -- námořníci potřebují náš dohled; Radar a Alan zůstali ve vesnici s farářem jako důkaz naší dobré vůle a snažili se vymámit z něj jídlo alespoň na ty dny, co nás zdrží oprava. Kupodivu uspěli a získali jídlo asi na tři dny.
Sotva jsme já a Donar došli dost daleko, otočili jsme se a zamířili do vnitrozemí -- šli jsme honit posla. Brzo jsme narazili na stezku a vydali se po ní. Byla to dobrá a udržovaná cesta, šli jsme rychle, když jsme zmerčili nějaký povoz, klidili jsme se z cesty. Asi po třech hodinách jsme dorazili na rozcestí! Posel stále nikde, snad šel nějakýma zkratkama, který znají pouze místní a my dva s Donarem naprosto bez šance určit správný směr. Nakonec jsem rozhodl, že půjdeme doprava -- cesta vedoucí alespoň částečně směrem k centru provincie. Asi po třech dalších hodinách bylo zřejmé, že jsem se rozhodl špatně a posla už nedostihneme (pakliže jsme vůbec mohli).
Pozdě večer jsme se vrátili na Drakoplaše a bylo nám jasné, že náš pobyt na manninském území budeme muset chtě nechtě zkrátit. Tyrovi jsme řekli poslední špatné zprávy a šli si lehnout.
Příští den po ránu dorazil Alan, Radar zatím zůstal ve vesnici a dále zářivými usměvy předstíral naši naprostou neškodnost. My tři jsme se rozhodli, že se trochu rozptýlíme. Začali jsme hledat harpyjí skrýš. Muselo v ní přece být pár zlatek!
Nedalo nám to moc práce -- pobřeží, ač značně členité, poskytovalo jen pár vhodných míst pro úkryt. Téměř na vrcholku útesů bylo několik málo jeskyň; prozkoumat je bylo otázkou hodiny. A v jedné z nich to doupě skutečně bylo!
Jeskyňka byla celkem rozsáhlá (5 × 5 sáhů), avšak plná naprosto neuvěřitelného harampádí. Snad v ní bylo i něco cenného, ale rozhodně to bylo dobře zamaskováno. V tu chvíli mě osvítil štastný nápad! Moje magická kniha obsahovala jedno zaklínadlo, jež bylo na tenhle bordel jak stvořené -- Ukliď. Bezcenné haraburdí nalevo, zlaťáčky napravo, šperky na židli -- jak prosté! No, šperků tam, pravda, moc nebylo, ale jinak jsme získali menší obnos v manninské měně (tak 30 zlaťáků a jeden podezřele vyhlížející prsten).
Hledání pokladu bylo vskutku jediné povyražení následujících dvou dnů. Námořníci opravovali a opravovali, my se potloukali mezi lodí, pobřežím a vesnicí. Doplnili jsme zásoby vody (ta byla zdarma). Radar se napevno usídlil u kněze a snažil se něco vyzjistit, ovšem zřejmě nebylo co, nebo kněz nic nevěděl. Třetí den večer nám však ztuhl úsměv. Dorazilo vyžádané poselstvo.
Poselstvo vedl o poznání nepříjemnější církevní hodnostář, než nás známý kněz z vesnice. Celkem mladík, ale zřejmě přetékal horlivostí, aby dokázal, že je schopný a přísný služebník dobrého a úsměvného Griana. Doprovázeli ho dva válečníci. Vskutku mírumilovné poselstvo. Štestí, že vesnický kněz zřejmě neodhadl naši skutečnou sílu -- jinak by dorazil nejspíš pluk.
Už po výměně pozdravů bylo jasné, že Mannin nás vidí dosti nerad. Koupit jídlo? Nepřipadá v úvahu. Když tedy ne jídlo, tak co jen tak odplout? Nepřipadá v úvahu. Jeho milost v hlavním městě diecéze (jméno toho svatého místa s hranicemi kacířů jsem už zapomněl). Po takto přátelsky vedeném vyjednávání bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Musíme vyplout chtě nechtě, od Tyra jsme věděli, že loď je schopná opatrné a pomalé plavby.
Po večeři jsme se vymluvili na únavu a chtěli jsme se odebrat na loď s dobře předstíranou pokorou a souhlasem, že se ráno vydáme s poselstvem do hlavního města diecéze, kde se podrobíme rozhodnutí hlavních představitelů tohoto území. O tom však nechtěli ani slyšet. Alespoň jeden z nás musel zůstat přes noc s nimi. Podali to tak, že bez násilí to dost dobře nešlo -- proto jsem se rozhodli, že Alan zůstane (jakožto zloděj měl největší šance nepozorovaně uprchnout). My na něj měli čekat na dohodnutém místě na pláži s člunem, Drakoplaš měl být připraven k okamžitému vyplutí.
Co se dělo ve vesnici, zatímco jsme se vraceli na loď známe jen z Alanova vyprávění a toho, co zahlédl Mardilův havran. Alan s nimi chvíli poseděl a musel odpovídat na stále doternější dotazy. Když už to bylo zcela jasné vyzvídání a nepřátelský výslech, omluvil se, že si musí odskočit na dvůr. Měl v úmyslu utéct, pokud se mu naskytne příležitost. Nenaskytla se. Sotva vstal, kněz, který se hluboce zamyslel (sesílal kouzlo, jak Alanovi později došlo), z ničeho nic mansky vykřikl. Ačkoli mu Alan pochopitelně nerozumněl, na nic nečekal a chtěl proskočit oknem a ztratit se ve tmě. Bohužel to nestihl. Válečníci, jež doprovázeli kněžoura byli evidentně sehraní -- Alana chytli než se dostal k oknu. Na nic dalšího si Alan nevzpomíná.
My zatím čekali u připraveného člunu. Bylo pomalu k půlnoci a Alan se vybavoval s těmi darebáky, jak jsme věděli z poslední návštěvy Mardilova havarna. Sol mu to zaplať. K čertu, už mluvim, jak ty kněží. Každopádně jsme netrpělivě očekávali Alanův příchod. Zahoukala sova a do ticha tmy Mardil pronesl: "Zajali Alana. Právě mi to řekl havran."
To už bylo trochu moc. Snažili jsme se s nimi vyjít, jak to šlo. Jejich přesvědčení, že jim je do všeho, jsme sic neradi, leč přece jen ignorovali. Že se jim naše historka o bouři a gwainwaithské výpravě nezdála důvěryhodná? Přece jsme jim nic nedělali. Chtěli jsme jen koupit rychle jídlo a odplout. A dobře zaplatit -- klidně i církvi. To jim nedošlo, že jsme si to vše mohli vzít násilím a než by někdo z vnitrozemí odrazil s pomocí, našel by jen splundrovanou vesnici? A teď, k dovršení všeho, zajmou našeho přítele!?
Donar vytáhl Nimlachel a baersky zaklel. Ani Radar to nepřešel s jeho příslovečným klidem a rozčileně se ptal Mardila, jak se to vše seběhlo. Já už stál na pláži, připraven vyrazit k vesnici a řádně si s nimi popovídat.
Pak to šlo vše ráz na ráz. Všichni jsme byli spravedlivě rozhořčeni a proto jsme i s Mardilem jednali v němé shodě. Je třeba vysvobodit Alana ještě před ránem. Poslali jsme zprávu na loď, ať očekává náš spěšný příchod a ať jsou námořníci stále v pohotovosti. Vyrazili jsme do vesnice.
Na návrší před vesnicí jsme vytvořili jednoduchý a plán. Všichni jsme věděli, jak vypadá fara, ale netušili jsme, kde Alana schovávají. Kněz z města a jeden z jeho nohsledů stále seděli v hlavní místnosti fary a povídali si. Donar, já a Umbaj budeme hypnuti do místnosti. Okamžitě zaútočíme. Nebudeme se snažit je zabít, ale použijí-li sílu, vrátíme jim to i s úroky. Mardil a Radar nás budou krýt kouzly zpoza okna. Já se vydám okamžitě na průzkum fary, Donar mě bude následovat tak rychle, jak jen to bude možné. Umbaj zůstane a bude hlídat kouzelníky.
Na rozdíl od jiných našich plánů, tenhle vyšel přesně do puntíku. Alana jsme našli svázaného ve sklepě se zbylým z válečníků. Nedali jsme mu šanci. Alan živ a zdráv, kněze z poselstva jsme zajali, jednoho válečníka zabili a druhého těžce ranili.
Náš nájezd na faru poněkud zburcoval vesničany. Přišli s vidlemi a obuchy včele s vesnickým farářem a bojovně postávali před farou. Zahradili nám cestu.
Radar v našem doprovodu (Umbaj, Donar a já) dal knězi jasné ultimátum -- buď nás nechá odejít, aniž by nám kdokoli ublížil; pak se nikomu nic nestane -- anebo se nás může pokusit zastavit; pak ovšem zabijeme poselstvo, a všechny vesničany, kteří nám budou bránit v odchodu, včetně jeho. Upozornil ho, že si za to všechno může sám -- my sem přijeli jako trosečníci a byli jsme ochotni za pomoc dobře zaplatit -- za to jsme požadovali klid a žádný rozruch. Zajmout našeho přítele a násilím ho držet na faře byla hloupost.
Vesnický kněz nám vyhověl -- oddechli jsme si -- těžko jsme si sami sebe představovali, jak bychom pobíjeli naprosto nevinné vesničany. Městského kněze jsme sebou vzali jako záruku, že nás nikdo nebude sledovat. Nakonec jsme se i s ním nalodili na Drakoplaše.
Dvě hodiny na to jsme již Alan, Donar, Radar a já stáli mlčky na zádi Drakoplaše pozorujíc temný obrys pobřeží, jak se nám ztrácí v šeru. Jídla jsme sice měli povážlivý nedostatek, ale opět jsme byli všichni spolu!